Gekacuk

Bohužel se hodně liším od ostatních hodnotitelů. Tenhle formát práce se starými televizními matadory mi zkrátka vůbec nesedl. Režisér nadnesl hostům svou představu a pak je nechal se v tom plácat. Bylo nad slunce jasné, že se s tím starouškové nevyrovnají dobře. Hlavně ovšem díky jejich stáří a ne bývalým schopnostem. Celý projekt tak vyznívá docela trapně a to včetně režiséra. Bylo mi těch bývalých profesionálů velice líto. Dostali naději, byli rádi, že je o ně zájem, ale režisérův cíl jim zůstal utajen. Zřejmě ani on doposud neví, co vlastně chtěl. A navíc by si měl dopředu aspoň nastudovat fakta o TV a svých hostech. Lepší by bylo setkání starých pracovníků – profesionálů a ne je stresovat lhaním, že půjde o živé vysílání. Takhle mezi nimi docházelo ke zbytečným konfliktům, ikdyž animozita Čechové a Moučkové je zřejmě trvalá. Reportáž s Nečasem (tehdy už nebyl „panem premiérem“) byla nejen trapná ale i politicky naivní.

Opravdu velmi originální pojetí dokumentárního filmu o severočeských restaurátorech. Odborný komentář, který čte Felix le Breux, se střídá s vyprávěním humorných příhod o jednom z resturátorů. Ten se na konci filmu představí. Kamera byla vynikající a barva dodala filmu efekt.

Jedná se o populárně naučný dětský film. Celým filmem nás provází vypravěč Josef Beyvl. Pouze jeho hlas komentuje odehrávající se události. Ostatní role jsou němé. Těšil jsem se, že uvidím hrát Jiřinu Steimarovou, ale ona se zde objevila pouze na chvíli v roli udřené pradleny. Z dětských představitelů je rozpoznatelný pouze dodnes známý herec Ladislav Potměšil. Ostatní herci dětských rolí nebyli vybráni příliš šťastně, hlavně tlustý chlapeček (dvojče se svým „dědečkem“?). Film má za cíl propagovat vymoženosti, které byly dosaženy počátkem 60. let dvacátého století (včetně velmi aktuálního prvního letu do vesmíru Jurije Gagarina – viz noviny na stánku) ve srovnání s počátkem 20. století. S nadsázkou můžeme tento snímek zařadit do kategorie sci-fi. Jde totiž o cestování v čase. Nevím, co by napsali uživatelé CSFD, kteří tak kritizují současné filmové efekty, kdyby viděli ten ukrutně směšný pokus o raketu podepřenou kamenem, aby nespadla. Víme ovšem, že raketa byla jen takovým přechodovým můstkem do minulosti a tak není zase tak důležité, jestli to byl reálný model nebo jenom papírová kulisa. Dávám 2 hvězdičky.

Koprodukční československo-sovětský film „V šest ráno na letišti“ je čistá propaganda. V Moskvě se koná mezinárodní festival studenstva a tak je třeba ho řádně prezentovat. S nadhledem bychom mohli říci, že je to jedno velké festivalové „PR“. Celý příběh by se mohl scvrknout na 10 minut. Ale to bychom zřejmě byli ochuzeni o záběry z festivalu. Úsměv Toma Sedláčka je asi nejcennější devizou filmu. Kamera nám na začátku filmu ukazuje krásy starých pražských ulic. Z leteckých záběrů však vidíme pouze TU 104 v oblacích, žádné hezké pohledy na Prahu nebo Moskvu. Kromě dvou hlavních dětských představitelů Tom-Pepíček a jeho sovětský kamarád (Vladimir Silujanov) ostatní herci mnoho prostoru nedostali. Ze sovětských jistě stojí za zmínku představitel taxikáře Nikolaj Krjučkov, který se uplatnil v mnoha dramatických rolích v sovětských filmech. Z českých herců jsme mohli vidět poněkud nešikovnou Janu Dítětovou, nerudného Miroslava Homolu a začínajícího Stanislava Fišera. Diváky jistě pobaví možnost snadno vycestovat, byť do SSSR. Hudba mi připomněla staré patetické sovětské filmy. Dialogy jsou pronášeny v češtině a ruštině. S přivřenýma očima dávám 2 hvězdičky.

Zajímavě natočený velmi krátký barevný film o spartakiádě roku 1965. Byl pravděpodobně určen k propagaci celé akce v zahraničí, neboť zde zaznívá pouze komentář ve světových jazycích. Svižné tempo, střih a kamera umocňují dojem z filmu. Závěrečné pochvalné komentáře zahraničních reportérů podtrhují propagandistický podtext filmu.

Době vzniku poplatný dokumentární film. Propagace spartakiády, sjednocené tělovýchovy a společenského zřízení je zde na prvním místě. Ovšem kvalitní kamera, střih a průvodní slovo Karla Högera v nejlepší formě značně zvyšují jeho úroveň.

Propaganda od začátku až do konce a téměř v každé větě Gottwald, Stalin nebo strana. Takže kdyby divák usnul, o moc by nepřišel. Ovšem díky výborné kameře přidávám k jedné základní hvězdičce ještě druhou.

Film „Zlé pondělí“ se velmi povedl. Však také režisér Vošmik uměl výborně pracovat s dětmi a je to poznat na celé řadě jeho filmů. Je velká škoda, že tak mladý zemřel. „Zlé pondělí“ je film naprosto apolitický a je prošpikován hereckými osobnostmi. Někteří herci ovšem dostali velmi málo prostoru pro své umění. Například Menšík, Kemr, Vlasta Fialová, Darja Hajská a Vladimír Hrubý se filmem jen mihli v několikavteřinových scénách. Příležitost dostala i mladičká Karla Chadimová jako sportující dorostenka. Ani obsazením Jiřiny Švorcové a Vlasty Chramostové, které byly z padesátých let zvyklé na jiné role, film neutrpěl. Film ovšem pojednává o dětech a všichni dětští představitelé předvedli vynikající výkon, zejména Maxián, Smyczek a Hamříková. Snad nejlépe se své role zhostil Ladislav Pešek, který s přesvědčivostí zahrál odpornou postavu domácího tyrana. Poněkud roztržitého otce si zahrál brněnský Oldřich Vykypěl. Eman Fiala v roli dědečka děj mírně odlehčuje. Filmu hodně pomohla výborná kamera zachycující noční město. Václav Nývlt se poprvé uplatnil u filmu a svým kvalitním scénářem vystavěl pro diváky vynikající psychologický film o dětech pro dospělé. Plyne z něj nadčasové poučení: Rodiče, naslouchejte svým dětem!

Roztomilý a svěží dokumentární film. Nádraží, věci a lidé kolem zachyceny výbornou kamerou Jana Špáty. Je to vlastně „němý“ Táborského film, který si vystačí s mezititulky v několika světových jazycích. Tím velmi připomíná známé popisky ve vagonech, například: „eperikolososporgersi“ nebo „nevysovajtěs“. Pestrá mozaika lidiček, kteří stále někam spěchají, něco hledají, kupují a něco vlečou. Až si konečně sednou do vagónu a odjedou. Pokud mne zrak nešálí, byla v jednom kratičkém zaběru zachycena mladičká krasavice Jana Švandová, právě když hledá ten správný spoj ve válcovitém jízdním řádu.

NÁSLEDUJÍCÍ TEXT MŮŽE OBSAHOVAT SPOILER: Vojenské road movie aneb Jak se rodí hrdina. První realizovaný scénář Jana Procházky se ještě moc nepovedl. Režisér Josef Mach si s námětem moc práce nedal a nepomohl mu ani začínající pomocný režisér Antonín Kachlík. Docela slabý film, který se skoro celý odehrává na cestě. Posádka má za úkol dovézt dělo z Moravy do Prahy snad nějakému generálovi … (?). Asi to tak důležitý úkol nebude, když je svěřen do velení lampasákovi, který je velitelem útvaru minulou noc přistižen při běhu po cestě v dešti v uniformě ale bez kalhot. Zatímco se velitel posádky Zounar těší na setkání s dívkou, ostatní si cestu krátí pohvizdováním na děvčata a popíjením piva. Divák je nucen dlouhé minuty sledovat detail Miroslava Zounara (pozdějšího Gottwalda) a jeho nekonečné váhání, zda dát přednost záchraně lidského života nebo setkání s Valentinou Thielovou. Samozřejmě všichni ostatní už dávno vědí, co je třeba učinit, jen velitel Zounar neskutečně dlouho váhá. Nekonečné chvíle proseb a přemlouvání jenom film natahují. Nakonec se velitel Zounar rozhoupe a už ho nic nezastaví. Ani polorozpadlý most. K hrdinskému chování ho motivuje při tanci zraněná kráska Milena Dvorská, která nakonec v jeho srdci zvítězí. Lidský život zachraňují, ale přesto mají čas dávat veliteli hobla. Zounar je ve stresu, jestli splní rozkaz a doveze dělo včas. Řidič ovšem dokáže zázraky a všechno dobře dopadne. Za pár korun natočený jednoduchý uměle natahovaný film. „Komediální drama.“ Hodně spolupracovala armáda. Velitele útvaru hraje prvorepublikový milovník Gustav Nezval, řidiče náklaďáku pozdější režisér a tanečník Martin Ťapák. V posádce dominuje nenažraný Antonín Šůra, flákač Jaroslav Mareš a vojnu milující František Vicena. Že je hochům – záklaďákům přes 30 let, asi nikomu nevadí. Mareš má dokonce 37!!! Nešťastného hajného hraje typický brněnský herec Oldřich Vykypěl a Zounarova kamaráda Bohumil Švarc. Miniroličku hospodského si zahrál Jan Skopeček. Zounarovy hlášky: K dívce: „Víte, jak se říká dělostřelectvu? Bůh války.“ (Ve filmu se to opakuje 2 krát.) K Vicenovi po rvačce: „A ty soudruhu jako budoucí voják z povolání mi snad řekneš, kdo se začal prát?“ Pozdější aktivistický herec a politický činitel František Vicena (filmový Hitler) na posměch kamarádů reaguje přibližně takto: „Někdo má rád lesy, jiný pole, další továrnu. Mě se líbí vojna!“ 17. 4. 2014 přidávám 1 hvězdičku.