Bush13

Vtipný i napínavý sequel k jedničce, který si neodpustil jednu ryze "macgyverovskou" scénu...

Unikátní sci-fi film vyráběný v dřevnějších dobách kinematografie, kdy něco podobného s odstupem času může působit poněkud úsměvně. Nicméně černobílý film leccos přikryje a u Ikarie jsme svědky na svou dobu relativně hyperfuturistické výpravy, která se povedla, stejně jako například představy budoucích tanců, hudby, jídla apod.

Příjemný film, který má prima zápletku a v podstatě neuvěřitelný humorný potenciál. Ale i když je to film vtipný, je vtipný spíše subtilně, onen komediální potenciál nevytěžuje ani zdaleka naplno. Nakonec totiž sklouzne spíše k melancholickému bilancování a balancování nad tématy uměleckých ambicí, úspěchu, žánrů a geniality... a tehdy se mě dotkl jeden z momentů vyřčený boomery, kteří to mají ve skutečnosti v hlavě často srovnanější nežli avantgardní svobodomyslná mládež: z utrpení hudba nevzniká, na muzikálnost nemusí mít žádný vliv. Mít duševní nemoc (trápení) je spíše smutné, nikoli umělecky plodné, a tím atraktivní.

To se takhle střetne bigotní puritánská víra se silami pekelnými a vznikne velešikovně Eggersem podávaná atmosféra hutná jak plymouthský eintopf s plavajícími oky roztomilé Taylor-Joy. Pochoutka.

Přijde Žid, Arab a černoch do baru... a než se barman zeptá, co chtějí, pravděpodobně někoho urazí, něco ukradnou, něco rozbijou a někoho zmlátí. Syrové sociální drama raných devadesátek bez kudrlinek, ale těžko se mi najíždí na potenciální "ACAB linku", když sledujeme vlastně tři solidní vymaštěnce stojící v opozici údajně zkaženého systému, lhostejno, jak je měl determinovat a společensky "viktimizovat". A když kromě nich onu "lidskou tvář" vlastně získává i řada obyčejných policistů. Veškerá morální dilemata pak zjemňuje a nebo spíše komplikuje snaha o férovost vyobrazení a výrazná komediálnost snímku. Po herecké a formální stránce jinak výborný film.

"Ozlatopalmovaný" Östlund točí tak trochu prvoplánovitě líbivé filmy, které jsou však ledacos, jen ne triviální. Nejvíce mě dráždí, že si občas ke svým poselství a tématům konstruuje lehce vyumělkované scény, kde se má ono gró myšlenky odehrát, a ani v Trojúhelníku smutku se jim občas nevyhne. Leč opět pálí satirickými ostrými a trefuje ty správné cíle. A hlavně bez servítek a autocenzury. Očividně dokáže zabavit široce rozkročené mainstreamové publikum, protože se jedná samo o sobě o vtipnou komedii: sociálně-kritický rozměr je tam sice zásadní, ale pro někoho vlastně jenom jako nadstavba. A tentokrát se Ruben navíc krásně utrhl z řetězu, scénami se žaludečními šťávami se hrdě řadí do síně slávy vedle Matta Stona, Trey Parkera a Jackass, přičemž film dále šponuje a šponuje do krásně absurdních dimenzí. Tam, kde "Trojúhelník" možná zaostává za předchozím lehce rafinovanějším Čtvercem, dominuje naopak svou kontinuální zábavností.

Když jsem si nedávno četl anotaci k anglickému vydání Isakovy knihy, říkal jsem si, že to je celkem zajímavá zápletka pro krimi thriller. Všechno na jednom místě, respektive ve vlaku, tak to mám rád. Leitch nám ovšem servíruje japonské barvičky přetřené hollywoodským pozlátkem s dávkami neskonale stupidního a nevtipného americky prvoplánovitého humoru, který sice rozesmívá mainstreamové diváky v kinosále, já však u většiny "džouků" a na pilu tlačených hlášek duševně nesmírně trpěl. Po scéně s počítáním mrtvol (byl jich 16 nebo 17?) jsem myslel, že odejdu, něco tak trapného a křečovitého jsem už dlouho nezažil (jak podotkl Othello, na Marvel jsem si přesně též vzpomněl). Na druhou stranu, tvůrci přece neutratili tolik peněz na zbytečné efekty a já pár kaček za lístek, abych tu dvouhodinovku předem vzdal. A vskutku, film působil jak hnusné zamotané klubíčko, ale když se nit začínala rozmotávat, stával se trochu lepším, hezčím, zajímavějším, občas vtipným ve své parodičnosti, to přiznávám. Ale skutečně jen trochu. Takový wannabe tarantinovský snímek z rychlovlaku, který však většinu času vypadá, že se plouží. Moc se mi líbila postava Mandarinky v podání Aaron Taylor-Johnsona - ten jediný snesl mafiánsky noblesní měřítka a připomněl šílenější verzi Micky Pearsona z Gentlemanů.

Inu, velezajímavý hloubavý film, který na svou hlavní dějovou kostru s několika trochu divně "semirealistickými" až absurdními scénami (letáky v paneláku, zvířecí performance na banketu) věší mnoho podnětných společenských témat a otázek. Ty, satiricky podané, se vztahují mnohdy k aktuálně progresivně a liberálně evolujícímu Švédsku, ale mají svou univerzálnější platnost pro celý současný Západ. Stejně tak se tyto otázky otírají o umění, milostné vztahy apod., přičemž Östlund stále jaksi osciluje mezi vážným a latentně výsměšným vyzněním. Do toho všeho tu máme silné emoční momenty, které se ale jako by rozprsknou o zeď jakési švédské ledové sterility.

Po zhlédnutí geniálního filmu Ederly jsem Dumałův celovečerní debut považoval za jakousi osobní povinnost. A dočkal jsem se neskutečně pomalého filmu o asymetricky měnícím se a filmově striktně izolovaném vztahu otce a syna, kde se lehká divácká nuda a zajímavé hluboké přemítání překrývají; filmu, který má v sobě cosi surrealistického, ale i naturalistického a povězme humanistického... každopádně též nesmírně těžko interpretovatelného, přestože se to člověka kdesi niterně dotýká. To vše v úžasných obrazech černobílé kamery.

Málokterý kontrast je tak ostrý jako panovník mezi prostým lidem, přestože víme, že i král je jenom člověk. Král Belgičanů je v podstatě velmi roztomilý fiktivní dokument, který si trochu "ujíždí" v šílené zápletce a následné divoké anabázi na Balkáně (až příliš za vlasy přitažená dvě náhodná setkání v Srbsku), také kromě svého komediálního základu řeší poměrně závažnou lidsko-velkopolitickou rovinu. Takový trošičku Mladý papež o samých "b": Belgii, Bulharsku, Balkáně, bláznivém dobrodružství, blízkých spolupracovnících a bytí jako takovém.