RPupkin

Andhadhun (hindsky „Naslepo“) přináší možná až překombinovaný děj, který však (vzdor mým obavám) udržel mou pozornost po celou dobu a bavil svým tahem na branku, četnými zvraty a dobře vypointovanými dialogy. Film je prodchnut svého druhu fatalismem, ovšem na rozdíl od takového Milionáře z chatrče, kde mi hříčky osudu lezly krkem coby hnusný kalkul, zde vše zapadlo na výbornou. Celkově vzato: za mě palec nahoru, 90 %, pustím si kdykoliv. [viděno v dubnu 2021 | komentář #10]

Kdo by řekl, že ekranizace předlohy sovětské (ukrajinské) dvojice Ilf a Petrov v podání maďarského režiséra Gessnera dopadne takto dobře? Již úvodní sekvence, provázená yé-yé hudbou, nás nenechá na pochybách, že máme co do činění s kvalitní podívanou. Una su 13 (čili „jedna ze 13“) je příjemná ztřeštěná komedie s nenapodobitelnou šedesátkovou atmosférou a pěknými exteriéry (vedle New Yorku a Londýna se točilo mj. v Římě a Toskánsku). Ukrutně vtipnému Gassmanovi zdatně sekunduje půvabná Sharon Tate; nikoliv pouze v cameo rolích se objeví i režisérští matadoři Orson Welles a Vittorio De Sica. A dokonce i toho morálního poselství na závěr se dočkáme! Celkově vzato: za mě palec nahoru, 80 %, mohu vidět znovu. [viděno v dubnu 2021 | komentář #9]

Jedno z nejlepších dramat na téma nečekané ztráty blízkého člena rodiny. Začíná nenápadně, o to více ale postupně vtahuje do děje a nabízí různé perspektivy, jak ztrátu překonat a pokusit se s ní vyrovnat. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že některé scény ‒ zejména dialogy syna s matkou ‒ mohly být o něco dotaženější a že samotný přístup matky je snad až přehnaně a nerealisticky odtažitý. Tento Redfordův režijní debut mimo jiné podnítil zájem širší veřejnosti o Pachelbelův Kánon D dur, do té doby pozapomenutý, jehož melodie snímku dominuje. Celkově vzato: za mě palec nahoru, 80 %, mohu vidět znovu. [viděno v dubnu 2021 | komentář #8]

Hororová parodie, která bohužel nabízí vtipných momentů jako šafránu, ač některé repliky/scény komediální potenciál rozhodně skýtají. Rovněž kulisám nelze upřít jakous takous kvazitransylvánskou svébytnost a až mrazíkovskou estetičnost. Polański si mezi Hnusem a Rosemary má děťátko vybral lehčí téma a poněkud slabší chvilku, což je vcelku pochopitelná sinusoida; během natáčení Plesu upírů se alespoň seznámil se Sharon Tate. Celkově vzato: za mě palec mírně dolů, 40 %, nechci vidět znovu. [viděno v dubnu 2021 | komentář #7]

Pěkně nasnímaný i zahraný příběh z poválečného Říma, který sráží mizerná zápletka, jíž dominuje mnohdy iracionální chování hlavních postav. Germi mohl alespoň osvětlit, jak se ti čtyři nesourodí pachatelé dali dohromady. V některých (sociálně „odpovědných“) scénách se dle mého příliš tlačí na pilu a patos se dere z plátna v množství větším než potřebném. Naopak velmi zajímavé (a cenné) jsou reálné záběry (nikoliv kulisy!) Věčného města počátku padesátých let. Ač v úvodních titulcích na prvním místě, Gina Lollobrigida má úlohu spíše epizodní (upřímně tedy, ne že by mi to extra vadilo). Celkově vzato: za mě palec na neutrálu, 60 %, nechci vidět znovu. [viděno v dubnu 2021 | komentář #6]

Vtipné, svižné, příjemné. Lehce předvídatelné, přesto zábavné a rozhodně nenudící. Po Bytu další skvělá Wilderova konverzační komedie. Strážce mravů, katolická Legie slušnosti, film odsoudila a označila hodnocením C (odmítnuto), což je jen další jasné doporučení ke zhlédnutí snímku. Celkově vzato: za mě palec nahoru, 90 %, pustím si kdykoliv. [viděno v dubnu 2021 | komentář #5]

Co naplat, Nabarvené ptáče je na české poměry mimořádným počinem a vedle soudobé tuzemské produkce působí jako zjevení. Nechápu, jak zde mohou mít namátkou (tuctové a odpudivé) Ženy v běhu vyšší hodnocení. Smutný obrázek dnešní (jen dnešní?) doby, nebo prostě jenom ukázka mého pozérství a kulturní nadřazenosti… Rozumím záměru tvůrců promlouvat k divákovi krásnými (formálně, nikoliv obsahově vzato) záběry (mimořádná kamera), přesto by dle mého prospělo více dialogů, které by sice ubraly na artovosti, ale přidaly na koukatelnosti. Krom toho, i vinou dabingu (a použité mezislovanštiny) působí leckteré z mála pronesených replik poněkud uměle a dogmaticky, a mají tak tendenci vést nás na scestí alegorického vyprávění, a nikoliv zůstat u zobrazení syrové reality. Je paradoxní, že fakticky nejlépe s Joskou zachází vojáci, ať již němečtí, nebo ruští. Domorodci různých etnik se „ptáče“ ve skvělém Kotlárově podání snaží oškubat, vykořistit nebo alespoň řádně „zmalovat/zbarvit“. Ano, život není peříčko, zvlášť když se máte sami protloukat vřavou druhé světové války na východní frontě. Všem pokrytcům, kteří zhnuseni explicitním násilím demonstrativně opouštěli kinosály, bych doporučil oční terapii od Uda Kiera, jež by jim otevřela hledí vůči hnusům nejen války, ale rovněž lidské zaslepenosti, pověrčivosti a pomstychtivosti. Celkově vzato: za mě palec nahoru, 80 %, mohu vidět znovu. [viděno v dubnu 2021 | komentář #4]

Je zvláštní, že režie jednoho z ústředních děl francouzské literatury dvacátého století, Camusova Cizince, se ujal Ital, byť Francie film koprodukovala. Pro mě jde ovšem spíše o slabšího Viscontiho. Mastroianni hraje svůj standard, nemohu se ale ubránit dojmu, že do role odcizeného hlavního hrdiny by mi více seděla nějaká neokoukaná tvář. Ono když na první dobrou levou zadní sbalíte Annu Karinu, tak to nepůsobí zrovna autenticky… Film má dobře našlápnuto, věrně navozuje místní i dobovou atmosféru (točilo se přímo v Alžírsku), nedaří se mu však přenést stěžejní motiv předlohy na plátno. Kontrast Meursaultovy přímočarosti a upřímnosti s většinově očekávanou přetvářkou a tolerovaným (ba vyžadovaným) pokrytectvím by si to přitom tolik zasloužil. Při soudním líčení filmu dochází dech a gradace se nedostavuje. Podobně jako je Meursault apatický vůči svému okolí, vyvolává snímek v divákovi absolutní lhostejnost vůči Meursaultovu osudu, což asi nebylo záměrem. Potěšil alespoň Bernard Blier ve vedlejší roli. Celkově vzato: za mě palec na neutrálu, 60 %, nechci vidět znovu. [viděno v dubnu 2021 | komentář #3]

Údolí panenek patří spíše do průměru filmů pojednávajících o prostředí amerického showbyznysu, o jeho nástrahách a častých strmých pádech. Přesto se na snímek vcelku dobře dívá (a to nejen díky Sharon Tate) a příjemně plyne. Hned úvod nás velice přesvědčivě zavede do New Yorku šedesátých let, který až nápadně připomíná swingující Londýn téže doby. Hudební čísla jsou chytlavá, byť snad až příliš exaltovaná. Právě přehnaně nadšené herectví některých představitelů (tak trochu à la určité budovatelské pasáže z filmu Za zvuků hudby) považuji za jediný (byť rozhodně ne marginální) iritant snímku, ale jde asi též o daň doby a zub času… Podobné filmy: Ziegfeld Girl, Město iluzí. Celkově vzato: za mě palec mírně nahoru, 70 %, mohu vidět znovu. [viděno v dubnu 2021 | komentář #2]

Den kobylek je filmem, který navzdory atraktivnímu prostředí „Zlatého věku Hollywoodu“ zůstává výrazně za očekáváním. Ději chybí plynulost, sledujeme spíše útržkovitou mozaiku příběhů, kde si k postavám jen stěží hledáme náklonnost či nalézáme pochopení pro jejich činy. Katarzní závěr (mimochodem zdaleka nejlepší sekvence) pak působí málo uvěřitelným a roubovaným dojmem, jakoby k předchozím dvěma hodinám snímku ani nepatřil. Nepochopitelný je pro mě absolutní miscast Karen Black, jejíž výkon doplněný androgynním vzhledem a okořeněný šilháním táhne snímek nejvíce ke dnu. Nesledujte, nechcete-li si přivodit krátkodobý strabismus! Pro femme fatale by snad byla vhodnější i Helena Růžičková… Promarněnou příležitostí je postava silně věřícího Simpsona (Donald Sutherland) a jeho (nám bohužel skryté) minulosti, jež by sama o sobě vystačila na interesantní film. K pozitivům patří zajímavá kamera, výkon Richarda Dysarta v roli uměleckého režiséra Esteeho (trochu evokující mého oblíbence Edwarda G. Robinsona) či dobře vybrané lokace (oko milovníků eklektické architektury hollywoodských vil zaplesá). Celkově vzato: za mě palec mírně dolů, 40 %, nechci vidět znovu. [viděno v březnu 2021 | komentář #1]