Jameses

Vlk v kůži beránka je odkázán ke stejnému zničení a rozkladu, jako kostra mocné zrůdy Leviatana. Job je zde, až v očích světa poraženým, vlastně vítězem. Závěrečná burácející příroda jakoby vyjevovala moc Pravdy samotné, a zároveň na kost ohlodávala monstrum mocných a silných vládců na Boha si hrajících.

Kříž jakožto brána do nové existence.

Lidé se ptají, kde byl Bůh v onom utrpení. Ano byl tam, v Anně Politkovské. To ona byla andělem, který dodával víru, naději i lásku.

Odosobněná pravda vzdálená od života není pravdou. To je prázdná a mrtvá abstrakce. Člověk je ale živý, žije život. A tak i pravda musí být živá. Taková pravda pak může být poznávána jen životem samým, musí se do ní vstupovat vztahem. Filosofové to nazývají "živoucím poznáním". Snad právě o tom je Stalker - průvodce. (tedy průvodce životem)

Příroda jako zrcadlo našich vlastních srdcí. A zdaleka nejde jen o přírodu, natož pouhou ekologickou propagaci (pak už by nešlo o umělecké dílo).

Tyto věci nemrazí hrůzou, ale dojetím. Dojetím nad silou svobodného a láskyplného lidského ducha bouřícího se proti zotročující zvůli. Bojujte Bělorusové, bojujte! Naděje neumírá jako poslední, naděje prostě neumírá.

Život jako pouť.

Jde z toho cítit Kierkegaardova vzpoura skutečné víry proti víře zformalizované. Jen skutečný akt lásky, vztahu činí víru vírou, činí - zázraky. Zejména zázraky usmíření.

stále dokola to stejné - Legenda o Velkém inkvizitorovi.

Neříkám, že je to skutečně Dostojevský. Ale už ona inspirace je v tomto případě podnětná, působivá a inspirativní. Zejména motiv: divadelní jeviště, jako jeviště života. V mých očích rozhodně jeden z nejlepších filmů, jaký se v poslední době u nás podařilo natočit.