Scalpelexis

[Shlédnuty 2 epizody, first impressions, drop] Hah. Zvláštní. Ne, moc nevěřím, že by anime založené na předloze videohry mohlo fungovat, ale Hanazawa se Sugitou v hlavních rolích + MADHOUSE mě nalákalo tomu dát aspoň šanci. Zatím mi to připadá na takový mix Darker than Black s 5. Elementem, pokud bych to měl popsat. Vysvětlivky ale žádné, WTF momenty naopak časté (motorka nezná fyzikální zákony a je parádně nezničitelná). Vadí mi trochu grafika, která často využívá CGI. Nic moc smysluplného zatím na mě nevyskočilo, naděje jsou prozatím vlažné. A jelikož 2. díl na nesmyslech pouze přidal, ochotu pokračovat jsem pozbyl.

Vzhlížím k Toradoře jako jedné z těch známějších školních romantických komedií (Nemůžu si neodmyslet to nenazývat Toreadora. Kde to vůbec vzniklo?), a tak jsem považoval za obecnou otaku vědomost mít toto jako povinnost v kolonce shlédnutých. Upřímně, čekal jsem mnohem vetší dávku originality a vtipu v příběhu. Hádám, že to bude už jakousi "zajetostí" v kolejích tohoto žánru, že se neustále opakují prvky festivalů, otázka budoucího povolání, výlet k moři, valentýny a podobně. Respektuju to, co jiného bychom ve škole asi tak mohli dělat? Stále si nepřijdu nikterak přísný, když požaduji aspoň minimální dávku inovace, jiný tok osudu, hrstku nepředvídatelnosti..přičemž nic z toho se nedostavilo. Nespoutaný úvod byl zábavný, ale poté to už přesedlalo 100% na romantickou notu, frekvence vtipu opadla na úroveň deště na poušti a jen jsme byli v galerii Klišé & klišé. Záchraný kruh tomu obrazně řečeno háže ústřední dvojička, volatilní Taiga s kliďasem Ryuujim, kteří mají továrnu na šarm a charakter s intelektem jim není neznámý. I když každý ví, jak to nakonec dopadne a sem tam mě Taigino mlácení sympatické zdaleka nebylo, tak hlavně u Ryuujiho si nemůžu vzpomenout na jediný absurdní nebo neomalený prvek (narozdíl od Kushiedy nebo Kitamury). V tom je Toradora! jednoznačně nejúspěšnější, protože onen pocit, kdy to hlavnímu páru přejete, je Vám vykreslením onoho páru snadno vsugerováno, čímž jsou mnohé skřípance umně zamazány. Konec je taky jeden z těch lepších a u mě budou mít vždy povedené závěry velkou váhu. I přes mou osobní nevraživost vůči J.C. Staff studiu a s příhlédnutím, že grafická stránka má nějaký věk, tomu dám slabší 4*, jelikož mé časté nenadšení z bežných rabukome se nedostavilo.

[1. série] Nerozdávám 5* jen tak, ale vždycky cítím velkou satisfakci a spokojenost, když tak učiním. Sveřepě se tvářící trojička dětí na plakátu ve mně zpočátku zanechávala spíš pobavené pocity než jakkoliv seriózní, už jen z toho důvodu, že horrorům na poli anime tvorby se zrovna nedaří. Alá Goblin Slayer, Neverland mi ke konci první epizody bez okolků zabodl nepřiměřenou dávku adrenalinu do srdce, která ale oproti seriálu o goblinech vydržela až do konce. Práce s atmosférou je dozajista jeden ze dvou nejsvětlejších bodů anime: Nepamatuji si, kdy jsem takhle dlouho bez ustání byl napnutý, prožíval občasné štěstí a po většinu času bezmoc a strach s postavami. Záběry mající ideální úhly a výsostně vybraná hudba tomu vše silně napomohly, ale byla by to jen uměle nastavovaná kaše, kerá jednou vychladne, kdyby to nepodržely excelentní postavy. Já vím, tyto děti disponují až neúměrným intelektem na svůj věk, ale když na tuto šachovou partii přistoupíte (což je velice snadné), užíváte si každý jejich krok, úskok, obrat. Nepřátelé totiž hrají podobně precizní a hlavně smrtelno hru. Proto se mé jediné menší výtky vůči režii a scénáři týkají místy až zvláštně hlasitého vyjadřování postav v ne zrovna bezpečných situacích, ale asi mě to nijak nepoznamenalo, když mi každý díl uběhl jak voda a já žádal další a další, hned! Byl jsem mnohokrát překvapen, v hlavě tolik otázek, která si přály obdržet odpověď, protože frekventované cliffhangery byly vskutku parádní. Jediný větší důvod, proč tomu nedám čistých 5* je oproti výbornému OST pouze průměrná úroveň grafiky a animace, kde mi přišlo, že třeba obličeje některých postav šíleně ujíždí. Na 4* mě ale neukecáte, protože tohle mělo úplně vše, co jsem si přál. Jsem setsakra nadšen posledními díly CloverWorks studia, protože nejenže si vybírají vskutku originální předlohy, ale i ony adaptace zatím zvládají bravurně. Někdy tesknu, kam nám lodička anime spěje, ale o to raději jsem pak přesvědčen dílama jako tento o opaku. Jistojistý TOP této sezóny a fantastická podívaná. Takže sic těsně, ale přeci jen dosažených slabých 5* a těším se za rok na další! Nanananananana

Slabota. Tenhle snímek pro mě neobsahoval vůbec nic, co bych si jakkoliv užil. Nejsilnější prvek je Jacksonovo hláškování, ale zde scénář nezná míru a přetahuje, až to sejde sem tam do těch trapnějších vod. Věcí, co jsem nemusel, je bohužel až nepřeberná škála: Neexistující příběh a slabý vývoj hlavní postavy, hrozný dialogy, neustále totožný obličej zachmuřené Brie Larson, bídní špatňáci, nepřesvědčivý vyobrazení 90. let (dost mě iritovala na sílu rvaná hudba v některých scénách pro "odlehčení"), přemrštěnost schopností hlavní hrdinky a nekonečné moře CGI. Nečekal jsem moc, ale tohle bylo pekelně tuctový. Lepší 2*

[1. série] Světe div se, ale pustil jsem pro jednou do SoL žánru a jak dílo, tak i má duše diváka z toho vyšly vítězně. Ve spoustě komentářů už to zaznělo, vyprávění je tuze pomalé, ale rozhodně bych ho nevpasoval do kolonky "monotónní", "nudné", "uspávající". Nejenže v rámci vyprávění Akiyuki Shinbo je jedna z nejvýraznějších postav na anime poli, ale když tomu dodáte grafickou fasádu od SHAFTu, máte zaděláno na lov pozoruhodností a pro toto studiu typické excentrismy. Nálady, monology, deprese a nejistoty hlavní postavy bych si nepřál nechat zpracovat právě nikým jiným než SHAFTem z důvodů symboliky, hravé abstrakce/barev, úhlů náhledů, hudby a podaným poselstvím/poučením. Líbilo se mi zpracování prvků vody, poznali jste lehce rozdíl světů ve kterých hlavní postava přeskakuje vždy, když přešel most, a střihy během hry, ať už na hrací pole, na obličej hráčů, byly pro mě na hraně geniality. Umění skákat z vážnějších scén na ty vtipnější je na jedničku a i když nakonec se toho tolik v rámci děje během 22 dílů nestane, neodcházel jsem nespokojený. Jistě, být to jízda plné depky, která je všudypřítomná osamělostí a introvertním charakterem Reie, asi bych se mrzutě mračil, ale kouzelná náhradní rodinka (malá Momo s kočičáky mi rozzářily svět) odehrála svůj part milého protipólu vskutku láskyplně. A takhle si já přesně představuju povedené vyprávění: Pro mě to nikdy nebude jen o slovu, ale potřebuju i důstojně podanou hodnotu v rámci formy. 4*

Domníval jsem se, že 2. díl filmové trilogie se ponese ve znamení eskalace..všeho. Spousta prvků, která samozřejmě přetrvala z prvního dílu, se mi líbila i zde a ze 75% bych mohl zkopírovat komentář z prvního dílu. Dočkali jsme se až opulentně předimenzovaného souboje, kde říct, že samým napětím létaly jiskry, by bylo hodně střízlivé hodnocení. Soutěž o co největší explozi jsem si užil až s vlhkými dojmy a obrovský rozpočet je tu jednoznačně znát. Líbí se mi i neustále narůstající stín temnoty, který vzbuzuje tísnivou depresi prosakující i skrz monitor. Kosa na kámen pro mě ale padla v departmentu hlavních postav. Shirou je stále stejný ťululump, na to jsem si žel už zvykl, ale yanderovitou, věčně se litující Sakuru jsem tentokrát též neustál. Já tenhle druh submisivních ženských postav nijak neobdivuju, o to méně, když se nám tu kombinuje vilně sexuální podtón. Chápu její tragický podtext, pozadí a úlohu, ale asi bych upřímně nikdy neměl sílu napravovat neustále její přešlapy a nedokázal obdivovat její absenci názoru a slabost. Je tudíž pro mě velmi obtížné souznít a vyjít z této cesty s pozitivními dojmy, když ústřední duo je pro mě sotva snesitelné. Pokud máte rádi Sakuru, body pro Vás, já jsem spokojen jen zpolovic.

Dětské pozlátko, kterému k důstojnosti kvalitních sci-fi příběhů chybí hloubka, ucelený záběr a respekt tvůrců k postavám. Na první (i na ten druhý nebo stý) pohled svět Iron City je futuristicky malebný, mechanicky živý, plný nápadů a jeho piktoresknost ve mně budila mé kdysi dávné obrovské nadšení při budování jakýchkoliv stavebnic. Optimismus a radost Ality hřála na srdci, dobrosrdečné postavy v jejím okolí budily dojem klasického základu charakterů milé pohádky a objevování světa s Alitou nás diváky vodí zvědavě počátečním představováním scény. Skřípání se ale ozve nevděčně brzo. Šířka témat, žánrů, worldbuildingu či drobného filozofování je vskutku enormní, nicméně krom zmínky není cokoliv více rozvedeno a nikdy nám není dána šance se ponořit hlouběji, protože už tehdy nepříjemně drhneme o dno. Všechno je teskně naivní, což se nejvíce projeví na postavách. Jejich chování, smysl, směr a rozhodování je neskutečně dvourozměrné a jsou až na Alitu protivně šablonovité; sám jsem kroutil hlavu, jak je možné se k postavám chovat takhle nespravedlivě a bez sebemenšího citu. Všechny postavy mají svůj velmi plochý, průhledný, předvídatelný smysl a žádný "zvrat" nemá šanci překvapit ani nemluvné batole. Rád (mno, zas tak moc ne) bych se též zmínil o romantické lince, ale to bych se pak pochvalně musel o ní zmínit v jakémkoliv Rosamund Pilcher braku. Snažil jsem se to přejít a věnoval jsem se tomu lepšímu, ano, grafická stránka a choreografie soubojů. Na oba tyto prvky bylo soustředěno a propoceno hektolitry potu, protože tomu sám nemám co vytknout. Když se Alita porvala, vypadal to jako sakra efektní ohňostroj, po kterém jste lačnili o přídavek, i kdyby to byl jen zbytek omáčky. Nepopírám, že efekty v kombinaci s postavou Ality a pohledného světa měly šanci mě uchlácholit, ale konec mě zas naštěstí vyvedl z lehkého blouznění. Závěr mi totiž připomněl, že jsem se o mytologii nic nedozvěděl a protivná otevřenost (co dyby nám to vydělat mnógo a my natočit další supa dupa díl?) mi vyloženě leze na nervy. Odcházel jsem z kina s povzdechem. Chybí tomu pro mě inteligence pro dospělejší publikum a hlavně srdce pro jakkoliv starého diváka.

Skandinávsky prochladlý a syrový, tématicky aktuální a v mnoha ohledech lidsky snadno uchopitelný. I když jsem toho názoru, že spousta z těch "odstrašujících" a "nechutnějších" scén je tam přidáno právě kvůli tomu, aby to oči neměly pohodlné a uměle se přitlačilo na vážnosti. Ke konci se to i režijně mírně rozpadalo kvůli nedostatku času a v rámci akce si to dokážu představit nápaditější a značně více strhující, nicméně Sektor 64 fungoval pospolitě, smysluplně a celý případ měl ideální hloubku a nebyl v rámci obsahu roztahaný. Jo, nevhodně jjsem se smál, že by Carlův třas rukou byl geniálním nástrojem na residentním DJ pultu, ale oba herci zahráli své polarizující postavy slušně, kamerou a hudbou to bylo též dobré, jen ten střih a skákání z časových období štěpilo pozornost. Slabší 4*.

[Shlédnuto 5 epizod, drop] Kvalitních mechparád je poskrovnu, a i když jsem si nedělal žádné předčasné iluze, co kdyby? S podporou Netflixu by se dalo něco vykouzlit? Leda tak šrot, prázdno a vykřičené protivné hlasivky. První, čeho si nepochybně všimnete, je plná CGI grafika. Osobně to není můj šálek kávy, protože, budiž důkazem i zdejší Revisions, počítačová grafika v anime stále nedosahuje naprosté plynulosti. Jde si na to časem zvyknout, ale vytrvale jsem měl nepříjemný pocity už jen přitom, kdy si postavy třeba sedaly. Druhé a to největší mínus je vcelku až ironicky vtipné. Anime, které má spojitosti s NGE a AoT, si snad naschvál vzalo to nejhorší z hlavních postav obou seriálu, namixoval a stvořil tím slušně protivného panáčka. Daisuke by nejraději každého zachránil a vybrečel si jezera, pokud by mu v tom někdo zabránil, nejde Bože svět zachraňoval někdo jiný. A když nám Daisuke nebrečel, tak dával narcisisticky a patřičně okolí na odiv, jak je nejlepším zástupcem jeho rasy. Doufal jsem, že na oplátku dostanu zajímavou mytologii a epičnost, ale když se tak nestalo ani po pátém díle a ostatní postavy vyjma Milo jsou kvalitou špenátu na úrovni z K-classic, dal jsem Daisukemu a spol vale. 2*

Šílený pazneht a slaboučký pokus o "vážnější" přednes tématu sourozenecké lásky. Bystřejšímu divákovi totiž není možné, aby unikl částečně skrývaný záměr autora a jeho vilnějších představ, které by nejraději naservíroval pokud možno konvenčním a společensky přijatelným způsobem. Drama o zakázaném ovoci v lásce bylo jistojistě lépe přednesené v Kuzu no Honkai, oproti kterému zde máme velmi chabý scénář, mizerné postavy (Ano, i zoufalka Rui, která se tu image snaží zamaskovat se vší možnou i nemožnou silou) a s koncem se blížícím čím dál hloupější obraty v ději. Osobně nechápu očekávání tvůrců vyždímat emoce anebo alespoň i minimum politování vůči komplikovanějšímu osudu kohokoliv z onoho fuj tajblúhelníku, když se chovají tak naivně a stupidně. Co nějaká prozřetelnost? Anebo minimalizace rizika? U učitelky, která to má výslovně zakázané z výkonu povolání, vskutku by člověk očekával vyšší dávku opatrnosti, sestřička si neustále nechce nic přiznat a tváří se jak Yoda, zatímco panáček je jednoduchoučký ťulpas. K uzoufání.