butnot

Tak závodní jídelna opravdu ovzduší protektorátu zrovna dvakrát nepřipomínala a Jaroslav Moučka, který vezl herečku tím autem, když utekla, je pro mě natolik spjat s normalizací, že jsem si ten Protektorát taky nemohl příliš představit, jinak ale film musel zaujmout skvělými hereckými výkony i rychlým spádem. Na Ucho ale nemá.

Takové sentimentální rozloučení s panem Tau. Pan Tau je nejen českou filmovou a seriálovou legendou, s níž i já jsem strávil dětsví a při sledování tohoto filmu mě nutně na mysl přicházely všechny ty nejrůznější epizody pana Tau, které jsem kdysi sledoval. je to nicméně opravdu sentimentální rozloučení, zvýrazněné zvláště tím motivem stárnutí a zahořklosti. Celkově však nijak zajímavé, odráží se v tom filmu tehdejší nadšení československé společnosti pro vesmír - film by se klidně mohl jmenovat i Konec starých časů, vezmu-li si název z Menzelova filmu té doby. Střet starých řádů s novými.

Po umělecké stránce velmi kvalitní film, bylo by falešné tvrdit, že herecké výkony jsou perfektní a příběh jalo takový vás )nebo alespoň mě) strhne. Nicméně mi na tom vadí ona ideologická předpojatost 50. let, která chtě nechtě se do filmu promítá. Jednak v diametrickém (černobílém) rozdělení postav na ty špatné a dobré, jednak zcela v duchu komunistické ideologie to spontánní vzepjetí lidu proti vrchnosti (ačkoli právě ten lid byl mnohdy tak zaslepen, jak jsou ve filmu vykreslováni "ti nahoře". Že lze postihnout inkviziční téma i jinak dokazuje Vávrovo Kladivo na čarodějnice - to je prosto jakékoli ideologie a hned tato okolnost dodává větší opravdovosti a daleko lépe vystihuje skutečnost a v tomto směru zejména lidské charaktery.

To, že se jedná o zcela záměrně tendenční film, který nenatočil nikdo jiný, než sluha všech režimů a období Otakar Vávra, je jasné. Přesto to nelze zcela odsuzovat a házet do odpadu - v pohraničí bylo opravdu peklo a nikdo si tam nemohl být jistý svým životem, navíc četnictvo mělo nařízeno zasahovat jen v nejnutnějších případech, neboť se vláda bála, že by krvavým potlačením sudetských akcí dala skvělou záminku Hitlerovi. Je také pravda, že agrární křídlo Rudolfa Berana si přálo dohodu s Německem a to i za cenu, že se české země stanou hospodářsky i politicky zcela závislí na Hitlerovi. Na zcela opačném pólu však stálo agrární křídlo premiéra Milana Hodži, které stálo při prezidentovi a bylo zcela daleko jakékoli zrady - to v tom filmu není a mělo by být. Je pravda, že Klement Gottwald hrál při mnichovských dnech zřejmě nejvýznamnější politickou úlohu ve své prvorepublikové politické kariéře. A onen projev na balkonu Rudolfina není smyšlený. Je ale nutno dodat, že vedle něj stál pravicový národní demokrat Ladislav Rašín, který proslul svými ohnivými projevy a přísahal věrnost republice. To se samozřejmě Vávrovu filmu nehodilo a tak tam taky není. Jako tam není Petr Zenkl nebo Hubert Ripka, kteří se také vehementně domáhali bojovat! Stejně tak generálové Prchala nebo Luža. To vše se samozřejmě nehodilo. Hodil se jen slabošský Syrový. Záměrně poddansky vůči západním mocnostem je líčen Edvard Beneš, ačkoli je v tom filmu zcela lživé, že by přijímal diktát proto, že si to Anglie přeje. Věděl, že válka je nevyhnutelná a jde jen o to, aby výchozí postavení Československa bylo co možná nejlepší. Bojovat znamenalo krom mnoha jiného přihlásit se k odpovědnosti za vznik války a zřejmě již k nenavratnému ztracení celých Sudet. Takto se dala na Západě hned po vzniku Protektorátu šířit účinná propaganda o obětním beránku, který má právo domáhat se stavu před 30. 9. 1938. Pokud si někdo chce připomenout ty události, je ten film dobrý; pokud z něj chce něco usuzovat, tak nepouštět.

Srovnání s filmem Persepolis asi unikne jen těžko. Mají spolu opravdu mnoho společného, kromě stejného technického řešení se v obou případech jedná o dějiny Blízkého Východu, které jsou podrobeny kritice do vlastních řad. U filmu Persepolis je vcelku negativně interpretován také Západ v čele USA. Valčík je daleko osobnější, věrně zachovává příběh postupně se rozpomínajícího vojáka, kterého trýzní minulost svá i jeho země. Až na závěrečné skutečné „obrázky“ zachycuje tehdejší válku s Libanonem důsledně z pohledu onoho vojáka a jsme tak svědky skutečně věrohodné subjektivní výpovědi člověka, který potřeboval dostat svoji noční můru ze sebe. Námět tohoto snímku je tedy skvělý, trochu bohužel pokulhává napětím. Některé výpovědi jeho býv. kolegů byly zdlouhavé a zbytečně brzdily jinak skvěle rozjetý film umocněný podmanivou hudbou. Valčík má sice možná lepší animaci i hudbu, než jakou mělo Persepolis, nicméně jsem pociťoval jistou nevýraznost hlavního hrdiny, čímž právě Persepolis vyniká. V tomto ohledu je pro mě Valčík slabší než Persepolis, byť je pravdou, že to srovnávání je trochu problematické.

Pro mě naprosto směšný dokument, navíc s pochybnou kvalitou. Vskutku okouzlující, jak ti, co chtějí bořit propagandu, vytvářejí propagandu par excellence. Já osobně jsem Georgovi Bushovi vždy věřil maximálně tak nos mezi očima, do kostela jsem nikdy nechodil a nadvláda bank, které mají mnohdy větší moc než leckteré vlády, je skutečností starou více jak 200 let. Přesto se mi chce na tento dokument plivnout. Prostě ideální dokument prot y, kteří si chtějí potvrdit své pravdy, utužit svoji nenávist vůči USA a (nejen) katolickým církvím. 11. září je čirá spekulace, o nejrůznějších spikleneckých teorií se v dějinách napsaly takové stohy papírů, že by se všechny pomalu nevešly do svatovítské katedrály. Ačkoli nejsem věřící, mám hlubokou úctu vůči křesťanství, protože skutečnými křesťany nebyli výběrčí daní, nýbrž skuteční učenci, kteří mnohdy živořili v bídě a snažili se posunout lidstvo dál. Ti si zaslouží opravdový RESPEKT a pokud ho páni tvůrci nemají, mně osobně nezbývá, než nad nimi hluboce pohrdat.

Uznávám, že kdyby tam nehrál Depp, tak si na ten film asi nikdo dneska nevzpomene a zřejmě bych se já na něj kdysi ani nepodíval. Přesto si myslím, že ten film naráží na určité neporozumění ze strany diváky. A to proto, že se nemá jednat o žádný romantický film, nýbrž o drama. A v tom je ten kámen úrazu. Jestliže budeme tohoto Don Juana vnímat jako "děsnou" romantiku, pak nám ten film musí přijít jako obyčejný průměr, v němž hrál Depp. Ale já jsem to skutečně vnímal jinak. Vnímal jsem ten film jako příběh chlapce, kterého nepotkal pěkný život. A tak místo toho, aby žil ve sžírající skutečnosti, žil si ve svých vlastních představách. Řekl bych, že by přišlo o práci hodně psychologů a zkrachovala by nejedna farmaceutická firma, kdybychom byli aspoň občas schopni zapomenout na svou zničující realitu a něco hezkého si představit. Mně osobně takové poselství tento film jednoznačně přinesl.

Ten film jsem nikdy nechtěl vidět, ale bohužel museli zrovna TOHLE pustit v autobuse, když jsem se vracel z letního zájezdu ve Francii. Naprosto mě to znechutilo a pevně věřím, že už nikdy v životě nebudu muset tento výtvor shlédnout. Díky tomuto filmu se mi zároveň zcela zprotivili Václav Postránecký a Miroslav Etzler.

Dokument jsem viděl v kině Světozor několik měsíců po tehdejších parlamentních volbách 2006, kdy to vypadalo, že se čeští politici asi už nikdy nedohodnou a v zahraničí se nám pomalu začínali smát, že si sami sobě patrně vůbec neumíme vládnout. Za těchto okolností nabyl tento dokument mimořádné aktuálnosti, byl podivuhodnou kronikou napjatých politických dní, které se následně přeměnily do rozvleklé politické frašky, jakou polistopadová historie ještě nezaznamenala. Film byl pro mě nakonec daleko objevnější, než jsem si předtím dokázal představit. Rozkryl nejen smutný fakt, že očekávat zlepšení úrovně české politiky s příchodem porevoluční generace, by bylo poněkud naivní, ale byl i skvělou sondou do života dnešní mladé generace. Každou mladou generaci ve 20. století charakterizovala nekonvenčnost, odpor proti daným společenským normám, touha po osobní svobodě, ale i troufalá snaha změnit svět k lepšímu. Výše zmiňované bylo jak typické pro mladou generaci obecně, tak i pro sdružení mladých politiků v dřívějších dekádách. Co ale vidíme ve filmu? Mladý konzervativec je bez větších idejí, sám zaujímat stanoviska k věcem a vést o nich polemiku je pro něj zbytečné, stačí vyhledat stanovisko p. Klause a je vyhráno… za důležitější považuje, jak ostatní pohlížejí na něj a jednoduše řečeno, být out, si nemůže dovolit… Hlavní je vysedět si své místo a být oddaným služebníčkem velkých politiků. Mladý komunista je na tom úplně jinak:pro své vrstevníky – bez ohledu zda zkoumají jeho komunistickou příslušnost - je naprosto out a vůbec mu to nevadí. Mladý komunista se vyhraňuje proti všemu, co je z „dnešního“ světa. Paradoxně se však nesnaží být moderním, nýbrž naopak staromódním, což nakonec znamená, že veškerá jeho činnost je naprosto iracionální. Pro své okolí stává se směšným, smích jeho okolí jej ale jen utvrzuje ve zpuchřelosti současného systému, který by chtěl nahradit systémem ještě zpuchřelejším. Lapidárně lze tento film označit za střet mezi buržoazními snobskými pragmatiky a proletářskými normalizačními nostalgiky. Z obou mi je špatně.