terka_v

Pokud je to myšleno vážně, tak je to slabé a jediné, co film zachraňuje, je právě Depp a vtipné hlášky. Pokud se jedná o ironii na americké filmy z 60. let plné dobrých konců, zlých padouchů a sličných krásek, tak bohužel není dotažena do konce. Horší průměr, Depp přidává hvězdičku navíc.

Roztomilý film o dysfunkční rodině. Komu by se to nelíbilo? Vždyť mírně dysfunkční rodinu má skoro každý a takové filmy jsou přece nejpřitažlivější – ty, ve kterých nalézáme sami sebe. Ano, Hooverovi jsou lehce nad hranicí normální, na druhou stranu koho by bavilo dívat se na svůj vlastní život. Je lepší pozorovat svůj vlastní život, který je ale ještě praštěnější než ten náš. A nejspíš proto byla tato rodinná komedie tak divácky úspěšná. A také pro propracovanost chytrých scén. Není to bláznivá komedie, kdy si o některých scénách říkáte, že jsou trapné. Tady jsou taky dotažené do absurdity (scéna s mrtvým dědečkem), ale ve výsledku vám připadají vtipné, trapné ne. Pokud si tedy chcete zvednout náladu a připomenout si, že vaše vlastní rodina není zas až tak divná, tak je tohle film přímo pro vás.

Filmový debut Joanna Sfara rozhodně nenechal klidné milovníky francouzského šansonu. Působivá a poměrně věrná biografie tohoto francouzského umělce však musela oslovit i milovníky filmu Je otázkou, zda za to mohl scénář či spíše umělcův život sám. Protože takový život si přímo říká o to, aby byl převeden na filmové plátno. Velice kladně hodnotím výběr představitelů známých osobností – téměř ve všech případech jakoby svým předlohám z oka vypadli, a to nejen co se týká vzhledu, ale tak třeba i kostýmů a pohybů. Velkou roli pak sehrálo zpracování Gainsbourgovi fantazie, představivosti a podvědomí. Jeho alter ego v podobě obrovské nosaté loutky skvěle dokreslovalo myšlenkové pochody toho výstředního umělce. Velký aplaus pak patří Ericu Elmosninovi. Ten dokázal zahrát Gainsbourga takového, jaký pravděpodobně byl – žádný fešák, ale s obrovskou dávkou charismatu, díky kterému si Gainsbourga (ale i Elmosnina) zamilovalo stovky až tisíce žen na celém světě.

Filmy A. G. Iñáritta jsou pro mě srdeční záležitostí. Vše začalo silným Amores Perros, pokračovalo 21 gramy a přes trochu slabší Babel jsme dospěli až k Biutiful. Čekala jsem, že to opět bude silný zážitek, ale stejně jsem byla zaskočená. Především představou, že se opravdu na světě najdou lidi, kteří třeba všechno tohle prožijí. Protože jak se říká – když se má něco pokazit, tak se pokazí úplně všechno. A to se přesně stalo Uxbalovi. Přes veškerou snahu dát věci do pořádku, se mu hroutila jedna věc za druhou. Okouzlující byl především výkon Javiera Bardema, kterému lze v tomhle filmu věřit každý jeho pohyb, každé slovo. Prostě hraje tak, že vás vtáhne do děje a vy nemůžete vystoupit, dokud neskončí poslední titulky a nevyhazují vás z kina. Jeho výkon byl samozřejmě podpořen dokonalou kamerou a excelentní režií. Biutiful je prostě ten typ filmu, který dokoukáte a nemůžete se pak alespoň na týden zbavit pocitu, že něco na tomhle světě je špatně. A že byste měli děkovat za každý normální den, který žijete. Musíte na ten film myslet a některé záběry vám z hlavy nevymizí nikdy. A to je podle mě dobrý a silný filmový zážitek. Takový, který si zaslouží pět hvězdiček.

Na tenhle film jsem se poměrně těšila. Proč taky ne, když tam hrají samí dobří herci. Bartoška, Holubová, Kaiser, Martha Issová... No prostě znělo to slibně. Ale bohužel - masivní reklama ještě kvalitní film nedělá a tak jsem musela ty téměř dvě hodiny v kině protrpět (zásadně totiž před koncem neodcházím, každému filmu dávám naději v podobě závěrečného zajímavého rozuzlení). Ačkoli se tvůrci snažili zaujmout více diváckých generací, nepovedlo se jim to. Oproti grotesknímu ale místy až trapnému vztahu Kaiser – Magálová se snažili postavit manželskou krizi Vojtek – Issová, jejichž příběh vypadal zpočátku slibně. Bohužel se jim pak ale po vcelku zajímavém úvodu nevěnoval skoro žádný čas a tedy nechápu, proč příběh vůbec do filmu tvůrci dávali. Ale dobře – daly by se jim alespoň přičíst body za snahu. Co bylo ale horší – prvoplánové a nepropracované vtípky na stokrát ohrané téma „Nevěra/nová láska/láska v pozdním věku“, jejichž pointu jste pochopili ještě dříve, než vůbec nějaký fór začal. A naprosto neodpovídající Hollywoodský konec ve formě „všichni budeme žít společně šťastně až do smrti a je jedno, kdo s kým žil, spal nebo spí nyní“ byl pomyslnou třešničkou na dortu Pejska a Kočičky. Tím mám namysli: když splácáme všechno, co máme rádi, dohromady, musí z toho zaručeně vyjít něco vnikajícího. Opak je pravdou. Přišli na to Pejsek a Kočička, měli by si to uvědomit i tvůrci českých komedií.

Romantická komedie úplně jinak. Aneb je to vlastně romantická komedie? Je fakt, že při tomhle filmu se zas až tak často nezasmějete. Spíš si v hlavě promítáte všechny dosavadní vztahy a všechno to, co máte s Tomem (hlavním hrdinou) společného. Na tomhle filmu jako žena oceňuji především to, že je pojatý z pohledu kluka. Protože ať už chceme nebo nechceme, tak většinou jsou to právě holky, kdo ve filmech láskou trpí (kromě výjimek jako jsou třeba některé příběhy v Lásce nebeské, nebo DJ Simon v Pirátech na vlnách – ale to jsou stejní tvůrci, že?). A právě přesvědčivý výkon Joseph Gordon-Levitta v hlavní roli, dobře zvolený vyprávěcí postup a kamera jsou to, co činí z 500 dní se Summer zajímavý romantický film, na který se člověk rád podívá více než jen jednou.