radekgfx

Reservoir Dogs, Murder on the Orient Express, The Killing, The Raid a trochu i ten John Wick. A Japonsko. A humor. Je to asi o půl hodiny delší, než by to mělo být, a na konci tomu dost padá řetěz; na poli amalgámů je tohle ale hodně kvalitní fotokompozit, tak proč tomu trochu nepřidat.

Jedna jízda valkýry, pár tahu smyčcem po strunách tagelharpy a celý Avengeří Endgame assemble klimax se může jít klouzat. Ta následná scéna v jezírku je ve filmu beztak jenom proto, aby si člověk stihl v klidu posbírat utržené koule. Respekt.

Nový rok, nový Batman. Jiný, stylový, atmosférický a taky hodně afektovaný. Reeves zahalil celý Gotham do ostrého noirového šera, ale nepodařilo se mu v něm ukrýt nepříliš inteligentní scénář. A tak zde máme Batmana, který do poslední chvíle postává u člověka, o kterém ví, že má co nevidět vybuchnout, a to jenom proto, aby se mohla odehrát navazující scéna. A tak zde máme nad vodou a na elektrickém laně houpajícího se Batmana, který lano odřeže nad sebou a ne pod sebou, a to jenom proto, aby se mohla odehrát navazující scéna. Možná se jedná o malichernosti, od kterých by měl člověk abstrahovat – tím spíše u komiksového filmu –, tříhodinová stopáž a velmi rozvážné tempo jednotlivých scén ale dává až příliš mnoho prostoru k podobným úvahám a nová batmanovská reinkarnace z nich nevychází úplně dobře. Konec je famózní.

Od kapely, pro fanoušky kapely. Z filmu by se dal sestříhat povedený dvacetiminutový kraťas; ve výsledné dvouhodinové náloži je ale stejně úmorný jako herectví Pata Smeara. Potěšili Nate Mendel a Chris Shiflett.

Pátá, nejhorší série Posledního království a ultimátní voda na mlýn všem kritikům netflixovské seriálové výrobní linky. Ona většina epizod 5. řády totiž dává smysl opravdu jenom, pokud je má člověk puštěné jako kulisu někde v pozadí při krájení brambor a pozornost jim věnuje jenom, když se očividně zrovna něco děje. Seriál absolutně rezignoval na nějaké uvěřitelné dějové oblouky nebo nedej bože logické chování postav – zbyly pouze deus ex machina momenty a scénáristický alibismus. Otec Pyrlig cestuje s Bridou. Otec Pyrlig se od pocestného dozví nějaké pro děj seriálu stěžejní informace. Otec Pyrling nemá žádný důvod je Bridě nesdělit. Otec Pyrlig je ale Bridě nesdělí, jelikož scénář potřebuje, aby se Brida naštvala, že ji je otec Pyrlig nesdělil. A tak je to v této sérii se vším. Zbývá se jenom zabývat otázkou, zdali je to kvůli tvůrčí nemohoucnosti, nebo naopak vědomí tvůrců, že mediánový netflixovský divák tohle buď nedokáže rozlišit, nebo – v tom lepším případě – že u seriálu bude nejspíše stejně škrábat brambory, tak proč se snažit.

Soderberghovský pokus o dekonstrukci genia loci doby a snad i o mnohovrstevnatou, expresivní sondu všeho filmového i nefilmového. „KIMI je komplexný, inteligentný thriller odohrávajúci sa vo svete po pandémií Covid-19.“ Ano, thriller se odehrává ve světě po pandemii COVID-19. Bylo by fajn, kdyby se tvůrci kontemporálních filmů přestali schovávat za umělými, metafyzickými dekoracemi typu postarší muž s RGB klávesnicí, prvoplánově předstírající rychlé psaní, zatímco je z gauče pozorován jeho snad ještě starším rodinným příslušníkem. A ty, diváku, hádej, co je úmyslná satira, co je naše nekompetence a co vzniklo z nedostatku financí. Pokud se ti scéna zdá nedotažená, byl to náš úmyslný komentář. Ta nejvíce vznešená interpretace je vždy ta správná. Titul nejvíc cool modré techno-hlavy ale stále drží Linda Hardy a já si jdu znovu pustit nedoceněného Mannova Hackera (2015).

„Some time. Some place. Not far from now…“ Sympaticky zemitý postapokalyptický thriller, jehož největší slabinou je úmorná dramatická přeexponovanost a scénáristické zkratky typu: chci někde něco schovat, tak to schovám, ale nemůžu to schovat příliš dobře, protože scénář potřebuje, aby se to dalo najít. Zac Efron je fajn, ale je fajn v rámci necharakterního silového herectví, kdy se snaží prodat každý svůj vzdech, každou slinu a každý záškub svého plazícího se těla. Dialogová a dějová úspornost by nevadila, právě naopak, ale film skrze ní neprodává žádnou originální pointu ani neotřelý postup. A pak je tu ještě metafyzická rovina mezi záběry se posunujících kamenů a z jedné na druhou stranu těla se přesunujících ran, v rámci které si člověk není jistý, zdali jde o relativistický záměr tvůrců, nebo zdali byla skriptka toho času zrovna na obědě. Doporučil bych raději postapokalyptickou Cestu (2014) a zádumčivého Guye Pearce.

Katana a opánky. A taky bahno, krev, les a spousta deště. Zan je samurajské drama o pár postavách, kde charaktery na pokyn režiséra, scénáristy a kameramana v jedné osobě během pár hodin ztratí příčetnost. (…) Film nad vodou drží hlavně kamera a reálie; těch pár záběrů na siluety postav v kontrastu měnící se světlosti lesa je impozantních. Obávám se ale, že nedivácká Sonatine (1993) udělá žánru (anti)hrdinských dekonstrukcí mnohem větší službu. Zan chce až příliš moc a příliš rychle.

Pastiš pastiše. Tvůrci se seriál snaží vystavět na bedrech skvělé předlohy; pokud totiž člověk nečte mezi řádky, seriál úplně nefunguje. Původní anime je žánrový mix všeho možného – akce, westernu, filmu noir, komedie, jazzu, hororu, sci-fi apod. Animovaná forma tohle všechno dokáže sjednotit, netflixovská adaptace si z ní ale pouze vyzobává jednotlivé scény a nevyhnutelně tak vypadá jako chudý příbuzný. Mustafa Shakir jako Jet obstojí, John Cho neurazí, Ed ale spíše vyděsí. Hudba je skvělá, zde je stále z čeho brát.

Třináctý krátkometrážní animovaný film nizozemské nadace Blender Foundation. Zdaleka ne tak povedený jako Agent 327: Operation Barbershop (2017) a zdaleka ne tak ambiciózní jako Elephants Dream (2006). Po letech strávených v open-source ústraní se Blender začíná posouvat do 3D mainstreamu a promítá se to i do jeho demo produkce; se vším negativním a pozitivním, co k tomu patří. Ke zhlédnutí zde.