JoranProvenzano

Film byl roku 2008 nominován na cenu LUX Evropského parlamentu.

Film byl roku 2012 nominován na cenu LUX Evropského parlamentu.

Film byl roku 2012 nominován na cenu LUX Evropského parlamentu.

Film byl inspirován skutečnými událostmi vztahu Sady Abe (Hitomi Kuroki) a Kichiza Ishidy (Tatsuzo Kikumoto - Tsurutarô Kataoka), kdy Abe dne 18. května roku 1936 Ishidu uškrtila, uřízla mu penis i varlata a dala si je do kabelky; krví pak na jeho levé stehno a prostěradlo napsala Sada, Kichi Futari-kiri (Sada, Kichi spolu) a do jeho levé paže vyřezala znak 定 (Sada). Genitálie si prý vzala proto, že z něj něco chtěla mít a bylo to nejpraktičtější řešení. Následující dny prováděla nekrofilní praktiky a plánovala se s penisem v ruce zabít skokem z hory Ikoma. Za vraždu a zohavení mrtvoly byla odsouzena k šesti letům vězení, ale propustili ji již po pěti. Později byly zmíněné genitálie darovány museu patologie lékařské fakulty Tokijské university, ale po druhé světové válce, kdy dokonce byly vystavovány, se ztratily. Příběh se stal obrovskou národní senzací.

Film byl inspirován skutečnými událostmi vztahu Sady Abe (Junko Miyashita) a Kichiza Ishidy (Eimei Esumi), kdy Abe dne 18. května roku 1936 Ishidu uškrtila, uřízla mu penis i varlata a dala si je do kabelky; krví pak na jeho levé stehno a prostěradlo napsala Sada, Kichi Futari-kiri (Sada, Kichi spolu) a do jeho levé paže vyřezala znak 定 (Sada). Genitálie si prý vzala proto, že z něj něco chtěla mít a bylo to nejpraktičtější řešení. Následující dny prováděla nekrofilní praktiky a plánovala se s penisem v ruce zabít skokem z hory Ikoma. Za vraždu a zohavení mrtvoly byla odsouzena k šesti letům vězení, ale propustili ji již po pěti. Později byly zmíněné genitálie darovány museu patologie lékařské fakulty Tokijské university, ale po druhé světové válce, kdy dokonce byly vystavovány, se ztratily. Příběh se stal obrovskou národní senzací.

Ve Velké Británii nejdříve Britská rada filmových censorů film doporučila promítat pouze v soukromých filmových klubech, aby do něj nemusela zasahovat, ale až po rozšíření právních nařízeních známých jako „Obscene Publications Act“ na filmy roku 1977. Později určila jeho přístupnost jen pro starší osmnácti let, nechala v něm všechny záběry, ale nařídila pozměnění záběru s prepubertálním chlapcem, který za trest vytahuje svůj penis, a to tak, že scéna byla přiblížena, takže byl vidět pouze chlapcův výraz. Od tohoto bylo upuštěno roku 2011.

Po své premiéře na Filmovém festivalu v New Yorku byl film ve Spojených státech amerických na určitou dobu zakázán, na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně Berlinale byl dokonce zabaven. Později byl však ve filmových klubech nesestříhaný promítán. Na domácím videu byl v Německu k disposici až po roce 1990.

Po odvysílání filmu v Portugalsku (Rádio e Televisão de Portugal) sdělil arcibiskup města Braga, Eurico Dias Nogueira, že se dozvěděl více během deseti minut filmu než v celém svém životě.

Promítání filmu bylo až do roku 1991 zakázáno ve všech částech Kanady kromě Québecu, v Pobřežní provincii dokonce i poté.

Česká televize dne 20. listopadu 2012 pozastavila divácké hlasování o sympatiích a antipatiích k hostům pořadu, jelikož se jí nepodařilo zajistit jeho nezmanipulovatelnost. Na možnost zmanipulování upozornil programátor Michal Škop, kterému se to několikrát povedlo zpětně v archivu pořadu. Česká televize s ním začala spolupracovat.

Moderátor pořadu Karel Voříšek byl ze své posice dne 20. října roku 2012 stažen, a to kvůli obvinění, že jako předseda fakultního Socialistického svazu mládeže donášel Státní bezpečnosti, z čehož ho v knize „Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti FF UK v období normalizace“ (2012) obvinili studenti této školy. Dle vedení TV Nova se po očištění svého jména soudní cestou bude moct vrátit.

Přestože tvůrci film sestříhávali ze seriálu Zdivočelá země (od r. 1997), museli několik scén dotočit, k čemuž mimo jiné potřebovali jednoho koně. Dodavatel zvířat Petr Hanuš však trval na tom, že musí být nejméně dva, aby věděli, že nejsou sami, a to i když v záběru bude jen jeden. Na dva koně však štáb neměl peníze, na což Hanuš reagoval: "Pane Bočan, řekněte si, kolik koní chcete! Řeknete patnáct, dám vám patnáct. Účtovat budu jednoho."

Statek v Radíči objevili tvůrci seriálu náhodou, a to když jim ho doporučil architektův taxikář s tím, že ho vlastnil jeho známý. V den první návštěvy měli Hynek Bočan s kameramanem Ivanem Šlapetou v plánu navštívit ještě čtyři lokace, ale k tomu již nedošlo.

Konkurs na roli Ilony Maděrové (Jana Hubinská) se konal v Bratislavě a dorazilo na něj přibližně deset hereček, přičemž Hubinská jako první. Někam pospíchala a se získáním role příliš nepočítala, přesto po krátkém rozhovoru Hynek Bočan věděl, že je ta pravá.

Scenárista Jiří Stránský chtěl své vzpomínky filmově zpracovat již v šedesátých letech dvacátého století, a to právě do celovečerního filmu, v sedmdesátých letech dokonce spolu s Hynkem Bočanem dali námět televisi. Ke vzniku ale pomohl až pobyt tehdejšího generálního ředitele České televize Iva Mathého v nemocnici, který si stěžoval, že nemá co číst a tvůrci mu poslali knihu právě s tímto námětem, jenž se mu velmi zalíbil.

Čtvrtá série seriálu se natáčela na statku v Koloredově, který patřil Schwarzenbergům a během natáčení byl skutečně opravdovými zedníky částečně opraven. Na statku v Radíči totiž byly značně předělané budovy a vlastnila ho nová majitelka, která nebyla natáčení nakloněna.

Statek v Radíči objevili tvůrci seriálu náhodou, a to když jim ho doporučil architektův taxikář s tím, že ho vlastnil jeho známý. V den první návštěvy měli Hynek Bočan s kameramanem Ivanem Šlapetou v plánu navštívit ještě čtyři lokace, ale k tomu již nedošlo.

Hynku Bočanovi přišel korespondenční list s namalovanými šibenicemi a textem Najdi si svou lucernu! Vlastenci ze Šumavy. Obdobné vzkazy dostával i Martin Dejdar (Antonín Maděra).

Hynek Bočan se měl při natáčení čtvrté série seriálu jít podívat na zestaršenou Janu Hubinskou (Ilona Maděrová), vůbec ji však nepoznal a prošel kolem ní bez povšimnutí.

Při natáčení posledních epizod seriálu museli maskéři René Stejskal a Martin Valeš některým hercům dělat odlitky tváře, které znovu odlili, a získali tak positiv obličeje, na nějž namodelovali vrásky a provedli na něm další nezbytné úpravy. Želatinový odlitek z formy se pak lepil přímo na herce, což trvalo přibližně tři až čtyři hodiny, sundavání pak přibližně dvě a půl hodiny. Přesto se obvykle zničil a musel se nákladně vyrábět znovu.