Kubaso

Ačkoliv tento film předchází pověst jakéhosi homofobního blábolu, osobně v něm vidím spíš varování před uniformitou. Proto to, co po Pacinově prvotním oťukávání prostředí následuje, není tradiční pátrání a sbírání stop, nýbrž obcházení v bludném kruhu klubů pro gaye, v nichž lze klidně nalézt i učitele nebo policisty. Pro Pacinovu postavu představuje jediné východisko chycení vraha za každou cenu. I za tu, že by tím vrahem nebyl. Jako každý větší film, který nabízí různorodé interpretace, i u tohoto se většina diváků bohužel přikloní k té, jež se nabízí jako první. A když se k tomu připočte, že se děj točí kolem sexuálních menšin, průser je na světě. Jednoznačně souhlasím s názorem, že podobný film by už dneska (kdy se tvůrci kriminálek vší silou snaží, aby nevyletěli z vyjetých kolejí) vzniknout nemohl. I teď totiž nutí člověka o něm alespoň chvíli přemýšlet navzdory tomu, že veškeré jeho reálie jsou už zřejmě dávno "out". To by průměrný nebo dokonce blbý film rozhodně nedokázal. William Friedkin už zase přecenil svoje publikum.

Tady asi půjdu proti proudu, protože druhý díl Di Leovy volné trilogie, "La mala ordina", se mi díky převažující akci zamlouval o něco víc než jeho předchůdce. To ale neznamená, že "Milano calibro 9" je nějaké ořezávátko. Akce je v něm kapku míň, ale je méně ujetý, má slušný příběh a režie je natolik dynamická, že se u filmu snad ani nejde nudit. Taky se mi velice zamlouvalo obsazení Gastona Moschina do hlavní role. Konečně je v podobném filmu zjev, kterému toho gaunera na 100% věřím. Na Barbaru Bouchetovou a její tanec se také zapomenout nedá a Lionel Stander byl na roli "Američana" rovněž obsazen perfektně. Wolff s Pistillim mají sice ve filmu pár nadbytečných scén, které měly do děje vnést trochu politiky, ale oba pánové z toho vylezli se ctí. Problém mám jen s Adorfem, který tu podle mě celkem dost přehrával a soustavně odváděl pozornost od děje. Ne snad, že by tomu ve výše jmenovaném filmu bylo jinak, ale tam to tak nějak patřilo k věci. Výborná je hudba, vzniklá ze spolupráce Bacalova a kapely Ossana. Výsledek zní zhruba jako společný jam Jethro Tull a Goblin, což já tedy můžu. Celkově jde rozhodně o povedené dílko, ale moje srdcovka to není.

Pořádně stylová záležitost. Sice je to vedle "Milano calibro 9" nereálné až hanba, ale zase jsou tu sympatičtější postavy. Henry Silva a Woody Strode jsou dvojka k pohledání, i když řádí spíš na začátku. Chvíli mě to mrzelo, ale jakmile se Mario Adorf rozjel, nezastavil by ho ani tank. Když k tomu přidám výborně zvládnutou automobilovou honičku a naprosto parádní ústřední hudební motiv, je z toho ďábelská kombinace, která baví od začátku do konce a o nic víc se nesnaží. Ze zvýšené akčnosti vyplývají nedovysvětlené vztahy mezi některými postavami (zvlášť mezi Adorfem a jeho... dělnicemi), ale to mi ani tak nevadilo. To spíš jiná věc. Nemyslel jsem si, že něco takového někdy napíšu, ale zrovna tady toho násilí (za které je ovšem spoluodpovědná i výborná, bezprostřední kamera) mohlo být klidně i míň. No dobře, už mlčím.

"Old generation, but still an iron fist without a velvet glove." Tak popisuje policajt z filmu jednoho z kápů neapolského podsvětí a přesně tak by mohl popsat i tenhle film. Je to béčko, ale díky Fulciho režii a jeho zálibě v brutálních scénách se při jeho sledování dá ledacos překousnout. I všudypřítomné a nehodící se Frizziho disko a americký dabing, který je doslova a do písmene k zblití (já vím, že to opakuji pořád dokola, ale copak je normální, aby se po Neapoli platilo dolary?). Ve výsledku jde o příjemný akčňák na nedělní odpoledne s hromadou mrtvol, koz, bobrů a s nezanedbatelným množstvím sadismu. I sám maestro se bavil natolik, aby se ve finále snímku osobně chopil kulometu. Tomu ovšem předchází památná věta jiného gangstera: "Let's just go and finish this idiocy!"

Nádherný film o chlastu, snění, chuti do života a lidských slabostech se skvostnými dialogy, výbornou hudbou, úžasnými civilními výkony dvou hereckých mistrů a atmosférou francouzského venkova, která hýří barvami, ačkoli je zachycena na černobílém filmu. Nová vlna? Nerozumím tomu, možná ano, ale bez pozérství a manýrismu. Až mě překvapilo, jak lidský film dokázal Henri Verneuil natočit.

Tak na tohle si vzpomínám ještě z dětství, kdy jsem naším zbrusu novým videem proháněl jeden rychlodabovaný film za druhým (no, vystačil jsem si tak s deseti). Konkrétně tento se na kazetě nalézal pod nicneříkajícím názvem "Plachetnice" a ani tenkrát mě nijak zvlášť nenadchnul, tudíž jsem mu dopřál podstatně méně repríz, než těm ostatním. Přesto se mi z něj důkladně vryla do paměti scéna útoku na batyskaf (která je s trochou fantazie pořád dobrá) a závěrečný souboj s chobotnicí. Po tolika letech, než jsem vůbec zjistil, o jaký film jde, jsem vlastně nakonec dostal, co jsem čekal: na rok výroby nepřiměřeně naivní béčko s kolosálně zastaralými triky (včetně zarážejícího počtu jasně viditelných drátů) a jinak celkem slibným námětem. Dokonce i na jakýsi pokus o sociální komentář se našlo místo, ale i přes to všechno jde o trochu zdlouhavou záležitost, která už tehdy nemohla bavit, jak by chtěla. Ten, kdo dělal zvukové efekty, se ale bavil docela určitě, o tom není sporu. Abych jenom nehanil, povedená hudba výraznou měrou přispívá k atmosféře, kulisy působí vcelku mile a zcela jistě existují daleko horší způsoby, jak strávit hodinu a půl života.

Pro tenhle film není dvakrát spravedlivé, když jej člověk porovná s "Rybou jménem Wanda", ale copak to jde jinak, když si o to titíž tvůrci sami řekli? A z onoho pomyslného souboje se novější film musí zákonitě odplazit po čtyřech. Vzácně vídaná absolutní souhra hereckého týmu z "Wandy" je ta tam a namísto ní je tu dvakrát tolik Kevina Klinea, který svoji tehdejší dokonalou kreaci rozhodně nezopakoval, krásná Jamie Lee, která nemá co hrát, a poněkud odstrčený Palin. Situaci zachraňuje John Cleese, kdykoli je na scéně. S trochou soudnosti a s vědomím, že něco tak unikátního jako byla "Wanda", se nerodí každé desetiletí, musím téhle zvířeně s umělým chrupem přiznat několik bez přehánění geniálních momentů, kdy jsem se pobavil opravdu skvěle.

Další výborná věc od Sergia Sollimy s excelujícím Oliverem Reedem, sympatickým Fabiem Testim (rád bych uměl s cigárem to, co on) a skvělou Morriconeovou hudbou, z níž jednu skladbu použil k podobnému efektu Tarantino v "Hanebných panchartech". Nebyl by to Sollimův film, aby zpočátku přímočarý děj nezabředl mezi politiku. A znovu jsem (vyjma jedné scény, která k tomu měla nebezpečně blízko) neměl pocit, že sleduji prvoplánovou levicovou agitku. Na to jsou scénář a režie moc dobré. Je třeba překousnout šílenou přehlídku módy 70. let (Testi v kožichu vypadá jako Leoš Mareš a to ještě nedopadl nejhůř) a některé slabší herecké výkony ve vedlejších rolích, které ještě podtrhuje (mimo Reeda) hrozný anglický dabing, ale jinak jde o skvělou záležitost s patřičně temným, avšak nevyhnutelným koncem.

Ani evidentně vysoký rozpočet nedokázal zvrátit trend, že až na vzácné výjímky ("Policajt drábem", "Buldozer") trpí všechny Spencerovy filmy nezajímavými příběhy a přemírou infantilních vtípků. Nepomohla změna prostředí, ani několik známějších tváří italských filmů té doby, ani osvědčené skladatelské duo bratří Angelisů. O zklamání ale mluvit nemůžu, Spencer hrál i v horších filmech ("Aladdinova lampa", "Bomber"). A alespoň v první polovině se "Vojákovi štěstěny" místy daří i docela dobře bavit. Skvělý je dialog: "A kdo teda jste?" "Namáhejte trochu mozek, přemýšlejte. Když jsme v Itálii, kdo jsme?" "Němci." Pak už na mě bohužel šla nuda.

Moje první setkání se Sartanou, špageťáckou variací na Jamese Bonda, nedopadlo vůbec zle. Italové se činili a podstrčili mu slušný děj, vtipné průpovídky a množství ulítlých nápadů, aniž by film převrátili v parodii, jako tomu bylo třeba v podobně laděném "Sabatovi" s Van Cleefem. Garko je Sartanou tělem i duší a nikdo jiný by ho zkrátka hrát nemohl. Nicolaiův hudební doprovod mi tentokrát připadal průměrný, ale na něm snímek rozhodně nestaví. Špatné to určitě nebylo, ale mým talířem špaget to přesto není.