Bush13

Výborná studie šílenství (a potažmo alkoholismu), která pomocí excelentních hereckých výkonů a šikovného čtvercového a černobílého formátu, do kterého se vždy vejde nějaká ta fajn obrazová kompozice, buduje to hlavní, na čem takový film stojí - ponurou a bezútěšnou atmosféru. Atmosféru samoty bičovanou častým deštěm, rozdmýchávanou studeným větrem, osolenou cákajícími mořskými vlnami rozbitými o útesy, roztahanou intervaly dunění a hučení a pravidelnou, nevyhnutelnou, jak cvakání dobře namazaných ozubených kol. Jeblo by ledaskomu. V podstatě je asi jedno, co to všechno znamená, co je tam lovecraftovského, co je tam sánchez-piňolovského a co prométheovského, je to hlavně mrazivý, chaotický, vlastně někdy i vtipný, zejména však hutný zážitek.

Podmanivá báseň v próze předčítaná Willemem Dafoem a podmazaná úžasnou hudbou pohybující se na hraně artu a kýče vyvrhla ve svém abstraktním expresionismu celou paletu barev na stříbrné plátno. Film se jednou tváří jako David Attenborough, po chvíli jako Koyaanisquatsi, své pozice střídá, aby místy sklouzl k nenásilně působící environmentální agitce. Chvíli se zde jeví planeta Země jako naprosto nádherná planeta a nabízí neopakovatelnou estetiku, krásu, kterou umí vytvořit jen panensky čistá příroda, do které pak vtrhne vetřelec v podobě člověka, i když i ten umí vytvářet scenérie více než oku libé. A pak taky umí ničit. Nakonec lze filmu odpustit zobrazení člověka (byť scény o civilizaci očividně fungovaly jen s jeho výtvory v podobě architektury), odpustit lze celkem zbytečné archivní pasáže, odpustit mu lze i fakt, že pojem "řeka" tak trochu svépomocí uměle rozšířil na zcela jiné fenomény, aby je pak mohl šikovně zobrazit. Protože je to úchvatná podívaná s umně pojatými záběry, které jsem nikdy neviděl. A že jsou z dronů? No a?

Politický komentář a taková prodloužená etzlerovská reportáž o katolickém ostrově s hluboce lidskými hodnotami uprostřed odporného a zrůdného komunistického režimu, který společnost nejen svazuje, zároveň ji, zdá se, degeneruje. Střední a východní Evropa o tom ví také své - ta o tom naštěstí už může točit filmy.

Pomalá a něžná lyricko-poetická pocta přísně formalistickému obřadu, který se očividně může jevit lehce absurdní i samotným Japoncům. Hlavní pointou však zůstává, že tento svázaný řád a vytříbený rituál může být nakonec naplněn obsahem, nebo lépe řečeno, "duší".  Osobně se odteď budu dívat na kapání a zurčení vody ještě úplně jinak než dříve. Je to častý japonský motiv - abyste dosáhli v něčem určité úrovně až dokonalosti, potřebujete svého senseie. Hlavní hrdinka v lehké womance se svou sestřenicí nedostává však pouze lekci z pití čaje, dostává též zajímavou lekci životní, lekci v dospívání. A ačkoli klasicky asijské zvýraznění cyklického opakování času připomínající Kim Ki-Duka má svůj hluboký význam, stejně musí člověk nutně dojít k poznání, že lidský život je ve skutečnosti lineární. Change my mind.

Taxikářský příběh o vztahu vykořeněného Malajsijce mnoha tváří s čínskou křesťanskou prostitutkou zasazený do sociálně-kritického rámce jihovýchodní Asie. Je to ale zejména podmanivá story životem potloukající se dvojice, kde ony sociální komentáře, scény a taktéž prostředí slouží pouze jako koření, jako když občas zasypete laksu chilli papričkami. Filmu, který opravdu skoro nikterak nevybočuje z metod a vyprávění západní kinematografie, lze vytknout snad jen občasnou výraznou názornost scén.

Parafráze na jeden velmi vtipný meme říká, že největší problém s šachy může pocítit člověk, když si uvědomí, že šachům se věnují stovky let stovky lidí s mnohem větším IQ, kteří je tisíce hodin studují a studují. Když proti nim vytáhnete někde pěšcem, konstatují: "Ááá, bulharské salto." Když jim seberete koně střelcem, zahlásí: "Au, začátečnická chyba, takhle zahrát francouzskou variaci na Belkovičovu ponožku. Ve 37. tahu jasný mat." A Bobby Fischer byl ještě dál, tak o tři parníky, nedostižitelný génius a naprosto nesnesitelný blázen najednou. Tenhle film vypráví celkem známou historii islandského klání, které mělo světový, a to herní i geopolitický, význam samo o sobě. Chce zároveň ilustrovat nesmírně komplikovanou a šílenou mysl a osobnost R. J. F., který měl přinést USA slávu v době těsně poté, co v USA vypukla aféra Watergate a Nixon vedl jinou paralelní politickou "šachovou partii", a to s novináři z The Washington Post. Maguire se snaží podivínství a aroganci Fishera nějak zobrazit, ale zároveň z něj čiší jakýsi zvláštní druh občasné roztomilosti, který z pravého šachisty dle mého názoru moc nečišel. A ačkoli Bobbyho jako šachistu nesmírně obdivuji, lidsky to byla asi neuvěřitelná osina v zadnici (přestože někdy vtipná), která zavdává tomu, že člověk soucítí se Spasským, Sovětem, čemuž napomáhá i sympatický výkon Lieva Schreibera.

Zde si tedy režisér saturoval své artistické sklony "zajímavými" vložkami, které na střídačku dokázaly zaujmout a podtrhnout Caravaggiův životopis, jindy lehce nudily. Celý film podkreslen až nuceně profesionálním hlasem Jasona Flemynga a epileptickými záchvěvy kameramana během rozhovorů, ale celé to nakonec táhne výborný historik umění Claudio Strinati, kterého bych mohl poslouchat celé dny a učit se. Jinak Caravaggio, bezpochyby génius, disponuje osudem veskrze dramaticky filmovým. Měl by ho hrát Colin Firth.

Jak se některá díla odvíjejí v určitém bezčasí, tento film přidává jistou zvláštní bezprostornost a zprvu těžko definovatelnou vztahovost. Všechna pozornost je věnována jedné triviální, byť dvojnásobné zamilovanosti do člověka, který je zobrazen jako určitá verze dokonalosti. Nejen, že je pohledný, také má peněz na rozdávání a je nesmírně sečtělý, chodí do divadla a s nesmírnou vážností a pocitem, že právě řekl cosi velmi moudrého, používá slovo "manichejský". Mám rád Dolanovu estetiku - úsporný, přesto elegantní vizuál - a výborný hudební doprovod, stejně jako si rád vyslechnu jeho fragmentovaný styl vyprávění. Líbí se mi, že onu určitou citovou ufňukanost a zoufalost zabalil do nadsázky a vtipu. Jenom toho zmiňovaného přeslazeného arogantního hejska s andělskými vlásky, co jen tak mimochodem před zmizením na cigáro zarecituje z poezie, mu fakt nevěřím.

Postupně shledávám, že Italové dělají moderně pojaté dokumenty s výtvarnou tématikou, které jsou na první dobrou takové líbivé, zároveň exaltované v projevu vypravěčů. Skvěle se hodí do takových těch zatemněných místností na výstavách, když už vás bolí nohy. Zde naštěstí nedochází až k směšně teatrálnímu projevu jako v Klimt & Schiele - Erós a Psyché (2018), ale film samotný, ačkoli dává slovo mnoha odborníkům, klouže trochu po povrchu a sem tam dává ochutnat něco z díla, něco z života geniálního malíře. Jinak znám lidi, kteří "umí" dělat psychologický rozbor člověka, kterého nikdy neviděli, z jedné náhodné fotky - tak trochu si vlastně věští -, nicméně co dokáže jeden kunsthistorik vydedukovat z půltisíciletí starého obrazu, to je též fascinující.

Více než klasicky výborný výkon Jerzyho Stuhra, více než přeladná figura Katarzyny Figury, více než celkem roztomilý děj plný milého humoru ční neuvěřitelná a úžasná scénografie lodžských ateliérů (barrandovskými efekty podpořená), stejně jako celkové antiautoritativní poselství z doby labutích písní komunistické východní Evropy.