Petr Nectinec

Může někdo obdivovat policejního hrdinu, spáchajícího sebevraždu, pravda, cizí rukou, pro totální selhání s potrestáním vraha? Může se kdokoli ztotožnit s hrdinou, zavazujícím k odplatě za vlastní selhání své malé dítě? Lze předpokládat sympatie diváka s hrdinou, neschopným běžné komunikace se ženou i synem, natožpak jakýmkoli projevům lásky k nim? Inu, v Česku se opět pár lidí rozhodlo, že ano. Hrdinu vylepšili ekonomickou jasnozřivostí a nechají ho ve finančně nejisté době odmítnout veškeré manželčiny nápady co provést s našetřenými potenciálně bezcennými penězi, aby jim a synovi zajistily život i v budoucnu, nadali ho bojovým uměním popadnou protivníka za klopy saka a točit se spolu tam a zpět a věnovali mu bystrý mozek, s jehož pomocí za sebou pečlivě maže stopy při pátrání po zločinci, kterým, jak všichni víme, je někdo z jeho kolegů mající také k ruce policejní aparát. Manželku obdařili výstřihem, syna fotbalovým míčem, ulice vodou, ostatní postavy dlouhými kabáty a cigaretami, dialogy němčinou a scénu dobovými rekvizitami. Vybrali ve světě nepoužívaná, lokálně však osvědčená tempo vyprávění a práci s herci, zaváhali s hudbou, ne však s kamerou, a přidali správně dlouhé titulky. Takhle se ve stínu dělá oskar.

Film je možná výtvarně hezký, zaplněný hezkými herci a zejména herečkami, dekoracemi a pro některé ročníky i retro atmosférou. Příběhem je ovšem vycpán velmi plytkým: dva manželé s odrostlými, ne však samostatnými dětmi si špatně zařídili život (vzájemně nekomunikující a nemilující se workholik a žena v domácnosti), což se vlivem vnějších okolností tak nějak samo náhle vyjeví. Další vnější okolnosti přimějí manželku převzít řízení jejich společné investice – tedy po rodičích zděděnou továrnu, kterou dosud řídil její manžel. Metody, které žena namísto muže používá, jsou na obraze hezké, ve skutečnosti naprosto machiavelistické. Dočasně odstrčeným manželem využitá stejná metoda ji ovšem řízení rychle zbaví a ten tak opět přebírá vedení továrny. Znovu odstrčená manželka se následně rozhodne věnovat tomu, co lze – stejně jako řízení továrny - dělat bez jakékoli kvalifikace. Politice. I bez prozrazení podrobností je tak nabíledni, že oba jsou nyní ve zcela stejné situaci, ve které byli na začátku: mají špatně zařízený život (manžel je znovu workholik a manželka namísto osamocené ženy – loutky v domácnosti osamocenou ženou – loutkou v politice). Konec filmu proto vnímáme jako zcela nepatřičný a ptáme se – proč to končí právě teď? Dobrá, víme alespoň, že ani Catherine Deneuve ani Fabrice Luchini nemají pro své chování nijak pevná měřítka a že on ani ona neváhají pro uskutečnění svých cílů udělat téměř cokoli. Ale k čemu tedy takto rozehraná partie má být? Zkrátka za celou dobu promítání se chování ani osudy postav nijak nevyvinou, nikam neposunou a ničeho nedosáhnou. François Ozon prostě na plátno nastrčí prefabrikovanou kostru, obalenou pestrými prefabrikovanými šaty, k tomu pustí adekvátní hudbu, a až po devadesáti minutách zavoní, tak to své kočovné divadlo sbalí a odjede k dalšímu městu. A divák? Jestli ho tohle baví, tak si počká na další námezdní režiséry, kteří mu za týden předvedou nějaké takové stejné mrtvolky, kterým bude znovu závidět jejich prefabrikované šaty a znovu je litovat pro jejich smutné osudy.

Na film Tron Legacy 3D jsem zamířil kvůli recenzi http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/recenze/clanek.phtml?id=685998. Opravdu jsem neočekával složitý, ale v podstatě žádný příběh a už vůbec ne nějak zdokumentovanou motivaci postav. Nadšení pro objevení nových filmařských světů bylo tou jedinou pozvánkou. A výsledek? Nadšení chápu. Architektura filmu je obdivuhodná, pohyb kamery – když se hýbe – také. Hudba Daft Punk koresponduje s filmem. Kostýmy a s nimi temná atmosféra snímku, rozetnutá světelnými stopami strhující. Čekáte na „ale“? Tempo je nezvládnuté. Film nebo režisér nebo producent se berou příliš vážně, žulový nebo spíš mramorový pomník. Avízované akce lze spočítat na prstech jedné ruky a upovídaná vycpávka se statickou kamerou převažuje. Herce přeskočme, kostýmy dominují, ale to je vlastně správně. Postprodukce z filmu odkapává, až máte pocit, že těch pár živých herců a natáčecích dní byl zbytečný přepych. Pokud nyní popisujeme film o světu (a filmu) budoucnosti, nenacházím paralelu – přelomovou paralelu - s filmy Avatar či Matrix, ale o pár let dříve u filmu Sky Captain and the World of Tomorrow, Svět zítřka. Zápletka je také triviální, ale lepší, neboť beze zbytku využívá rodokapsovou látku z počátku minulého století, stejně uhranutou přicházejícími technologickými možnostmi, jako jsme nyní uhranuti my. Hlavní hrdina a hrdinka také bojují s monstry schopnějšími, než lidstvo. Jedinou zbraní těchto hrdinů proti monstrům, stejně jako jedinou zbraní hrdinů Trona je improvizace jako protiklad předvídatelného chování strojů či programů. Živých herců rovněž málo, postprodukce rovněž nadmíru. Zobrazený svět Světu zítřka je fantasijní a opravdovému světu se nepodobá o moc více, než svět Gridu světu našemu. Jen jednající postavy jsou z masa a kostí a trousí i humor, ne jen mramor. Na závěr tedy také trochu věštění budoucnosti: film Tron Legacy zapadne stejně jako zapadl film Sky Captain and the World of Tomorrow; stejně tak se ani z něj ani po čase nestane kult; jako vize budoucnosti lépe obstojí postprodukčně stejný vizuálně staromódní Sky Captain, protože má lidsky jednající hrdiny. A hudba Daft Punk nestojí za moc.

Film Američan v sobě skrývá tajemství, které však žádné políčko filmu neukazuje, ať už se na film díváte popředu nebo pozadu. Příběh je čistokrevná, poctivá a neodbytá červená knihovna, opravdový kýč. Avšak naprosto nesrovnatelný s odpoledními televizními seriály, kde se takovéto selankovité vyprávěnky prohánějí volně jak barevní motýli v kvetoucích lukách. Pryč ale od příběhu o profesionálním vrahu, kterého v akci nevidět, o profesionálním knězi, který kdysi a možná i právě teď morálně selhal, o profesionální děvce, kterou máme všichni rádi, protože jí to sluší a nejsme přeci maloměšťáci, a o šťastném konci, který asi není šťastný. Zvláštní je, že téměř dvě hodiny plytkého děje vyprávěného velmi exkluzivními herci velmi pomalou filmovou řečí ve velmi skromných kulisách i v současné konkurenci mnohem dráždivějších a lépe přenášených příběhů s dramatickým střihem i během filmového času, že vzpomínka na tento pomalu běžící čas vás neopustí ani pár týdnů po skončení spektáklu. A zde je ta otázka, to tajemství. Film je vystavěný na kýčovité zápletce. Herci hrají i když živé, přesto šablonovité postavy. Kamera je hezká. Střih je nemoderně pomalý. Poselství žádné. Proč to někdo nasypal na jednu hromadu? Nemohu se smířit s jinými recenzemi nabídnutou alternativou, že jde jen a pouze o reminiscenci na kinematografii sedmdesátých let, byť minišaty, kozačky a honičky v úzkých kamenných uličkách tomu mohou nahrávat. To by byl za prvé příliš slabý důvod pro utrácení peněz, a za druhé nesprávné generalizování tvorby sedmdesátých let. Daleko spíše z toho trčí záměrný, odvážný a dost prostopášný experiment sebrat – tak jako stovky seriálových knih, filmů, zpravodajství nebo reportáží – to nejhorší, nejobyčejnější, nejpřízemnější, nejdojemnější, tisíckrát k uslzení opakované – což dělala, dělá a bude dělat veškerá mainstreamová produkce - a pokusit se to chytit za vlastní konec. V takovém případě by se divák po závěrečných titulcích neptal kdože, čí rukou a proč vlastně zemřel, ale kdože, proč a s jakým výsledkem ten doják natočil. A v tomto případě mě skutečně neopouštějí ty druhé otázky, na rozdíl od Bourna, Bonda či Jakea Sullyho, kde člověk čeká na rozluštění tajenky zločince a jeho motivu. Přímo řečeno: jak tedy vyprávět kýč jinak? Když nic jiného než kýč se neděje?

Film Šaráda není silný film, je to průměrné řemeslo. Mnohokrát uváděné odkazy na Hitchcockovy filmy jsou liché jak trojka nebo sedmička. K příběhu samotnému není co dodat. Co neví ženská hlavní postava, neví ani divák, co se ona dozví, dozví se současně také, o čem má divák oprávněné pochyby, o tom v tu chvíli pochybuje i ona. Takto se nebuduje napětí, jak se snaží sugerovat výrobní anotace. Děvětapadesátiletý Cary Grant hraje průměrně a s čtyřiatřicetiletou Audrey Hepburn si přiměřeně dobře nahrávají divadelními, ve filmu nepříhodně působícími replikami. Film tak naprosto odpovídá jiným průměrným snímkům v době svého vzniku. Režie Stanleye Donena nestupňuje napětí ani obavy a strach, zdánlivě napodobující Hitchcockův přístup. Kamera ano, stylizovat záběry v duchu někoho jiného nedá takovou práci, jako věnovat se dramaturgii příběhu, proto obrázky mohou svádět ke srovnání. Film je v dobovém kontextu neoriginální a počítá hlavně s účinky zmíněné kamery a působení filmových hvězd. Kdo se nehodlá dvě hodiny bavit pohledem na krásnou, sem tam lascivní a vždy anorektickou Audrey Hepburn, odvádějící pozornost od této anomálie přečastými zmínkami o nikdy, zmrzlinou, steakem, večeří ani předčasnou snídaní neukojitelném hladu, neměl by plýtvat časem. Pokud neshledává právě tento rozpor nejvíce sexy.

Je příběh o chlapci a dívce, jejich lásce, jejich práci a úspěších, jejich rozdílných a podivných rodinách, o špatných okolnostech a o cestě od vnějškově úspěšného života na dluh k životu skromnějšímu, nezadluženému příběhem originálním? Je příběh o mužích toužících po nedozírných úspěších a také jich dosahujících za ceny obskurní a zavrženíhodné příběhem originálním? Je příběh vlekoucí se od dosažení své čtvrtiny dalších devadesát minut tempem velkoměstské dopravní špičky příběhem dynamickým? Je příběh s vloženými powerpointovými prezentacemi a občasnou grafikou mobilních telefonů příběhem současným? • A přitom stále nevíme: mají synové platit dluhy za své matky, když tyto nejsou poctivě pracující zdravotní sestry, ale spekulativní realitní makléřky? Mají finančníci pro očištění své oprávněně špatné pověsti páchat v metru demonstrativní sebevraždy? Je za vším zlem světa a způsobí nakonec jeho zkázu úvěr? • V tomhle filmu (kromě profesionálních výkonů několika skvělých herců, muzikantů, kameramanů i scénáristů) moc inspirace a poznání nenajdete, i když k hledání je času věru dost. Kulisy současné, příběh věčný, ale navzájem na sebe nijak nereagují. Chcete-li vědět v čem žijete, musíte z kina ven.

Potíž je, že to není film jeden, ale filmy dva. První je herlekýnový rodokaps o přeměně popelky z pouště (zásluhou spolehlivě fungujícího swovbyznyzu) v kvetoucí ikonu křídových magazínových obálek a přehlídkových mol. Sen mnoha popelek. Druhý je krátký, křesťanský svět šokující dokument o ženské obřízce. Realita mnoha milionů muslimských žen. Oba filmy mají svůj význam, ale každý má jinou cílovou skupinu a jiný způsob jejího oslovení. Dokument René také není vkomponován do Románu pro muže. Užitek by přineslo věnovat 90 celovečerních minut prvnímu a 20 silných a bolestných minut druhému filmu. Zbytek je výborný soundtrack.

Je to film nadbytečně dlouhý a mnohdy neoriginálně vizuální. Ale není to film o zanedbávaných mateřských pudech a dosažitelných snech o úplné a funkční rodině a ani není o globalizaci. Stačí změnit barvy pleti všech zúčastněných na jedinou, lhostejno jakou, a nenechat všechny příběhy rozstrkané na opačných stranách globu, ale posunout je blíže k sobě, nejlépe někam do divákova sousedství. Po odečtení této módní a snad i povinné finty je zřejmé, že film je pohledem na postavy, z nichž žádná není nešťastná kvůli tomu, co má, ale kvůli tomu, co nemá: Leo má Ellen, dceru, byt, firmu, ale už není baťůžkář, kalič a vymetač nočních klubů; Ellen má Lea, práci, životní úroveň i dceru, ale není jí dobrou matkou, Gloria je matkou, ale její synové nemají podle ní a její matky správnou životní úroveň; Leova jednodenní filipínská milenka je vedle společnice z klubu matkou, ale svému dítěti zpívá ukolébavku pouze skrze mobilní telefon - a neznámá matka neznámého chlapce ošetřovaného Ellen, ho na samém počátku příběhu pateronásobně probodla. Není to bolestná přehlídka životů, které stály za to žít jak byly, ale které zničila naplněná touha je změnit?