Sagisia

Pro mě jeden z nejlahodnějších filmů. Není totiž přeslazený, ale okořeněný špetkou chilli. A jakmile do filmu dáte kouzelné městečko a zasadíte do něj poutavý děj, tak jsem ztracená. Srdečná Vianne, která nosí červené boty, a s ní všechny ty čokoládové recepty, stylová čokoládovna a Johnny Depp ve své nejhezčí roli. A vůbec, Johnnymu bych dala Oscara za to, že si na tu loučící scénu vzal to tmavě modré tričko. Překrásný příběh Lasse Hallstroma, který jsem si prostě oblíbila o něco víc než ty ostatní.

Celou dobu jsem jen přemýšlela, jestli Cameron tolik přehrává nebo jestli jí to neustálé mrkání očima napsali do scénáře. Původní nápad na výměnu domů zněl sympaticky. Bohužel to ale byla jen záminka ke vzniku dvou příběhů, které všichni už známe, navíc ve formě, která za moc nestojí. A to se považuju za romantický typ! Holt nalákaly mě obrázky krásného anglického domu s krbem a úžasnou rustikální koupelnou, kterou jim doteď hrozně závidím.

Bylo to takové jalové. A z těch Benátek se opravdu dalo vykřesat víc. A ten děj…bože, ten děj. Vůbec jsem nepochopila, co tím chtěl básník vlastně říct. Kde je ta vášnivá romance? Celý příběh je těžko uvěřitelný (to je mi ale náhodička, že Angelina ve vlaku potká zrovna Johnnyho) a nereálný, což ústí v ten úžasný Cimrmanovský konec.

Nikdy jsem si nemyslela, že bych v budoucnu mohla být zasvěcena do procesu vzniku některých Banksyho děl. A najednou to mám všechno naservírované spolu s dalšími bonusy v jednom dokumentu… Hned z úvodní znělky mi spadla čelist. Jen jsem fascinovaně zírala a čekala, co bude následovat. Potom přišla ta část o Thierrym, kdy si (z nás) vlastně Banksy zase dělá prču, hází tam true art proslovy, což mi moc sympatický nebylo. Přesto mě to ale bavilo.

Od chvíle, kdy jsem poprvé viděla závěrečné titulky Amélie z Montmartru, se můj život rozdělil na dobu před Amélií a po Amélii. Svět se změnil, Montmartre nabyl úplně nového významu, trpaslíci na zahradě zatoužili cestovat a lidstvo začaly konečně těšit drobné radosti života. A já, malá holka s duší dítěte, jsem se navždy zamilovala do jejího oranžovo-zeleného příběhu, plného fantazie a nápadů s tóny Tiersenovými. A při házení žabek na řece nebo u trhání malin na zahradě si nelze nevzpomenout :)