Peabody

Doktor na pokladnu je filmovou adaptací i v češtině vydané knihy Giuseppa d´Agaty. Alberto Sordi posouvá příběh mladého lékaře Guida Tersilliho, pediatra, který se snaží dosáhnout úspěchu, proti knize více do žánru komedie, což se mu daří.
Mladý lékař zjišťuje, že v systému zdravotnictví v Itálii není ani tak důležité, jak pečuje o své pacienty, ale kolik návštěv pojištěných pacientů vykáže. Problém je v tom, jak je získat - i přes velkou snahu a pomoc snoubenky Teresy se mu nedaří jejich počet zvyšovat, protože jsou už někde registrováni a nemají důvod měnit lékaře. Zvrat nastane, když je zavolán k ošetření doktora Bui, který má jednak nevyléčitelnou nemoc, jednak chtivou manželku, především ale cca 2000 registrovaných pojištěnců. Guido touží (a matka ho k tomu popichuje) dostat se nahoru natolik, že opustí svou snoubenku a začne si se "skorovdovou", aby zdědil pojištěnce umírajícího. To vše se mu podaří, i když ztrácí nejen Teresu (která ho přitom během studií zčásti živila), ale i podporu svých kolegů (nebo spíše se stane objektem jejich závisti). Plně se zapojí do systému jak podojit zdravotní pojišťovnu, dokáže provést 75 ošetření za den, pracovat 12 hodin denně, zmáknout pacienta pod pět minut, zbohatnout a také se nervově zhroutit. Když ale zjistí, že jeho kolegové se mu snaží během nemoci krást pojištěnce, začne telefonicky ovládat zdravotní sestru v ordinaci a léčit „na dálku".
Velmi hořká komedie ukazuje absurdity italského systému zdravotního pojištění sedmdesátých let, na její úspěch navázalo o rok později pokračování, kde je Guido už primářem kliniky Santa Celeste, úzce, jak jinak, spolupracující se zdravotní pojišťovnou.

Drama Salvatora Samperiho se odehrává ve Francii v roce 1940 před okupací nacistickým Německem. Rodina Michoudových – matka Elaine, otec Henri, a mladá dcera Justine vlastní lékárnu, ve které pracuje prodavačka Juliette a příručí Armand. Paralela mezi napadením a ovládnutím Francie Německem a ovládnutím rodiny příručím Armandem je leitmotivem celého filmu.
Jednoho večera začne Armand omylem potmě ohmatávat paní domu Elaine místo Julietty, se kterou spí. Elaine ale reaguje jinak, než se Armand obává, nestěžuje si manželovi (respektive se k tomu už chystá, ale on jí místo aby jí vyslechl, začne vykládat o tom, jak výhodně se teď dají nakupovat umělecké předměty) a Armand se po chvíli obav rozhodne pokračovat. Elaine, která není svým starším a pasivním manželem nijak nadšena, se mu ochotně poddá a Armand ji postupně dále a dále sexuálně zotročuje. Nutí jí do trojky s Juliette, jednoho večera ji vyžene nahou na ulici před lékárnu a donutí ji, aby se ukázala místnímu opilci. Elaine s údivem zjisti, že jí to vzrušuje a Armand získává další prostor, stejně jako Němci začínají okupovat Francii, kde část obyvatel bojuje, část se ale podvoluje a část kolaboruje. Podobně probíhá vývoj v rodině, kde se manželka manželovi přizná v noci šeptem k nevěře k nevěře, ale ten dělá jakoby nic a věnuje se jen svým sbírkám. Armand zákonitě dostane chuť na panenskou dceru, která se nejprve brání, matka ji podporuje, ale pak podlehne, sama mu jí pošle a při defloraci ji drží za ruku za zvuku blížících se bombardovacích letek. Výraznou stránkou filmu jsou herecké výkony zejména Lisy Gastoni jako Elaine, Franca Nera jako Armanda, Andréy Ferreol jako Juliette a Claudie Marsani jako Justine.

Claude Faraldo natočil tento metaforický film bez srozumitelných dialogů a vypráví v něm příběh dělníka Themroca (Michel Piccoli). Ten se pohybuje s matkou a sestrou monotónně ve vyprázdněném bytě, kde jen kukačkové hodiny jeví známku života.
Denně vyráží na kole na nádraží a odtud jede vlakem do práce, kde s dalšími ve skupinách plní leckdy nelogické úkoly (soutěž dělníků v bílých a žlutých montérkách v natírání plotu na bílo a černo). Je propuštěn poté, co ze žebříku šmíruje ředitele a jeho sekretářku (Marilù Tolo). Po návratu domů se pomiluje se svou sestrou a pak vyhodí televizi dírou, kterou kladivem prorazí ve zdi. Když dorazí policie, Themroc pokračuje v destrukci a brání se proti útokům slzným plynem. V noci pak zajme policistu a doma ho se sousedy (mj. Coluche a Miou-Miou) upečou a snědí. Podivná revolta obyvatel proti policii a nejasnému systému dále pokračuje. Vyjasní se smysl celé vzpoury? Zvítězí moc nebo vzbouřenci?

Jean Marc Maurel, policista z mravnostního oddělení (jako brigade des moeurs se obvykle označují policejní útvary zabývající se zejména obchodem s bílým masem, prostitucí, pasáky, pornografií, někdy i s alkoholem, hazardem apod.), s kolegy stíhá partu zločinců, kteří unášejí mladé ženy a prodávají je bohatým šejkům do harémů.
Max Pécas natočil zcela ve svém stylu film plný brutality, sexu, vulgarity, bití i mučení, počínaje vstupní noční scénou pouličních prostitutek kus za Vítězným obloukem. Jeho kriminální thriller je filmem z polosvěta zločinu, který prostě už takový je, a ani policisté, kteří se jím zabývají, nemohou být jemní, ušlechtilí a zdvořilí. Hledání vrahů a hlavního padoucha není ani jednoduché, ani bezpečné a Jean Marc zjistí, že v ohrožení života se může ocitnout i jeho krásná manželka.

V Paříži v kabaretu Concerte Mayol je tanečnice Mado (Claude Godard) otrávena arsenikem a převezena, naštěstí živá, do nemocnice. Případ vyšetřuje inspektor Million (Jean Pierre Kerien), ale hned druhý večer se situace komplikuje, v lóži Mado je zastřelena tanečnice Lydia (Célie Cortez). Podezřelých je několik, na tanečnice vysazený Grumeau (Jean Tissier), dávný milenec Mado, Fred (Robert Berri), který si aktuálně vydržoval Lydii a také je zde Max (Daniel Clérice), nový zpěvák kabaretu, který ale kdysi s Lydií pracoval v Mexiku a Brazílii. Nebo ředitel kabaretu? Některá žárlivá sokyně?

Carolyn (Marina de Graaf) je 14 let, její vrstevníci jsou pitomí kluci, dospělí chlapi jsou nuda a největší nuda je její vlastní otec. Když se ale do Holandska z Afriky vrátí po letech otcův přítel, čtyřicátník Hugo (Gerard Cox), všechno je jinak. Dospívající dívka najednou zjistí, že ji neodolatelně přitahuje, cítí v něm energii a zkušenost. DEBUT je ZAČÁTEK a Carolyn se zamiluje, Hugovi se nabídne a propadá se do lásky emocionální a rychle i fyzické. Je to krásné, nové, vzrušující, morálka buržoazních rodičů je out, Carolyn by chtěla od světa i Huga všechno. Jenže Hugovi je přes 40 a sice dívce podlehl s chutí, ale být s ní pořád jej unavuje (spíše duševně), má svou manželku, své prostředí i profesi a na rozdíl od Carolyn není ochoten to všechno hodit za hlavu a skočit po hlavě do nového vztahu.
Režisérka Nouschka van Brakel pojímá film z vysloveně feministického hlediska, žádný Nabokov. Hugo je prostě rekvizita, dívku bere spíše jako dítě a vysloveně jako bokovku. Vše je pojato primárně očima Carolyn, která postupně dospívá ve vztahu, začíná chápat, co dříve neviděla, a od dětské spontaneity a sobectví se místy neveselou cestou posouvá k pochopení.

Billy Kid (Jean Pierre Léaud) přepadne a oloupí o zlato skupinu lidí na voze, pak stopuje a zastřelí jediného, který přežil.
Dívka tohoto zastřeleného Ann Billyho nalezne a nejdříve ho chce zabít, pak ale zjistí, že vše není tak jednoduché. Situaci ještě komplikují lovci pokladů a indiáni.
Western s ikonickou postavou Billy Kida je zde ovšem pojat nikoli jako klasika, nejde ani o spaghetti western, ale divák vidí svébytné uchopení tématu francouzskou novou vlnou. Luc Moullet natočil tento svůj první barevný film v pustých skalách francouzského vnitrozemí (paralela skalnatým krajinám velkorozpočtových westernů v USA) za pouhých šest dní, s extatickými gesty a dialogy, přehráváním, symbolickými obrazy, repeticemi a svým oblíbeným znáhodňováním příběhu. Nejde ale o výsměch žánru, spíše o osobitou poctu.

Tři sestry Chartersovy dají dohromady dědictví po rodičích, prodají farmu v Kansasu a vyrazí na lov milionářů do slunné Kalifornie. Nejprve se má vdát Pamela (Loretta Young), které druhé dvě sestry pomáhají (Marjorie Weaver jako její sekretářka a Pauline Moore jako služebná). Záhy se seznámí se dvěma bohatými (nebo alespoň navenek tak vyhlížejícími) muži (hrají David Niven a Joel McCrea) a vše se zdá být v pořádku. Pamela je ochotna si vzít Van Dama Smithe (Joel McCrea) i poté, co zjistí, že jeho rodina zchudla, ale jeho stanovisko je opačné. Nicméně vztahy mezi všemi se ještě budou dále zaplétat směrem ke stylovému řešení a objeví se také Stuart Erwin v roli třetího partnera.
Řadu motivů později najdeme ve filmech Moon Over Miami (1941), Three Little Girls in Blue (1946) a také ve slavném filmu Jak si vzít milionáře (1953).

Ve viktoriánské Anglii kolem roku 1840 nebylo zvykem, aby ženy projevovaly veřejně svou samostatnost. Film vypráví příběh rodiny vikáře Brontë, zejména sester Charlotte (Olivia de Havilland) a Emily (Ida Lupino), které spolu mírně soupeří o lásku Arthura Nicholse (Paul Henreid) a za pomoci sestry Anny (Nancy Coleman) se snaží uchránit svého bratra Branwella (Arthur Kennedy) od pití.
Sydney Greenstreet se představuje jako slavný spisovatel William Thackeray, který (i ve skutečnosti) pomáhal sestrám v Londýně prosadit jak Janu Eyrovou, tak Wuthering Heights (Na větrné hůrce) – obojí dnes klasika anglické literatury a opakovaně zfilmovaná díla. Za zmínku stojí i výrazná hudba E. W. Korngolda. Historicky poněkud upravený a zromantizovaný příběh rámuje Yorkshire a jeho příroda.
Do kin byl film Devotion uveden se zpožděním až v roce 1946, protože Olivia de Havilland v tu dobu vedla soudní spor se studiem (žalovala jej pro nedůstojné zacházení) a Jack Warner ji chtěl potrestat, dokonce ji ani nepozval na odkládanou premiéru. Po třech letech bez natáčení Olivia zvítězila u Nejvyššího soudu a vrátila se ještě úspěšně na plátno včetně dvou Oscarů.

Krátký příběh v podání francouzské nové vlny. Claire (Virginie Vitry) jde navštívit svou sestru Solange, nebo to alespoň tvrdí na odchodu svému staršímu manželovi Claudovi (Jacques Doniol-Valcroze). Ve skutečnosti ovšem jde za svým milencem Jeanem (Jean-Claude Brialy), který jí i trochu na usmířenou po hádce týkající se zmenšování trofejních lidských hlav jihoamerickými indiány věnuje krásný norkový kožich. Jak to ale utajit před manželem a přece ho moci nosit? Milenci vymyslí složitou zápletku s nálezem na autobusovém nádraží, kde manžel sám bude moci objevit krásný kožich pro svou manželku. Jenže ono je nakonec vše poněkud jinak, jak se ukáže na domácím večírku na samém konci.
Poslední středometrážní film Jacquese Rivetta, než začal točit celovečerní filmy, s cameo účastí samotného režiséra, Jean-Luca Godarda, Francoise Truffauta a dalších osobností Nouvelle Vague na finálním večírku.

Čtyři přítelkyně, které sdílejí byt na Francouzské riviéře, Bernadetta (Bernadette Lafont), Christine (Jane Birkin), Frédérique (Elisabeth Wiener), a Martina (Emma Cohen) si všimnou, že do domu naproti si parta lupičů ukryla svou kořist. Dívky jsou – v souladu s názvem filmu – pěkné a předvedou nám to i v řadě svlečených scén, ovšem nejsou – také zcela dle názvu – příliš počestné, takže nevyrazí na policii ohlásit padouchy, ale rozhodnou se, že jim kořist samy ukradnou. Dopadne vše ve stylu šedesátých let, nebo podle současných politicky korektních schémat? Název filmu by se dal přeložit do češtiny jako Příliš pěkné na to, aby byly počestné.

Civilizace versus Atom. Tímto titulkem a obrazy vybuchujících atomových bomb, po kterých následují vlastenecké obrazy americké civilizace, továren a pracujících lidí je uveden jeden z produktů studené války, poukazující na riziko zániku lidstva při pravděpodobném jaderném konfliktu.
Dr. Morley se ale snaží najít řešení a předkládá plán, jak zachránit lidský rod – ukrýt se pod zem. Zakládá Society to Save Civilization a s pomocí vědců ze Stanfordské university, příspěvků drobných Američanů i štědrých darů soukromých nadací vytvoří Cyclotram, zařízení, které je schopné prokousat se zemskou slupkou do nitra planety, kde budou moci lidé přežít ničivý konflikt. Průzkumná výprava se hluboko pod tunami kamene setkává s nemalými potížemi, vnitřními konflikty i smrtí členů posádky. Pokračují ale dále a jsou odměněni – nalézají obrovskou dutinu, ve které je vlastní moře a dokonce i fosforeskující světlo. Zdá se, že dosáhli cíle, ale podaří se zbylé trojici (včetně krásné blondýny) vrátit se na povrch a informovat lidstvo? Scény z jeskyně se natáčely v Carlsbad Caverns (Karlovarské jeskyně) v národním parku v New Mexico, USA.

Zkušený režisér televizních pořadů a béčkových filmů Lew Landers natočil s méně známými herci v hlavních rolích tento thriller ze studené války odehrávající se na ledové Aljašce, kde žijí hlavně vlci, lední medvědi a Eskymáci. Mezi nimi se pohybuje Mike Wein (Wayne Morris), rázovitý a čestný pilot malého letadla, které zajišťuje většinu dopravy (kromě obligátních psích spřežení a lodí). Mezi jeho pasažéry je Martha Raymond (Lola Albright), nová učitelka eskymáckých dětí. Přichází nahradit předchozí učitelku, kterou zastřelili omylem ruští vojáci z předsunuté stanice.
Mikea si najímá bohatý businessman John W. Wetherby (Alan Hale Jr.), který chce zastřelit trofejního ledního medvěda. Podezření ale sílí – je to opravdu lovec, nebo ruský špión, který se snaží dopravit na stanici fotografie amerických vojenských zařízení? Led, sníh, mráz a bouře komplikují situaci, která se blíží k dramatickému rozuzlení.

Dany Longo (Samantha Eggar), krásná sekretářka ředitele mezinárodní pařížské reklamní agentury Michaela Caldwella (Oliver Reed) bloudí Riviérou ve snaze vrátit jeho auto k jeho domu, jak si přál. Lehce zmatenou a krátkozrakou dívku ale poznávají lidé, které ona, jak se jí zdá, nikdy neviděla. U čerpací stanice na toaletě na ni najednou někdo zaútočí, a na vrchol všeho najde v kufru auta mrtvolu. Tísnívá atmosféra houstne a houstne, citace Hitchcocka přibývají, tajemný stopař ale také není řešením. Co se za záhadou skrývá? Poslední film slavného Anatola Litvaka vychází z podobně umně zamotané knižní předlohy Sebastiena Japrisota, která jako Dáma v autě s brýlemi a puškou vyšla i v českém překladu.

Úředník pojišťovny Alain Durieux (Patrick Dewaere) se pokusí spáchat sebevraždu, neúspěšně. Je zachráněn a odvezen na psychiatrii, kde mu lékař Valois navrhne zbrusu novou vlastní léčbu „flashage", která ho zbaví úzkostí, stresů, starostí.
Vše funguje, Alain je veselý, usměvavý, v práci úspěšný, štěstí z něho vyzařuje. Ukazuje se, že všichni takto vyléčení jsou na tom podobně a jejich okolí začíná jejich neustálá vyrovnanost, usměvavost a klid štvát. Pod usměvavým povrchem „nových lidí" se skrývá necitelnost, která se postupně vynořuje, Alain například „pomůže" své matce, stejně jako svému kolegovi z práce, aby se zbavili břemene nešťastného života na tomto světě. I opice, které prošly léčbou, mají problémy se svým sociálním okolím.
Lékaře trápí jak problémy jeho pacientů, tak problémy léčby samé a rozhodně se projít stejnou terapií. Když společně přijdou za Alainovou ženou, aby ji také učinili šťastnou, shodí ho Jeanne v sebeobraně ze schodů a on si při pádu poškodí páteř. Šťastný lékař dostává stužku Čestné legie, Alain Durieux je vyznamenán řádem a dostane supermoderní invalidní vozík. Všichni tři pak nakonec šťastně žijí ve třech, Valois se miluje s Jeanne a Alain se na ně zblízka z vozíku šťastně usmívá.
Měsíc před premiérou filmu, posledního, který natočil, spáchal Patrick Dewaere sebevraždu.

Mezi diváky odcházejícími z projekce kreslené grotesky zahlédne novinář Michel (Christian Marquand) krásnou Sofii (Francoise Arnoul) a vyběhne za ní mezi krásné benátské paláce. Dívčin život osciluje mezi bohatým Ericem von Bergen ( O E Hasse) s poněkud nepěknou nacistickou minulostí a tajemným Italem Sforzim (neodolatelný Robert Hossein), nicméně nic nemá proti tomu rozšířit svůj zájem i o Michela. Mezi paláci se pak rozvíjí drama lásky, žárlivosti a podezření, které Roger Vadim vyhrocuje až do honiček a střelby. Film byl přijat do soutěže na berlínském festivalu v roce 1957, za zmínku ještě stojí proti starým benátským exteriérům kontrastně postavená hudba, kterou složil John Lewis a nahrál jeho Modern Jazz Quartet. Je to druhý film Rogera Vadima, hned po úspěšném debutu Et Dieu crea la femme..

Devět komických i vážných příběhů ze života soudce, který touží po nalezení dokonalé spravedlnosti. V režii Stena (pseudonym Stefana Vanziny) jej hraje Christian De Sica, syn slavného režiséra Vittoria De Sicy. Steno už v roce 1953 natočil film Un giorno in pretura (Den u soudu) a i v Mi faccia causa ukazuje postupně různé případy, které soudce Giovanni Pennisi řeší, ať jde o konflikt s místním mafiánem nebo novinářku dotčenou na cti (Stefania Sandrelli). Nejsou opomenuty ani spory mezi fotbalovými fanoušky (Inter Milán kontra AS Řím), nechybí komický lupič a další typicky italské motivy.

Stárnoucí bohatý finančník dostane záchvat křečí na vernisáži výstavy obrazů. Nechá se odvést do auta se zakrytýma očima, ale všechny obrazy koupí a nechá odvézt na svůj zámek na venkově. Tam také pozve po náhodném setkání slavnou spisovatelku, aby zde pracovala na svém novém rukopise a také aby s ním... hrála šachy.
Příběh se postupně rozvíjí, Juan Luis Buñuel jej protkává surrealistickými obrazy, již obsazení Fernanda Rey a Catherine Deneuve je přímou citací Tristany (1970) jeho slavnějšího otce, stejně jako spolupráce se scénáristou Jean-Claudem Carrièrem. Macchiavelistické manipulace, šachové figurky, vysoké červené boty, čarodějnické dovednosti hlavní hrdinky, to vše se zaplétá v komplikovaném příběhu o lásce, nenávisti a smrti.

Příběh malé tichomořské posádky, která hájí malý atol Wake proti japonské invazi v roce 1942. Na ostrov přichází nový přísný velitel, který si uvědomuje nebezpečí a posilujte obranu, maskování a morálku vojáků. Postupně sledujeme osudy různých vojáků a spory mezi civilními pracovníky a velitelem, které po útoku na Pearl Harbor ustávají. Japonci zaútočí nejprve letecky, pak se ale blíží invazní vojsko. Velitel vyčkává se zahájením palby do poslední chvíle, kdy si už Japonci myslí, že vylodění bude snadné. Soustředěná přesná palba odrazí první výsadek, ale těsně před Vánoci Japonci zaútočí znovu a proti jejich převaze je - zdá se - hrdinný boj marný.

Mladá dívka Gina (Gina Lollobrigida) skáče do řeky, protože ji opustil snoubenec. Zachrání ji mladý a upřímný Theodoro (Renati Rascel), který pracuje v cirkuse. Jeho hřmotný bratr Antonio (Luigi Pavese) se o Ginu opakovaně, ale neúspěšně pokouší, zatímco Theodoro ji od počátku vroucně, leč tajně miluje. Když se už už odhodlá vyznat jí lásku a požádat o ruku, vrací se její snoubenec Giuliano (Aroldo Tieri) a Gina se mu vrhá kolem krku.