atiratha

Prabhu Deva čiší se svou jihoindickostí z celého tohoto filmu. Ať už jeho nezaměnitelné choreografie ve stylu "máchám košilí" a "cucám si límec košile" přes zlouny s dušemi černějšími než zaschlá krev na meči Kálí, až po ne tak zcela jednoznačně dobré hrdiny, kteří nakonec udělají tu správnou věc. Vykreslení každodenně se dějících věcí ve společnosti, jako například znásilňování žen a korupce se tak nějak u něj taky už opakuje. Přesto moc pěkný a stylový snímek.

No, dokáže tohle váš kečup? Už od první série balancuje na hraně parodie žánru a dokonce sebeparodie. Některé hlášky jsou jak z Teleshoppingu s Horstem Fuchsem, ale ty krásné ženy, vtipy, úžasný vizuál a hlavně dnes už těžce retro hračky z něj dělají nezapomenutelnou záležitost. Mám chuť zahrát si No One lives Forever.

Zajímavost - část scén se točila v Praze, jelikož v Paříži nedostali povolení na zábor místa.

Tak jsem nakonec změnil hodnocení. Tenhle film teď používám k iniciaci ostatních do Bollywoodu, protože dokazuje, že i západního diváka můžou indické filmy bavit. Je to příjemně odlehčené, dobrá hudba, hlášky. V podstatě to dějově ničím nevyčnívá až na odvážné téma pánského eskortu (na indické poměry) ale je to řemeslně dobře provedené, tudíž doporučuji.

Tak tohle je i na masalu moc jednoduché. Jednoduchá dějová linka by asi příliš nevadila, pokud by zde byl lepší rytmus mezi milostnými a akčními scénami. Několik dějových momentů vyzní úplně do ztracena, akční scény jsou provedené i na indické poměry hodně přehnaně, a už nejsou ani směšné. Písničky taky nejsou kdovíjak zapamatovatelné. Jak mám rád Akshayovy filmy, tenhle je vysloveně nepovedený. Pusťte si radši podobný, ale o poznání lépe provedený Rowdy Rathore. Tak edit - dvě nebo tři písničky si teď pouštím dokola.

Film, jehož scénář se inspiroval divadelní hrou Kanji Virudh Kanji a ještě blíže australským filmem The Man who sued God z roku 2001. Akshay pouze ve vedlejší roli. Člověk by si řekl, že to nebude nic moc, ale ona se z toho vyklubala vcelku inteligentní konverzační komedie o roli náboženství v životě člověka a vztahu k Bohu, ať už kterémukoli. Charakterový vývoj Kanji Laljiho Mehty od obchodníčka hraničícího s podvodníčkem, který nesnáší církve proto, že to, co on dělá, dělají církve lépe a především výdělečněji se postupně dostává k člověku, který došel určitého duchovního poznání i přes mámení organizovaného náboženství. Oproti většině bollywoodu je zde většina písniček dějově nosná (kromě titulní, avšak o to zábavnější Go Go Govinda), příliš se tu divákovi nepodbízejí ani krásné ženy, zato vykreslení duchovních coby mstivých padouchů je zde dovedeno k dokonalosti a místy střety hrdiny s duchovními nabývají až westernových rozměrů. Celkově dobrá oddechovka na téma, které v Čechách nepovažujeme za zdaleka takovou kontroverzi jako v Indii, ale přesto se jí můžeme zasmát.

Zatím viděny dva díly. Zábavná premisa o nadvládě žen nad muži a dvou uprchlých mužích na naši planetu. Vinnetou ve své asi nejobskurnější roli. Gareth Thomas hrající tvrďáka v Blake's 7 tady hraje dosti bojácného a zženštilého muže, skvělá změna herecké polohy. Na úvodní scéně mě překvapila dobrá práce s miniaturami, ale co se divím, když to produkovala Sylvia Anderson, která už měla zkušenosti s Thunderbirds, Space:1999 i UFO. Zvláště v dnešní době smazávání genderových rolí se jedná o zábavný kousek a milovníkům kuriozit doporučuji. Takže po shlédnutí celé série - je to kupodivu zábavné a koukatelné celou dobu. Na to, že to je vlastně "pitomost" mě to celkem drželo. Rozhodně lepší tempo než většina seriálů té doby. I dnešní divák s rozsahem pozornosti na úrovni vinné mušky to zvládne.

Bollywood skládá poctu sám sobě a jde mu to. První část se nese v poněkud pomalejším tempu, ale i tak má některé vtipné i dojemné momenty. Skok do "současné doby" pak přináší velmi zábavné scény, jako předávání filmových cen, kde většina hvězd hraje sama sebe. Shodneme se s NinadeL, že fiktivní trailery k Abhishekovi a Akshayovi byly k popukání, zvlášť v kontextu Akshayových posledních filmů (Rowdy Rathore, kde vlastně taky hraje policistu) nebo Salmanova Dabanggu. Tady musím vypíchnout jeden aspekt bollywoodských filmů, a sice, že díky své stopáži někdy lépe dovedou prokreslit hrdiny a vysvětlit jejich motivace, takže později ve filmu lépe soucítíte a vžijete se do děje. Skutečně jsem se přistihl, jak nenávidím hlavního padoucha a jak fandím SRK (Shahrukh Khan), aby se s ním vypořádal. Nakonec musím ještě vyzdvihnout hudbu, ta se opravdu povedla a zněla v uších dlouho.

K synopsi v zásadě není co dodat, až na to, že prvních 40 minut jsem skutečně soucítil s útrapami hlavní hrdinky. Indové jsou k sobě vzájemně na evropské poměry docela krutí i v reálu, ale tady ve filmu to opravdu lámalo srdce. Vykreslení mezinárodního prostředí kurzu téměř na jedničku, i když si autoři neodpustili do třídy nasadit ještě jednoho Inda a Pákistánce, takže půlka dialogů ve třídě je stejně v Hindi. Rozvíjející se vztah mezi francouzským spolužákem a hlavní hrdinkou je moc hezky vyjádřen například dialogy, kdy každý mluví ve svém jazyce, nerozumí si a přece na určité rovině ano. Závěr, kdy Shashi všem vytře zrak svou angličtinou by byl výborný, kdyby jej následně autoři neshodili tím, že se Shashi vrací ke svému životu takřka beze změny, respektive svou novou znalost nadále aktivně nevyužívá, takže si vydobyla jedno menší vítězství, ale pak se pokorně vrací do stínu svého manžela a náctileté dcery. Tohle vyznění je samo o sobě sondou do indického myšlení. Sridevi byla ve své roli výborná, i herci tvořící mezinárodní mix ve třídě byli velmi dobří. Celkově moc hezké pokoukání a taky zamyšlení.

Neznalý původního muzikálu, vydal jsem se doplnit si vzdělání a jak už to tak někdy bývá, učení někdy bolí. Zabývat se dějem nemá, vzhledem ke klasické povaze libreta cenu, lze tedy hodnotit snad jen zpracování a herecké výkony. Anne Hathaway coby Fantine byla dechberoucí. Sacha Baron Cohen a Helena Bonham Carter alias Thenadierové museli snad pro své role být vybrání na základě svého působení ve snímku Sweeney Todd. Jejich výkon na mě působil svěžím živým dojmem a zdá se, že si to opravdu užili. Naproti tomu mne nepřesvědčil Eddie Redmayne coby Marius, nevěřil jsem mu žádnou emoci. Domnívám se, že se jednalo o opravdu věrný přepis, avšak při této stopáži bez přestávky je zpěv takřka nepřerušený běžnou řečí opravdu namáhavou zkušeností. Nikterak tomu nepomáhá ani vizuální styl. Poměrně časté používání trikových záběrů pro pozadí by se dalo prominout, i když to vypadá prostě lacině. Co se ale nedá prominout je kamera. Neustálé záběry zblízka na obličeje účinkujících nám sice daly možnost spočítat póry všech postav s vlastním výstupem, leč posedlost nízkou hloubkou ostrosti zapříčinila, že i při tak statické záležitosti, jako je zpěv na místě, obličeje herců neustále vypadávaly z ostré zóny a stávaly se nekoukatelným rozmazaným mišmašem, aby vzápětí proti našim unaveným zrakům vyrazily z plátna řasy či další póry. Režisér se naprosto vzdal možnosti ve třech čtvrtinách filmu jakkoli podtrhnout libreto vizuálním jazykem, a snad byl ovlivněn současným trendem přinášet k filmům nové smyslové zážitky (3D, pohyb, pachy), že svým divákům chtěl dopřát zcela nečekanou kinetózu i při 2D představení. Dlužno říci, že od smrti Fantine se tahle bezúčelná manýra jen zhoršovala, což v kombinaci s přetaženým koncem předlohy(všichni vědí, jak to dopadne, ale je třeba odzpívat ještě pět písniček) činí z druhé půlky "opotřebovávací válku" s divákem. Kromě krutých hrátek s hloubkou ostrosti často zůstává rozum stát i nad samotnou kompozicí. V české verzi musím pochválit adaptivní umístění titulků Komiksová verze doprovázená pouze zvukovou stopou by bezesporu byla lepším požitkem. Film stojí za to vidět kvůli některým momentům a výkonům, ale kameramani by se příště neměli bát o stupínek nebo dva více přiclonit.