annihilation

Frida. Jaká asi byla? Byla talentovanou malířkou, nevšední ženou, vášnivou revolucionářkou a zároveň člověkem, který trpěl nesnesitelnými bolestmi po většinu svého života. Snímek popisuje všechny tyto rysy jejího života a, naplněn mexickým temperamentem, před divákem otevírá dveře do vnějšího světa barevných ulic a bouřlivých lidí, ale zároveň i do vnitřního světa malířky spoutané vášní a agónií. Každá scéna je poklad, který otevírá další a další dveře do světa poznání a dojmů. Některá graduje děj, jiná rozhoupe srdce v rytmech hudby, další svou otevřeností a nápadem pobaví a ty zbylé, ty vdechnou život již dávno zaschlým plátnům. Jen málokdy se povede zpracovat životopisný film s takovou precizností a zároveň poutavostí, jako tomu je právě u Fridy. Překrásná Salma Hayek v doprovodu grandiózního Alfreda Moliny vdechla na chvíli do umělkyně duši a nechala jí obživnout. A právě tímto gestem a celým tímto snímkem se podařilo seznámit širokou veřejnost s tak neuvěřitelným uměním, které kdysi Frida tvořila.

Dost často chodím na malé improshow, kterých se účastní v podstatě amatéři (ať už jde o lidi, které to prostě baví dělat, nebo o studenty famu, kteří se na improvizacích učí), každopádně ten pravý amatérismus přichází teprve v tomto televizním sračkopořadu, kde si partička idiotů hraje na klauny. Pořad, který vám během minuty zahubí milion mozkových buněk raději vypněte (a televizi pro jistotu vyhoďte z okna) a zajděte se podívat osobně na nějakou menší impro-akci, která má nejen duši, ale také mozek.

Na první pohled lákavá podívaná - okouzlující příroda Aljašky, nespoutaní vlci a charismatický Liam Neeson. Všechno to začíná celkem zajímavým monologem hlavní postavy... Ten ale neúprosně zmizí a začíná typický americký film o akčních hrdinech vzrostlých z obyčejných lidí, kteří neuvěřitelným způsobem přežívají. I na tak opotřebované kostře filmu se dá stavět, ale tohle přesně není ten vzácný případ. V téhle podívané zapadnete do dvoumetrových závějí nudy a boji o přežití v ledové pustině vystavíte leda tak svou mysl. Největší korunu ale celému snímku tvůrci nasadí v momentě, kdy na scénu vstoupí smečka vlků, aby zabila jednoho z přeživších lidí. Nesežerou ho, ale roztrhají. A to prosím z důvodu, že vycítili, že tam nepatří. To už je víc realistický sprint v hlubokém sněhu (což nemyslím jako nadsázku, ale reálně porovnávám určité scény). Je jen jeden živočišný druh, který nezabíjí z nutnosti - a jen ten může natočit takovouto omezenost. Příhodnější překlad filmu by byl "Mezi plky" (dle potřeby lze ještě přidat "ů").

M*A*S*H má sice spád a je natočen poutavě... ale jestliže znáte seriál, zapůsobí dost uboze. Vezeme-li to skrz naskrz, je film jen jakousi parodií na válku, v 4077 vládne anarchie. Není to ale rozumný odpor a kritika války, ale jen sprostá drzost a diletantství. Hlavní postavy jsou rázné, ale ne v kladném slova smyslu, pozbývají vtipu (nebo prostě jen neoceňuji tento druh humoru), jsou téměř trapné. Vím, že je film dobře hodnocený a dost oceňovaný, ale řekla bych, že neprávem. Jeho hlavní problém je ten, že je naprosto povrchní. Neřeší žádné problémy. Asi to bude proto, že ani žádné nenačrtává. Zůstávám věrná Hawkeymu ztvárněném Alanem Aldou, který za pomoci svého inteligentního a černého humoru naráží na spousty etických problémů zapříčiněných (nejen) válkou.

http://www.youtube.com/watch?v=_oA5X9qsnkI :))

Jeden z nejkontroverznějších snímků? Samozřejmě, protože mu téměř chybí scénář. Parta plešek se vždy sebere a někoho zmlátí (do toho hraje punková hudba), někdy se stane, že těch druhých je víc a plešky utíkají (do toho pro změnu hraje punková hudba). Určitě jde ale o zajímavý náhled do určité subkultury - tvůrci jí vystihli opravdu přesvědčivě - od hierarchie až po kostýmy. Pak je tu načrtnutá nějaká jednodušší lovestory a dál... nic. Čekala jsem opravdu víc než hodinu a půl bitek a nadávek (jo a samozřejmě za zvuku punku). Snad jediné, co mě u filmu udrželo (kromě toho punku :D) byl můj oblíbený herece Russell Crowe, kterého jsem měla možnost vidět v jeho hereckých začátcích a skvěle svou roli vystihl. A prosím, už jednou provždy přestaňte používat označení skinhead, když nevíte, co znamená.

Neuvěřitelné. Nechápu, proč se pořád takovéhle paskvily točí a jak je možné, že mají pořád tak věrné publikum. Ale co hlavně nechápu je, že v něčem tak obludně trapném zabíjí svůj talent tak dobří (divadelní) herci jako Filip Blažek nebo David Matásek.

...především velmi nečekaný závěr. :D

Kdybych měla snímek vyjádřit jedním slovem, nejspíš bych použila "rozporuplný". Na jednu stranu obsahuje velmi zajímavé myšlenky, které se obracejí k vnitřnímu bohu v každém z nás a rozevírají tajemství vesmíru skrytého v ústech života. Ale co dokáže spolehlivě tyto ideje rozbít na nudné frakce je výprava a celkové zpracování filmu. Zprvu působí docela zábavně - možná proto, že se hlavní hrdina ujme vyprávění svého podivuhodného života vtipnou a neotřelou formou, později ale spolehlivě sklouzne do počítačem vytvořeného prostředí, které má asi nejspíš působit vábně, v každém případě film totálně ubíjí svou nevěrohodností a příběhu akorát škodí takovým způsobem, že ho opravdu máte chuť vypnout. Ono se dívat na chlapce na lodi, který pořád dokola přemlouvá tygra, aby ho nesežral, není prostě taková švanda (hlavně ne po půl hodině), a to ani když pochopíte symboliku příběhu. A další věc (pro někoho možná jen detail), který mě mrzela, byl štěk Gerárda Depardieu. Je sice báječné, že se na lodi objeví asi na dvě minuty, aby se ukázal jako perfektní hnusák, ale mě tenhle způsob přitahování pozornosti vadí. Buď dám velkému herci velký prostor, nebo ho do snímku neobsadím. Tahle komerční určitě-ne-zlatá cesta je jen ubohou snahou, jak získat pozornost. Škoda, že se filmu neujal někdo jiný. Třeba by většinu myšlenek a poznání nepohřbil v tak kostrbatém vyprávění a nedělal z diváka blbce.

Krásný trojrozměrný poklad. Je vidět, že když se Poem inspirují tři nápadití režiséři, dokážou z jeho povídek vytvořit úchvatnou a především inteligentní podívanou. První příběh je ztvárněním Poeova Ohnivého koně, kde Roger Vadim za pomoci nádherné Jane Fondy zobrazuje naprostou zvrhlost, zhýralost a zbytečné zlo, které je konfrontováno prokletím v podobě koně. Tím, že v příběhu figuruje magnetismus muž-žena, mu dodává hloubky a vzájemné znepřátelení rodů se mění v záhubu mnohem horší. Čeho si musí každý divák povšimnout je i úchvatná výprava filmu. Scény jsou točené v romanticky rozervané přírodě, kostýmy jsou neuvěřitelnými módními klenoty a v neposlední řadě Z každého kouta dýchá krása v jiné podobě - romantické krajiny, módní klenoty v podobě neuvěřitelně nápaditých kostýmů, nádherní hřebci a samozřejmě spousta krásných (především ženských) tváří. Dalším příběhem - o Williamu Wilsonovi - se nechal unést Louis Malle. Příběh je o krutém sadistovi, kterého pronásleduje jeho dvojník, který nosí stejné jméno, ve všem ho převyšuje, a pokaždé mu překazí jeho zvrhlé činy. Tohoto rozpolceného psychotika výtečně ztvárnil Alain Delon. Tím, že tvůrce ztvárnil někoho tak zlovolného za pomoci opravdu překrásného herce, propojil Poeovu myšlenku s odkazem Doriana Graye, ale navzdory tomuto faktu zůstal ze všech tří příběhů původní povídce nejvěrnější. Poslední povídka na první pohled do celého snímku vlastně vůbec nezapadá. Federico Fellini pojal svůj příběh hodně osobitě. Inspiroval se povídkou Nikdy se s čertem nesázej o hlavu!, ale zasadil jí do současnosti. Navíc jí podal v úplně jiném uměleckém směru než další dva režiséři - ztvárnil jí za pomocí groteskních prvků obohacených o niterní zjevení a absurditu. Zachoval vlastně pouze její závěr, a společensko-kritický odkaz, kterým disponuje, přenesl do světa šoubyznysu, čímž vlastně příběh přiblížil přítomnému dění. Hlavní postavu, kterou umě vystihl maniakální Terence Stamp, pojmenoval Toby Dammit, což zní jako hříčka od podobně znělého to-be-damned. A jako každý, kdo se zjeví jako hlavní hrdina některého z těchto vyprávění, proklet opravdu bude. Celý tento snímek je naprosto fenomenální poctou talentovanému spisovateli, jehož jméno a příběhy jsou často zneužívány k pseudosofistikovaným komerčním zpodobněním. Na tomto plátně se mu konečně dostává úcty, pochopení a oslavy jeho génia tak, jak si to zaslouží.