stalag

První díl je vážně výborný! Parádně francouzské, imperiální, velkolepé, herci dokonale vybraní a naprosto skvělí. Celkový design - tváře a styl herectví, kostýmy, výprava, aranžmá akce, atmosféra, tvoří perfektně vyladěný, snadno zapamatovatelný, spektakulární originál. To, co film dnes musí mít, aby vůbec mohl do kina. 🤓 Pár joků se vždycky hodí, ale jinak lze Tři mušketýry v těžké době snadno pojmout na vážno a do nečekané hloubky. Viz naše legendární 4 dílná rozhlasová adaptace z roku 1969 - Němec ve své první velké rozhlasové roli (D'Artagnan), Haničinec (Athos), Kačírková (Milady). Pořád je to přece velký příběh zasvěcení D'Artagnana do lásky, přátelství a politiky na pozadí skutečných dramatických historických událostí. Příběh, který, stejně jako život sám, rozhodně nekončí happy endem. 🤓 Násilné aktualizace netřeba - dnešní civilizačně rozseknutá Francie už zase jednou na pokraji občanské války (a nejen ona), kombatanti v nepřehledně úporných duelech evokují válečné scény z ukrajinské fronty (přitom natáčet se začalo už v srpnu 2021, do června 2022), elity prohnilé, cynické, naprosto nehodné obětí a cti věrných mušketýrů a služebných. Přitom právě ono 'poddanstvo', neboli dnešním jazykem občanská společnost a její vůdci (Athos, D'Artagnan a spol.) a jejich étos a odhodlání, budou muset, jako vždy, všechny osudové bitvy vybojovat a civilizaci - společnost (Francii, Čechii, etc.) vysekat z průšvihů. 🤓 Tvůrci odhodlaně tasili všechny kvality předlohy: barvité, dobře charakterizované postavy nejrůznějších naturelů, pozic a stavů, vzájemné zrcadlení mnoha zcela rozdílných milostných zápletek (D’Artagnan - Constance, Athos - Milady, král - královna, královna - Buckingham a přidali další, Milady - Buckingham, ve druhé díle pak Aramisova sestra - Porthos), Athos v Casselově podání je jedinečný coby D’Artagnanova průvodcovská otcovská postava, ve své obdivuhodné morální integritě a současně milostné rozpolcenosti mimořádně lidská a právě tím nejvíc oslovující. 🤓 Druhý díl - Milady, jako završení dvoudílného projektu, ovšem nefunguje vůbec - upozadění D'Artagnanovy linky a přesouvání důrazu na Athosovu historii, přítomnost a budoucnost s Milady, rozehrání mnoha vedlejších motivů, které prohlubují charakteristiky dalších postav (zejména Aramise a Porthose) a vtahují nás stále víc do empatické účasti v mušketýrských akcích na život a na smrt - ale to vše bez vyvrcholení vyprávění, bez zúčtování s Milady a tím bez katarze, zato s cliffhangerem v posledních vteřinách… Bude to nejspíš tím, že Milady zjevně není zamýšlena jako díl závěrečný, protože jako druhé dějství - mezihra před ‘grande finale’ naopak funguje skvěle! Jen nás tvůrci veškerým promo uvedli v omyl, což od nich není hezké, ale důvod je zřejmý - peníze. 🤓 Dimitri Rassam na svůj vysněný velko projekt sehnal hodně eur (72 milionů), ale nepostradatelným koproducentům z Pathé, Německa, Španělska a Belgie film představil jako dvoudílný, jít dál by asi znamenalo riskovat, že se vyděsí a utečou (ani 100 milionů €, tedy 2,5 miliardy našich kaček, by totiž nestačilo). Navíc do dvou dílů svoje první Tři mušketýry rozvrhl již Dumas a dvoudílná byla i poslední francouzská adaptace Borderieho (1961) i ta Lesterova britská (1973-74), takže se všichni mohli uklidnit úspěšně vyzkoušeným formátem. Každopádně teď je to velký risk. Pokud se tvůrcům nepodaří v dohledné době získat z výnosů dvou filmů dost, aby mohli zkompletovat svoji mušketýrskou trilogii, ostatně jako Dumas, který ovšem - pozor,  ve svém třetím pokračování vyvraždil všechny hochy kromě Aramise - takže je třeba se připravit na to, že taky někdo z “našich” může umřít... Zkrátka, pokud rychle neseženou prachy, z potenciálně nejlepší mušketýrské adaptace všech dob, zbyde jen předražené, z poloviny nefunkční, evropské torzo a to by opravdu byla velká škoda. Držme monackému playboyovi Rassamovi a Francouzům vůbec všechny palce.

Ophüls to samozřejmě není - a teď nemyslím Ophülsovu německou a francouzskou adaptaci (1933) stejné předlohy Liebelei (Flirtování), ale jeho adaptaci jiné Schnitzlerovy hry Reigen. Ovšem Ophülsův Rej (1950) je jen jeden, že. Nicméně, stále platí, že Christine je Schnitzler, což je taková kvalita, že stačilo dobře obsadit a s výborným kameramanem pietně převést na plátno. 🤓 “Dovolila jsem si přišít podšívku. Byla trochu odtržená.” -  “Jehla a nit, to jsou nebezpečné první rekvizity manželství.” Pro Delona s Romy to bylo osudové setkání. Alain ve svém druhém filmu je ještě notně prkenný, jakoby v obavách, aby vedle už slavné Romy neudělal chybu. Ale pěkně to zapadá do role společenského outsidera, který se proti své vůli ve filmu i v reálu zamilovává do vídeňské “porcelánové” panenky s těma děsivě optimistickýma dětskýma očima… Tragédie je neodvratná. 🤓 Christian Matras, klasik francouzského filmu, který kameroval s nejvýznamnějšími francouzskými režiséry od Velké iluze po Cartouche a Buñuelovu Mléčnou dráhu, taky Gérarda Philipa v několika jeho nejslavnějších rolích (Idiot, Fanfán Tulipán, Milenci z Montparnassu), měl již za sebou skvělou sérii výjimečných literárních adaptací s Maxem Ophülsem, rámovanou dvěma přelomovými formálními unikáty - Rejem, s originálními pohyby kamery a kompozicí, a Lolou Montès (1955) s originálními pohyby kamery v jedinečně barevně stylizovaném cinemascopu (je třeba rozhodně koukat na restaurovanou criterionovou verzi). V Christine se po něm chtělo “jen” brilantně nasnímat barevný kostýmní film se zajímavými herci. Jako bonus příběh naléhavě zpřítomnil vhodně zvolenými detailními záběry.

Když někdo natočí top válečný biják Saving Private Ryan 1998, mohl by si říct, že stačilo. Ale pokud je mu líto přestat a vytvořený tým s cennými zkušenostmi využije ještě ke komerčně i kriticky úspěšné produkci Band of Brothers 2001 a následně k The Pacific 2010, vznik Masters of the Air je nevyhnutelný. Takže je nakonec dobře, že vznikli. 🤓 Cennost slavné předlohy univerzitního profesora je v komplexní dokumentaci mnoha skutečných situací, epizod, jednotlivých osudů, ne ve schopnosti jejich dramatizace. Realita v tomto případě mluví sama za sebe. Působivost námětu spočívá v širokém rozměru tapisérie s mnoha dílčími strhujícími, jindy provozně zajímavými nebo jen všedními detaily války. Efektivní (a opravdu epické) je to jen ve své celistvosti, takže těch slabých 7,5 hodin děje na nás mělo být vrženo najednou. Klidně bychom si po každých cca 47 minutách rádi zopakovali působivou úvodní titulkovou sekvenci (balení od Applu vždycky potěší, že), ale předlouhé závěrečné titulky jsme si mohli dát jen jednou, až nakonec. To musel vymyslet obzvlášť zlomyslný kazisvět, že 20% každého v týdenním intervalu vypouštěného dílu budou zabírat úvodní titulky, next on a závěrečné titulky. Neškudlit a příště více odvahy. Člověka trochu děsí, že ztráta drivu Applu se projevuje i v rozhodnutí, jak uvést seriál. 🤓 Osmdesát let po válce je těžké stvořit přesvědčivě nehostinné a drsné prostřední a přiměřeně sešrotované lidi v něm. Takže nejvíc Masters narazili ve stalagovských epizodách, kde bylo příliš útulno, čisto a nažehleno kolem hladce oholených tváří s pěstěnými kníry. Nechci hned dávat za vzor Wilderův Stalag 17, protože jeho hlavním cílem nebylo realisticky ukázat těžký život v zajateckém táboře (přestože si to většina csfd myslí), ovšem vedle Masters působí i tak mnohem věrohodněji. 🤓 Stalag 17 je, jak známo, pod záminkou a slupkou táborového humoru, přesnou dvojjedinou studií individualismu na jedné straně a masové manipulace na druhé. Logicky byl film u nás za minulého režimu naprosté tabu, i když většina ostatních Billyho počinů byla s velkou slávou uváděna. Cinefilové ocení také znalou a inspirativní práci se strukturou vyprávění a s point of view, v tomto směru je Stalag 17 od prvních záběrů přímo výukovým filmem. 🤓 Ale zpět k Masters: milovníci leteckých filmů a WWII si mohli osvěžit, chvílemi naplno prožít, případně doplnit o méně známý detail oblíbené téma. Finále bylo silné a důstojné, tedy i slzu opravdového dojetí jsme mohli zamáčknout. Seriál objevil i jeden nový herecký talent, o němž ještě uslyšíme - Nate Mann ("Rosie" Rosenthal). Přesto, už mnohá desetiletí platí, že kdykoli se objeví nový film o WWII, je dobré srovnat měřidla a vrátit se k nepřekonatelné autenticitě The Story of G.I. Joe 1945, co se týče pozemního válčení, a ke dvěma třem 'zakladatelským' leteckým filmům o WWII. 🤓 Nikdo už totiž nenatočí lepší scénu bombardérské beznaděje než Gablovo rozhodné, přesto nakonec marné navádění přistání zdecimovaného bombardéru pilotovaného bombometčíkem (35. min, Command Decision 1948). Nikdo už nenatočí lepší dialogovou srážku názorů mezi populistickým alibismem váhavých politiků a odpovědným válečným velením - půlící scéna v tomto filmu (top mužský cast MGM). Nikdo už nenatočí lepší symbolický shot než je commander Gable, sám sedící ve velícím sále proti obrovské mapě Německa, zdrcený, přesto s vědomím nezbytnosti pokračovat v boji, protože jen tak budou předchozí ztráty vůbec k něčemu (92. min + klíčová předcházející scéna). Působivost tomuto záběru dává nejen drtivě prostá kompozice vyjadřující nekonečnou tíhu obrovských ztrát při denním bombardování, ale také Gable se svou osobní historií. Režisér chlapských filmů ‘Wild’ Bill Wellman, sám pilot WWI a tvůrce skvělých leteckých filmů, o Gablovi kdysi řekl, nikoli bez důvodu, že byl nejtragičtější postavou Hollywoodu. Soukromý život ‘Kinga’, nejzářivější mužské hvězdy 30. let, byl neuvěřitelnou sérií špatných, často bláhově vypočítavých, životních rozhodnutí v pochopitelných, ale těžko omluvitelných situacích, a z nich opakovaně plynoucích pocitů provinění. Tragická smrt manželky Carole Lombardové, při leteckém neštěstí v roce 1942, spěšně se vracející do Hollywoodu v obavách z Clarkovy nevěry s mladší kolegyní, nebyla výjimkou. V tom jediném záběru Command Decision a v kontextu děje celého filmu se to všechno neopakovatelně sešlo. Samozřejmě pomohla i Gablova dvouletá válečná zkušenost u bombardovacího letectva, kde kromě natáčení náborových filmů pro palubní střelce, se v Anglii v roce 1943 zúčastnil minimálně 5 bombardovacích misí, i těch denních nad Německem. Poté, co byl jeho letoun opakovaně zasažen flakem s následným jedním mrtvým a dvěma zraněnými, střepina mu prošla botou a jen o fous minula jeho hlavu, MGM vyvinulo značné úsilí, aby ho, byť proti jeho vůli, vyreklamovalo z aktivní služby. 🤓 Nikdo už nenatočí lepší studii velení morálně rozložené bombardovací jednotce a sílícího stresu vedoucího k totálnímu vyhoření a zhroucení, než pilot a celoživotní fanda do létání Henry King v Twelve O’Clock High 1949 podle předlohy vzniklé na základě přímé zkušenosti mnoha účastníků bombardovacích misí. O psychologické práci se zvukem (po zásluze oceněné Oscarem) ve zdánlivě klidných scénách (déšť je tu využit na maximum) a letecké bitvě v závěru, vyfutrované autentickou výstrojí a reálnými bojovými docu záběry obou stran, nemluvě. Nikdo už nepředvede lepší crash landing s B-17 bez podvozku, než  tehdejší hollywoodský stunt pilot Paul Mantz pro tento film (9. min). Snad jediný případ v dějinách, kdy jeden člověk bez zbytku posádky dokázal sám vzlétnout s létající pevností. Těch, co dokázali sami přistát (stejně jako Mantz při tomto svém legendárním kaskadérském kousku), bylo samozřejmě během války víc. Jedinečný záběr byl nepřekvapivě použit i v roce 1962 v dalším filmu, který stojí za připomenutí - War Lover (59. min). 🤓 Zejména oba zmíněné filmy točené krátce po válce mají dvě unikátní přednosti - jsou prosty optimistického bojového ducha propagandistických filmů točených za války a místo toho nabízejí komplikovanější, realističtější pohled na zákulisí i podmínky válčení, přitom v prožitcích i detailech mimořádně věrohodný, protože výstroj i letadla byly pravé a všemi sdílená zkušenost byla také ještě velmi živá (členy filmové branže nevyjímaje). 🤓 War Lover, v hlavních rolích již s generací dospívající po válce, s novovlnařsky civilní romancí, je přesto možná posledním velkým leteckým filmem, který ještě má skutečnou patinu WWII. Nikdo už nenatočí autentičtější provoz posádky B-17 než je prvních 26 minut tohoto filmu, lepší fight posádky než posledních 20 minut a nikdo už nezahraje lepšího air daredevila než Steve McQueen (vedle Motýlka, pro mě tady nejlepší Steve ever). Jeho kapitán Rickson je příkladem hranice oddělující hrdinu od psychopata, jak trefně poznamená lékař jednotky. Callum Turner v Masters je jen velmi, velmi krotkým stínem a je to škoda. Opravdový kontrast s klidným ‘Elvisem' by dal sérii větší náboj. Ovšem Callum je původně model, hraje 12 let a ještě si ani nestihl uvolněně posadit hlas. Navíc žijeme v době uhlazené korektnosti, takže nelze čekat zázraky. 🤓 Taky je třeba se smířit s tím, že autentické válečné zásoby výstroje a ‘plechu’ došly nejpozději v 60. letech, v Milovníkovi války ještě nadělali spoustu muziky s třemi skutečnými éry. Co by za ně dneska dali. Stejně tak se dnes nedají použít v hraném filmu pro přesvědčivou věrohodnost dokumentární černobílé válečné záběry, což se ve všech třech zmíněných filmech bohatě a účinně děje. CGI samozřejmě dovoluje barvitě “zobrazit” dříve nemožné, ale jak se opakovaně potvrzuje, je to pouze novodobá verze kinematografie atrakcí, ohromujících spektakulárních momentů - rychlý silný šok na úkor hlubší emoce a následného myšlenkového zpracování diváka, tzn. že výsledkem je často jen povrchní zážitek, nic, co by nám trvale zůstalo v paměti, co by mělo šanci pohnout naším vědomím (a následně i svědomím). 🤓 Takže ano, Masters jsou završujícím dílem. Bojovníci WWII už v podstatě nežijí a my potřebujeme čistý stůl. Před námi jsou úplně jiné filmy o nové velké válce.