malesrdce

I přes (pro mne nepochopitelné) velmi nízké hodnocení na ČSFD musím říct, že se mi film moc líbil. Vyvolal ve mně velikou dávku příjemné a sladké nostalgie. Navíc ve filmu jsou místa, kde jsem prožil dětství - až se člověku chce brečet nad všemi těmi krásnými vzpomínkami, které se už bohužel nikdy nevrátí. Film je plný té tajemné a kouzelné poetiky, kterou mám tak rád. Zanechal ve mně to něco sladkého v srdci, co zůstává... Čím je člověk starší, tím cennější jsou pro něho právě vzpomínky. A člověk se jim snaží dát rám, aby si je uchoval už navěky, ale vzpomínky stále více šednou, barvy se ztrácejí a umírají společně s člověkem.

Mulholland Drive amerického režiséra Davida Lynche nás přivádí do mystické časové smyčky, ve které se střídá sen s realitou a pocitem viny hlavní hrdinky. Je však velmi obtížné definovat přesnou hranici mezi realitou a snovým světem. Do jisté míry je tento snímek prazvláštním způsobem znepokojivý, nicméně nás právě tou svou zvláštní potemnělou atmosférou láká ponořit se hlouběji do Lynchova světa jeho mysli. Mnoho otázek před námi vyvstává a my na ně začínáme hledat odpovědi s touhou rozluštit jednotlivé indície Lynchova filmu. Tento film můžete vnímat několika způsoby. Buď se budete snažit hledat jednotlivé roztroušené indície velmi mistrně skryté ve filmu a skládat je do nějaké smysluplné mozaiky nebo se jen ponoříte do atmosféry filmu a necháte se unášet svými pocity. Jeden i druhý způsob vás však dovede na Mulholland Drive. Na této cestě na vás může padat úzkost, kdy se můžete začít cítit omámeně a ztraceně. A může se vás také zmocnit pocit jakési blíže nedefinovatelné psychické schizofrénie, pokud se až příliš ztotožníte s hlavními postavami filmu a necháte se temnou a úzkostlivou atmosférou filmu až příliš strhnout a pohltit. Jsou zde mnohé scény, které bychom mohli označit za jednoduché, ale tím, že jsou natočené právě Lynchem, dostávají úplně jiný rozměr, kdy jejich prostřednictvím v nás David Lynch vyvolává zvláštní druh jemného vlnění úzkosti, znepokojení až postupně se stupňujícího napětí. Například dialog mezi dvěma muži ve Winkie´s restauraci. Navíc jsou tyto zdánlivě jednoduché scény znásobené důmyslně vybranou hudbou na pozadí a mistrným pohybem kamery. To jsou všechno jemné detaily, které se však stávají důležitou součástí výsledného vyznění té které scény. O Lynchově tvorbě můžeme hovořit jako o bizarní projekci stavu jeho mysli, ale jsou to projekce, které jsou součástí něčeho daleko většího a smysly neuchopitelnějšího než je náš trojrozměrný svět. Kdo se tento svět snaží poodhalit a přijmout do své vlastní reality, stává se součástí Lynchovi projekce jeho vlastní mysli. Když potom vezmeme do úvahy, že je vše propojeno, potom poznáváme, že stejná projekce Lynchovi mysli je zároveň i naší vlastní projekcí. A to je velmi znepokojivé už samo o sobě. Avšak v člověku je vždy něco temného a záleží jen na něm, zda-li tuto temnou stránku své duše bude mít pod kontrolou, nebo ji nechá zmocnit se ho. Hudební kulisa je stejně znepokojivá jako samotný film. Je součástí celého příběhu. A stává se důležitou součástí některých scén, jako je například ta z kabaretu Silencio, kdy kouzelník začíná mluvit: „Není tu kapela“ „Nemáme kapelu“ „Tohle všechno je ze záznamu.“ A vy vidíte tu zpěvačku a slyšíte ji zpívat. Tu nádherně tesknou hudbu. A potom ji spatříte, jak na pódiu odpadne, ale píseň trvá dál. To je vrcholný okamžik skutečně silného momentu, kdy se mne osobně zmocňuje něco velmi nedefinovatelného. Jakýsi blíže nespecifikovatelný pocit, že se nacházíte v cizím snu, kde by jste vlastně ani být neměli. Na tomto místě si je možné uvědomit tu výjimečnou Lynchovu absurditu, před kterou byste chtěli utéct, ale zároveň vás něčím jedinečným přitahuje a vy zůstáváte tam, kde jste a necháváte se unášet stále hlouběji do modré krabičky, která vás nakonec pohltí svou temnotou, jako teleportačním výtahem mezi snem a skutečností. Na podobných místech jako v kabaretu Silencio se setkáváme s genialitou Lynchovi tvorby, kdy zvuky trvají, i když by už vlastně ani neměli, protože už není těch, kteří by je hráli anebo zpívali. To ve mně evokuje představu, že i náš trojrozměrný svět je jen záznamem toho, co trvá věčně. A to je do jisté míry opět pro mne velmi znepokojivé zjištění. A tu už vám nezbývá nic jiného než se nechat pohltit onou modrou krabičkou, protože je to pocit tak schizofrenní, že chcete před tím vším utéci. A právě ona modrá krabička je cestou z časové smyčky, ve které jste se ocitli a která vede k vašemu prozření. Přiznám se, že tvorbu Davida Lynche miluji, protože v ní objevuji úžasný prostor a hloubku. David Lynch je skutečným filmařským režisérským Mistrem, který své filmy skládá jako puzzle, ale výsledná mozaika je pro mne osobně pokaždé vrcholným filmařským zážitkem a jedinečným uměním.