Jester_X

Nejvíce fascinující mi přišla zvířecí touha malého dítěte po pomstě. Tarkovskij si vybral schválně často užívaný symbol čistoty a ukazuje na něm podstatu hrůznosti války. Toto ovšem lze chápat také jako jistý poukaz na to, že neposkrvněnost vydrží přímo uměrně prostředí, ve kterém žijeme. Zvrhlost a odpornost války dokresluje stísténé prostředí bažinatého lesa, věčně zahaleného do mlžného oparu. Tarkovskij tak působí především na emoce diváka a dokáže velmi sugestivně vypovídat beze slov.

Tarkovskij se opět pouští do nitra lidské duše, tentokrát, aby se vypořádal s odkazem dětsví, který si každý z nás nese celý život. Na neoddělitelnost dětství od dospělosti poukazauje prolínání obou rovin vyprávění. V Zrcadle se hlavní hrdina především pokouší výrovnat s běsy, které si s sebou nese ze začátku své životní cesty. Film tak sděluje, mimo jiné, že nelze být jako vlastní rodiči. Můžeme se o to pokoušet, ale vždy z nás maximálně bude jejich odraz, odraz v zrcadle.

Bohužel jsem Lemovu předlohu nečetl, tudíž nemůžu reflektovat, koliko z ní bylo použito, či byli-li k ní přidány nějaké další interpretace pomocí filmového média. Visuálně bylo ovšem dílo podáno skvěle. Tarkovského obrazy přicházely skutečně z jiného světa, z jiné planety, na níž se rozlil oceán lidské duše. Solaris přistupuje k divákovi blízko, vtahuje ho do sebe a při tom mu neustále připomíná, že dějiště je mimozemské. Tarkovskij uměl skvěle tvořit intimní prostředí, což se obzvlášť umocnilo ve filmu, kde se zhmotňuje lidský vnitřní svět. Všechny tyto prvky ve své tvorbě ovšem dovedl režisér k dokonalosti v další tvorbě.

Dva kluci se provinní vraždou a následuje útěk. Zvláštností je, že se jedná především o útěk na svobodu, než o útěk za záchranou. Oba se ostatně nesnaží vzdálit, či uniknout daleko od místa činu. A když se o to pokusí, končí to neúspěchem. Naopak život bez povinnosti se jím zamlouvá a chápou ho jako jisté zadostiučinění za dosavadní omezení. Na druhou stranu se nedokáží vyrovnat se svým svědomím, které je nakonec dohání a donáší až do náruče pronásledovatelů. Vláčil se tyto problémy pokouší uvést i v obecnější platnost, ale to se mu nedaří. Jednotlivé roviny filmu (svoboda, svědomí, příroda) se nepropojily, což v konečném důsledku znemožnilo nějakou samovolnějším rezonanci samotných obrazů, scén, filmu.

Neuvěřitelně skvěle odvyprávění film. Nenechte se odradit delší stopáží, protože David Lean tady potrvzuje, že je mistr vypravěč a téměř čtyři hodiny utečou jako voda. Navíc se mu ještě daří rozhrát složitý dějinný, ale i lidský konflikt. Rovin se mu ostatně daří otevřít během filmu mnoho. Ale to není ten hlavní důvod, proč chtít Lawrence z Arábie vidět. Jedná se především o Film s opravdu vekým F. Britalní herecký výkon Petera O'Toole, velkolepá výprava, dokonalá kamera, ubíhající děj. Všechny složky film pracují na výbornou a mi se můžeme nechat okouzlit celou šíří tohoto užasného umění.

Velmi mystifikující dokument. Ukazuje nemožnost zcela objektivně uchopit umění a jednoznačně ho klasifikovat. A jelikož umění vychází z reality, lze tento problém chápat i obecněji. Myslím si, že se jedná o velmi užitečný pohled a měli by ho mít na paměti diváci všech dokumentů nesoucích zaručenou pravdu. Pravda není nikdy jednoduchá a Welles to zde velmi dobře připomíná. Na druhou stranu, že by mě snímek zaujal a já se od něho nemohl odtrhnout taky nelze řici. A to jak po obsahové, tak i po formální stránce. Ono toho ustavičné opakování jednoho a téhož bylo přeci jen víc než dost.

Szabó rozehrává konflikt čtyř postav na pozadí velkého dějinného dramatu. Každý z aktérů je zástupce jiného postoje k životu, jiné zkušenosti a do jisté míry i jiného národa, či jeho generace. Divák si v tomto konfliktu, kde pravda leží neznámo kde, připadá skutečně jako na miskách vah a nemůže se jednoznačně přiklonit k ani jedné z nich. Vidí nedostatek zkušeností na straně jedné, omezené vnímání na straně druhé a velmi palčivé morální dilema na straně třetí. Szabó ovšem tento konflikt zvládl perfektně ukočírovat. Film pěkně ubíhá, neupadá do planého lamentování a nevynáší žádné morální verdikty. Ty může vynášet ostatně divák sám, ale každý snad po zhlédnutí musí pochopit, že to není tak úplně možné.

Ve snímku Vítr nás odvane se ukazuje snad nejvíce ze všeho vliv perské poezie na Abbase Kiarostamiho. Ostatně, ve filmu zazní několikrát i recitace. Verše vytváří jasné obrazy, v jejichž středu často leží krajina, a proto jsou na první poslech srozumitelné. Ale začnemeli uvažovat celou jejich hloubku a šířku světa, který vytvářejí a popisují, zjistíme, že o nich lze přemýšlet mnohem déle a nacházet v nich mnoho odpovědí a ještě více otázek. Stejné jsou Kiarostamiho filmy a obzvlášť snímek Vítr nás odvane, který může působit jako banální výlet na venkov, ale přitom naráží na otázky zcela fundamentální, otázky života a smrti.

Intimní film rozehraný na základě pro Evropana nevšední situace, v níž Kiarostami cílí vztahy mezi podstavami. Setkání aktéru nepůsobí nikterak přirozeně, což vyvolává pocit jejich odcizení. O to zajímavější je sledovat schopnost nacházet společné body v komunikaci mezi starým profesorem, z něhož je znát vyrovnanost založená na zkušenosti, a dvojící mladých lidí, kteří, přestože by k sobě měli míti blízko, nejsou schopni se shodnout a vzájemně pochopit. Zvláštní je celý motiv schopnosti naslouchat druhému, když zvážímé skutečnost, že film natočil Iráčan ve francouzské produkci a japonském prostředí. Z díla tak nechtěně vyplývá, že možnost porozumění není založena ani na národnosti, ani na věku, ale leží v člověku samém.

Divoká a zběsilá jízda. Akční scény jsou daleko za hranicí reality a film s tím nemá problém. Nechává diváka bavit se jeho pozlátkem a líbivostí. Mnohavrstevnost, či duchovní hloubku zde nenajdete. U filmů tohoto ražení je ale asi lepší se o to nepokoušet a bavit se.