MM11

Šokující historka: "STALIN IS ALIVE!"... Raritní antikomunistický film vychází z předpokladu, že Stalin v březnu 1953 nezemřel, nýbrž v rámci mezinárodního spinkutí pobýval v Řecku, kde se mohl plně oddávat svému nejodpornějšímu zločinu – vyholení vlasů uneseným ženám! Ano, zvolená argumentace je tak nejapná, že nemohla být brána vážně snad ani tím nejfanatičtějším náhončím komunistů. Toto vítězství spikleneckých teorií signalizuje přechod k pokleslé kultuře zašlých komiksů a šestákových románů do kapsy. Dobře tomu odpovídá účel šokovat primárně v rámci tabuizovaného násilí a nikoli vystrašit zlotřilými plány rudých, zde ostatně velmi nečitelnými. Úplně zmařený čas to ale není – „oživení“ Stalina a mučení z úvodu nemají srovnatelné obdoby (nejen) v rámci fenomému antikomunistických filmů a historie by to měla znát. Odborník na ní zjevně scházel, takže se film ani nestará o vystižení elementárních souvislostí v rámci SSSR (za nitky tahá všemocný Berija?!), o stavu v Západní Evropě ani nemluvě, což je ale dosti typické. V tomto zmatku prochází slabý detektiv Lex Barker bez hlášek a pořádného charismatu, sekunduje mu od pohledu tupá a neschopná ikona bulváru Zsa Zsa Gabor. Vyčerpávající vyšetřování nezaujme asi vůbec ničím, vytrvalý divák ale bude odměněn závěrem, který se dalším nesmyslným zvratem a vražednou honičkou minimálně vyrovná úvodnímu zmtvýchvstání „Big Joea“. Úžasně výživný/poučný materiál, milovníci kuriozit ať si najdou úvod a závěr, zbytek vhodný toliko pro účely studijní či sebetrýznění.

Vybuchne-li vám atomovka přímo na pěstěné zahrádce... Nukleární katastrofou (vy)strašená společnost padesátých let předjímala mnohé katastrofické scénáře. Ve viditelné míře se jich mimo stavby protiatomových krytů dotýkala poměrně četná produkce osvětových dokumentů. S té si dnes pouštíme všemožné úlety (Duck and Cover), ale soudnější Atomic Attack vypovídá o době neméně tak dobře. Tato televizní inscenace je posledním dílem pořadu s názvem „The Motorola Television Hour“, který formou instruktážní hry referoval o různých tématech. Podle obsahu propagandy bych tipoval, že Motorola vyrábí rádia, poněvdaž hrají ústřední roli pro instrukce civilní obrany, pouští v pravý čas uklidňující hudbu a pojí rodinu (na TV zapomeňte)... No, na estetiku taky zapomeňte, jsme ve světě účelné hrané inscenace, jak nás hned zkraje uvede vypravěč. Měl jsem za to, že nás tvůrci poučí, jak se chovat, ale je tomu přesně naopak. Všichni neví kudy a jsou hysteričtí až běda (starší dcera přehrává neuvěřitelným způsobem, mladší Patty McCormack si trénuje výraz holčičky z hororu, využitý o pár let později), spokojená hospodyňka bez muže je dramaticky oslabená. Walter Matthau dostal nepříliš pamětihodnou roli lékaře, didaktické repliky odzíval se zarážejícím klidem oproti neklidnému zbytku. Nejvzrušivější scéna nastane, když si sundá brýle a vykoukne jemná tvář nesmělého mládence. Matthauova chvíle je přesto důležitá apelem na nebezpečí ozáření, které se v některých dobových dokumentech nesmyslně bagatelizovalo. Kladně se dá hodnotit i univerzální pojetí nebezpečí, nikdo se neodkazuje přímo na komunisty a nebere kulomet na souseda. Byť se nesmí zapomínat, že dogmatičnost v sobě nese samotná premisa, živený strach je totiž nějúčinnější katalyzátor toho nejhoršího v nás. P. S. - křečovité záběry spokojené rodinky u snídaně jsou tak extrémně nepřesvědčivé, že mě znepokojují...

Bezchybná práce! Ale proč tak černobíle?... Kritické rány doléhající na konzervativní shluk falešných úsměvů mi nesmírně lahodí. Casting se povedl tak dokonale, že být na místě potrefených dam, prožívám až bolestnou spoluúčast. S prvotního odstupu jsou role rozdány přiměřeně situaci a mladá dívčina coby čerstvý vítr do obrazu stabilně pokryteckého městečka přesně zapadá. Vlastně ani na konci nenastává pocit špatně odvyprávěného celku, ten film je výborně vystavěn a má dar (nazývejte to třeba šmrnc) zaujmout různorodé divácké skupiny. Jenže souhlas a sympatie jsem v průběhu z velké části poztrácel. Autoři naprosto postrádají soudnost ve vytváření bělošských postav, obzvlášť groteskní jsou muži → schválně se pokuste vystopovat jakoukoli postavu muže bělocha, který není pouze druhořadým pozorovatelem dění a má zároveň všech pět pohromadě... Aby bylo jasné; vážím si boje žen za lidská práva a myslím, že křivda na černošské komunitě je v horizontu několika generací neodčinitelná a musí se důrazně připomínat. Jenže nebezpečná argumentace tohoto jinak velmi rozumného filmu představuje opačnou verzi rasově motivované agrese a netolerance. Motiv „výchovy“ se představuje jako opakující se cyklus, jehož výsledkem jsou vyrovnaní jedinci. Beru, logická úvaha. Odebrání z péče černošské služebné pak většinou nezdárně končí v ovlivnění jedince konzervativními předsudky, čemuž se ještě coby určitému modelu dá věřit. Bohužel film to povyšuje na obecnou pravdu a nevynáší jediný zmírňující příklad opačného jednání. Ta démonizace vlivů a převýchovy (extrémní je, že dokonce i u dospělých, i u konzervativních kvočen = výchova je motto) je silně nadsazená, vzhledem k tématu naprosto nevhodným způsobem. Bojím se, že nutí mnoho lidí tento fakt pokrytecky přecházet a „agresorům“ dává zbytečně zbraň do ruky. Jinak je těžké cokoli vytknout, film obsahuje velmi trefné zkratky, příznačný časový odstup ukazující postup doby a (ne)postup lidí v ní je pozoruhodně vykreslen za minima prostředků. Skvělý je výběr postav podle typů, místy to sice vypadá jako leporelo postižených zapšklím maloměšťáctvím, ale funguje velmi dobře. Jen by to chtělo méně viditelné ideologie → pro mě tak sympatický film volí část argumentace doslova zdrcující.

Uhlazená procházka exotickým absolutismem... Tentokrát méně známý podivín z bohaté soustavy evropských monarchů ve filmu, jehož exportní potenciál je značný. O příjemné vklouznutí zahraničního diváka do děje se stará dvojice vypravěčů (anglická princezna a německý lékař), casting ještě společně s králem Kristiánem VII. tentokrát uspěl. U Královské aféry by bylo marné očekávat žánrové eskapády, je to pečlivý a s jistou rukou natočený film (trochu s něho ční snaha „hlavně nic nepokazit“), velmi obratně vsázející do melodramatické zápletky souvislejší pokus o vystižení historických souvislostí. Právě v tom umí Nikolaj Arcel se svým týmem překvapit → královo šílenství či vztah panovníka k soupeřící politické kanceláři je barvitý kontext a v tomto duchu je rozsah osvícenských reforem (+ jejich paradoxní následky) ve filmu zapracován obratně. Nehodlá unudit diváka k smrti historickým výkladem, nenápadně otazníky klade do melodramatického rámce. Sám milostný trojúhelník také není černobílý a místy se dokonce převrací jednotlivé sympatie k postavám. Uznávám, že ani jedna ze zmíněných věcí není revoluční novinkou a v kontextu konkurenční hollywoodské produkce si Arcel finančně tak tak vystačí pro přesvědčivý vizuál. Možná nebylo dvakrát moudré, chtít se každému zavděčit a prorážet si cestu po světě se skromnějším projektem tváří v tvář výpravnějším snímkům. Ovšem to je argument spíše ke globálním ambicím, jako domácí divák bych byl na tento film opravdu hrdý. P. S. - česká část štábu (dle závěrečných titulků vskutku početná) odvedla perfektní práci, všechna čest.

Humor? Výsměch!... O JLG se po bouřlivém roce osmšedesátém v širší divácké obci většinou taktně mlčí, pokud už mluví, tak začasto nedělá mnohým problém odsoudit jeho tvorbu coby „pseudo“ (cokoli). Podle mě se přitom Godardova tvůrčí etapa po roce 1980 v lecčems spíše vystupňovala a stala se ještě více svobodomyslnou, nemyslím si, že by programově popřela vlastní zásady. Zachované jsou hrátky s filmem coby médiem a neutuchající touha všemožně experimentovat pro vlastní potěchu (a na úkor diváka). Takhle bych vnímal i „vtip“ ve filmu obsažený. Jde o to, že Godard neumí vyprávět anekdoty, ale jako málokdo další se dovede vysmát přímočarým postupům vyprávění, takže si (možná na základě náhody, kdo ví) sestavuje vlastní svět, stále ho popírá a cituje při tom všemožné autority. Otázka zajisté zní – interesuje vás takový humor? Neodmítám celek, zamlouvá se mi hravost, kupříkladu perfektně využitá práce se zvukem (celkem typicky). Hlavní zvukový motiv byl v nejednom případě umístěn mimo obraz a režisér ho neodkryl, nechal diváka jen tušit, co se za ním skrývá. Absurdní situace, co s toho vzešly, byly snad jediným verbálním humorem („Platini!“). Zato sám JLG se shodit jednoduše neumí. Coby kníže se ironizuje s očividnou grácií (jedna grimasa?!) a za pitomce jsou osoby kolem něj. Motiv s kapelou mě nepřesvědčil a připadá mi idealizovaný, odtržený od reality osmdesátých let. Myšlení a sny „šedesátníků“ jsou pro jejich účastníky hold nesmrtelné. Dokonale chápu otrávené reakce, my se Godardovi nesmějeme, on se vysmívá nám.

Nadmíru poučné, žel veřejnoprávní kanál by ani dnes nerozdýchal... Neklidná šedesátá léta překonala nesčetně zastaralých pouček a pokryteckých dogmat, přičemž erotické svobodě se klade symbolicky zvláštní význam Doprovodnými obrázky se nejčastěji klade za velkou louži, případně do oblasti západní Evropy. Méně se zná výrazná úloha Skandinávie, překonávající erotické tabu v mainstreamové produkci už v polovině desetiletí. Na čele s Dánskem pak bezprecedentně legalizuje pornografii (v době, kdy Deep Throat byl jen nedostižným snem). Začnou se dít věci, pozdější erupce vedla k specializaci mj. na zoofilní porno (experty hledejte ve Švédsku) a je snad opačně dobře, že tato část skandinávských zásluh tak proslulá není. Režisér lechtivých filmů zetkové kvality John Lamb natočil o tomto všem prapodivný dokument, který se americkou optikou pokouší o vysvětlení fenoménu sexuální svobody na dalekém severu. Rádoby věrohodný novinář prochází Kodaní a vypravěč mezitím rámuje zachycení erotiky napříč věky s přihlédnutím k orientu a antice. Inscenovanost zachycených rozhovorů je roztomilá a kupříkladu reakce Miss Dánska mají velkou historickou hodnotu při nenuceném popisování intimit a prostých dojmů. Obecně platí, že společenské klima dýchá z každé sekundy. Velkým neštěstím ovšem je, že po padesáti minutách dojde materiál a režisér pro dostačující minutáž přidá instruktážní okénko. Hraná pasáž „Adama a Evy“ je první nástřel, ještě relativně snesitelný. Následující poučky z oplzlých učebnic a desetiminutový (!) nesestříhaný velký detail na topořící penis je však pro otrlé. Vězte, že vydržet toto bez přerušení se rovná malému očistci, velké plátno by bylo v tomto případě smrtící.... P.S. - Sexual Freedom in Denmark se vám pravděpodobně vyhne, může zůstat v paměti jako malá kuriozitka. Vězte ale, že minimálně kousek z něj viděla většina z vás. Právě na tento film vzal totiž De Niro Cybill Shepherd v Taxikáři do onoho pověstného porno kina. Martinem Scorsesem pojmenovaný „Švédský návod“ je sestřih tohoto a obdobně vedeného dokumentu Ur kärlekens språk. Je to vskutku znalec...

Erotika ze staré školy... Tohle archivní soft porno jsem viděl strašně dávno, ale v životě se vyskytují filmy, na něž se těžko zapomíná:). Notička k ději: Bohatý manželský pár trpí frigiditou ženy a dusné prostředí oživí až nově příchozí kamarádka ženy, co zamíchá situací v domě. Potud klasika. Na rozdíl od francouzských či italských erotických filmů té doby je viditelná určitá stísněnost (skoro kompletně v interiérech) a živelná hudba je nahrazena pozvolným a znepokojivým jazzem. Pravdu povědíc, erotické scény jsou tlumené a proti legice žánru mnohokrát pouze naznačené. Překvapivý je tento na pohled masturbačně skoupý brak otevřeným sadismem a krutostí ve smyslu nadvlády silnějšího (nejdřív je dominantní klasicky muž nad ženou, pak však kamarádka nad mužem i ženou zároveň, přičmž jí přiřkne roli „psa“ a nutí žít nahou na vodítku coby mazlíčka pro uspokojení páru///ano spoiler, ano je to porno///). Pozor, není to gore a ani horor, leč Carlos Aured později i zde projevil zdatnost. Absolutní ztráta důstojnosti (neustálé svazování, postel pro pouhý spánek je výsada), v milimetrových úsecích dovedená k chladně komentovanému vyústění, je vlastně jediný důvod, proč tak nadhodnotím očividně laciný produkt o třech oplzlých postavách, různě barevně filtrovaný a žánrově vesměs nezajímavý. Bylo by směšné hledat výraznou symboliku, ale úplně snímek zavrhnout coby „nováckou erotiku“ není fér, ta vypadala jinak. Nuže, groteska o ženské podřízenosti v nerovném manželství či mokrý sen neschopného diletanta? Snad obojí, v každém případě užitečné už jenom pro vyvrácení ustálené představy, že staré porno znamená výhradně „bobr + Deep Throat + Němec s knírem = jdu se vyzvracet“. P. S. - ve Spojených státech film běžel jen hodinový, veškeré scény ponížení a znásilňování manželky byly vystřiženy. Znáte lepší doporučení...?

Severská pohádka, v níž si to někdo čas od času bez skrupulí rozdá... Pro podobné nejapnosti se vžila ustálená floskule o guilty pleasure, k níž se tentokrát hrdě hlásím. Sytten je nádherný, protože jemný a nevinný, čili netrpí žádnými přednostnými záměry (porno verze Sněhurky je v zásadě nuda, neboť se toliko symbol zařadí do konvenčního zobrazení). Snímek spadá do série eroticky laděných žánrových děl, v Dánsku se těšících popularitě ještě ke konci sedmdesátých let, Sytten představuje jejich předvoj či chcete-li první vlaštovku. Kde tkví nevinnost? Příběh studenta Jakoba, jehož pokusy o první erotická dobrodružství sledujeme, není skoro vůbec o sexu (míněno explicitního). Vychází ze zcela nevulgární představy o něm na každém místě, případně s každého myslitelného podnětu, a snahy to v konzervativní (cca. 1910) společnosti potlačit. Sama o sobě dnes není premisa dvakrát originální, nutné je znát kontext, tedy nevulgárnost a dále obrazovou složku. Mladý Dán s vizáží nadrženého šprta se kryje za hezký (=debilní) úsměv a čistý oblek na nedělní kostel. Své zkušenosti získává v pestrobarevné vesničce evokující jakoukoli klasickou pohádku. Okolí nekonečných úsměvů ožívá jako na klíček a v technicolorové prosluněné vsi neexistuje žádné zlo či neštěstí. Tomu se podřizují jemné a vznešeně působící dialogy. Všichni jsou si zde rovni a nikdo netrpí, vlastně jakási bizarní forma vesnického realismu. Nebýt Jakoba, tvůrci mohli natočit cosi á la Honzíkova cesta a svět by byl obdobně krásný a bezstarostný, ač sexuálně „nevýživný“. Je příznačné, že nabité zkušenosti Jakoba nepřenesou do lůna hříšných snů a nekonečných radovánek, udělají z něj sebevědomého mladíka připraveného na pilné studium a čestný život, byť o kus zábavnější. Rozjásaný svět kolem nekončí, jsme přece v pohádce.

Vstup do choré mysli... O Margareth Thatcher si myslím své („je to nebezpečná bestie“) a nutně nemůžu pominout (vlastně každý, kdo o této dámě něco ví/slyšel), že jakákoliv filmová podoba její životní pouti se zákonitě střetne s mým/vaším dlouhotrvajícím úsudkem. Střet přitom neberu v negativním smyslu, taková kolize je prospěšná, pokud podporuje schopnost argumentovat a dodává podněty. Servilní oslava a jednoznačně zdrcující kritika by ve mně vzbudily obé stejný pocit znechucení a to tím více, čím by se tvářily jako objektivizující reportáž, co loví neznámé skalpy. S Železné Lady mám dojem, že přesně toho si tvůrci byli moc dobře vědomi. Nabídli účelné vyprávění událostí optikou senilnějící paní, zajaté ve vzpomínkách a dávno neúčinných proklamacích, které platí už jedině na ustaranou a pocitem méněcennosti zkroušenou dceru + chápavé okolí. Nadmíru nehostinná první část snímku dá najevo, že dobrodružství z poslaneckých lavic a drsné výroky při masových demonstracích nejsou hlavní náplní filmu. Celé vzrušující období vlády a donekonečna diskutovaných rozhodnutí film nahlíží formou flashbacků unavené Thatcher, vlastně souborem roztříštěných vizí, jejichž relativnost je v každém okamžiku úplně evidentní. Nejen, že máme možnost vidět odpudivé odboráře a demagogicky naladěnou opozici, ale také vskutku státnické reakce pevné vůdkyně. Meryl Streep dokonale vytvořila nesnadný most mezi Thatcher političkou a normální ženou. Propaganda? Tentokrát nemám ten dojem, důležitý je průvodce filmem a nějak podobně se Thatcher ve vzpomínkách ke své politické dráze možná opravdu vrací. Rozumným krokem bylo zapojení autentických záběrů stávek a nepokojů, které politička možná opravdu vytěsňuje a vidí dnes pouze na obrazovce. Film je jejím snem, tancem s Reaganem v oparu (falše či vítězství?), kde hodnotící soudy tvůrců zastupuje úvodní část jejího mládí a částečně senilní a churavějící žena. Forma tenhle portrét nemá šanci vytrhnout, nenabízí než konzervativní podívanou bez čehokoliv originálního. Což je ale možná při zobrazované osobnosti další nenápadné plus...

Cinefilové všech zemí, proberte se...! Nevěřil jsem, ale je to dokonalé. Zásadním předpokladem je láska k filmu a porozumění ve sdílení této vášně, opěrnými body pak estetika návratu, nezlomnost a přiznaná dětská duše. Scorsese sestavil s těchto v zásadě vratkých ingrediencí univerzální a ničím nekastující zábavu. Podal hluboce ukryté podněty v lidském měřítku, aniž by čímkoli běžného diváka rušil. Tím rušením mám na mysli předně různé rétorické kejkle a terminologické mlžení + domýšlivé prezentování nadupaných znalostí a vytváření citační mapy pro uspokojení přehlíženého ega. Obojí si Scorsese coby jeden z filmologicky nejvzdělanějších autorů mohl u této látky nepochybně dovolit, leč on se nadto kompletně přenesl. V „Hugovi“ otevírá bránu do světa počátků filmu s pomyslným meliésovským úklonem. Bystrý analytik v úloze dokumentaristy (či v podivné hantýrce žijící cinefil) by pro vstup skrz tři zámky mohl pro každý jednotlivý klíč žádat minimálně kolokvium ze znalostí ranné kinematografie. Scorsese pohádkově naplňuje legendy o tom „jaké to bylo“, aby je skrytě za mýty označil, bez vymezezní složitých historických souvislostí. Vychází s vědomí návratu; filmaře do období tvůrčích počátků, diváka do časů prvního filmového poznávání a tím mýty při rozpomínání na takový návrat přiznává a zároveň nepřímo omlouvá, čehož by dokumentarista možná nebyl schopen. Scorsese se navrch umí čitelně vyjádřit a omládnout bez vedlejších účinků. Dětští protagonisté podporují idealisticky chápanou zvídavost, jinak řečeno čerstvá krev oproti dětinské variaci hlučných a všude hlavu strkajících spratků, které po léta praktikuje Spielberg. Vnímání postav propojuje do každičkého detailu vypiplaný svět, v němž si vytvoříte vlastní zákoutí, opojný návrat do říše dětského snění, kde by oblouk historických starostí nadělal neskutečnou paseku. Není pak divu, že nejsepjetější vyprávění „Hugo“ zrovna nepřinese, ale těkání k dětským vizím vždy patřilo. Asi těžko vymezit vhodnější popularizační pomůcku k nadchnutí pro archivní síň ranného filmu, věci, která trochu nezaslouženě začíná pro leckoho nabývat až „jiráskovsky“ obludné nezábavy...