SamVimes

Legion se od začátku tvářil jako něco jiného, než na co jsme zatím byli zvyklí, a kampaň pro jednou nelhala. Tohle opravdu není typická komiksovka s potíráním zločinu ani přímočarý origin. To zásadní je tady jasný koncept. David Heller strávil celé roky v psychiatrické léčebně, teď ale zjišťuje že je všechno jinak a ve skutečnosti je mutant se zvláštními schopnostmi. Což ale ještě nemusí automaticky znamenat, že to má v hlavě všechno v pořádku… Seriál se snaží divákovi co možná nejblíže zprostředkovat Davidův pohled. Ze začátku tak budete zmateni, budou se vám do sebe míchat skutečné události a představy, postupně se ale děj ujasňuje, jak se David začíná rozkoukávat. A ke konci začne všechno dávat smysl, i to co předtím mohlo vypadat jako samoúčelné „psycho“. To ale neznamená, že by seriál začal být normální, skrze několik dějových zvratů (které nechci prozrazovat) se pořád najde prostor na hraní si s formou. Ona zdánlivá „předvídatelnosti“ z konce pilotu a z druhého dílu je ve skutečnosti nutné ukotvení, od kterého se dá odrazit k dalším experimentům. Právě ty formalistické hrátky patří vždycky k vrcholným momentům. Kromě nápadu se opírají ještě o vynikající kameru (a to dvojnásob, vzhledem k tomu, že se bavíme o televizi) a o hudbu. Vůbec celý Legion vypadá na pohled hezky, je vidět že si tvůrci dali hodně práce s kompozicí scén i s barevným laděním (kolik seriálů tohle má?). A stejně tak s kostýmy a designem. Ten mix šedesátých let a současnosti navíc díky své nezařaditelnosti posiluje onu dezorientaci. Soundtrack v kontextu toho ostatního funguje dobře a mimo jiné zazní i jedna skladba od Pink Floyd, tak jak se na seriál zabíhající k psychedelii sluší. Mimochodem, odkud si myslíte že má Davidova blond kamarádka Sydney své jméno? Správně, od Syda Barretta, zakládajícího člena Pink Floyd. Mutantka má dokonce i jeho příjmení, byť příliš často nezazní. K hercům nemám výhrady, většina z nich si bez problémů odehraje svoje. Větší zmínku si zaslouží jednak Dan Stevens v hlavní roli, za vyjádření všeho toho zmatení, ale i odhodlání, schizofrenního mutanta. A jednak Aubrey Plaza, jejíž výkon hlavně ze začátku není úplně divácky vděčný, ale když se naplno ukáže složitost její role, nemohu než chválit. Rezervy bych viděl trochu v tempu, když se někde ve dvou třetinách přeci jen zpomalí o něco víc, než by bylo zdrávo. A neuškodil by i (ještě) větší rozpočet na triky, pro dotažení některých scén – třeba u konce pilotu, byť ta sekvence i tak byla velice působivá. A taky zkrátka pro větší možnosti, jak se s tímhle námětem vyřádit. Ačkoliv tu frázi nemám rád, Legion není pro každého. Někomu tahle složitější forma a osobitější vyprávěcí postupy zkrátka nesednou. Ostatní si ale užijí, že se nám tady urodila hodně zajímavá komiksová novinka, která nabízí zase něco úplně jiného než třeba Flash nebo Daredevil.

Tvůrci měli štěstí v kombinaci několika faktorů. Jednak v množství šílených věcí, které se ve světě amerického chovu velkých koček staly už před natáčením a které se pak i odvíjely filmařům před očima. A jednak v tom, co všechno byli aktéři ochotni s dokumentaristy sdílet a říct na záznam. Někteří (mnozí) kvůli vlastnímu egu, další asi nedomýšleli, jak to bude vypadat, nebo jim to bylo úplně jedno. U Joeovy zoo asi pomohlo i to, že všichni už byli na kamery zvyklí z neustálého natáčení pro jeho kanál. Z natočeného materiálu se sestříhalo sedm svižných epizod plných výstředních antihrdinů a jejich bizarních příběhů. Když jeden bývalý trestanec vypráví o staré vraždě a zbavování se těla informátora, skoro to zapadne jako jedna z těch fádnějších historek. V jádru stojí postupně eskalující konflikt Joe Exotica a Carol Baskin, který diváka rychle vtáhne. A vždycky když si začne myslet, že už ho nic nemůže překvapit a to celé už nemůže být šílenější, přijde konec epizody lákající na téma dalšího dílu a spolehlivě dokáže, že ano, může. Tiger King je ve výsledku vlastně fascinující antropologická studie. Vírem šílených události se ale tak trochu nechali strhnout i samotní tvůrci. Senzaci jdou trošku naproti a až překvapivě se zapomíná na samotné tygry, o kterých to původně mělo být především. Nad čímž zpětně projevil lítost i sám Goode. Přinejmenším mělo důrazněji zaznít, že tihle tygři se už do přírody vrátit nedají, a mohl se objevit nějaký zoolog, který by přidal odbornější pohled. Když se oprostíte od všech vtípků o manželovi Carol a Joeových vztazích, přes všechno to zábavné drama a určité charisma některých zúčastněných by se ale rozhodně nemělo zapomínat, že nejde o fiktivní postavy, ale o skutečné lidi. Lidi, kteří se ohánějí hájením zájmů zvířat, ale ve skutečnosti jim na ničem nezáleží méně, jsou pokrytečtí, zlí, nemají ani špetku sebereflexe a mnohdy zacházeli opravdu hodně špatně s lidmi i zvířaty kolem sebe. Tiger King kromě nezasloužených žádostí o amnestii pro Joea a novém vyšetřování zmizení manžela Carol Baskins (které po všech těch letech jen těžko k něčemu povede) vyvolal i vlnu zájmu o zacházení s velkými kočkami v zajetí. Přinejmenším snad zničil atraktivitu focení se s tygříky. Čas ukáže, jestli i pomůže tygrům podobně jako dokument Blackfish kosatkám nebo jestli zůstane jen exotickou skoro-reality show, kterou všichni sledovali v karanténě.

Seriál má pořád velmi dobré, charismatické herce (letos hlavně Cassel a Harris, ale ani Aaron Paul se neztratil). Dále hezkou kameru i výpravu, která si dala záležet na nalezení nových lokací, jež vypadají futuristicky, a výborný Djawadiho soundtrack, který v motivech pro svět budoucnosti připomíná Jean-Michela Jarreho a dodává i několik nových vynikajících coverů. Ještě v první polovině to celé vypadalo hodně slibně. Ale. Postavám vůbec nevidíme do hlavy, jejich motivace nejsou vesměs nic moc, značná část dialogů spočívá jen v tom, že si něco navzájem vysvětlují. Kvůli tomu působí Westworld poněkud odtažitě, mnohé zvraty nebo emocionální momenty nefungují tolik, jak by měly, a táhnou je spíš herci než scénář. Ač tvůrcům nechci upřít chytrou scenáristickou práci v určitých motivech a některé dobře fungující zvraty a odhalení, jindy zase čím dál tím častěji zabrušují do vod béčkového sci-fi. A nakonec ani prostředí skutečného světa není vytěženo ani zdaleka tak dobře jako parky v minulých řadách. Tehdy divák hltal každý střípek informací o zákulisí parku nebo dokonce o vnějším světě. Nakonec toho z něj ale vlastně zas tak moc nevidíme, zjednodušeně jen jednu mocnou umělou inteligenci a jeden drogový trip. Vlastně bych se nejradši vrátil zpátky do Delosu.

První dva díly: Herci odvádějí adekvátní výkony, kamera minimálně jednou potěší až překvapivě nápaditým průletem, výpravu má minisérie moc hezkou, vizuálně je laděná do příjemných teplých barev a jako soundtrack slouží stylový jazz. Dál je to ale složitější. Hollywood míchá fiktivní a skutečné události, fiktivní postavy a fikcionalizované verze skutečných lidí. Není to ale ani tak historické drama jako přímo fantasy z alternativní historie. Místy se seriál tváří, že je cynický a tvrdý, jindy je ale zase vyloženě naivní. Ve svých sděleních je přímočarý až polopatický, vlastně přesný opak subtilnosti takových Mad Men. A ač má Hollywood srdce na pravém místě, je otázka, nakolik má smysl vkládat postavy se současnou morálkou do historického prostředí a poplácávat se po ramenou, jak je to progresivní nebo že to dokonce komentuje současnost. Možná později začne seriál pracovat s postavami nebo subtextem zajímavějším způsobem, ale ve svém rozjezdu v tom příliš přesvědčivý nebyl. A trochu to vypadá, že Ryan Murphy těch projektů už má příliš mnoho najednou na to, aby mohl odvádět výbornou práci na každém.

Co zůstalo při starém, jsou kvalitní herecké výkony, především samozřejmě Robin Wright, Diane Lane a Michael Kelly (Doug) a dále audiovizuál, který opět prezentuje značně desaturované barvy a přiléhavé basové linky příležitostně doplněné klavírem či smyčci. Teď už ale k té nejdůležitější otázce – chybí tady Frank? Chybí, a to hodně. Claire mu byla důstojnou partnerkou, ale sama Dům z karet neutáhne, bolestně tady chybí jejich dialogy. Jejich hádky, jejich shodné i rozdílné ambice a scény společného plánování dvou amorálních spoluviníků (kdyby role byly prohozené, citelně by chyběla i ona). O to všechno jsme ochuzeni a zůstává jen Claire, která tentokrát svou velkou hraje sólo, aniž bychom jí pořádně viděli do hlavy nebo věděli co chce. A nejspíš to pořádně nevěděli ani scenáristé, což je obzvláště vidět na jejích promluvách k divákům, jež tu jsou už spíše jen ze setrvačnosti. Postava Franka Underwooda není ze seriálu vymazána úplně, pořád se o něm hodně mluví a řeší se jeho (zlo)činy, na druhou stranu nikdy neuvidíme jeho tvář a neuslyšíme ani jeho hlas, což by ovšem třeba v podzápletce s jeho nahrávkami dávalo smysl. Ne všechno je samozřejmě vina Spaceyho absence, mnohá negativa poslední řady jsou jen amplifikované chyby již posledních několika sezón, kdy seriál zhruba někdy v době, kdy Frank dosáhl nejvyšší možné politické funkce a již neměl kam dál stoupat, začal stagnovat a postupně upadat. Vcelku zajímavě nová řada pracuje s feministickými tématy, kdy na jednu stranu tepe do představy o prezidentu jako jedině muži (v americké ústavě je to třeba vždycky „on“ (he, his), což u jazyka bez gramatických rodů bije do očí). Na druhou stranu ani nekáže, ale ukazuje i jak Claire feministické ideály tvrdě zneužívá. Vcelku je šestá série kompilací více i méně uvěřitelných a více či méně zábavných (spíše méně) thrillerových linek, v nichž místy poctivě vytahuje ze skříně kostlivce až z dob prvních sérií, zatímco na jiné podzápletky jako kdyby zapomněla a nechá je vyšumět. Posledním hřebíkem do hromádky rozsypaných karet je značně neuspokojivý a otevřený závěr. Ne že by se tady někdo snažil o pootevření vrátek pro pokračování, šlo o záměr, ale k seriálu, který vždycky věci dotahoval důsledně do konce, se to nehodí. Jako zakončení seriálu to paradoxně funguje hůř než konec páté řady a to je zkrátka špatně.

Kevin Smith dostal na starosti poměrně důležitou epizodu a rozhodně ji nepokazil. K otázce, která vás pravděpodobně zajímá nejvíc – nakolik je z toho cítit Smithův rukopis? Asi mnohé z vás zklamu, ale moc není. Nebýt toho, že si s sebou pro cameo roli přivedl svého věrného parťáka Jasona Mewese, Smithovo angažmá by snad ani nebylo poznat. Ale ono je to tak v pořádku, Kevin nepřišel nastartovat nový seriál a udat mu tón, ani natočit nějaký speciál, ale prostě jen odvést dobrou práci na dalším díle zaběhnuté série. Nebo byste snad chtěli, aby Barry a Cisco najednou začali kouřit trávu a vést eRkové dialogy ve stylu postav z Clerks a Mallrats? Špatná otázka, jasně že byste to chtěli vidět (a já rovněž), ale pro Flashe by se to samozřejmě nehodilo. Kdyby někdo chtěl být kousavý, v kontextu Tusk či Yoga Hosers by se dalo prohlásit, že Flash je to nejlepší, co za poslední roky Smith natočil. On si tady ale hlavně zvládl splnit menší sen a přitom předvést slušný kus režisérského řemesla s dobře zaběhnutým štábem, u kterého – přiznejme si to – mají neustále se měnící režiséři menší vliv než třeba u menších a autorštějších projektů nebo naopak u filmu. A závěr? Nová epizoda by neměla zklamat nikoho z Flashových fanoušků, na druhou stranu nemá příliš smysl se na ni dívat čistě kvůli osobě režiséra.

V kanceláři scenáristů Flashe mají na zdi napsána tři slova: „Heart, Humor, Spectacle“, aby jim připomínala jádro seriálu. Volně přeloženo tedy „emoce, humor a podívaná (či atrakce)“. A seriál se toho opravdu poctivě drží a spolehlivě dodává odlehčenou, zábavnou komiksovku se sympatickými postavami a občas až překvapivě dobře fungujícími emocionálními momenty. Na tom má velkou zásluhu i Grant Gustin v hlavní roli, jenž se od minulé řady znatelně zlepšil (ne že by předtím byl špatný) a dokázal udělat ze superschopnostmi obdařeného Flashe paradoxně snadněji ztotožnitelnou postavu než jakou je „normálnější“ Oliver Queen. Neselhává ani herecký veterán Jesse L. Martin v roli detektiva Joe Westa a skrze scenáristickou kličku s alternativními realitami se vrací charismatický Tom Kavanagh, tentokrát v roli pravého doktora Harrisona Wellse. S ostatními, mladšími herci je to už trošku slabší, ale třeba Carlos Valdes (Cisco) již na rozdíl od první poloviny první řady našel tu správnou polohu pro své vtipkování, a tak je z něj onen zamýšlený hláškař týmu (místo postavy na zabití). Pořád platí, že je potřeba jít seriálu trochu naproti, už jen proto, že Flash by díky svým schopnostem měl porazit většinu svých protivníků prakticky okamžitě. Taky moc nedává smysl, proč při každém střetu s dalším rychlíkem si musí oba soupeři vyměnit vždy jen několik ran a pak uběhnout několik bloků a tak stále dokola. Komiksová pseudověda zase vyvádí hotová kouzla a místy provádějí s její pomocí scenáristé snad až příliš divoké kousky (dvojníci ze smazaným časových os, tzv. time remnants), to však k žánru neodlučně patří. Seriál občas sklouzne i k téměř telenovelovitým vztahovým zápletkám (ztracení potomci, nenaplněné vztahy…) provázeným obligátně jalovými dialogy, naštěstí se ale obvykle dostatečně rychle zase přejde k akci či vymýšlení strategie proti novému nepříteli. Flash zůstává příjemnou komiksovou oddechovkou, jejíž potenciál tvůrci umějí naplno využívat. Na netflixovského Daredevila se pochopitelně nechytá, ale ve své váhové kategorii může nabízet superhrdinskou alternativu k relativně (hodně relativně) civilnějším Agents of SHIELD.

Na to, že jde o primárně seriálové herce, jsou pěvecké výkony dobré. Co se týče samotné hudby, žádný La La Land se samozřejmě nekoná. Vzhledem k tomu, že se nebavíme o filmu, ale o superhrdinském seriálu, který musí během roku vyprodukovat přes dvacet epizod, jsou ale výsledné písničky i taneční choreografie dost slušné. Vlastně je až škoda, že se nezanedbatelná část epizody odehrává v nemuzikálové „skutečnosti“, ale víc čísel by už pravděpodobně bylo produkčně neúnosných. Na nápad zpívaného komiksového crossoveru jsem se zpočátku díval značně skepticky. Jenže když ho táhli dopředu sympaťák Grant Gustin a zlatíčko Melissa Benoist, nakonec mě bavil víc, než bych čekal. A vlastně bych si někdy klidně dal pokračování.

Celý crossover: V tomhle crossoveru hrdinové bojují proti svým dvojníkům z nacistického alternativního světa. S výjimkou dinosaurů to už snad víc cheesy být nemohlo. A funguje to naprosto parádně! Tvůrci už minule velice dobře pochopili, jak by tato společná dobrodružství měla vypadat a teď už ten model jen vylepšují. Desítky hlavních i vedlejších postav si mezi sebe až překvapivě dobře dělí dostupný prostor, správně přepálená hlavní zápletka a s ní spojená akce jsou zase prokládány obrovským množstvím (nejen) dialogového fan service. Samostatný film by takhle nikdy fungovat nemohl, ale je to naprosto v pořádku v kontextu představování postav a budování jejich vztahů během desítek epizod vícera seriálů. Tím nechci říct, že by zase šlo o nějakou ultimátní pecku převyšující všechen filmový Marvel a DC (i když, taková Justice League…). Pořád je to především nenáročná televizní komiksovka. Jenže tvůrci jsou si moc dobře vědomi svých omezení (produkční hodnoty) i výhod – třeba to, že oproti blockbusterům mohou pracovat s ještě širším univerzem, dát ještě víc prostoru divácky vděčným interakcím postav, jež se běžně nepotkávají, a celkově věrněji převést do pohybu to, jak fungují samostatné řady a jejich crossovery v tištěných komiksech. Teď už dokonce i včetně té pro DC typické „Krize“ v názvu.

Svižná dobrodružná podívaná s historickými i fantaskními prvky a sympatickými postavami. Béčko, které si s historickými reáliemi hlavu neláme, ale je zábavné.