HVM

Dědek-cyklista je sice úchyl jak se patří, ale ta hudba! Tu bych mohl poslouchat pořád dokola, tak mě uhranula. P.S. Nedávno jsem viděl Triumf vůle... tohle by do něj s přehledem zapadlo, mezi všechny ty homo-ero scény z nacistického tábora...

Do prvního souboje včetně velmi vtipné, nápadité a svižné, pak už je to bohužel asi tak zábavné jako sledovat někoho, jak hraje počítačovou hru. Kieran Culkin ovšem potěšil.

Celkem ucházející oddychový snímek, který pro mě pozvedává okouzlující Leonor Watling, chytlavá ústřední píseň a fakt, že jsem viděl verzi s maďarským dabingem :) Naproti tomu mně nesympatická Eliška Sirová a vůbec celá pražská návštěva vše zase táhnou zpět do průměru. Holt, Pedro to není.

Perfektní dokument o ženě, která ví, co chce, a také ví, co je třeba pro to, aby toho dosáhla. Těžká profesionálka, ovšem tady nám dá nahlédnout pod pokličku. Před zhlédnutím filmu jsem Joan neznal, ale nepřišlo mi, že by mi to nějak ubralo na zážitku. Joan, přeju ti, ať máš stále plný diář, ty dračice!

Pocta (travestie) šedesátkovým romantickým komediím s Doris Day a Rockem Hudsonem, která je však narozdíl od originálů zbytečně a nemístně vulgární. Jako plus vidím Davida Hyde Pierce, jehož roli by před čtyřiceti lety hrál Tony Randall (který se ovšem v tomto filmu objeví!). Souhrn: lehké zklamání.

Na pozadí první války rozehraný milostný trojúhelník, který se tak nějak zaplete i vyřeší víceméně sám. Dnešnímu divákovi film moc zážitků nepřinese, na sedmdesáti minutách nebylo moc prostoru na nějaké sofistikovanější zpracování látky. Sám jsem se na díval jenom díky tomu, že v hlavních rolích jsou dva z mých oblíbenců v začátcích svých kariér. Cary Grant, výjimečně s knírkem, ani Claude Rains mě nezklamali, oba však natočili mnoho zajímavějších filmů.

Ďábelský sympaťák/sympatický ďábel Cary Grant a rozená komediantka Irene Dunne v jednom z vrcholů žánru screwball comedy. Příběh o manželích, kteří se po vzájemném odhalení svých nevěr dohodnou na rozvodu, aby tváří v tvář novým známostem svých chotí (a v zápalu jejich překazování) poznali, že se mají pořád rádi. Za sebe musím říct, že se mi Irene ke Carymu hodí a klidně ji přiřadím ke Katharine nebo Ingrid jako Caryho nejlepší partnerku. Dále ještě musím vyzdvihnout Cecil Cunningham v roli sarkastické tetičky (“I always say: Four´s a crowd.“), určitě si ji ještě proklepnu.

Druhý díl série o manželském páru, kde on chce přestat být detektivem, zato ona by se jím ráda stala, je pro mě i dílem druhým nejlepším (pětka vede). Mezi Williamem Powellem a Myrnou Loy to krásně jiskří, jejich Nick a Nora se neustále škádlí, vydatně popíjejí a kudy chodí, tudy perlí. I v tomto díle na nás čeká vražda, tedy spíše vraždy, a tentokrát je v zástupu podezřelých i Nořina sestřenice, a tak se – k našemu pobavení a Nickově zděšení - seznámíme s její rodinou. Než dojde k odhalení vraha, kdy Nick typicky sezve všechny podezřelé na jedno místo a čeká, až vrah podlehne atmosféře okamžiku a prořekne se, navštívíme například party, kde naživo zazní i slavná píseň „Sing, Sing, Sing“ – zde poprvé ve filmu. Když k tomu všemu přičtu ještě psí hvězdu Skippyho jako pana Astu a fakt, že se zde objeví Jimmy Stewart v jedné ze svých prvních rolí (a jaké!), je to u mě bez váhání za plný počet. You bet you!