MA.KI

Hlavně slabší scénář a nedynamičnost děje (zapříčiněná slabším režisérem) srážejí tuto potencionálně zajímavou irskou retro gangsterku do vod tuctovosti a nudy. Opravdu nic moc, stejně jako marné snahy o realisticky vypadající efekty.

Neprávem ne příliš známé drama od protinožců, s hromadou poetického půvabu a chladivé melancholie. A zároveň myšlenkově hluboké! Kvalitní filmařina s feministickým akcentem či minimálně nádechem (muži – darebáci, ženy – oběti). Myslím však, že klidně bychom mohli pohlaví zaměnit a výsledný dojem by byl naprosto totožný. Dechberoucí herectví andělské Abbie Cornish. ~ /možné spoilery, doporučuji číst po zhlédnutí/ Hlavní postavou je šestnáctiletá Heidi, která po odchodu z domova hledá své místo na světě, hledá práci, blízkost člověka, přátele / přítele, pochopení… Je však zprvu jen blonďatým chodícím neštěstím, které si žije ve svém vlastním (ostatními nepochopeném) světě, občas zalže, občas roztáhne nohy cizím klukům… Leitmotiv opozice lásky a sexu je zřetelný. Ona coby ještě naivní nevinné dítě v těle dospívající ženy vede bouřlivý sexuální život. Citově křehká, možná až přecitlivělá bytost šuká s kdekým. Frustrovaná činí přesný opak svých ideálů a potřeb. Nelad. Neklid. Existenciální úzkost (vše je pomíjivé > samota, nepochopení okolím; scéna, kdy nahá stojí venku v mrazu). Neschopnost spojit se s ostatními nebo je nechat spojit s vámi. Nijaká odezva při snaze navázat citové pouto, když se zamiluje do Joea. ~ Joe je jejím opakem, jelikož své city nedokáže projevit. Bojí se je dát najevo, bojí se milovat. Je slabochem, který se bojí blízkosti druhého člověka. Zároveň pochybuje o své sexualitě (je gay?). Jedním z ústředních témat je tedy také vztah muž – žena, jejich vzájemné popocházení kolem sebe, hledání intimity a společného slova, z čehož plyne vnitřní bolest a frustrace. Klíčem k mnohému řečenému je EMPATIE. Ať již ve vztahu dvou lidí nebo v běžné lidské interakci. Toto slovo nám chtějí tvůrci sdělit. ~ Mnozí si zde stěžují na absenci děje. V tomto snímku však nejde primárně o děj, nýbrž o vykreslení složité duše dívky, jež uteče z domova. Jde o umění. Jde o atmosféru. Somersault NENÍ o ději, ale o pocitech a životních pohledech, o jejich vývoji. Posun děje kupředu je skutečně pomalý, někdy jen prostřednictvím obrazů. Časté jsou symbolické scény (za všechny např. ta v čínské restauraci, kdy Heidi spolkne celou misku s chilli > symbol sebetrýznění). Onen posun děje lze vnímat jako jakousi zřetelnou linku táhnoucí se k cíli / k řešení / k poznání. Linku od nezralosti k dospělosti a poznání sebe sama i svět okolo. Heidi si však musí projít tím strastiplným a mnohdy zdánlivě bezvýchodným hledáním onoho cíle, sexuální nerovnováhou (časté sexuální eskapády > promiskuita = jednorázové uspokojení, jež ji na chvíli vysvobodí z bahna, jímž se brodí, nebo také určitá forma sebetrestání, východisko ze samoty…) atd., aby se naučila rozpoznat pravé city od povrchní touhy, aby zase našla cestu ke své matce, aby roztál led a vykoukla zpod hladiny. Aby ji ohromila každodenní krása života. ~ Moderní filmová lahoda pro oči, (d)uši i mozek. Umění, které počítá s četnými experimenty s narací i symbolikou, s barevností / ostrostí / kompozicí obrazu, zvukem i zvolenou hudbou. To však bylo jasné už při povedených úvodních titulcích. Poetický klenot. Všechno pokryje sníh... ~ ~ Když jsi byl ještě dítě, stříkala někdy tvoje máma parfém jen tak do vzduchu? A procházela skrze ním? / Jo, myslím, že to dělala. / Jo, no ona je přesně taková. / Jako parfém? / Víš, když odejdeš, pořád ji cítíš na svý kůži.

Ale jo, dám (slabší) čtyři hvězdy, i když nic novátorského z žádného hlediska rozhodně nečekejte. Jen příběh o dvou lidech, kteří si posrali život kvůli své závislosti na drogách. Umělecky i sémanticky (nekonečný kruh, z něhož se těžko dostat, hlava v oblacích…) nejpovedenějších je prvních pár minut během titulků, poté spíš průměr. Snímek je logicky rozdělen do tří úseků (Nebe – Země – Peklo). ~ ~ Když můžeš přestat, nechceš. Když chceš přestat, nemůžeš.

Normandský Le Havre jako kulisa ve stejnojmenném francouzsko-finském retro snímku s četnými rysy pohádkové světa, přinejmenším však pro tento žánr typickým koncem. ~ Osobitý finský režisér Kaurismäki umístil děj svého nejnovějšího snímku do prostředí šarmantní Francie, do přístavu, v němž rozehrává jednoduchou až triviální dějovou linku (tento fakt NENÍ minus) o třináctiletém černošském hochovi a starousedlíkovi Marcelu Marxovi. Tematicky je však tento poměrně specifický snímek bohatý (ilegální přistěhovalství, sociální tematika, těžká nemoc a zároveň věrná láska,…). Pravdou je, že zmíněná témata jsou (už i vzhledem k jejich šíři) značně zjednodušená, vyvěrají však v /možný spoiler/ symbolický happy end. ~ Snímek vyzdvihuje trvalé hodnoty, jakými jsou např. solidarita, humánnost, přátelství, pospolitost nebo láska, jež jsou postaveny NAD byrokracii a mašinerii státních aparátů. Le Havre je apelem na lhostejnost dnešní společnosti, zdůraznění nutnosti obětování se pro druhého a nesobeckého jednání. Malí lidé konají velké činy. ~ Mimořádný je vizuál. Jak jsem se již zmínil, styl filmu se navrací o několik desetiletí zpátky, přičemž mnohé prvky či předměty jsou ryze současné (policejní složky, euro apod.). Osobně mi tato časová neujasněnost trochu vadila, i když bychom se měli na tento snímek dívat globálněji a nadčasově. Kamera často snímá detaily. K onomu šarmu i melancholii přispívá stylová hudba. Herectví je úsporné, minimalistické. Lakonické dialogy. Jemný inteligentní humor. ~ Přestože mám zřejmě nejraději filmy natočené zcela realisticky, klidně na pomezí dokumentu, z tohoto pohodového dílka (ač zmíněná témata nejsou veselá) čiší obrovská filmovost. Pozitivně laděný / laskavý / gentlemanský / hrdý / srdečný film. Stejně jako jeho ústřední hrdina. ~ ~ Podívej Marceli, třešeň rozkvetla.

Hutný indie ponor do rozeklané duše Marthy Marcy May Marlene, psychologický snímek s thrillerovou atmosférou a skvělými hereckými výkony. Mimořádně vyzrálý debut. ~ Minulost se překrývá s přítomností, a to jak v rozpolcené hlavě labilní MMMM, tak i formálně (děj je pravidelně přerušován flashbacky z období pobytu v komunitě). Díky těmto navracením se do minulého má divák možnost vcítit se do pocitů a dilemat hlavní hrdinky (koupání v plavkách / nahá, sex coby intimní záležitost dvou osob / hromadný sex, hromadění majetku / skromnost, kariéra / jiné hodnoty…), pochopit těžkost jejího návratu a adaptace do jiného / (staro)nového / normálního (?) prostředí. MMMM totiž stále existuje na pomezí dvou rozdílných světů, z nichž ani jeden není bez chyb a ani jeden není ten ideální. (Důrazně odmítám chování sekty a jejího vůdce, některé myšlenky těchto lidí však jdou správným směrem. I když i oni jsou náchylní – stejně jako všichni ostatní – ze svých zásad snadno ustoupit nebo se kvůli nim dopouštět jiného nedobrého chování.) Kterýže to svět nakonec vyhrál? Vyhrál vůbec nějaký? Dostane se MMMM na tu správnou kolej? (PS Konec mě překvapil, čekal jsem, že si půjde zaplavat…). ~ ~ Nikdy nejsme skutečně živí ani mrtví, prostě jen existujeme.

Tři vzájemně propojené povídkové příběhy se společným vrcholem (možná spíše vyvrcholením) se odehrávají na pozadí šedi rakouských betonových komplexů, v nichž "hrdinové" žijí své NEVĚRNÉ životy. Nevěra je něco tolik odporného a odpuzujícího, zvlášť když je představena s explicitními záběry intimity hřešících! ~ Snímek Götze Spielmanna zachycuje onu permanentní komplikovanost lidských / partnerských / mileneckých vztahů. Jejich stereotyp, kdy láska nevědomky vyšumí do ztracena a objeví se jinde. Kdy láska omrzí a člověk hamižně hledá něco nového, lepšího, uspokojivějšího, přičemž v zákoutí mozku zůstává to pěkné z minulosti, na které již nelze navázat. To pěkné, jež čas přetransformoval v hořký a nefungující stereotyp současnosti, plný hádek a rozčarování. ~ Realisticky natočená civilistická sonda za zdi některých domácností, do některých ložnic i svědomí některých (nechtěných) aktérů.

Příjemné komediální (často černohumorné) překvapení ze země galského kohouta inspirované skutečnými událostmi. Lidský příběh o interakci dvou naprosto odlišných lidí, a to jak původem, chováním, vkusem…, tak i vizáží (bílý – černý). Vztah, jež se přetaví v opravdové přátelství. ~ Film, který potěší jak mainstreamového, tak k alternativě tíhnoucího diváka. Typický midcult.

Hodně hustý existenciální vývar z mnoha tematicky rozdílných surovin, které kupodivu drží pospolu. Vizuálně uhrančivá road movie, v níž vyhaslá rocková hvězda Cheyenne hledá nacistického zločince z Osvětimi. Nutno říci, že se nejedná jen o pohyb po zemském povrchu, nýbrž i o pohyb směrem k poznání sebe sama, k objevení vlastní identity. Snímek je zároveň poměrně bizarním (vše)vypovídajícím zrcadlem nastaveným dnešní době, počínaje událostmi 20. století (světové války, Hitler, vyhlazení Židů…), a konče boomem moderních technologií či současným stylem života populace žijící v těch ekonomicky silnějších částech světa. (Něco tu není v pořádku. Nevím přesně co, ale něco určitě.; název kapely Kusy hoven, údajně trefný v dnešní době…) ~ /možné spoilery!/ Cheyenne je vyčpělý neurotik v goth oblečení a permanentním make-upu (za nímž skrývá své pravé já, svoji osobnost), vyznačující se pomalou neohrabanou chůzí a duší v depresi, žijící v nenapuštěném bazéně (> v prázdnotě: Proč nemáš v bazénu žádnou vodu? / Nevím. Nikdo ho nenapustil.), ve strachu ze smrti, v TOMTO světě. Zůstal dítětem v dospělém těle. Přesto ví, v čem tkví problém. Na své cestě poznává další postavy, s nimiž diskutuje i mnohé zažívá. ~ This Must Be the Place se dotýká širokého spektra existenciálních odrážek, kromě výše uvedeného je také o rodinných vztazích, hodnotě a jinakosti člověka, jeho místu mezi lidmi dalšími, o pomstě a usmíření či o odhodlání se (Musíš si vybrat okamžik v životě, i kdyby jeden, a nebát se.). Závěrečná metamorfóza signalizuje konec oné cesty = vyrovnání se sama se sebou. Důležitou roli zde hraje změna vzhledu i návrat ke staré lásce… ~ Onu prázdnotu doby, anonymitu, odlidštěnost, citový chlad apod. režisér vyjadřuje nejen slovy a činy, ale i vizuálně (volba místa děje, nenapuštěný bazén, eskalátor, moderní architektura, uspořádání nábytku apod.). Obraz a smysl příběhu jde ruku v ruce. Záběry na běžné / banální / každodenní činnosti vypadají mnohdy hrůzostrašně a nicotně. Typické jsou kamerové nájezdy, skvělá kompozice. Plus bezkonkurenční soundtrack. Co se týče hereckého projevu Seana Penna, nepatřím k těm, kteří se nad ním rozplývají, přestože v mnohých situacích je skutečně bravurní. V jiných však tragicky nepřesvědčivý a křečovitý.~ Protagonistovy pocity vystihuje i text ve filmu užité písně Iggyho Popa The Passenger: Jsem pasažér a jedu a jedu / Jezdím rozervanými zadky města / Vidím, jak na nebi vychází hvězdy / Yeah, jasné a klamné nebe / Víš, že to dnes v noci vypadá tak dobře // Zpívám: la la la la la.. lala la la, la la la la.. Přestože je téma filmu neskutečně pesimistické, This Must Bet he Place je natočen – a to i díky zvolené hudbě a barevnosti obrazu apod. – tak, že vyznívá stejně tak optimisticky, s nadějí v lepší zítřky. To dokumentují nejlíp slova otce protagonisty: Před peklem se dal můj život shrnout jen jedním slovem: prostopášnost. Jako dítě jsem rád zíral na nebe nad Polskem. Stejné nebe, které jsem později viděl z tábora. Znečištěné černými pruhy kouře mých příbuzných. Tak děsivý pohled mě neodradil od toho, abych si užíval krásu výhledu na nebe. ~ Stoprocentně spokojený rozhodně nejsem (na můj vkus bylo všeho o něco málo víc než by bylo optimální), přesto bych si tento v dobrém slova smyslu načančaný, zkušeně odvyprávěný a technicky precizně vyladěný indie kousek pustil s chutí ihned znovu.

Další tematicky i vizuálně povedený kousek australské provenience, tentokrát poměrně netradiční road movie motivovaná úprkem před spravedlností. Děj vnímám jako RELATIVNĚ jednoduchý, přímočarý, lineární (pravda, s několika flashbacky), jež si jde jasně za svým a spěje k strhujícímu intenzivnímu konci, který odkryje samou podstatu filmu. (A nevidí-li ji tam většina autorů zdejších komentářů, je mi líto.) Rozbor komplikovaného vztahu otce a syna, aniž by snímek sklouzl k sentimentálnosti. Komorní drama s dvěma (vynikajícími!) hlavními herci, kteří svým jednáním divákovi nabídnou tolik látky k zamyšlení či nějakému rozsáhlejšímu filozofičtějšímu ponoru. Film byl natočen podle předlohy Denise Young. ~ Nezapomenutelné jsou sekvence na jezeře Gairdner. Volbu krajiny vůbec doporučuju dávat si do souvislostí. Nebo také jen zřejmý kontrast všudypřítomné kalné vody (či nedostatku vody) a průzračné v posledním záběru. Puška coby dětská zbraň, s kterou si chlapec hraje na parkovišti v úvodu, se přetaví ve zbraň opravdovou. Takových detailů bychom našli mraky. ~ /dále pozor spoilery!, doporučuji přečíst po zhlédnutí/ Krátké nastínění problému: duo otec – syn, Kev – Chook, Hugo Weaving – Tom Russell. Otec je buranský kriminálník s negativním vlivem na syna, kterého zatahuje do svých problémů a vlastní neschopnosti socializace. Přestože chlapec potřebuje láskyplné rodinné zázemí, školní docházku či plnohodnotné dětství, absolvuje s otcem netradiční „výlet“. Charaktery obou postav jsou zcela protikladné (hrubý / citlivý). Přestože se otec snaží syna nějakým způsobem vychovat a něco mu předat, svým chováním syna ztrácí. Kev se chová k synovi nejspíš podobně, jako se k němu choval jeho otec, zatímco Chook se snaží od chování svého otce ostřihnout / distancovat. Přivoláním policejních hlídek koneckonců i ztrestat. On je tím vykonavatelem spravedlnosti. Zachová se tak, přestože k otci cítí – i přes veškeré násilnické projevy a způsoby chování – přirozenou rodičovskou lásku a přestože mezi nimi evidentně existuje nezanedbatelné citové pouto. Chook řeší dilema mezi láskou a odporem k vlastnímu otci. Tolik by ho chtěl milovat, je však zhnusen jeho chováním a činy, jeho charakterem a mizerným morálním kreditem. Závěr představuje vymazání předešlých negativních jevů a symbolizuje osvobození, úlevu i novou budoucnost. ~ Na závěr odkazuji na Los Muertos či Vozvrashcheniye, jež se v mnohém shodují právě s tímto snímkem. ~ ~ Všechno bude, jak má být.

Filmová telenovela s těžce uvěřitelným / výchovně závadným (je-li tento výtvor určen náctiletým; pro dospělého diváka, předpokládám, natočen nebyl) / eufemisticky řečeno blbým scénářem. Jediným plusem je krásný zevnějšek hlavní představitelky, ale za ten se ani ona ani tvůrci nijak nezapříčinily.