Marla Singer

Poslední dny festivalu se pro mě vlastně staly vrcholem celé akce. Ani ne tak kvůli slavnostnímu zakončení (kterého jsem se beztak nezúčastnila - s sebou jsem si totiž nepřivezla dostatek reprezentativního oblečení, podpatků a šminek, abych ze sebe aspoň na pár hodin vyrobila slečnu) a slavnostímu předání cen, jež si rozebrali favoriti deklarovaní už od poslední předfestivalové tiskovky, ale kvůli další náloži filmů a především kvůli rozhovoru, na který jsem se těšila jak malá.

Konečně jsem dohnala manko z prvního dne, když jsem se v pátek večer dostala na projekci Je těžké být bohem aka největší filmové masochistické seance za posledních pár let a v sobotu došlo i na Jobovu zvěst za Putinova režimu Leviatana. Ruská duše si na Karlových Varech před bezbranným publikem otvírala nezhojené rány a odhalovala černé svědomí. Při prvotním sestavování svého programu (který se stejně měnil ze dne na den) jsem se sobotou počítala jako s volnou vstupenkou na všechny zmeškané filmy, jenže namísto toho, aby se všichni předčasně sbalili a odjeli domů, je napadlo to samé. Při ranním (!) vyzvedávání vstupenek už neexistovala možnost dostat se na islandskou hříčku O koních a lidech a stejně tak byly rozebrány i lístky na Zázraky. Bezděčně jsem sáhla po Slepé, což se nakonec ukázalo jako nejlepší možná volba. Že karma není jenom svině, dokazuje i noční ztráta peněženky v jednom ze sálů Thermalu (toliko k poučení, že před koncem titulků se ze sálu prostě neodchází), jež se následující den vrátila roztěkané majitelce včetně všech dokladů i litru a půl uvnitř. Celý festival jsem zakončila s věrným filmovým plebsem, jež vyměnil červený koberec nebo nejbližší bar za plastovou sedačku letního kina (v 8 °C vás nezahřeje ani láska k Lynchovi, ani vděk Laury Dern, ale přesto se nás sešlo docela dost).

Po devíti dnech mizerného spánku, kofeinového deliria a konstantního zírání na plátno nebo do obrazovky mě konečně dostihlo obligo vůči vlastnímu tělu. Trochu uspokojivý byl pohled na festivalový areál a zjištění, že imaginární ránu kladivem jménem spánková deprivace jsem neschytala sama (viz foto). Kocoviny z filmového opojení ale rozhodně není třeba litovat a nezbývá než přinést žebříčky toho nejlepšího na baru:

Proti srsti:

I. Kmen

II. Je těžké být bohem

III. Křížová cesta

Asijská sklizeň:

I. Snowpiercer

II. Zátah 2

III. Hrátky s peklem

The kids are (not) alright:

I. Chlapectví

II. Nepochopená

III. Nápravná třída

Soundtrack:

I. Zběsilost v srdci

II. Frank

III. Slepá

Největší překvapení oproti očekávání:

Slepá

Největší zklamání oproti očekávání:

Frank

Zvláštní uznání za wtf mindfuck:

Norsko

Nejzbytečnější úvod:

Apocalypto

V úvodu jsem se zmínila o rozhovoru: v sobotu dopoledne jsem celou půl hodinu měla jenom pro sebe Bong Joon-hoa, autora Snowpiercera. Ráda bych postovala jeho názor na zacházení Hollywoodu s jazykovou bariérou (angličtina odlišená přízvuky), na (ne)uhlazenost akčních scén nebo na přestříhávání již hotového filmu, ale video prozatím není nasdílené. Při nejhorší sem hodím odkaz na přepis, až ho dodělám - což by mělo být dřív, než začne další ročník Varů.

Festivalové osazenstvo se pomalu připravuje na slavnostní zakončení festivalu a rozdání cen, po němž následuje projekce argentinsko-španělské černé komedie Divoké historky. Uváděný film je mozaikou šesti samostatných příběhů propojených tématem pomsty a bizardním stylem humoru i pohledu na situace, které mohou promíchat zdánlivě nesouvisející lidské osudy a vztahy. Hrdinové historek se často potkávají za dahlovsky nepravděpodobných situací, které ústí do překvapivých zápletek a ještě překvapivějších konců.

Pokud nepatříte mezi šťastné majitele lístků na oficiální událost, jste právě teď stovky kilometrů od místa konání nebo jste si doma omylem nechali oblek, organizátoři festivalu mysleli i na vás. Celý slavnostní zakončovací ceremoniál se totiž bude letos poprvé v historii souběžně promítat v dalších čtyřech desítkách kin po republice. Kinopřenos bude stejně jako program ve Varech zahrnovat i projekci výše zmíněného závěrečného filmu. Celou událost si tak budou dnes moci díky spolupráci MFF KV, ČT a Aerofilms vychutnat nejen hosté festivalu, ale také diváci v Praze, Brně, Olomouci, Hradci Králové a mnoha dalších městech - stačí se od osmi hodin večer posadit do sedačky svého domovského kina.

Přenosem zakončení ale uvádění festivalových filmů na plátnech běžných kin zdaleka nekončí - část filmů znala datum své české premiéry ještě před svým uvedením na Karlových Varech, u jiných se přesný den teprve připravuje. Za pár dní dorazí do kin očekávaný dokument o Martě Kubišové Magický hlas rebelky, polská Ida a tuzemská multižánrovka Zejtra napořád. O týden později má premiéru režijní debut Miroslava Krobota Díra u Hanušovic a na konci července se do kin vrátí také zrestaurované Ostře sledované vlaky. V srpnu se do kin chystají na festivalu nadšeně přijaté snímky Chlapectví a Zázraky. Na podzim začnou žně pro hudebně zaměřené diváky: v říjnu se můžou těšit na dokument o Nicku Caveovi 20 000 dní na Zemi a záznam koncertu Björk: Biophilia Live, v listopadu pak na excentrického frontmana Franka.

Řada dalších snímků představených na MFF KV ještě nemá českou premiéru ohlášenou, do kin už jsou ale (možná právě díky přijetí na festivalu) zakoupené. Jedná se například o snímek Kukuřičný ostrov z hlavní soutěže, ruského Leviatana, Mommy, podvratnou Šílenou lásku, ukrajinský Kmen, islandskou komedii O koních a lidech nebo český dokument Opři žebřík o nebe. Festivalové snímky by se tak měly na plátnech kin držet minimálně do konce roku.

Sérii setkání s režiséry, herci a dalšími filmovými profesionály probíhající po celou dobu festivalu dnes zakončil čerstvý držitel Křišťálového globu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii William Friedkin. Jeden z představitelů progresivního proudu americké kinematografie v 70. letech (označovaný též jako Nový Hollywood) mluvil především o důležitých filmech a událostech, jež ovlivnili jeho tvorbu, o až absurdních náhodách a promarněných příležitostech nebo o současném vstupu filmu do digitálních vod.

Velký vliv přiznává italské a vlastně celé evropské kinematografii, jako tři nejdůležitější filmy pro své směřování ale označil americké snímky Občan Kane, Poklad na Sierra Madre a Vše o Evě a vzhledem k obrovskému množství svých oblíbenců přidal také Rašomona, Sladký život, Hirošima, má láska nebo Ostře sledované vlaky. U české stopy se Friedkin na chvíli pozastavil - ve svých třiceti totiž velmi silně vnímal Pražské jaro jako impuls k otevřenému nesouhlasu s americkou vládou a právě probíhající válce ve Vietnamu, stejně jako hnutí nových vln, jež mladší generaci filmařů dodalo odvahu točit filmy mimo obvyklé studiové mantinely. Sám ale Nový Hollywood (i přes nynější obnovený zájem o jejich filmy) jako zlatou éru nevnímá, naopak jde dál do historie ke klasickým muzikálům a dramatům ze 40. a 50. let.

Režisér na setkání představil také svou autobiografickou knihu The Friedkin Connection: A Memoir a z jejího úvodu vybral přehlídků svých největších přehmatů - odmítl natočit klip pro demo Little Red Corvette tehdy naprosto neznámého Prince, neměl trpělivost s rozjetím kariéry nadějného 15letého boxera jménem Mike Tyson nebo se nenechal od Coppoly přesvědčit ke společné produkci obskurní sci-fi pohádky, jež měl natáčet jeho nezkušený asistent, protože do titulu Star Wars přeci nevloží vlastní peníze. Jeho životopis se naštěstí skládá i ze šťastných náhod, které ho od řemeslné práce v televizi přivedly až k natáčení velkých projektů pro majors.

Prakticky bez zkušeností s filmovou technikou či postupy a pouze s pomocí "live tv" kameramana Billa Butlera natočil dokument o odsouzenci na smrt, jež oba vynesl až k hranému filmu - snímek People vs. Paul Crump navíc odráží režisérův nejděsivější zážitek, kdy sledoval státem nařízenou popravu člověka na elektrickém křesle, a snaží se podobné situaci napodruhé zabránit. Jak sám dodává, "happy-go-lucky young guy", jakým býval, v tu chvíli skončil a ne zrovna optimistický přístup a deziluze nad americkými poměry se vepisuje do celého jeho filmové tvorby.

Vzhledem k uvedení restaurované verze Mzdy strachu (jediný film, na nějž je schopen se z celé své tvorby podívat znovu) nechyběla ani otázka na digitální rozvoj filmu. Podle Friedkina patří "35mm puristi" ke směšným, nostalgií unášeným lidem, kteří zcela opomíjejí obrovské možnosti a snížení nákladů pro filmaře. Fluktuace barev a světla ho často donutila k vyřazení jinak skvělých záběrů, na promítání denních prací se čekalo několik dní a celuloidový pás se začne škrábanci, prachem a blednutím znehodnocovat prakticky ihned po svém vyrobení. Digitální média na druhou stranu umožňují značné zkrácení natáčecích dnů a začínajícím filmařům natočit a sdílet film za skoro nulové náklady. Vzhledem k současnému stavu americké kinematografie a jejím produktům pro nenáročné publikum ale začíná uvažovat spíš o práci pro kabelové televize. Tak trochu doufám, že mu jeho filmových bůh dopomůže natočit ještě nějaké snímky, než nad zaoceánskou produkcí a "opiem pro oči" s létajícím týpkem ve spandexovém oblečku definitivně zlomí hůl.

K dnešní deváté hodině se na 49. ročníku karlovarského festivalu akreditovalo 12 171 účastníků - konkrétně 616 novinářů, 807 filmových profesionálů, 463 filmových tvůrců a 10 285 držitelů Festival Passu. Proběhlo už 376 projekcí, na které se prodalo 120 312 vstupenek.

Co se mě týče, k dnešní jedenácté hodině jsem vypila přesně 19 hrnků kafe - z toho 4 espressa, 2 latte a 13 american - a snědla tolik croissantů, muffinů, hamburgerů a baget, že jsem je jednak přestala počítat, ale především se k jejich odhadovanému počtu odmítám veřejně přiznat. V průměru jsem naspala 4,5 - 5 hodin a za týden jsem zhlédla 25 celovečerních filmů, což dělá přesně 2 576 minut promítacího času. Věčná škoda, že nemám krokoměr, takže o empiricky podložený údaj všech naběhaných vzdáleností mezi sály vás musím ochudit.

Vypadá to jako hodně, málo a nebo víceméně nijak, když ze sebe vysypu větší množství zajímavě znějících čísel bez kontextu? Viva festivalová počítadla a nicneříkající čísla...

Na letošním ročníku se promítaly hned tři snímky, jež se snaží vymanit z klasického vnějšího náhledu na tělesně postižené a umožnit skrze plátno divákům více proniknout do jejich vidění světa. Zobrazením invalidních postav ve filmu (a stejně tak mentálně postižených - viz výstižný, třebaže fiktivní Simple Jack) většinou balancuje někde mezi umírněně negativním a 'laskavě' pozitivním postojem ke znevýhodněné postavě a strach z obecného přijetí často zatlačí tvůrce až do polohy lítostivého vcítění nebo rovnou adorace jejich nezlomné vůle k životu (aka "na jejich místě bych se zabil"). Těžko říct, kterou z možností postižení nenávidí víc. Trojice v čele s ukrajinským Kmenem následovaným norským snímkem Slepá a ruskou Nápravnou třídou ale překvapí vytržením z běžných filmových pořádků u protagonistů i u diváků.

Kmen utváří studenti internátní školy pro hluchoněmé pod vedením nejstaršího ročníku a školníka, jež vydělávají na šikaně mladších, obírání lidí díky vymyšlené sbírce s plyšáky a prostituci spolužaček. Postavy celý film komunikují pouze znakovou řečí a uzavřený svět se promítá i do detailů jako blikající světlo místo školního zvonku nebo nešťastného opomenutí couvajícího kamionu. Zdevastované město někde uprostřed Ukrajiny, frustrace z nesrozumitelného jazyka a explicitní scény týrání, souložení či potratu se filmovému očistci přibližuje víc než na festivalu opěvovaná Křížová cesta (na druhou stranu duševní mrzačení má také svůj půvab a oba snímky si vyhrají především s kamerou).

Ze školního prostředí vychází i dokumentárně snímaná Nápravná třída, tyranie a pohrdání ale přichází primárně z vyšších míst a semknutý izolovaný kolektiv se až ke konci začne požírat od nejslabších kusů. Matička Rus navíc žije v představě, že separování postižených je nejlepší způsob jak zajistit, aby dál velkému národu nakazili mládež nebo dokonce geny (včetně lidí na kolečkovém křesle). Slepá se vzhledem ke svojí zrakové specifičnosti soustředí na subjektivní pohled a pohrává si s vizualizací neviděného, ke snovému kýči a líbivému působení na diváka má ale daleko.

Od pondělí dorazila na festival další dvojice významných hostů - tentokrát se jedná o tvůrce, jež se proslavili zejména v hororovém žánru. Krvavě rudá se však objeví pouze na koberci před hotelem Thermal a nikoliv na plátně, oba autoři s sebou do Karlových Varů přivezli své umírněnější snímky (a zklamaní diváci mají k dispozici bohatý výběr ze sekce půlnočních filmů).

Asia Argento, italská herečka a diva, kterou na vrchol vyneslo mimo jiné účinkování v kultovních hororech jejího otce Daria, se momentálně věnuje hlavně scénáristice a režírování a představila na festivale svůj nejnovější počin z italské produkce Nepochopená. Podobně jako její další snímky nese snímek výrazné autobiografické prvky a poměrně drsný humor. Přestože v rozhovorech pravidelně prohlašuje, že s hereckou kariérou končí (stejně jako s rolí věšáku na večerní šaty na červeném koberci - viz foto), na Karlových Varech je k vidění také snímek z roku 2013, kde si zahrála hlavní roli. Pod režijním vedením Fanny Ardant, ztvárnila citově labilní postavu Margo v Naléhavých rytmech.

William Friedkin, americký rodák a výrazný představitel Nového Hollywoodu uvede na festivale digitálně zrestaurovaný snímek ze svého nejslavnějšího období, konkrétně Mzdu strachu z roku 1977, a převezme Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Režiséra doprovází také jeho manželka a neméně známá postava zaoceánské kinematografie Sherry Lansing - herečka a vůbec první žena, jež stanula ve vedení velkého hollywoodského studia. Mimo představení zrestaurovaného filmu máte možnost se s tvůrcem setkat i na Master class v pátek od tří hodin v prostorách Vodafone Lounge.

Výběr pro digitální restaurování z významných děl české kinematografie se řídí povětšinou nahodilým a momentálním rozhodnutím zainteresovaných institucí. Prozatím se z celého seznamu Zlatého fondu české kinematografie (čítající dvě stovky filmů) podařilo zafinancovat obnovu čtyř celovečerních snímků, konkrétně Markétu Lazarovou, Hoří, má panenko, Všechny dobré rodáky a letošní Ostře sledované vlaky, jež měly na KV také svou digitální premiéru. Na festivalu bylo nyní ale podepsáno memorandum s jasně danou koncepcí, kde se zástupci České televize, Nadace české bijáky a Muzea Karla Zemana zavázali v průběhu následujících tří let k vyčistění a uvedení tří filmů Karla Zemana do kin.

Projekt "Čistíme svět fantazie" jako první představí v obnovené premiéře vizuálně opojné dobrodružství z pera Julese Verna Vynález Zkázy a následovat ho bude fenomenální a jedinečný Baron Prášil společně se základním kamenem dětských filmů Cesta do pravěku. Zrestaurování snímků do podoby, v jaké byly poprvé uvedeny při svém prvním promítání, a jejich záznam ve vysokém rozlišení K4 by měl přispět k uchování kánonu českého filmu pro příští generace a zároveň by jejich znovunasazení do kin mohlo přispět k oživení zájmu o významná díla české kinematografie. Snímky navíc nebudou uvedeny pouze do tuzemských kinosálů, ale zavítají i na plátna do zemí, kde se před víc než půl stoletím už jednou s úspěchem promítaly.

Vzhledem k tomu, že restaurování celovečerních snímků z poškozených celuloidových pásů je časově a finančně náročný projekt, do záchrany Zemanova díla se bude moci zapojit odborná i široká veřejnost prostřednictvím veřejné sbírky v podobě zaslání DMS, libovolné finanční částky na transparentní účet nebo prostřednictvím portálu Darujspravne.cz.

Více informací na www.bijaky.cz.

Technicky vzato je možné na festivalu promítat jakékoliv audiovizuální dílo, ale možnost zhlédnout seriál se na Karlových Varech představí zcela poprvé. Přitom ve vybraných klubových kinech v ČR se za posledních pár let pravidelně promítají seriálové celonoční maratony a dlouhou tradici mají i na různých menších festivalech a conech. Takzvané kinomaratony jako samostatnou 'filmovou' událost ale v tuzemsku ve větší míře zviditelnil až kanál HBO, jež na festivalu představí osmidílnou sérii Temný případ.

První polovina - tedy čtyři díly - včetně úvodu s producenty Stevenem Golinem a Michaelem Sugarsem se promítala v sobotu večer, ale kdo by měl zájem vychutnat si alespoň druhou část retrospektivního příběhu o protikladných detektivech a jejich vyšetřování sériových vražd, má do promítání ve čtvrtek večer stále čas nastudovat začátek. Jeden z nejvýraznějších aktuálních příkladů quality television a přístup režiséra Caryho Fukunaga s užíváním filmových prvků se zcela jistě vyrovná většině festivalových snímků a jeho uvedení na plátně je více než zasloužené. Druhý čtyřhodinový blok bude promítán v Malém sále hotelu Thermal.

Mimo promítání je pro seriálové fanoušky připravena ve spolupráci se stanicí HBO ještě jedna atrakce - železný trůn ze Hry o trůny v životní velikosti. V seriálu klíčová rekvizita je přístupná všem, jež by rádi pocítili opojnou, i když značně nepohodlnou pozici na vrcholu potravního řetezce.

Křest ohněm vykonán - a to doslova, protože jen málokteré scénáře by překonaly sérii nešťastných příhod pátečního dne. Hned ze začátku jsem nastoupila do pozdějšího busu, než by bylo vhodné, řidič k tomu ale přidal dalších 20 minut čekání na imaginárního novináře a celou cestu završil samotný dopravní systém se sklonem ke kolonám. Výsledek byl, že úvodní sraz jsem nestíhala, ani kdybych uměla létat, ale chovala jsem malou naději, že stihnu alespoň filmy... nebo se v průběhu odpoledne v klidu najíst.

Do města jsem nakonec přijela až po začátku Leviathana, předesílaný Je těžké být bohem už byl rozebrán a úvodní festivalová deprese se nakonec dostavila mimo plátno. Podvečerní rvačku o nejlepší snímek nebo podpis z červeného kobercem jsem si s klidným srdcem nechala ujít a spíš z povzdálí celý výjev slavnostního zahájení sledovala (připomnám, že dosud jsem byla Vary nepolíbená a stejně tak instagramem). Náladu jsem si spravila až na promítání všech tváří Borise Karloffa ve vídeňském stylu a kupodivu jsem nespala na půlnočním Temném údolí. Od Hanekeho "žáka" jsem čekala (a tak trochu chtěla) kombinaci nezúčastněného náhledu na odřízlou komunitu s vlastními pravidly a úchylného alpského westernu, což v některých scénám opravdu splňuje, ale Prochaskův unylý vypravěč s voiceoverem a jeho prapodivná práce s časem shazuje vizuální i narativní přednosti filmu. Napsala bych víc, ale hodnocení filmu je stále uzamčené.

Vzhledem k dnešnímu zdravému spaní bude k mým poznávacím znamením v podobě bílého trika s logem a nenávisti k davům patřit také krví podlité oči a hrnek kafe. Co se promítání týče, sehnala jsem lístky na dokumenty Fishtail, který mi po zpackaném dni nezávislosti a rakouském westernu snad vyrovná pocit z amerického středozápadu, a český ztroskotanecký snímek Opři žebřík o nebe. I když počasí by odpovídalo skotskému klimatu s ocelovou oblohou bez slunce a mlžnými opary, jež by s Melem v sukni dozajista ladilo, na programu mám Apocalypto. Snímek oceněného režiséra včetně jeho osobního uvedení totiž představuje poslední natočené dílo, ikdyž necelých osm let staré - o důvodech pauzy jste se v posledních dvou týdnech mohli dočíst snad v každých novinách - třítisícihlavé publikum letního kina ale prakticky nemá možnost překonat.

Ve volném čase se zkusím zastavit na některou z akcí v Domě České Televize a pokud mi nevyjde Cirk La Putyka, uvidíme se na půlnočních večerníčcích pro přerostlé haranty s festivalovou insomnií...

Přestože většina uživatelů zdejšího serveru stejně jako návštěvníků festivalu vnímá film především jako uměleckou tvorbu nebo výplň volného času, páteř kinematografie tvoří její průmyslová struktura. Jednotlivé snímky se vyrábějí, vlastní a přeprodávají a tržní elementy se nevyhýbají ani filmovým přehlídkám. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary má oproti dalším velkým festivalům v Cannes nebo v Benátkách tu výhodu, že tvoří přirozenou spojnici mezi východní a západní Evropou a zároveň je nejprestižnější událostí svého typu za strženou železnou oponou. V rámci další distribuční expanze tak bývá logicky zájem tvůrců i agentů hlavně o sekce Na východ od Západu nebo Soutěž dokumentárních filmů.

Každoročně je na MFF KV uváděna přibližně třetina filmů ve světové nebo evropské premiéře a další, ještě nedokončené projekty představovány ve snaze najít distributora, investora nebo vhodnou koprodukci. Díky loňské prezentaci v rámci works in progress mohly vzniknou české snímky Rozkoš nebo Parádně pokecal a podobnou cestou si prošly i zahraniční filmy jako Neposlušní, Schůzky naslepo nebo upířina Norsko, které se na festivalu představí v premiéře. Filmoví profesionálové se na festivalu potkávají náhodou nebo cíleně a soukromě, ale program jim také nabízí místa k setkávání v podobě workshopů, přednášek a panelových diskuzí, kde se může rozhodovat o části filmové budoucnosti. S trochou štěstí se příští jubilejní ročník Karlových Varů představí s projekty, jež se v rámci Industry programu dokázaly v letošní konkurenci prosadit.

Většina textu by normálně spadala pod dané filmy, ale protože podle pravidel serveru nejsem dostatečně způsobilá k psaní komentářů (přitom každý jedinec se základními motorickými schopnostmi je schopen si naklikat 200 libovolných filmů a informace k testu dohledat v databázi, takže funkčnost síta nepropustit hrubší zrna je dost nasnadě), musím si vylít srdíčko do deníčku.

Přesně před dvěma týdny se v hospodě U Pecků II. představil výběr z pravděpodobně nejhoršího filmového škváru, jaký kdy byl člověk schopen vyplodit, a to ještě ke všemu za dobrovolné účasti asi padesátihlavého publika. Ale proč by někdo vůbec chtěl vizuální mrzačení podstupovat? Vynechme úvahy o latentním duševním masochismu nebo totální ztrátě příčetnosti,  za vším stojí podvratné potěšení z nevkusu a vytříbený smysl pro humor.

Organizátorům přehlídky se totiž celou akci podařilo zasadit do odlehčeného kontextu, takže promítání se pro většinu osazenstva zkrátka stala guilty pleasure. A komu nepomohlo zasazení, sál po alkoholu (v přímé úměrnosti k jeho spotřebě rostl i zážitek). Vysvětlení ekonomických strategií studia Asylum sice jejich filmy nijak neospravedlňuje, ale rozhodně otevřelo zcela nové obzory filmové recyklace - což hlásal i festivalový podtitul. Do nového světla se tak staví např. turecké vykrádání Hvězdných válek, narychlo zplácaná Wellsova Válka světů nebo tragická Dagmara.

Absolutním highlightem večera se pak stalo promítání Birdemicu, který stejně jako Woodův Plán musíte buď z duše nenávidět a nebo bezmezně milovat. Díky simultárnímu dabingu jednoho ze členů organizačního týmu, který navíc dialogy okořenil více či méně trefnými komentáři, se ale tak jako tak neubráníte smíchu. Snímek ještě rozšířili o tolik oblíbený interaktivní rozměr, kdy se těsně před slavnou scénou divákům rozdali ramínka a následně se všude kolem míhaly papírové vlaštovky.

Příští rok se od té šmíry chystám umazat znovu.