Lestat

Filmový režisér hledá ideální ženu (nejen) pro svůj film; když nakonec zjistí, že jeho snaha je marná rozhodne se radši natočit SCI-FI o cestě rakety ke slunci. Téma sice zajímavé, ale ten chlad a odstup. Godard někde napsal, že Antonioniho filmy obsahují jistou nekomunikativní rovinu, a proto nejsou jeho šálkem čaje. Tentokrát výjimečně: Je suis Godard...

D.A.Pennebaker umí být ve správný čas na správném místě. Don’t look back sleduje Dylana na turné k desce Bringing it all back home, tedy přesně na konci jeho akustické periody a hlavně v době, kdy ještě nebyl tak proslavený. Spolu s kamerou máme možnost pozorovat koncerty z druhé strany, stát se účastníky pokoncertních hotelových party, kromě Dylana zahlédnout lidi jako Allen Ginsberg, Joan Baez, Marianne Faithfull nebo chudáka Donovana. Pokud jste viděli Scorseseho No direction home spoustu záběrů znáte, ale jen tady si je můžete vychutnat kompletní. Proslulý je zejména “klip“ k, v té době aktuální, Subterranean Homesick Blues. Samotný Dylan filmem nebyl příliš nadšený (není to pro dokument ta nejlepší vizitka?); ukazuje prý 60. léta jako jeden velký večírek…

Neviděl jsem pozdější Greenawayovi snímky, takže ho (ani po jeho smělých výrocích směrem k historii kinematografie) nechci zvát pokrytcem... film jehož převážnou většinu tvoří záběry na posané stránky, které doprovází jejich čtení, mě ale vyloženě nasral. Dá-li se něco podobného vůbec nazvat filmem...

V podstatě zbytečný film, který evokuje atmosféru Paříže asi jako přívěsek na klíče s Eiffelovkou. 90% povídek je naprosto průměrných a v kvalitnějším celku by mohly sloužit leda jako spojovací části. Takže se omezím na ty, které mi (ať už byl důvod jakýkoli) utkvěly v paměti. Tykwer zdá se vyčerpal veškerou inspiraci z Kieślowského a pustil se do Truffauta. Nutno dodat, že s nevalným úspěchem. Spolu s Cravenem a Natalim vytvořil asi nejslabší části skládanky. Potěšil naopak Sylvain Chomet se svým klaunským capricciem, ze kterého dýchá Paříž asi nejvíc. Maximálně "nepařížská", ale za to pekelně vtipná, je část Tuileries od bří Coenů. Překvapivým vrcholem celé antologie je tlustá a na první pohled omezená americká turistka pojídající v parku senvič. Alexander Payne jí totiž nechá lámanou francouzsštinou předčítat ze svého deníku (?) a zdá se jako by ta dáma na něco přišla...a proto se vyplatí počkat si do konce.

Záměrně jednoduchý snímek "o muži, který vymění manželku za milenku." Příběh o pomíjivosti lásky je zároveň její demýtizací. Tak cynický přístup k tématu je k vidění zřídkakdy; o to více pak překvapí jestliže autorkou je žena. Hodně Intenzivní zážitek.

Rozhodně se nejedná o tradiční detektivku. Zatímco v jiných filmech se svědek marně pokouší vybavit si co se stalo, M. Saville drze nabízí předlouhé reminiscence na osudovou událost (včetně tváře vraha) už před polovinou filmu. Dalším z mnoha odklonů od klasické žánrové šablony je postava policisty. Nečekejte “zuřivého“ detektiva, který spí jednou týdně a nikdy nechodí na záchod. Hlavní hrdina je flákač a dělá kdovíco jen aby se vyhnul práci. Čím víc se ale snaží od případu distancovat, tím více je jím vtahován a stává se tak jeho nechtěným účastníkem. Film se snaží působit realisticky, a tak postrádá onu typickou gradaci, kterou ovšem dosyta vynahrazuje všudypřítomný nevtíravý “jarmuschovský“ humor. NOISE zkrátka překvapí hlavně tím, že vůbec překvapovat nechce.

Obsahově nejprogresivnější film, který jsem v posledních letech viděl. Jednoduchý příběh sexuálně deviantního Thea, který se po letech ve vězení (léčebně) snaží o návrat do společnosti je podán přímočaře a s nebývalou razancí. Naturalisticky pojatý souboj člověka s vlastní hlavou. Souboj jehož marnost je dána právě oním neviditelným nepřítelem, kterého nelze zničit jinak než zničením sebe sama. Po dlouhé době jednoduchý film bez dějových kudrlin a příkras (v čemž paradoxně tkví jeho progresivita), kde hlavní hrdina je opravdu hlavní hrdina. Facka na obě tváře za kterou nezbývá než režisérovi poděkovat.

Pouhá ilustrace Mannova románu, která se ani nesnaží působit filmově...

Dešťová kapka. Poslední dny 23-ti leté matky, aneb tanec Isabely Coixetové s kýčem. S trochou nadsázky napíšu, že název Můj život beze mne je lepší než film Můj život beze mne. Přes všechna negativa, která plynou hlavně z neschopnosti režisérky udržet rovnováhu mezi přílišnou odtažitostí na jedné a sentimentem na druhé straně po celou stopáž, je mi tenhle film sympatický. Snad proto, že obvyklé neduhy podobných filmů (seznam přání...) jsou redukovány na rozumnou míru. Snad proto, že v paměti mi utkvělo hned několik opravdu silných scén, v čele s tou kdy Ann sedí v autě a nahrává dcerám na pásky narozeninová přání na několik let dopředu – začíná roztomilými proslovy pětiletým holčičkám a na konci promlouvá k skoro dospělým ženám. Nebo mě očarovala ta zvláštní empatická kamera...+Ve výsledku je Můj život beze mne paradoxně, přestože zobrazuje takto smutné téma, v podstatě optimistický (čímž nemyslím jen závěrečnou bílou “zatmívačku“). Protože jak jinak nazvat film, který nazývá vaši smrt životem...i když bez vás?

Tenhle film je na De Sicovi poměry tak špatný, že si oskara dozajista zasloužil.