Lindiště

Zase jedna pořádná skandinávská grilovačka. V rámci jakési "pozitivní terapie" se v jednom domě sejde skupina tělesně postižených lidí pod vedením asertivní psycholožky, která za každou cenu propaguje svoje zaručeně účinné metody cestou "pozitivního myšlení". Na to však hlavní postava Geir nepřistoupí a tak díky němu dojde během noci ke konfrontaci, zůčtování s falešnými úsměvy a upřímností, devastací vybavení bytu (až na hi-fi systém), zrušením fujtajblpytlíku, ... aby se ráno všichni sešli u společné kávy na terase. Ani zde ovšem nechybí typický humor.

Tak tohle můžu. Ale hlavně proto, že mám na tuto pohádku vzpomínky, kdy jsme ji spolu se sestřenicí coby gramofonovou desku točily pořád dokola až jsme ji uměly úplně nazpaměť. Nejlepší hlášky jsme potom pořád omílaly a řičely jsme u toho až nám tekly slzy. "Rozbité zrcadlo! A zrovna moje nejmilejší!! Jedině v tomto zrcadle byla růžová na mých šatech skutečně růžová!!!" "Zelená, zelená..."

Tohle mi nikdy k srdci nepřirostlo a při několikrát opakovanému: "No ty Ladovy kulisy jsou tak krásné", jsem si k tomu vybudovala skoro až odpor.

Trochu Orwell, trochu Kafka. V severském zpracování. Hlavní hrdina Andreas se ocitne ve světě, ve kterém mu je s okamžitou samozřejmostí přirazena jeho role. Tento svět funguje sám o sobě jako dokonalý aparát diky absenci citu, bolesti, chuti a vseho, co by mohlo tento spokojený chod narušit a jeho obyvatele přivézt na scestí... Dokonalá atmosféra chladného města a jeho fungujícího aparátu, který nesmí nikdo narušit. Scéna ze sklepa je jako vystřižená z 1984 či Brazil.

Výborný příklad toho, jak prezentovat poznatky a učivo zábavnou formou. Perfektně propracovaný systém, kde každá součást těla je znázorněna určitou postavičkou a přehledně znázorňuje svoji funkci. Ještě si pamatuji, jak jsme se téměř na každé hodině biologie (na gymnáziu) dožadovali jednotlivých epizod. Obvykle nám bylo vyhověno.

Moje oblíbená herecká dvojice tvořící ústřední role, mi v tomto filmu byla bohužel velice nesympatická. S postupem času a vývoje jsem jim, navzdory jejich tragickému osudu, přála to nejhorší, což asi neměl být účel. Jak to dopadlo, nebudu prozrazovat, konec byl přece jen otevřený...

Správně ujetá a cynická komedie. Vyznavačům takovýchto filmů by se mohly líbit podobně laděné dánské snímky Frygtelig lykkelig, I Kina spiser de hunde nebo Gamle mænd i nye biler. I když jsou ještě o trochu víc ostřejší.

Napůl drama, napůl komedie. Zdánlivě neřešitelné životní situace, zpackané rodinné vztahy, kostlivci zavření ve skříni a skandinávské vypořádání se s tím vším. Možná trochu rychlý přechod z ponureho dramatu ke komedii, ale snad právě proto film i přes těžká témata působí velice optimisticky.

Bergman a jeho detailní rozpitvávání ženských duší. Zírám a neustále kroutím hlavou, jak někdo mohl něco takového natočit.

Rozhodně zábavné. Mimozemšťan v obleku jakéhosi lidoopa s potápěčskou helmou na hlavě zlikviduje všechno lidstvo na zemi a pak zmateně běhá po louce, aby dopadl ještě těch posledních pár přeživších postav. K dispozici má nejmodernější technologie, tj. papundeklová skříňka, ze které vylétávají bubliny. Dílo hodné Eda Wooda, hodnocení - buď odpad nebo 5 * , jinak to prostě nejde.