castor

Rané tvůrčí období dánského klenotu. Susanne Bier se poslední dvě dekády vyjadřuje k dalším a dalším mezilidským vztahům a dělá to formou vskutku působivou. Vesměs neveselou, obrazově naturalistickou, nepřikrášlenou, vždy těžící z výtečných hereckých výkonů. Dokáže umně navodit atmosféru a její tvůrčí postupy v divákovi vyvolají potřebnou dávku sympatií k jednotlivým postavám. Na startu své režisérské dráhy byla nicméně rozvernější, dokonce pracovala se šťastným koncem. Vycházela ze situací, které mnozí možná zažili. Postavy tu řeší otázku dětí, jedni je mít nemohou, jiní se obávají, že jim to zkazí vztah, postavu… Severské, jiné, milé.

Evidentně vysněný OSOBNÍ projekt (možná až přehnaná úcta k původnímu textu zesnulého otce), který ovšem vyznívá velmi NEOSOBNĚ. Jestli budou nadcházejícím ceremoniálům (Glóby, Oscary a další) vévodit dialogové a neemoční látky bez dynamiky jako Mank nebo Chicagský tribunál, tak si ten podivný (nejen) filmový rok shrneme tak trochu nemastně a neslaně. Chtě nechtě Mank skončí v modrých číslech, kam ostatně patří. Fincher neFincher. Holt úplně poprvé jsem se s jedním ze svých srdečních tvůrců minul. Nehovoří o tom, jak pro mnohé přelomové dílo vzniklo. Vypráví o tom, jak Hollywood ve 30. letech fungoval a proč se alkoholik, teda scenárista Herman Mankiewicz, rozhodl napsat scénář Občana Kanea právě tak, jak ho napsal. Jakmile výsledek začneme posuzovat v kontextu celé mistrovy tvorby, nastává největší potíž. Je to totiž obří úkrok stranou. Zahleděný do sebe, dlouhý, stylisticky cvičící, rádoby důležitý, nepřístupný. Nedává divákovi zrovna najevo, kam směřuje a co chce vlastně říct. Sype spoustu postav, spoustu veledůležitých lidí Hollywoodu té doby, kteří procedí mezi zuby něco rádoby sofistikovaného a jdeme zase dál. Po Nolanovi (guláš zvaný Tenet) si i Fincher natočil vyloženě svůj film, kdy mu zjevně nikdo nestál za zadkem, i když možná měl. Mnozí zmiňují i poslední tarantinovku Tenkrát v Hollywoodu, to byl ale dle mého soudu jiný level. Nicméně jednotlivé důležité postavy mě u Finchera vůbec nezajímaly a celkově mi jeho dílo vlastně skoro vůbec nic nedalo. Ani Gary Oldman nezafungoval. Coby poctu starému Hollywoodu si raději zopáknu Ed Wooda. Za mě prostě přesně ten typ snímků, který si už nejspíš nikdy znovu nepustím.

A kdo se o to prosil? Beru, že divokému pohraničnímu odsunu po druhé světové válce se filmaři dosud moc nevěnovali, přesto tenhle dějinný vývoj, kdy vesnička (která dobově vypadá velmi dobře) několikrát změní státní příslušnost, nestrhne. Troufám si tvrdit, že je to proto, že Bohdan Sláma tápal s pevně daným scénářem a množstvím postav. I když paradoxně onen daný scénář se jaksi jen náhodně děje. Výsledek totiž obsahuje nespočet scén, ve kterých probíhá něco nezajímavého, někdo něco plácne, jiný něco udělá, ale divákovi je to šumák. A o nějaké emocionální stránce ani nemluvím. Silné epizody chybí. Navíc jsem netušil, proč se některá postava najednou chová tak, jak se chová. O tom, že bychom se hlouběji ponořil do jejich motivací, si můžeme nechat tak akorát zdát. Sláma vyvolává vzpomínky na nedávné drama Nabarvené ptáče (které bylo ovšem audiovizuálně někde úplně jinde), které rovněž zkoumalo (pokřivené) lidské charaktery. Jenže Slámovy postavy působí hrozně neživotně, chovají se a mluví divně a divákovi je tak jedno, zda ten nebo tamten chytne kulku. Od režiséra, který vztahy umí a který dlouhodobě v českém režisérském oddíle spolehlivě kope za silnější tým, je to s podivem. Přitom Slámova skromná dramata o plápolající naději, jako je Štěstí nebo Venkovský učitel mám moc rád.

Brodila se blátem nebo pečlivě hledala okolo útesů na chladném jihozápadním pobřeží Anglie, než fosilie odplavilo moře. Mary Anning pocházela z velmi chudých poměrů, přesto se proslavila v geologických kruzích. Sběratelka fosílií a paleontoložka, které se uznání za její vědecký přínos a objevy dostalo až výrazně později. A které do života vstoupí křehká manželka bohatého geonadšence. Režisér Francis Lee už podruhé (minule dva muži) podle vlastního scénáře předkládá variaci na hledání lásky mezi stejným pohlavím. Výsledek platí za poměrně poutavou nezávislou vlaštovku, která potěší umělečtěji zaměřené publikum. Má velmi dobré herecké výkony, komorní pojetí a vypráví zcela obyčejně. Jenže právě v jisté umírněnosti je ta největší slabina. Postupné sbližování obou hrdinek totiž probíhá právě tak, jak bychom čekali. Pomalé a tiché. Kate Winslet v další introvertní depresivní roli vysypává svůj bohatý herecký rejstřík, Saoirse Ronan už dávno vyrostla z malé holčičky v Pokání, zvládla přechod k dospělým rolím a zdánlivě nenápadnými gesty těší diváky. Mě ale dámy potěšily tak napůl. Tři až čtyři hvězdy.

Možná se na základě toho někdo podívá upřímněji do zrcadla, možná to někomu poslouží jako milostná předehra, možná to někdo hned přepne, každopádně jde o solidní bizár. Muž či žena si vybírají své potenciální partnery a partnerky pouze na základě zcela odhaleného těla. Zadek, ochlupení, stydké pysky, předkožka. Prostě všechno. Britského formátu z roku 2016 se chytlo hned několik dalších zemí, za sebe (když přejdu všechny ty řeči o pozvednutí sebevědomí) vnímám jedno velké pozitivum: zejména mladí lidé, kteří mají v hlavách sténající pornoherečky, reálně vidí, jak vypadají přirozená lidská těla.

Zpočátku víceméně sledujeme, jak manželská dvojice truchlí nad ztrátou svého syna, zatímco stále povzbuzují jeden druhého. Ovšem od jeho zmizení je to už neuvěřitelných šest let. Zarputilý otec v pátrání nepolevuje, avšak tragicky umírá. Zoufalá matka obdrží hovor, že někdo její dítě viděl. Dostává se do přímořské rybářské vesnice, která je ovšem plná shnilých kusů. Podezřelých věcí je víc, do toho jí navíc hází klacky pod nohy zkorumpovaní poldové. Typické (utahané) asijské drama s poměrně výživným finále nejen o tom, jak se lidé dívají jinam, když jde o něco nepříjemného. Takové průměrné odsouzení části společnosti, u které (bohužel) nelze spoléhat na dobré úmysly.

Nebylo moc projektů, ve kterých mě Tyler Perry nenudil. Respektive v jeho dřívějších filmech se na něj dalo leccos svést, ale větší díl odpovědnosti přeci jenom ležel na jiných bedrech. Teď ale můžeme kopat výhradně do něj. Protože se ukázalo, že je evidentně i dost příšerný scénárista. A to ještě vlezl i na režisérskou stoličku. Nezkušená právnička Bresha Webb má obhajovat dámu v nejlepších letech, nad kterou už ovšem nejen média zlomila hůl. Přiznala se totiž k vraždě mladšího manžela. Zaprvé je jejich sbližování hrozně dlouhé a utahané. A zatraceně průhledné. Hošana totiž nepřitahují starší dámy, nýbrž jejich peníze. Obhájkyni mnohé nesedí, ale než se odhodlá k nějaké „akci“ (ke které ji dokope přítel-strážník, který sám zřejmě utrpěl úraz hlavy), půlka filmu je pryč. Vše nakonec vyvrcholí v soudní síni. Přesto postupně nemáme kde brát, a tak to Perry vystele první pytlovinou, která ho napadla zřejmě při ranním vysedávání na toaletě. Holt další z řady úsměvných pokusů o twist. Postavy diváka nezajímají, nemá to atmosféru a ani žádný pořádný moment. A ta baseballová pálka musela být zřejmě z plastu.

Bojuje s nepravidelným tepem, množství železa v krvi jí způsobuje vyrážky a nevolnost, má značné potíže s dýcháním, má cukrovku. A je odkázaná na invalidní vozík. Má ovšem milující maminku, se kterou takhle bojují už dlouhých 17 let. Tu představuje Sarah Paulson, která prožila předčasný porod, což ji (ne)zlomilo. Žijí spolu v domě na venkově, samoživitelka dceru podomácku vzdělává a jezdí na pravidelné nákupy, zatímco dcerka zrovna očekává dopis od některé z univerzit, zda byla přijatá. Víc netřeba prozrazovat, snad jen, že se nacházíme v prostředí, které je o to děsivější, jelikož by mělo fungovat jako to nejbezpečnější na světě. Po velmi dobrém Pátrání druhý zářez od dosavadního režiséra kraťasů Aneeshe Chagantyho, kterého je i nadále třeba sledovat. Zvraty jsou fajn, pár solidních nápadů se taky najde. Atmosféra kouzelná a duo Sarah Paulson a Kiera Allen snad ještě lepší. Asi přepálené čtyři hvězdy, ale mě to bavilo.

„A držte se sakra za ty ruce!“ Kdo ze světa vyprovodil tu atraktivní nánu s pevným poprsím? Nebo snad nepohodlnou milenku? Oscarová zrzka (a skvěle hrající) Nicole Kidman má zase smůlu. Terapeutka z horního Manhattanu musí znovu čelit „útokům“ svého protějšku. Kidman se (už poněkolikáté) ukazuje jako vzdělaná, úspěšná a bohatá žena, kterou její okolí respektuje, ovšem zase musí bojovat s řetězcem nepříjemných událostí. S manželem, uznávaným dětským onkologem Jonathanem, tímhle prominentním světem soukromě pohrdají a vtipkují o něm, zároveň k němu ovšem neoddělitelně patří. Což se nedá říct o hispánské umělkyni, která nedobrovolně zmizí ze scény. Úřadovalo sochařské kladívko. Dosavadní ideální rodinný život se začíná sypat a praskat jak mýdlové bubliny. A za mě z toho nakonec zůstaly jen lehce stereotypní postavy v klasickém formátu honu za odpovědí na otázku, kdo tu zrůdnost spáchal. Dánský klenot Susanne Bier umí vtáhnout do děje, ovšem velmi brzy jsem měl naneštěstí z některých scén pocit, že mohly trvat déle, měly mít jiný náboj, jinou gradaci. Jiné jsou navíc. Asi jsem se namlsal moc a poslední dva díly čekal jiné. Vadily mi i hrdinčiny nejasné a dost protichůdné motivace. A jelikož za tím vším stojí ostřílený David E. Kelley (mimo jiné Ally McBeal či Nemocnice Chicago Hope), vše vyvrcholí v soudní síni, jak to má bývalý právník nejraději. Nikdy jsem právě moc nepobíral americký systém posuzování viny a neviny dvanácti laiky namísto „odborníků“, zároveň riziko jejich manipulovatelnosti argumenty charismatických advokátů i limity s ohledem na odbornost samotného pozadí případu. Postupně nemáme kde brát, dějová vystýlka se holt objevuje v plné nahotě. Herecky je to každopádně moc povedené (nesmím zapomenout na démonického Donalda Sutherlanda), takový Hugh Grant se vymyká svému klasickému repertoáru, v šedesáti mu to náramně sekne a dokonale prodává svůj britský šarm. Dosud skrytý rozměr zločinu nečekejte. Nějaká snaha (snad) o hlubokou socioekonomickou analýzu je rovněž lichá. PS: Narcis by přeci neskočil.

Co vám budu povídat? Jakmile to Jai Courtney schytá nůžkami do stehna, vyžere si to zřejmě i jeho mozek, protože zkušeného agenta FBI si představuju jinak. Zatímco on kulhá na jednu nohu, pitomý scénář hned na obě. Když už jsme ale u něho, tak floutek Courtney a charisma jsou (už z dob Terminátora nebo poslední Smrtonosné pasti) kapitolou, kterou bych raději obešel. Naopak u bývalého mariňáka Liama Neesona jeho postaršího charismatického bijce žereme opakovaně. Problém je ovšem se samotnou zápletkou. Příběh čestného zloděje na cestě za polepšením aneb roky vykrádal banky, přičemž peníze schovával do garáže a neutratil z nich ani dolar. Teď je hodlá vrátit výměnou za snížení trestu, aby se mohl brzy vrátit k zrzce, kterou poznal před rokem a se kterou to chce doklepat až do smrti. Zápletka nefunguje, „romantická“ linka je na tom stejně. Evidentně se šetřilo i na samotné akci, protože se nedočkáme prakticky ničeho zajímavého (CGI výbuch domu jest toho důkazem). Atmosféra žádná. Pokud jsem dal Cizinci ve vlaku, kterému brzy došel dech a kupil jednu nelogičnost za druhou, nebo Mrazivé pomstě o divném pojetí odplaty, tři hvězdy, tady musím jít ještě níž. PS: Jeffrey Donovan mě poslední dobou docela dost baví.