Barkku

Dávám dva, protože to bylo hrozný. Ale překvapivě celkem zábavně hrozný ;-)

Hrůza. Tohle zpracování vůbec nedává smysl. Kdo viděl německou verzi z 2005, musí doufám uznat, že poetika i vtip v ní obsaženy, se tady neobjevují ani vzdáleně. Dívám se na ten film (ano, ještě se dívám a už mám potřebu skočit z okna) a hrozivě se nudím, schovávám se pod stůl studem, že Evan R.W. tu roli vzala a že scénáristi si mohli myslet, že jejich verze bude vylepšením. Přitom původní film Tila Schweigera mám fakt ráda a mohu jen doporučit.

Skvělý film, herci, nápady, provedení, obsazení...ale hvězda dolů za useknutej konec. Fakt mě naštvalo, že si někdo moh myslet, že je to dobrej nápad nezakončit. Konečně si jednou filmaři na sebe upletou bič v podobě dobře rozehranýho krimithrileru... a pak to prostě vzdají. A)divák se cítí méněcený, jelikoš jim nestál za vytvoření inteligentního konce B) nabízelo se několik možností, jak film uzavřít a neztratit tak na působivosti. Škoda. Fakt mě to bavilo.

Pro mě tenhle film překračuje hranice. Místo hádek o uvěřitelnost reálií soustřeďme se raději na skutečnou podstatu příběhu. Co je pro některé lidi snadné, pro jiné je těžké. Můžeme se tvářit, jak máme ve svých politických názorech jasno, ale pak vše přehluší životní rozhodnutí veskrze neuchopitelná, protože jsou čistě osobní a tím neobhajitelná před kýmkoli dalším. Čeho všeho se člověk MUSÍ vzdát? Má o tom někomu referovat? Život není jen o tom, s kým žijeme, kde a jakou děláme práci. Přesto všechny tyhle věci o nás vypovídají. O našich možnostech a síle je využít. Postava Tomáše je podle mě plná zdravého vzdoru a ukazuje na právo se odlišovat, žít po svém a na to, jaká cena se za to platí a že to není v pořádku, protože lidí jako je Tereza je také dost...nebudu zabíhat do detailů. Líbí se mi, jaké víry otázek film spouští. A v dnešní době by neuškodilo, kdyby si film pustil každý a dal si věci do perspektivy, protože jak postavy filmu, ani my tu nebudeme navždycky.

Když dva dělají TOTÉŽ, není to totéž...(!)

Film mě zaujal hlavně dokreslováním hlavní postavy pomocí malých živých rekvizit - broučků a šnečků poeticky se plazících v jejích vlasech a dýchajících stejného boha jako Sierva, vychovávaná černoškou chůvou. Režisérka dokonale proniká do duše dospívající dívky, která neví "Jak chutnají polibky" ,celé dny se nudí ve velkém prázdném domě vedle rodičů, jejichž životům rozumí ještě mnohem méně než tomu svému. Zcela nevinně se dostane do situace, kterou není ze své pozice schopna ovládat, ale najde spřízněnou duši. Poprvé v životě se stylizuje do role svůdkyně, přestože neobratně a vlastně nevědomě, jelikož v jejím chování převládá ještě vliv dětství a necírkevní výchova. Pomalý vývoj milostného vztahu umocněný příliš silnými pocity kněze, který na ni dohlíží, a pro něž jde o zakázané ovoce, je v závěru dovršen snovou scénou nadčasového významu splynutí duší.