Gekacuk

Film se snaží na pozadí rodinného dramatu alespoň nastínit velice složité a rozporuplné ukrajinské dějiny. Kdo vlastně byli banderovci? O to se přou historici dlouhá desetiletí a výsledek je doposud nejasný. Snad proto má nakladatelství Lidové noviny mnoho let v edičním plánu knihu „Dějiny Ukrajiny“ a stále je není schopno vydat. Byli to sprostí vrazi nebo hrdinové? To dodnes nedokáží rozlousknout ani sami Ukrajinci. Oficiální ukrajinské postoje se otáčejí jako korouhvička ve větru podle toho, kdo zrovna vyhraje volby. A tak ani Lenka Kny nedává jasnou odpověď. Film je poněkud depresivní, ale má své kouzlo. Oprávněně jistě zaujme výborná kamera a hudba. Film má ovšem také několik nelogičností. Především když se vnučka diví, že prarodiče nepochází z Československa. Landovského řeč je totiž špatná ruština nebo možná ukrajinština, ale rozhodně ne čeština. Rovněž myšlenkový zvrat paní Adamové na konci filmu je poněkud divný. Když si na lavičce v mysli přehraje drsnou scénu porodu a následné smrti svého prvorozeného syna, radikálně změní dosavadní názor na svého muže. Doposud ho jen obviňovala a otevřeně nenáviděla. V závěru filmu se o něho láskyplně stará a připravuje oslavu jeho 85. narozenin. Měla ta scéna na lavičce být snad klíčovou, po které nastalo odpuštění manželovi a smíření se s osudem? Zřejme to tak mělo vyznít. Na vztahu Landovský x Němec je zobecněn i rozporuplný vztah mezi národy ve střední Evropě v období Druhé světové války a vlastně až do současnosti. Film okrajově ukazuje postavení běžných lidí v dnešní době. I mladá právnička se jen velmi těžko vyrovnává s denním stresem a s odloučením od přítele. Pomoc hledá ve skleničkách vodky. Tím se docela podobá svému dědovi. Její postarší otec Švehlík se cítí být matkou odvržený a nemá zájem se s rodinou stýkat. Tak se ani na konci filmu nedozví, kdo vlastně je. Lenka Kny je přes určité nedostatky této prvotiny slibnou režisérkou.

Nejodpornější, nejhnusnější, najvulgárnější, nejhloupější, nejprimitivní, nejmizernější video, jaké jsem kdy viděl. Totálně nechutný projev devastace morálky a úpadku kultury v naší zemi. Guth-Jarkovský by v naší době během jediného dne zešílel. Může oslovit jen tupé, omezené a plebejské sobce bez kouska cti a mezilidské solidarity. Doufám, že se autoři a učinkující jednou veřejně zastydí. Pokud ne, tak jsou definitivně ztraceni. Až doposud jsem si myslel, že u nás není třeba cenzura. Je však vidět, že někteří "představitelé kultury" v sobě nemají zabudovány žádné morální zabrany (autocenzuru) a nedokáží odhadnout tu mez, pod níž už nelze klesnout. Co nám předvedou příště? Co nám ukáží na obrázku, když se bude třeba mluvit o poslanci Grospičovi nebo fotbalistovi Jebavém? Místo fotografií starých lidí budou zenužity detaily z masových hrobů? Kam až chcete jít? Opravdu je všechno dovoleno, co není zakázáno?

Na tento film se samozřejmě budou dívat různě diváci z různých vrstev společnosti. Pro mne je to vynikající film!!! Vorel tentokrát ťal do živého a vzal si na paškál zdejší mafii a na ně nabalené lidi. Kritika naší společnosti je zde nemilosrdná, přitom však pravdivá, zábavná a velmi vtipná. Autor vystihl, že hlavním problémem naší doby je korupce, klientelismus, nepotismus (či snad dokonce tribalismus) a zákony vytvořené pro beztrestnost vyvolených. Vorel jde do hloubky a neušetřil nikoho – politiky, podnikatele, disidenty, nezávislé novináře, policii, etnické, národnostní a sexuální menšiny. Snad jen těch narážek na židovství je trochu příliš. Nejlepší je asi Mádlova reakce na větu: „Á, vy jste premiérův kamarád.“ - „Ne. Ze svého kamaráda jsem udělal premiéra!“ Z té pravdivosti až mrazí. To už musí pak být úplně každému jasné, koho Mádl ve skutečnosti představuje. Vidíme zde figurky rádoby podnikatelů a politiků bažících po moci, po vlivu. Přitom jsou to karikatury těchto pojmů, kteří nemají s podstatou výrazů „podnikatel“ či „politik“ nic společného. Ve filmu se to jen hemží zkorumpovanými individui. Slušných lidí je tu jako šafránu. Film ukazuje v nadsázce a mistrné zkratce, jaký je dnešní reálný svět v Česku. Sledujeme boj hlavních protagonistů o ovládnutí médií. Kdo řídí média, ovládá celou společnost. To je jasný cíl. Pak si může dělat, co chce. Okrajově se Vorel mimo jiné dotýká i problému výchovy dětí, trávení jejich volného času, rozpadu rodiny. Snaha o osvojení malého Roma bohatým homosexuálem vyzní tragikomicky. Můžeme srovnávat rozdíl v životních postojích většinové společnosti a minorit, které se orientují na okamžitou spotřebu a upozaďují dlouhodobější cíle. Velmi zábavná je křečovitá snaha novináře, aby zůstal nezávislý za každou cenu. Scény odehrávající se v policejní služebně a vězení vypadají docela věrohodně a tudíž si zaslouží naši pozornost. Snad jen scéna marihuanového dýchánku na břehu Vltavy je trochu nudná. Jinak je to pravdivý a výborný film, pokud u jeho sledování přemýšlíme. Tak to vidí pánové Gek a Čuk.

Tento film má v podstatě jednoho herce, který na sebe strhává veškerou pozornost. Film vypráví o starém i novém Žižkově. O tom, jak se tato čtvrť postupně mění, staré se bourá a ustupuje novému. Poznáváme řadu místních figurek, které jsou pro Žižkov tak typické. Zároveň je film oslavou fyzické práce. Vinklář a Adamíra jsou sehraná dvojice uhlířů. Stýkají se i mimo práci. Bohužel Vinklář je naprosto dominantní postavou a Adamíra jen tak paběrkuje. A jinak by to ani nešlo. Film je totiž skrytě politický. Zatímco Vinklář je dělník celý život bez jakéhokoliv škraloupu, Adamíra měl v minulosti problémy. Není zde řečeno, jaké to byly problémy, ale snadno se dovtípíme, že to byly politické problémy v období roku 1968. A tak už cca 15 let je Adamíra řidičem místo vědeckým pracovníkem – matematikem. On však na svoji novou roli nezanevřel, smířil se s osudem a dokonce váhá, když má možnost se vrátit zpět do výzkumného ústavu. Adamíra věnuje Vinklářovi 15 let starého budíka z Japonska, který je zřejmě stále vrcholem techniky. Na své cesty po světě stále nostalgicky vzpomíná. Nakonec se do výzkumáku vrátí, ale novým trendům už nestačí, protože byl dlouho odtržen od vědecké práce. A tak se vrací zpět za Vinklářem. Všichni jsou spokojení, závěr je pozitvní. A tak to také mělo vyznít. Ve filmu si pozitvní roli ochránce vlasti – letce na MIGu – vystřihl Jiří Schwarz a novomanželku Zora Jandová. Manželky obou uhlířů – Špánková a Maciuchová – jsou tady jen do počtu, i když Maciuchová je určitě lepší herečka a dostala zde více prostoru. Mimořádně trapná je scéna z restaurace pro homosexuály. Sem zavítá Vinklář s manželkou při oslavě své padesátky. Nevím, jak se cítil pan Čejka. Asi to mělo odpovídat tehdejšímu pohledu společnosti na tuto minoritu. Tak to vidí pánové Gek a Čuk.

Bohužel mne film velmi zklamal. Je zde patrná snaha poukázat na soudobé nešvary, zejména v politice. A to komunální i vrcholové. To je jistě pozitvní, ale celkově film vyzní jako spíše kritika buranství na vesnici i mezi „Pražáky“. Dobrou myšlenku se totiž nepodařilo dovést do konce. Film je velmi rozvláčný a zdlouhavý. Chtělo by to prostříhat a zkrátit minimálně o čtvrtinu. Takhle je to místy opravdu velká nuda. Rovněž je tu nadbytek folklóru. Některé scény jsou opravdu hloupé, nevěrohodné a špatně zahrané. Například když herec Dulava kritizuje, že mu kolega špatně namaloval pozadí na jeho obří plátno. Celým filmem se line pravděpodobně úmyslná absurdita. Celá vesnice se upíná na získání státních peněz na silnici, aby byla vesnicí průjezdní. Prostředkem k dosažení cíle má být pozvání premiéra na mistrovství Evropy ve vábení jelenů. Docela nepravděpodobně zní konstrukce o nejlepším „vábiteli“, který se nechce účastnit mistrovství, protože mu starosta odmítá dovolit umístit v obci svůj vlastnoručně vyrobený kolotoč. A tak se raději utápí v alkoholu, stráví noc s místní outsiderkou a namlouvá knihy pro slepce (což však pochopíme až na konci). Zcela nevěrohodná je příhoda o tom, jak byl dříve Dulava velký pijan, svou dceru mlátil, až začala koktat. Pak pít přestal, objevil své židovské kořeny a dal se na pokání. K pousmání moc scén opravdu nebylo a překvapivá pouze jedna – když hlavní hrdinka spadne z kolotoče. Jedíná dojemná scéna je na konci – setkání s dvojicí slepců. Ze snahy kritizovat dnešní poměry bylo dobře vystiženo, jak se obec snaží uspořádat s málem prostředků tuto akci, škudlí kde se dá a pak premiér a celá jeho suita zcela samozřejmě přijímá pohostinství místních. Premiérova ochranka má největší starost, aby se jim premiér neopil. Ovšem ten si rád přihne a zakřepčí s lidem. Jediná opravdu komická scéna se odehraje na železničním přejezdu. Celkově tedy film vyzněl polovičatě. Tak to vidí pánové Gek a Čuk

Velmi nepovedený film. Je na něm patrné, že všichni zainteresovaní pouze splnili příkaz natočit tento film. Tématem je prosazování věděckotechnického rozvoje v socialistické společnosti. Do průmyslového podniku se mají zavádět nové stroje. Mnoho zaměstnanců i funkcionářů je skrytě i otevřeně proti. Dělníci jsou zváni na předvádění robotů. Ty působí hodně archaicky a nepřesvědčivě. Na těchto akcích otevřeně vystupuje hlavně mistr, který by přišel o své vedoucí místo. Nahlížíme do psychologie dalších postav a je to opravdu velice špatný slepenec. Polská herečka je zde jen pro svůj exteriér, ale film nezachrání. Ani výborní slovenští herci Hryc a Dočolomanský úroveň filmu nepozvednou. Nejméně věrohodně působí oslavná akce k zavádění robotů. Na pódiu se předvádějí robotické hračky a taneční kreace. Je to velmi trapná akce, kde vypomáhá najatá klaka. Ve filmu je také pokus kritizovat korupci. Jedna z postav všechny uplácí prostřednictvím pozvánek na hony. Když už mu teče do bot a hrozí soud, ptá se, zda je soudce myslivec. Tahle scéna vyzní mimořádně hloupě. Tak to vidí pánové Gek a Čuk