Coliseum

1. klikni na podrobné vyhledávání

2. vyber žánr horor, nespecifikuj zemi vzniku, ale rok ano (např. 1970-2020)

3. hodnocení vyber v rozmezí 1-20 procent

4. dej vyhledat

5. seřaď od nejhoršího k nejlepšímu

6. nakup si hodně vína, pokud dáváš přednost drogám, zásob se

7. to samé platí s prasatým jídlem

8. zkoušej, co všechno dokážeš vydržet.

Myslim, že tuhle sondu tu udělalo mnoho uživatelů přede mnou, a to nejen v žánru horor. Sem na začátku a těším se, co dalšího mi sledování přinese. Je krásný se mučit.

Kapela SVĚTLO vydává svou první desku. Jmenuje se SIERRA MADRE, což může znamenat spoustu věcí, ale podle lidové translatologie jde o "horu matek". Najdete na ní 7 písniček, z nichž podle mého názoru je jednoznačným hitem song Pterodaktylové, který se už od svého svižného nástupu dotýká problematiky každého mladého muže či ženy po třicítce, a to tak, že Křenkova třesoucí se ruka, jež text psala, vás prostě musí chytnout za vaše černá srdce. Ale i další pesničky majú pekné.

http://www.mamamrdamaso.cz/assets/svetlo_sierramadre.zip (tu stahuj)

Umřel Rock´n´roll. Alespoň jeho podstatná součást.

Lemmy si to na tomhle pozemku dodával, ale jen pro to, aby to na jiným rozjel. A to on uměl, umí a umět bude. Pojďme si klepnout panákem, zapálit cígo a pustit si tu nejprofláklejší. Buďme svorni...

Mrdat. Lidstvo se změní na tupě tepající, hlavou házející zombies, domy se zbortí a v sutinách najde smrt většina neznabohů. Přežijeme my, kteří ví a věří. Tříštění kostí, zvednutej popel a tak. Však víš.

Spojení těhle tří svit je.........dlouho očekávaný a nečekaný, vymodlený a odvážný, vzrušující, frustrující a předevšim hrůzu nahánějící. V Praze ten den zákonitě něco spadne, protože akce vyvolává adekvátní reakci, a ta je v tomhle případě jediná možná. Sténající, bortící se domy, úpěnlivě praskající traverzy, bolestivě vytrhaný základy, přerušený tepny. Je to vážně bláznovství, spojit tahle uskupení a je výstavní šílenství, zasadit je do centra. A já chovám nekritickej respekt k bláznum a nehynoucí úctu k šílencum, bez nich by tohle nebylo možný.

Unsane vydali novou fošnu snázvem Wreck. Jo, možná neni tak dobrá jako Visqueen. Možná. Ale ukažte mi jinou kapelu, která si tak vehementně jede po celou dobu existence svoje, nekouká doleva ani na jih, sere na škatulky, styly, novotvary a fúze a poctivě cizeluje svůj zvuk, kterej v toku let vypilovala k těžko zaměnitelný dokonalosti. Když nějakou takovou bandu najdete, máte u mě orální uspokojení zdarma. Wreck je špinavý blues, neopracovaný zrno a hudba k táboráku. Decay to jasně dokazuje (viz klip). Kdo má rád hardcore v prenatálnim významu toho slova, musí utírat, při vyslovení slova Unsane, slinu už teď. Živá produkce se nedá dost dobře popsat, musí se vidět. Je to pocit podobnej tomu, kdy ležíte na silnici a k hlavě se blíží rozjetej parní válec, Už cejtíte prohejbající se silnici, vibrace a teplý železo rotujícího válce. Zlověstnej rachot, ohlušující, nekonečnej. A v okamžiku, kdy je jasný, že vám ta masa šrotu hlavu rozlouskne jak dutý vejce, zastaví se a trochu couvne. Vy ale nemůžete vstát, zjišťujete, že nechcete a víte, že to samý následuje v několika málo okamžicích znovu...a znovu...a zase....pořád. I potom, co se válec zastaví. Ještě dlouhou dobu po vypnutí. Chacha!!!

Big Business (http://www.youtube.com/watch?v=d9GY35tovA0) sou lepší než Melvins. To je životní přiznání a svatá pravda, přičemž paradoxní je, že to neni možný. A je! Poslední zářez na krvavou pažbu je Quadruple Single .  Znáte ten úzkostnej pocit, kdy cítíte padající kameny z nebe, každej z nich vám v mžiku může rozčísnout hlavu na dvě nevzhledný půlky, ale těsně před dopadem na bod X někam zmizí? Ale jen proto, že chtějí znovu padat a udržovat vaši mysl v konstantní napajatosti a podivně vzrušující křeči? Ne? Tak 1. července v Lucerně, ok? Tam poznáte, vo čem je řeč. Je to sludge, je to stoner, je to metal a je to sakra valivý. Děsivě, podmanivě.

Lyssa (http://www.youtube.com/watch?v=ff0fWcUyf74). Él Clasico, druhá deska je macho, sexy, kreslená, vroucí, milá a romantická. A sakra vytůněná, voe. Asi takhle. Ať už bude Lyssa řídit válec nebo déšť suti, můžu vás ujistit, že konce se nedožijete. A neni to přesně TO, proč toho data všichni budem bezhlavě máchat palicema? Jo, přesně pro to. Abychom se nedožili dalšího dne, Kdo položí ten večer život, povstane další den čistší a s novejma možnostma. Nic většího neslíbim, nic menšího negarantuju!

1.7, pište si to, diletanti. Do itinerářů na ruku, pod kůži. Pudem něco rozbít.

Možná se najde i pár lidí mimo vyvolený spektrum, který budou vědět cosi o "tom Kurtově kámošovi, co mu dovalil brokovnici" a o tom, že měl nějakou kapelu. Možná i to, že existoval jakejsi guru nezávislý scény mezi Seattlem a Olympií, kterej disponoval prapodivnym nickem (Slim Moon). Asi málokdo ale ví, že si tu kapela, kterou právě tihle dva začátkem devadesátek v Seattlu založili, už podruhý zahraje. Nejdřív zastavila čas v Akropoli (tři? roky zpátky), teď se na to samý můžeme těšit v ambientnim prostředí Dobešky.

Parta okolo Dylana Carlsona totiž čas zastavuje na potkání. Svou nelidsky pomalou, monotónní, valivou, zvukovou robotou staví neproniknutelný hradby a jen ti neotrlejší sou schopný vydrápat se, s vypětim všech sil, nahoru, sednout si a tupě, omámeně poslouchat. Jestli je v hudbě něco konceptuální, tak to sou Earth. Ubrání na hlasitosti nemusí nutně znamenat ubrání na intenzitě a naléhavosti. Je to pomalý, je to striktní, je to naléhavý a je to sakra silný. Pevnej kmen, varovně roztažený větve, hluboký kořeny. Zvuková tříšť.

Předkapely sou mi neznámý, ale nepočítám s ničim jinym, než s hodnotnym zážitkem. Za 350 vočí vám těžko někdo naservíruje legendu s klukama od vedle.

A jsou tu zase, zase na kopci, tihle post.rockoví, elektronikou políbení chlapíci z Liecesteru. Role "supportu se tentokrát ujmou Five Seconds to Leave z Jindřichova Hradce a experimentální "písničkář", kytarista H.J.Kenny.

Maybeshewill si to dávaj od roku 2005 a se svou instrumentální fůzí elektro / post-rock / post hc  / cokoliv chceš dokazujou, že plácat pátý přes deváty nemusí nutně znamenat dogmatický umění. Jako když si to rozdávaj Maserati s Unwound a Brainiac a zpoza otomanu je pozorujou Mono, obtěžovaný Grails. Nebojme se vnímat hudbu beze slov, často promlouvá jasněji textu.

Five Seconds to Leave je muzika ořezaná na kost. V nejlepšim smyslu slova prázdná. Nic neni navíc, nic neni přebytečný. Jen přesně to, co má bejt. Postavený tak, aby to bylo plný v ničem a ničim. Ponořený do sebe, extatický. Jejich placka SoundScapeLandTracks ve vás vyvolá přesně to, co má. A když se tohle povede, musí se to přece pustit znova, ne?

Vo kytaristovi nevim zhola nic...Kdyby to byl nějakej, probůh, umělec, dá se zajít před Sedmu na cígo a kafe, co?

Valivá mašina ze San Diega si dá po skoro dvaceti letech opět dostaveníčko v Praze! Kapela vycházející z dob, kdy byla muzika dělaná prostě proto, že tu byla. Bez kalkulu, vypočítavosti, zbytečnejch póz a afektovanosti pocitu, jakej sem cool týpek, že hraju na kytaru. Silná muzika, alfa a omega HC, pro někoho dost důležitej aspekt straight edge. Ne, já nejsem skalní fanoušek, nejsem straight edge a nemůžu si dovolit tvrdit, že mě tahle svita zformovala. Ne. Kdo chce znát opravdovou zpověď, ať si přečte tahle slova. Každý by mělo bejt tesaný, protože je napsal člověk, kterej ví, zná a je na jedný lodi s podobnejma solitérama.

Já se pod to můžu alibisticky podepsat, sjet znova ta tři alba, co mám doma z dob, kdy sem začal poznávat, že tohle je něco monumentálního a přitom až neuvěřitelně obyčejnýho a těšit se na to, jak tu naši barevnou Akropoli 28. dubna rozseká pravdivá muzika a normální lidi.

Je to jednoduchý. Datum znáte, místo taky, teď je čistě na vás, jak s tim naložíte. Jen podotknu, že příjít o tuhle šanci znamená vědomě zabít kus sebe. A to je zbytečný, ne?

Hned první zapamatovatelnej termín v následujícim roce je 3. únor. SRR oddíl se rozhodl nastavit už tak brzo laťku proklatě vysoko a definovat koncert roku nesmlouvavě, bez dlouhejch štrapácí. Kam jinam než na svatej, strahovskej kopec dorazí Astronautalis. V civilnim životě by moh bejt Andy Bothwell třeba top klas konferenciér nebo komentátor jihoamerický, fotbalový ligy, jako alter ego Astronautalis je prostě a jednoduše mistrem slova. Dvě ohromný hadice, neustále naběhlý na krku jasně dokazujou Andyho zaujetí, troje plíce odkazujou na zdravej životní styl (kterej po koncertě vezme za svý, když ho pozvete na bar na panáka), kapesník v nervozně gestikulující ruce dotváří neumělěj, o to přímočařejší, outfit (spolu s kérkama, umístěnejma na těch nejmíň pravděpodobnejch místech - ukáže vám je na baru za panáka a vlídný slovo)

V minulosti solitér s mikrofonem a laptopem na novym albu zatoužil po společnosti, na koncertech má za sebou přesně seřízenej stroj, dotvářející atmosféru opravdový hudby. This Is Our Science je parádní album, nečekaně klidný, nečekaně syrový, nečekaně smiřující. Asi jako kdyby se Johnny rozhodl rapovat.

Já se těšim, kopec bude třetího v únoru elektrizující a můj. Přijďte, rád se podělim.

škoda slov

Hele, tohle aspiruje na koncert roku 2011, a to si pranic nedělám prdel. Nejmilejší upřímnost v tónech tak  neokázalejch, že to zavání afektem. Neni to ale o ničem menším, než o klidnym, romantickym večeru. Ideální koncert pro zasněný páry na vrcholu zamilovanosti.

Pinback, kult ze San Diega, vydávaj alba tu na Touch and Go, tu na Temporary Residence, ale ono je vlastně vcelku jedno, na kterym respektovanym, kultovnim labelu jejich nadčasový, hudební hlazení právě vychází. Je to jejich první akce v Čechách, to se nesmí nechat ujít. Kdo má rád post-rock a pop, kdo má rád klid a ryk, komu nevadí melodie, progres a starý, dobrý časy, ten bude Pinback bezmezně a nepokrytě zbožňovat.

Paramount Styles, kapela Scotta McClouda z Girls Against Boys, je muzika. Milá, nevtíravá, podprahově hitová a předevšim upřímná. Tenhle matador, poprvý od vydání "Heaven´s Alright" v kompletní sestavě (v Praze), nemá zapotřebí jakýkoliv pokrytecký hry s publikem, nemá proč si hrát na něco speciálního, byť by mohl (hrát v GvsB?? do prdele, že by moh´!!!). Jde mu o muziku, tu střizenou tesknym blues, tu melancholicky pop-rockovou, v první lajně předevšim přístupnou, nenásilnou.

Magický datum, magický místo, magický spojení. S absolutním smířením konstatuju: po tomhle večeru může nastat Harmagedon.

Jeden špek na poslední chvíli. Ale tohle sem hodit musim, jakkoliv je mi jasný, že to nikdo nečte. Srát na to, házet perly svinim je můj denní chleba.

My Disco je australská kohorta, která pracuje se stejnym potenciálem, jakej maj Shellac nebo Chinese Stars. Představa nekončící detonace, usměrněný do precizní, disciplinovaný špíny. Hudba, která nedává odpovědi, ale jednoduše proto, že se neptá. Káže! Repetice, repetice, repetice. Strojový bicí v živý mase a řezavá baskytara. Syrovost, živelnost a upřímná hravost, se kterou by starej dobrej Amphetamine Reptile rozsekali.

Do You Wanna Dance With Me, Fucker!!!?

Konečně striktně filmovej deníček!

Extrémně nízká kvalita záznamu!

Tma, šum a roztřesená kamera!

Nudné a nesmyslné záběry!

Největší neandrtálci na východ od ráje!

Svaly v pozoru, mozek na kaši!

Legendy smradu, pachuti, chaosu!

Kultovní mantra bezvěrců!

Již brzy na plátně a vašich monitorech!

Wollongong. Za dob středověku, pirátů a bukanýrů, slovo wollongong znamenalo druh trestu. Přivázat viníka k laně, vhodit do rozbouřenejch vln a pomalu protáhnout pod kýlem. Utonutí, případně rozcupování dravejma rybama. Ortel.

Wollongong. Noise-hc legenda. Legenda v prenatálnim významu toho slova. Pravěká seance rytmů, primitivní fugy riffů, neomalenej pazourek v rukou opolidí, neúnavně kutající do nejhlubších mozkovejch center. Tortura.

Spojení. Wollongong - Světozor. Alegorie roztřesenejch rukou, bordel, hnus. Nic nedává smysl a všechno je jasně daný. My, odkojený podstatou, vášnivě očekáváme potřebnej konec, kterej neni ničim jinym, než smysluplnym začátkem. Ten večer, TEN večer je povolený naprosto vše, tolerujou se nejnižší pudy a vyžaduje se násilná mysl. A taky zpocený košile, kecky a znalost Vancouver Canucks. PhD. Doom, červí teolog, prospěšnost sama..a Vlasta.

Ohroženej druh punku. Krásný.

Podzim vypadá opravdu sakra tanečně, díky další nadcházející akci to podepíšu komukoliv, kdekoliv a na cokoliv. Do Prahy, a nejen do ní, se chystá šílenec v základním významu toho slova.

Justin Moyer aka Edie Sedgwick (ex - El Guapo, Supersystem) právě skldil na svý domovský půdě Dischord nový album "Love Gets Lovelier Every Day"  a vyráží na evropský turné, v rámci kterýho bude mít pár vyvolenejch měst tu čest, hostit Mr. Excentric! Primitivní ( rozuměj nejlepší možná ) popová rytmika, elektro, indie a zase pop v analogovym hávu Chaos Engine. Propocený legíny, Mr. Moustache, stékající maskara a hlavně prošoupaný podrážky tenisek s nejlepší holkou od baru.

Nechat se poplivat progresí nikdy neni na škodu, frenetismu se meze nekladou a Martin Sheen nás v tanci netrhne!

Králové sludge po třech letech back in town.

Melvins netřeba představovat, házení hrachu na zeď mě přestalo bavit dávno v minulosti. Valivost zvuku v souznění drtící tvrdosti, pečlivě koexistující s podprahovou, repetitivní melodičností. Miluju jejich "černá / bílá" status. Buď Lucernu rozeberou na atomy a následně vystřelej do kosmu nebo prostě a jednoduše koncert vezmou ryze po svym (jesli bude mít KingBuzzo svoje dny, tak se na nějaký vyvolávání "hitů" vysere a v klidu duše si hodí hodinovej feedback opus) a totálně ho podělaj. Nikdy nevíš, to je na nich nejvíc.

Dobrá, myslim, rada na závěr. Jasně, Melvins sou žijící, aktivní definicí tzv. Seattle zvuku, kterej v toku času převzala a víc, či míň zprznila spousta kapel. Seattle = Nirvana, co? No. Po jejich druhym koncertě tady mi to nedalo a nesměle sem se vydal vstříc debatě s Dalem a Buzzem na téma: "ty voe kucí, vy ste znali tu rozervanou ikonu, co vám produkovala Houdini!! Jakej sakra byl??" Tolik Motherfuckerů, Shitů, Fucků a Son of Bitchů co kolem mě těch několik následujících minut lítalo... Nikdy se těch dvou, předevšim pak Buzze, na tuhle dobu a tohohle člověka neptejte. Naserete ho, právem.

Podzim roku 2011 vypadá hodně tanečně!

Experimentální kamikadze sledovaný instrumentální divizí, oba výsadky z boku podporovaný stoner dvouplošníkem.

Boris tahaj za šňůry experimentálního rocku už nějakej pátek a jejich "dvojalbum" ( Heavy Rocks a Attention Please ), vydaný u labelu Sargent House dál a dál pryč odkazuje na tvorbu nejen králů sludge Melvins. Zaškatulkovat se dá cokoliv a kdokoliv, Boris zaujímaj místo hned v několika šupletech, přitom se ale do žádnýho nehoděj. Dělaj to po svym a dělaj to sakra dobře. Střemhlav do sludge, psychedelic, ambient, stoner prostorů. Sto variant v jednom hluku.

Russian Circles, to je předevšim jejich masterpiece Geneva a grácie, se kterou přestáli post-rockovej a post-metalovej boom. Ten, kterej porodil spoustu špatnejch a nepůvodních svit, RC podojili a namíchali výslednej koktejl tak, aby to bylo dostatečně heavy a pořád dostatečně osobitý.

Saade. Dvoučlenná letka s eponymnim MC výsadkem a "novinkou" You Are Coming Home bude bezpochyby důstojnym předvojem. Kytara, bicí a neprostupná, zvuková masa. Homunkulus a Adónis.

Bude to heavy, bude to Mayhem!

Boris: www.borisheavyrocks.com
Russian Circles: http://russiancircles.tumb​lr.com/
Saade: http://saade.bandcamp.com/

země v třasu, silná melta, nálet na mozek, chtěnej tetan, oči v pěst, neandrtálská síla, kladiva v rukou, mesiášův hlas.

jednou sem pohnutí zemskejch desek zažil a garantuju vám, že druhýho se pohnou zase. nač potřebuje svět dekády, na to stačí týhle svitě půlhodina čistýho zvěrstva s nasazenim lovícího predátora. nechat se nakrájet na prvočinitele, to bude toho dne alfa a omega všeho podstatnýho, genius loci bude bezpečně PRÁVĚ na tom místě.

za zády s basovou noetikou zítřků. celej vesmír ve čtyřech strunách jedinýho navigátora.

všechno dobrý živý s jistotou ví, kam má směřovat 2. července mysl a kroky.