MM11

Jakožto výchovný film dost ucházející... Dlouho jsem neměl tak neodbytný pocit, že se dívám na něco strašně povědomého – jen si vzpomenout, odkud to bylo. Odpověď možná bude nakonec záporná a nic „přesně takového“ jsem nikdy neviděl, ale ta úvaha mířila spíše k určitým prototypům a známým rysům, které se donekonečna opakují. Na tento nízkorozpočtový a podle všeho z láskou opečovávaný debut jsem se díval s určitým nádechem smutku, neboť laskavé věnování ani vysilující úsilí všech tvůrců nemění nci na tom, že je Mosquita a Mari tezovité a neobjevné snažení, jak zacelit staré (známé) rány. Skoro bych i věřil, že dialogy zachytila tvůrkyně při rozpomínání na minulost a zcela autenticky přepsala viděné zážitky. Jenže naivně a na povrchu. Všichni ve filmu se chovají podle černobílého filtru – zákeřní „kamarádi“, chápavý, leč vzdálený pan učitel, nechápavý a příliš blízcí rodiče, nezáměrně vyvolaná delikvence atd. K tomu je třeba připočíst několik nepřirozeně inscenovaných dějových vybočení a kazatelsky zaměřené dialogy. Kostrbaté věty často odnáší titulní představitelky, které jsou vybrány opět podle modelového prototypu, ale naštěstí vhodně vedené – například propukání neznámých citů mezi nimi zachytil film velmi dobře. Vkusný humor se pak pokaždé nečekaně objevil, něco odhrkal a po chvilce se vytratil, jakoby ze strachu, že bez vážné polohy to nepůjde. Mám dojem, že nejradostnější pocity by s tohoto filmu měli sociální pracovníci, kteří by kopii mohli bez úhony promítat na školách v oblasti chudinských čtvrtí a něco těm Mosquitám (a občas nějaké Mari) konečně vštípit. Na druhou stranu: a proč ne...?

Dost šedivý pohled na procitání mladých... U kormidla byl chřadnoucí Černěnko, věkový průměr ÚV KSSS hluboce přesahoval sedmdesátku a unavující každodennost se zdála nekonečná. To máme ten šedivý rok 1984, zároveň však moment nenápadného obratu, jak dokazoval Tengiz Abuladze v „nedaleké“ Gruzii. Možná i proto jsem do této reflexe litevské mládeže vkládal nemalé naděje: marně. Pokud se opravdu jednalo o průlomový generační snímek, tak to spíše vypovídá o tehdejší době. Odrtženost od reality a velmi pozvolné přivykání standartům toho, jak by měl film pro dospívající vypadat. Čtyři postavy se vzájemně hledají, do toho občas zaduní tehdejší disco, jindy je ponechán komorní prostor pro klidný a většinou nicneříkající dialog. Obávám se, že nečitelnost hlavní hrdinky je do značné míry nezáměrná a pramení z neschopnosti srozumitelně vyprávět. Snímek naznačil několik slibných cest (poetický film, podobenství, realistické drama, hořká komedie), ale u žádné z nich víceméně nezakotvil. Bohužel chybí jakákoli gradace a film si od diváka udržuje pomyslný odstup, takže jen těžko může dojít k probuzení skutečného zájmu. Namísto toho se na sebe kupí sami o sobě zajímavé (tanec na trupu lodi), ale ve vztahu ke zbytku filmu celkem neúčelné scény. Kdyby film nebyl tak nerozhodně rozkročený, tak bych v tom viděl záměr. Jenže výsledná paleta vjemů nedává nic uceleného a svým vrstvením nakonec překrývá silné momenty. Dalo by se říct, že základní vlatností filmu je spíše mlčet (velké skoky v čase znamenají změny, které ale nejsou zpětmě komentované) a nechat diváka tušit. Nic proti tomuto hledání významů, ale musel bych mít k němu chuť, což se zde žel nestalo.

Nedá se nic dělat – 1:0 pro Leni Riefenstahl... Skupina amerických dokumentaristů získala na konci třicátých let vzrušujícím způsobem záběry z nacistického Německa a po převozu jim pragmatický producent (po právu) oznámil, že jsou slabé. Jak je to možné? Prakticky veškerá síla zachycených záznamů pramení ze zpětného posouzení toho, co je za nimi, jde o naše znalosti pozdějšího vývoje, protože na těch zrnitých záběrech to příliš vidět není. Ideální hra na čtení mezi řádky, čehož si byly vědomi i tvůrci tohoto sestřihu, a proto se rozhodli (opět pragmaticky) zapojit permanentní doplňující komentář. Vypráví a cituje vše možné (deníky dospívajícího JFK či autorsky dospívajícího Samuela Becketta při jejich cestách po Německu), což ve výsledku působí kontraproduktivně. Poznámky osobností jsou zajímavé, ale sráží se s dochovaným materiálem, který je s nimi myšlenkově propojen pouze místy. Krokem vedle podle mě též bylo rozhodnutí použít dobové záběry při popisování fašistických bojůvek v USA, ačkoli jinak považuji osvětlení širšího mezinárodního kontextu za velmi přínosné. Původní materiál se však tímto způsobem ještě více tříští a ztrácí svou exkluzivitu. Dalo by se namítnout, že nejpřínosnější je na dokumentu právě ta neznalost (ani jeden záběr koncentračního tábora – existují vůbec?), s níž se musel potýkat tehdejší divák. Je to částečně pravda a doslova nabízí vznik jiného dokumentu – umím si představit, že odvysílání materiálu a reakce na něj mohly být ještě daleko zajímavější než samotný záznam. Hlavně by to řeklo něco o vztahu k Německu a nikoli zemi samotné, což nepřímo prozrazuje i tento dokument – pořád se mluví o odvaze dokumentaristy, názorech zahraničních osobností. O Německu to při vší vůli není, nýbrž o vztahu světa k němu. Obrazy jsou tímto ovlivněné a ať se nám to líbí či ne, tak podstatně víc nám dnes o nacistickém státě řeknou záběry oficiálních dokumentaristů než tento partyzánský kameraman. Bohužel.

Celkem přelomové melodrama, leč doba se posunula... Homosexualita byla většinovou americkou společností padesátých let odmítána podobně jako komunismus, pro některé obzvlášť prázdné hlavy mohly tyto dva jevy vykazovat dokonce výraznou souvislost. Není tedy divu, že pokud se někde mohlo takto ošemetné téma bez větších kontroverzí a současně dostatečně rázně otevřít, tak to bylo „sirkovské“ melodrama. Film o podivném chlapci, jemuž socializace s machistickými vrstevníky dělá zjevné potíže, neřekne nic otevřeně, ale výhradně v signálech – některé z nich jsou dnes vyvanuté, jiné však nadále fungují. Více než explicitní výrok zaujme způsob, jakým se kolem tématu chodí po špičkách a odráží se ve vizuálních vjemech. Krásné oslepení Technicolorem a zaujetí tím, co všechno se dokáže vejít do roztáhnutého (širokého) prostoru způsobuje jediné – připadáme si uprostřed dění a vnímáme jeho okraje, o nichž se dvakrát nemluví. Zanedbávaný titulní představitel by mohl na první pohled připomínat útlocitnějšího Jamese Deana, i když pozici ke světu razí jinou. Svérázným způsobem nabádá k individualizaci, když se nepříjemně sráží s kolektivem, jehož členové připomínají tradičnější verzi toho, jak má vypadat individualita. V tomto smyslu to není jen uplakané melodrama, nýbrž poměrně razantní popíchnutí vžitého amerického snu dospívajících. Ani trochu bych v tom nehledal film pro vrstevníky hlavních hrdinů, jimž by v mysli pouze nadělal zmatek. Mohl by být pro střední generaci liberálů, co umí vnímat narážky. Alibistický konec je stvrzením toho, jak odvážně se film do té doby vyjadřoval – zašel tak daleko, že se musel pokorně vrátit na začátek.

Roztomile neohrabané a hlavně na dlouho poslední svého druhu... Divadelně pojatá antikomunistická komedie se jízlivě strefuje do stranických frází a v celkem svižné přetahované o ideologii to stíhá tepat obě strany (často rovným dílem). Skoro to vypadá, že tvůrcům komunismus ani příliš nevadil a zůstal pouze vhodným terčem posměchu, protože sídlo strany je plné zarostlých, podvyživených, ale jinak celkem neškodných a legračních existencí. Tahle několikerá variace na Ninočku má bohužel poněkud nedomyšlené obsazení – Melvynu Douglasovi příliš sedne oblek a v proletářských hadrech působí spíše jako budižkničemu než zapálený revolucinoář, což je o poznání méně zábavná poloha oproti ideologicky chodící, mluvící a myslící Gretě Garbo. Opravdovou „hrozbou“ ve filmu přitom není Douglas ani jiný komunista, ale příšerně přehrávající a ječíčí Una O'Connor coby pokojská (dle fotky v jejím profilu asi standartní poloha). Skoro mám dojem, že podobně neohrabaně působí celý film – nevhodná hudba začne hrát na nesmyslných místech, moment roztrhání rudé knihy je ke zbytku jako pěst na oko (ani to Lorettě Young dvakrát nejde) a snaha oživit divadelní základ zůstala někde na půli cesty. Pozitivní pocit převažuje především proto, že toto trefné dílko definitivně uzavíralo jednu méně vyhrocenou éru. Vůbec bych se nezlobil, kdyby takových filmů vzniklo po druhé světové válce víc.

Ten neodbytný pocit labutí písně je opravdu dojemný... Pro neklidného Víta Olmera byla Česká televize tvůrčí brzdou, ale co si budeme nalhávat – docela jí potřeboval. Vůně kávy působí jako lehké nakročení na půdu zbrklých experimentů, kterými Olmer obohatil podobně utržená devadesátá léta. Zd po letech naplno zhodnotil svou zálibu v citátech, a proto se dočkáme citací a odkazů na Ježíše, Marxe, Jarmusche, Wajdu, Hemingwaye, Hrabala, Lustiga, Voskovce...a hlavně sebe. Unavený hrdina v podání Lukáše Vaculíka marně křísí projekt s pochybným názvem Smrt na prodej (jednalo se o reálně plánované pokračování Nahoty na prodej) a podle vzoru posledních filmů Jiřího Vejdělka zkouší rozhodit několik partnerských sítí. Výsledek je sporný, jak je u Olmera zvykem. Místy to vypadá, že se pan režisér vyjádří nadmíru trefně, aby v následující scéně po x-té zapracoval naprosto zbytečnou podzápletku kolem „válečného traumatu“ a hledisko sklepního hada. Jenže právě tyto „blbosti“, obsazení Simony Chytrové a podivně nasekané ustavující záběry (možná licence kameramana Holomka) jsou přesně tím, co umí Olmer nejlépe – hrát si. Projevit nadhled nad sebou i okolím, což dokazují záměrně směšné (alespoň doufám) lechtivé scény a trapnost veškerého snažení. Možná nevědomky odráží Olmer rozsáhlejší kocovinu českých filmařů po některých neúspěšných experimentech minulých let. Mně tímhle filmem rozhodně neurazil a budu rád, pokud ještě něco ztropí.

Zhmotněný doklad naprosté tvůrčí bezradnosti... Předčasná ohlédnutí za pozdní fází normalizace a pádem režimu doplatily jednak na nedostatečný odstup od líčených událostí, ale možná ještě více na časté intelektuální meze rázem angažovaných autorů (Troškovo Zkouškové období a Olmerova Ta naše písnička česká II mluví za vše). Obé jmenované ale vykazuje alespoň náznaky upřímné snahy o uchopení širších souvislostí a oproti tomuto tristnímu nedodělku roste do závratných výšin. Mladý Milan Cieslar nabízí zakomplexovaně naříkajícího hrdinu, jehož přímluvy k Johnu Lennonovi, broukání melodie a trousení oduševnělých mouder je vyloženě na pěst. Zmatený rebel v podání Juraje Šimka je nečitelný a jeho pozérské nadřazování nad šedou zónu i sálonní disent svědčí o nepochopení toho, čím byl pro běžného občana reálný socialismus a odkud vycházela rétorika tehdejší opozice. Ten film je argumentačně tak plochý, že by ho mohl na kopytech roznést paradoxně i trochu bystrý komunista a dokládat na něm myšlenkovou vyprázdněnost odpůrců režimu. Odtrženost od reality smutně zpečetil popis milostných avantýr tohoto asociálního a zcela neatraktivního morouse – po sekvenci s mladou nymfomankou Michaelou Jílkovou jsem se skoro podruhé narodil... Závěrečná banální procházka po New Yorku je bezúčelně přilepená, aby se ještě jednou ukázalo, co si můžeme po převratu všechno dovolit. Sečteno podtrženo: strašný patvar a pro fanoušky Johna Lennona pravděpodobně neodpustitelná svatokrádež. Je úsměvné sledovat, jak sebou příchod nové doby nese smutnou zprávu o pošetilosti rozjařených a neschopných neumětelů.

Hrozně milé pohlazení, na křečovitost nehledě... Na jednorázový posed u odpolední televize ideální společník. Klasicky vystavěná zápletka, kde se vše vzorně proplétá a nic nepřebývá, doslova radost sledovat. Mírně svěží, i když nic převratného – potěší nápaditější střih a ruční kamera dolézající za hrdiny, aniž by bránila příjemnému a klidnému sledování. Režisér si oblíbil vteřinové detaily (na ruce, tvář, marmeládu, pizzu...), jimiž nešetří a dělá dobře. Horší je to s tím přesně rozfázovaným vyprávěním, neboť v Hollywoodu to umějí stále o dost lépe (rozuměj nenápadněji) – po asi šestém náhodném setkání, při kterém určitá postava jakoby odnikud nakoukne do záběru, jsem si připadal jako ve svérázné parodii na lekačky. Celkem to znevěrohodňuje jinak velmi trefné momenty, při nichž hrdina nevtíravě sestupuje o sociální třídu níž. Představitel architekta Floriana má výhodu v tom, že jeho postava se alespoň snaží být vykreslena poutavě, kohokoli dalšího shrnete dvěma slovy. Což si vybírá své oběti – Stefanie Stappenbeck je jedna z mých nejoblíbenějších německých hereček, a proto mě dvojnásob mrzí, že se s ní sektávám zpravidla při sledování pochybných kriminálek (Betty – krásná jako smrt, Siska), případně nevtipných/německých komedií (Eva a Max). Její kradmý pohled, milý úsměv a přesvědčivé zvládnutí náročnějších poloh je hodno serióznějších rolí, i když chápu typologickou škatulku na základě genetické „vady“, že i ve čtyřiceti vypadá pořád na šestnáct... No, Pizza a marmeláda přimíchává i další nešvary. Třeba nepokládám za úplně šťastné bojovat proti předsudkům stereotypy, které mají předsudečný základ. A to není bohužel vše – všechny minipříběhy jsou rozehrány v neutrální poloze a režisér je narychlo a někdy doslova násilně vyřeší v závěrečných pěti minutách. Řadu z nich dost pochybně ve vztahu k tomu, co film vlastně o životě říká. Kdyby se v tom někdo hrabal, tak by našel dost nepříjemné rozpory, které se lakují, aby nebyly vůbec vidět... Brr, tak ať se na tom akademik jednou vyřádí, já začal u ideálního společníka a u toho rád zůstanu. Na tom pohlazení by se dalo jmenovat dvě stě potutelných chyb a vad, ale pořád je to pohlazení. A díky bohu si nehraje na vykladače všehomíra.

Trpělivé směřování za mýtem... Mezi westerny po zkušenosti s Leonem tápu, zpátky ke klasice se obracím zřídka, kolem sebe ani příliš není, kam hledět. O to více pro mě znamená právě tenhle film, jeden z nejvyzrálejších pokusů, jak nově vydláždit tradiční žánr. Andrew Dominik natočil poklidné a vyrovnané dílo, jemuž nedělá nejmenší problém přerušit přímočarý tok vyprávění prožitím konkrétní situace. Dosáhl přesvědčivého výsledku, protože rozumí hercům – jejich gesta a výraz zaznamenává s opojnou nenápadností a přitom naléhavostí každého náznaku dialogu. Dominik ale umí prožít ještě něco pro western daleko podstatnějšího – krajinu a její ráz, v níž se mísí drsný půvab s vírou v mýtický způsob jejího fungování. Tohle se mnohý tradicionalista snaží hledat pod lupou v šovinistických historkách s Johnem Waynem, ale měl by zahodit zvětšovací sklo a pohlédnout sem – Dominikův cit pro obraz ho oproti Wayneovým trapným pohádkám doslova udeří. Autor současně není žádný eunuch s obdivem pro pomalý růst keře, každá smrt ve filmu přimrazí vyvedením s klidu zpět do hutné reality boje o vlastní důstojnost (tj. život). Vše nás vede za dosažením mýtu a postavy žijí i umírají, aby ho naplnili. Dělají to dlouze, pomalu u toho mluví a někdy je nám jízlivě demonstrováno, jak je ten „přepálený“ čas (který se po zkušenostech s běžnými westernovými výrobky těžko rozdýchává) vlastně hrozně nedostačující. Za sebe bych nevystřihl ani minutu a velmi si přál, aby podobných filmů bylo víc.

Sugestivní pokus o přesnou definici honu na řarodějnice... Storm Center bývá běžně považován za jeden z prvních filmů otevřeně vystupujících proti praktikám mccarthismu. Je samozřejmě otázka, do jaké míry je třeba Silver Lode explicitní (hlavní padouch se v tom filmu jmenuje McCarthy a protivníky likviduje podobně neprůkazně, ovšem o to hlasitěji), ale tyhle hry o prvenství nikam nevedou. Největším problémem tohoto bezmála průlomového díla zůstává celkem logická nevyzrálost, způsobená nedostatečným odstupem – mechanismus je celkem obratně popsán, kategorizováni jsou však pouze údajní viníci. Kladné postavy jsou rozpracovány dost neohrabaně a nebýt působivého herectví Bette Davis, tak by její scény s dost nešťastně obsazeným chlapcem působily ještě daleko hůře. Zápletka se bohužel zaměřuje právě na vztah těchto dvou (knihovnice a inteligentní kluk), v horším případě jen na bezcílné bloudění hocha, kterému našeptávají zlí „démoni“. Následkem toho se silná úvodní část honu rychle „vyřeší“ a melodramatické rozvíjení následků zpomalí tempo a obere film o další vrstvy konfliktu. Vztah na ose Bette Davis/Kevin Coughlin podle mě nefungoval už na papíře, takže byl veškerý boj marný. Daniel Tadarash se sice ještě několikrát vytáhne (pálení knih je snad ještě působivější než u Truffauta), jenže úvodní jistota a razance se nevrátí. Škoda, že ten film nevznikl podle původního plánu už někdy kolem roku 1951. Psalo by se o něm, byl by dobově napadán a hlavně znám, tedy utvářel vliv. Autentické prostředí padesátých let totiž nemůže dosáhnout tak dokonale žádná z rekonstrukcí, byť je sebepečlivější.