Jindrusa

"Těsně před smrtí vidíš ty, kteří tě milovali nejvíce." Vizuálně podmanivý snímek vypráví v pěti kapitolách příběh severské bělovlásky Dagny a pěti osob z jejího okolí, s nimiž měla silný vztah. Ať už to byla láska přátelská, dědečkovská, milostná, či nenaplněná. V originálních a úchvatně autentických dialozích, místy prolnutých nevtíravým humorem, s nimi řeší své otázky dívky těsně před dospělostí. Otázky, života, umírání, osudu, svobody, lásky.. Nejedná se však o žádný sebezahleděný filozofický traktát, nýbrž příjemný a velmi inspirativní snímek.

Čekal jsem pseudointelektuální depresi, ale tohle mi naprosto vyrazilo dech. Film postavený na geniálně promyšlených dialozích a úchvatných hereckých výkonech, které se odehrávají ve čtrnácti statických obrazech, působících jako čtrnáct divadelních dějství. Bruggemann, jako by se nejdříve snažil konvertovat diváka na víru, poté jej nechal prožít silnou deziluzi, aby následně žádnou z hlavních otázek, které snímek klade, jednoznačně neuzavřel. Filozofická úvaha na téma víry a lásky k Bohu v dnešní době, její oprávněnosti, či nesmyslnosti a iluzorní zahleděnosti. Tou pozitivnější částí snímku, se táhne nevtíravý humor, založený na absurdnostech.

Když přímo před vámi zabijí vašeho kamaráda, jak se asi budete cítit? Jesseho, hlavní postavu tohoto snímku, prostoupilo ponuré, mlčenlivé ticho, a prázdno. Režisér Bas Devos se jej snaží vyjádřit dlouhými, často statickými záběry bez kauzální návaznosti, pouze jakýmisi atmosferickými výseky ze světa hlavní postavy. Musíte se do nich hluboce ponořit, aby vám mohly předat své imprese, něco tak tíživého, co slova nedovedou popsat. Mě se to přes veškerou snahu o otevřenost povedlo jen částečně.

Byli nebyli, vprostřed srbských luk, kukuřičných polí a vesniček, dva dětští kamarádi, Leni a Lazar. Vyrostli, ale jejich dětské hry jim zůstaly. V dospělosti však získávají nový význam. Vyráží na výlet, aby zjistili, jaký vlastně. Srbská road movie na kolech, řešící snad konflikt dětsky přátelské a vášnivé lásky, založená spíše na poetizujících obrazech, nežli kauzálně navazujícím a postupujícím ději. I přes jeho celkovou vleklost a minimum dialogů na mě stále silně působila jakási nenaplněná, vzájemná touha ústřední dvojice, jejich emocionální tápání. (Které režisérka po většinu filmu přenáší i na diváka.) Chovají se bláznivě, hrají hru, jejíž pravidla jen těžko chápeme. Podobně jako samotný film je hra, se svými bizardními epizodami a postavami, z které nás občas vytrhne jakýsi dějem proplétající se pohádkový dědeček. Kde má hra svoje hranice? Těžký film, který spíše klade otázky, nežli na ně odpovídá. Podmanivá kamera, srbské lidovky, krásná Hana Selimovic.

Remunda zde opět otevírá z jákehosi inteletuálně aristokratického nadhledu téma češství, podobně jako v Obci B (Češi strádající komunismus), Českém snu (Češi manipulovatelní a levní), Českém míru (Co Čech, to vševěd) Svobody pro Smetanu (Co Smetana, to Švejk) Jen k touze po levných věcech přidává i touhu po levných zážitcích. Opět je tu snaha o jeho typicky absurdní humor a nadhled. Jakoby tentokrát však šlápl vedle a nepodařilo se mu najít dostatek výmluvných lidí a událostí, kde by téma explikoval. Příjemná snaha o jakousi obrazově estetickou novotu - zpomalené až meditativní záběry proudících davů, letců na vodních tryskách. Marně jsem však hledal nějaké jejich hlubší opodstatnění. Když na mě ve filmu nejsilněji zapůsobilo znovusetkání rozhádaného otce se dcerou, kteří se nestýkají - tedy v podstatě úplně jiné téma, je asi něco špatně.

Zádumčivá kytara Neil Younga kytara jako jakási předzvěst ponurosti. Svět, ve kterém nikdo nemá tabák, což je vlastně stejně důležité, jako cokoliv jiného, co se dozvíte, a jediný, kdo se o vás postará, je indián s výroky "mluvící kámen ležel dost dlouho koukajíc do slunce" (který tedy dost významně naboural moje představy o indiánech..) O příběh tam snad moc nejde, ta ponurost je vlastně bizardní, a celé to nakonec působí jako kvalitní černá komedie.

Kdo by to řekl, že spojením pár desítek fotografií a uhrančivého zvuku, vznikne takto hutná atmosféra. Snad jako by ty chybějící obrazy podněcovali naši představivost v tom, co skutečně vidíme. A o čem to vlastně bylo? O lásce? O nemožnosti zabránění toku času? O rozpadu universa při setkání se sama se sebou? Nevím. Ale z toho ponoření se do příšeří Pařížkého podzemí, do šepotu šílených vědců v objetí halucinogenní hudby mě vždycky zamrazí..

Klusák pokračuje v líčení svého největšího tématu, hledání Českého snu. Začíná bouře, kolem sochy Sv. Václava poletují deštníky a pod ní se skupina lidí hádá na téma Bartošová. Pokud čekáte encyklopedický výklad, co je, a jak se dělá bulvár, raději běžte jinam. Pokud máte rádi Klusákovskou subjektivitu, cinema verité a zálibu v bizardnostech, tohle nemůžete minout.

Nejisté mládí, bezradnost z plynoucího času v dospělosti, blížící se konec ve stáří. Papoušek nám na příbězích svých postav Vošty, Hanzlíka a Vránové, rozehrává úvahu na pomezí tragikomedie a absurdna, o neschopnosti člověka vyrovnat se s ubíhajícím časem života. O jeho postavách se toho příliš nedozvíme. Z útržků jejich nehereckých improvizovaných dialogů můžeme odhadovat jejich charakter, motivy, asi jako bychom s nimi chvíli jeli tramvají a z útržků několika rozhovorů a gest, se o nich měli dozvědět téměř všechno. Ve svých příbězích se nedokáží posunout dále. Páni se vnitřně opět stávají kluky, staříci mladíky. Papouškův debut je důmyslnou komedií plnou lidskosti, smíchu a soucitu, musím však přiznat, že kdybych ten film kvůli škole nemusel vidět 15krát, asi bych na to vůbec nepřišel.