dan4815

Nejsem si jistý, zdali ještě někdy přijde seriál, který bude skýtat takové množství tajemství podněcující fantazii, jako LOST. Seriálu je často vytýkáno, že se děj odklonil od původní myšlenky - přežívání na ostrově, a spíše šel v šlépějích pořádného scifi. Co se skrývá pod poklopem? Co je černé monstrum? Co je sonický plot? A mnoho dalších otázek, které se dříve či později většinou zodpověděly, ačkoliv to někdy bylo zklamáním. I dnes, po několika letech po posledním dílu, se kolem seriálu rojí plno teorií a troufám si tvrdit, že za to může jeden z nejpropracovanějších dějů vůbec. Vše souvisí se vším - někdy lze prokouknout záměr scénáristů, někdy lze vypozorovat, co bylo našroubované, ale většinou člověk seděl s otevřenými ústy a jenom nechal na sebe působit emoce ze seriálu. Postavy a jejich minulost je v dostatečných dávkách prezentována divákovi, stejně tak jejich uvěřitelnost je na úrovni. Nejvíce uvěřitelná minulost je pana Eka, pašeráka drog, který po únosu svého bratra se dal na víru. Celkově se v LOST mísí dvě roviny - lidé vědy versus lidé víry. Tak nějak je to celé o víře v něco. Pan Locke má víru v ostrov a v jeho důležitost, Jack zase se snaží být racionální a v prvních řadách mermomocí chce ostrov opustit, ačkoliv z poslední série je jasné, že se jedná nejspíše o peklo. A je právě na každém, jak pochopí konec seriálu. Jelikož je LOST kombinací racionálna a víry, není jistotou, že konec poukázal na to, že všichni zemřeli během pádu letadla a ocitli se v pekle, čímž byl ostrov. Seriál je o úvahách a emocích, a i když v druhé polovině seriálu se začalo srát na skutečnosti, jako třeba cestování po ostrově, kdy v prvních sériích jim trvalo běžně dva dny se někam dostat, a poté to zabralo už jenom jedno odpoledne, tak ukázal nám něco, co by měl každý seriál... a to je nejednoznačný děj, který podněcuje k přemýšlení. Žádný jiný seriál mě nedonutil sedět u televize i přes reklamy, jen aby mi nic neuniklo. A později mě žádný jiný seriál nedonutil pořád refreshovat stránku s titulky, kde jsem očekával překlad na nový díl.

S nástupem tohoto seriálu do podvědomí českých diváků jsem si povzdychl, že už nebudu moci machrovat, že jsem promovaný lékař z Google diplomem. A tak jsem přestal hledat nemoci a začal sledovat seriál, poté jsem přátelům házel jejich diagnózy, že mají lupus, strom vyrůstající v plicích a že potřebují chemo. S orosenými čely si často nebyli jisti tím, zdali si dělám srandu nebo ne. Mimo to mi ale seriál přinesl můj životní směr - cynismus. Díky seriálu se ze mě stal ještě více sociálně zdevastovaný člověk, který má za kamaráda idiota, který s ním musí procházet život a žehlit za něj problémy. House by nebyl nic bez Laurieho, a musím uznat, že český dabing je na veliké úrovni a vyrovná se originálu. Co se mi na seriálu kromě humoru velmi líbí, je hloubka, do které seriál zasahuje - jak dějově tak emocionálně, navíc zvraty bývají nepředvídatelné. Nemoci jsou v prvních sériích zajímavé a vždy v popředí, doprovázejí příběh pacienta a mnohdy House, který se v pacientech vidí nebo ho donutí přemýšlet jinak a vytrhnout ho tak z jeho každodenního předvídatelného vzorce chování. Vede boj - pacient versus jeho hrdost v diagnostice. Postupem času se scénáristé bohužel odchýlili od původního konceptu, začal se příliš klást důraz na hlavní postavy a pacienti šli do pozadí. I diagnózy a nemoci se začaly opakovat. House se stával citlivějším - což o to, cynici bývají obvykle nejcitlivějšími lidmi vůbec, ale jelikož kvůli emocionálnímu poranění mají obranný mechanismus odmítat lidi kolem sebe. Jeho citlivost byla ale protivná, až místy nudná. Veliké finále seriálu bylo velmi emotivní, nikdy se mi nestalo, že bych se u seriálu rozbrečel... ok, možná u Lostů, ale House je srdcovka, Losti jsou zase zajímavější v ději. Konec příliš nedovoluje pokračování, je to škoda, pro samotného Laurieho a Leonarda to byl velmi emotivní konec. Šlo to poznat z dokumentu o natáčení poslední série, kdy se přiznali, že to bude divné najednou po tolika letech ukončit něco tak skvělého. Budu vzpomínat, až na první sérii je o nestárnoucí seriál, oproti třeba Pohotovosti, kde zub času lze poznat. Škoda zvláštnosti první série, ale to ještě experimentovali s kamerou a efekty.

Prozatím se jedná o seriálový objev posledních let. Stejnojmenný film jsem neviděl, nicméně myšlenka zábavného parku řízenou dějovými linkami jednotlivých robotů, kteří po updatu snění začínají být citově nestabilní a uvědomělí, diváka vtáhne a okouzlí. Než se člověk rozkouká a začne chápat jisté mechanismy robotických postav, objeví se tu mnoho dalších tajemství, které s každým dalším dílem bývá trochu zodpovězeno, ale ještě více dostává prostoru v myslích diváků, kteří se mohou posrat během čekání na další díl. A to je jedině dobře, tohle jsem naposled zažil u Lostů, a také proto je to můj nejoblíbenější seriál. Koneckonců Westworld sází nejenom na strohost a chladnost, ale také na informativnost a kontrast. Je zde krásně vidět práce mnoha oddělení parku, diagnostika bývá opravdu dokonalá a ukazuje čím dál větší rozdílnosti "infikovaných" robotů od jejich původního smýšlení. A to je i kontrast, zatímco jsou roboti chladní, někteří se stávají opakem. Zatímco seriál nabízí chladnou a strohou představu uzavřeného světa, mnohé city lze v parku shlédnout, o to intenzivnější požitky ze seriálu jsou. Žádná zbytečná sentimentalita, v jednom momentě vám vyráží dech nestabilního chování robotů, a najednou rozjímáte nad Dolores nebo prostitutkou, která začíná cítit i něco jiného, než nic. Hopkins je výborný záporák, ačkoliv by to do něj nikdo neřekl. Jeho postava s Ed Harrisem jsou nejvíce charakterní, jde v nich vidět jistou podobnost.

Právě jsem viděl úplně poslední díl této grandiózní série. Hned na úvod musím podotknout pro nováčky – nenechte se odradit první sérií. Ta obsáhlá témata musí něco předcházet a ve výsledku ten hodný Saul na začátku je někdo jiný než ten padouch na konci. Tento seriál bych popsal jedním slovem, a tím je "nezapomenutelný". Pro mě není výhradně určující kvalitou tvorby pocity okamžiku, ale nezapomenutelnosti. Na původní seriál Perníkový táta s láskou vzpomínám, ale právě Saul udělal z tohoto drogového universa něco nepomíjivého. Nabízí totiž hlubší otázky k zamyšlení, a zatímco Perníkář nabízí humor, akci a pohled na proměnu hlavní postavy, tak Saul k tomu všemu přidává city. Už to nejsou jenom morální otázky – vařil bych drogy, aby měl na léčbu rakoviny? Zabil bych člověka? Změnil bych se? Nyní to bylo o životě lidí, kteří jenom chtěli uznání, klidný život a práci, která je bude naplňovat. Jenže to se posralo. Jako velmi emotivním a silným nosným dějem je v první části seriálu vztah Saula a jeho bratra. SPOILER: Jako jeden z nejsilnějších seriálových/filmových momentů považuji závěr jedné série, kdy se Chuck zabije poté, když o vše přišel. SPOILER UKONČEN. Saul se nikdy nesmířil s tím, že mu jeho vlastní bratr nerozumí a nepodporuje ho. Nastavoval mu totiž život tak, jak by si přál, aby Saul žil. Ten žil jenom v jeho stínu. Možná to bylo hlavním akcelerátorem problému, že se Saul dostal do světa podsvětí. Chtěl jen uznání, a tak se snažil být ve své kariéře právníka co nejvíce úspěšný. Jimmy se celou dobu potýkal s nepochopením, bojoval sám se sebou, se svou chutí být nekonvenční. Když se o to snažil, nikdo to neocenil. Tento lidský děj je pro mě silný, velmi čitelný a k velkému zamyšlení. Postavy jsou navíc napsány tak, že si je oblíbíte. Jejich různé cesty se občas spojí, mnohdy ale rozejdou. Smrt kohokoli vás ale dokáže rozesmutnit… a já si vždy u filmů a seriálů říkám, že je to jenom hrané, že kolem herce stojí padesátičlenný štáb. Stejně mi však ukápla slza, protože jsem se vcítil do role jednotlivých postav. Líbí se mi vývoj děje i postav. Můj nejoblíbenější seriál „Lost“ před mnoha lety nabídl silně napsané postavy. Některé byly méně uvěřitelné, některé byly velmi reálně vylíčeny. Mělo to ovšem jednu zásadní chybu – psychologicky se neměnily. Byly to pořád ti stejní lidé se stejnými ideály, se stejným viděním světa se stejným chováním. V Saulovi nejsou postavy statické. Vysoká, ale nenápadná dynamika jejich změn je fascinující. To jsem už obdivoval u Perníkového táty a tvůrcům se podařilo tento koncept ještě vylepšit. V mých očích je jemný vývoj postav geniální. S každou další sérií jste se zamysleli, jak se ta postava změnila, ale zároveň jste si těch změn nevšimli. Když jsem teď dokoukal poslední díl, uvědomil jsem si, že i po letech koukání si pamatuji ten obrovský posun postav. Jimmy je velikým smolařem, život mu nabízí mnoho hořkostí a dilemat, které nezvládne správně vyřešit. Jsem však rád, že část seriálu mapuje i jeho lepší stránky. Mám rád ty emocionální kontrasty, kdy chvíli je v totální prdeli, a v jiném okamžiku se mu daří. Tvorba také nabízí skvělé záběry, střih i smysl pro detail. Řemeslná stránka věci jen dokazuje vysoké kvality tohoto počinu. Bob Odenkirk podává hvězdné výkony a mám pocit, že se narodil pro tuto roli. Rhea Seehorn si občas ukradne seriál pro sebe, a je v tom skvělá. Mrzí mě, že Jonathan Banks nedostal větší příležitost. Jeho postava byla velmi zajímavá, nicméně scénář se točil jenom kolem jeho současné práce a rodině. Vývoj postavy lze uzřít, ale neexistuje moc střípků z jeho minulosti. Jeho postava byla příliš tajná, chvílemi to nevypadalo moc dobře. Problémem bylo, že z obyčejného hlídače se během chvíle stal opravdu profesionální muž podsvětí, který měl na vše řešení. O takovém muži a jeho cestě bych chtěl vědět mnohem více. Co se týče finále, tak jsem mile i nemile překvapen. Na poměry BB a BCS bych čekal méně morální konec hlavních postav. Nicméně byl ponechán otevřený konec a divákovi byla „vyřčena“ otázka, co cítí Kim k Saulovi po tom všem. Protože tohle je něco, pro co Saul bojoval, ač se chvíli ztratil ve světě peněz a moci. Jak se však říká, stará láska nerezaví a já věřím, že ona na něj nikdy nezapomene.