belldandy

***** za scénu: "Ále, co budu zpívat." (!!!). Frič tu odhaluje filmvové postupy, jimiž režiséři tvoří přechody mezi hranou částí filmu a jeho zpívanou vložkou. Mám podezření, že sem chtěl původně Frič opravdu píseň vložit a pak z toho na poslední chvíli z nějakého důvodu sešlo. Homur této scény mi totiž sedne tak do naší postmoderní doby, ale připadá mi neuvěřitelný ve 30.letech.

Satoši Kon je nadějným nástupcem Mijazakiho a Takahaty. Stejně jako oni si počíná jako by anime byl docela obyčejný (hraný) film a nesnaží se s ním nakládat jako se zvláštním subžánrem. A jak je vidno, daří se mu. Stejně jako Mijazaki dokáže oslovit i euroamerické publikum. Tokyo Godfathers jsou tradičním vánočním příběhem plným čekaně nečekaných náhod a šťastných řešení neřešitelných situací. Rozehranou situací bezdomovců, jejichž život je náhle doprovázen sérií lehce zázračných událostí - připomíná Gilliemova Krále Rybáře. Tokijští kmotři se odehrávají jako symbolická paralela k vánočnímu příběhu narození Ježíše Krista. Trojice bezdomovců jako poněkud parodická verze tří králů nachází malé dítě a následně pak hledá a po mnohých ztřeštěných dobrodružstvích skutečně nachází jeho rodiče. Při tom odkrývají a řeší i své životní poměry a události, díky nimž se ocitli na ulici. Dítě jako šťastný amulet je provází zázračnou vánoční nocí, aby jim nakonec poskytlo možnost návratu do "života" a pocitu vlastní hodnoty. I zde stejně jako v předchozích Konových filmech najdeme několik fantazijních scén odehrávajících se jen v představách či ve vzpomínkách hlavních hrdinů. Oproti jim je však tento film mnohem ucelenější, pochopitelnější a „normálnější“. Mezi vánočními příběhy však rozhodně vyniká svým bláznivým kouzlem blízkým právě Gilliemově poetické linii tvorby. Tím je mi toto dílko osobně velmi blízké a sympatické.

Výborný film, o tom jaké je to prokletí i vyvolenost - lišit se od ostatních.

Jen Luis Buńuel si může dovolit, aby se hlavním hrdinou jeho filmu stala církevní dogmata. Cesta poutníků do Santiaga de Compostella tvoří jen linii, na níž jsou jednotlivé epizody navěšeny jako korálky na šňůru perel. V křesťanských dogmatech (s oblibou o vztazích v Božské Trojici nebo o míře božství a lidství krista) Buňuel nachází krásu a poezii. Nesmyslnost jednotlivých scén jakoby stále měla kořeny v Buňuelově surrealistické minulosti. Pokud dokážete najít v tomto tématu stejně jako Buňuel poezii a estetické zalíbení, film si opravdu užijete (stejně jako já). V opačném případě si ho můžete užít alespoň jako boj proti náboženskému tmářství. (Podobný výklad filmu dává i Martin C. Putna ve Filmových listech Projektu 100. Mylím však že chybně.)

(česky: Moji sousedé Yamadovi). Zatím poslední Takahatův film nás zaskočí v první chvíli tím, jak málo má společného s klasickou anime. Jednoduchá kresba odkazuje k evropským vzorům. Epizodický chatrakter Yamadových porušuje celistvou výstavbu filmu a připomíná řadu za sebou jdoucích seriálových dílů. To však neznamená, že film působí nejaponsky. Právě naopak. Svým podáním odkazují Yamadovi ke klasickým japonským dílům (viz. např. Jasunari Kawabata). Stejně jako u emblematického filmu studia Ghibli "Můj soused Totoro" , je děj jako kompaktní útvar se začátkem, vrcholem a závěrem celkem podružný. Důležitá je však atmosféra a emotičnost jednotlivých scén. Moji sousedé Yamadovi jsou vystavěny jako sled anekdotických a poetických příhod rodiny Yamadových, podaných sice z ironického odstupu, nikoli však bez citového zaujetí. Během filmu máme možnost sblížit se s "takovou normální japonskou rodinkou", abychom na závěr spolu s hlavními hrdiny (přes všechny výhrady, jež k sobě navzájem mají) pocítili vzájemnou spojitost. Citíme, že jejich osudy se od těch našich zase tak neliší.

Při sledování filmu Annie Hallová jsem konečně i já pochopila, že Woody Allen je génius humoru - a to humoru v jeho nejvyšší osvobozující funkci, ve které dokáže změnit tragickou situaci v komickou a kdy vás nutí se smát, abyste nemuseli plakat. Smutek nad obtížností překonávání samoty a složitostí vzájemného dorozumění je hýřivě převálcován sérií nápaditých "gagů" = netradičních filmových postupů. Woody Allen nás marnotratně zaplavuje množstvím svých nápadů, v rámci nichž neustále porušuje zavedená pravidla filmového vyprávění. Hlavní hrdina filmu komunikuje nejen s chodci na ulici a osobnostmi, které doslova vtahuje na plátno, ale i se samotnými diváky. Allen nás nechává nehlédnout i do myšlenek svých hrdinů. Také dovolí Dianě Keatonové (alias Annie Hallové) vystoupit ze svého těla a Alvy Singerovi (ztvárněnému jím samotným) vrátit se do školní třídy a vést se spolužáky freudovský dialog. (Neruší ani to, že mnohé z těchto "gagů" byly ještě mnohokrát ve filmech využity a citovány, a to i samým Woody Allenem.) Absorudita těchto situací je vyvážena všedností až banálností samotného příběhu. "Proč nám to nevyšlo?", ptá se Woody Allen a s ním i divák. "Proč naše láska neobstála ve zkoušce časem? A měla vůbec někdy šanci?"

Film Memories je souborem tří vynikajících povídek. Pod producentským žezlem Katsuhira Otoma vznikl skvost mezi anime-filmy. Režisérem prvních dvou povídek je Kouji Morimoto. K názvu filmu „Vzpomínky“ se přímo vztahuje jen první příběh „Magnetická růže“, který vypráví příběh posádky lodi „popelářů“, jejíž členové Aošima a Heintz uvíznou v počítačem zrealizovaných vzpomínkách mrtvé operní divy. Povídka „Smradlavá bomba“ pojednává o apokalypse, kterou světu přivodí smolařstvím poznamenaný mladík Nabuo Tanaka. Poslední povídku, jež je zaslouženě vrcholem celé série, zrežíroval sám Otomo. „Město kanónů“ nabízí vizi v tradicích Fritze Langa. Město je uzavřeným světem, který zná jediný cíl – příští odpal. Svět permanentní války bez přímého nepřítele nabízí hlavnímu hrdinovi, malého chlapci, jen málo možností k snům a idolům. Stejně jako v Akiře i zde Otomo podává člověka v zmutovaných děsivých formách. Město i všechny postavy zůstávají anonymní. Přesto jakoby vyjadřoval cosi již dlouho známého - naše staré strachy. V tom snad skví praví význam názvu filmu. Všechny povídky odhalují nezvladatelnost a podmaňující moc, jež nad námi moderní technologie má. Dávají tvar našim obavám a v nové podobě nám ukazují to, co již v jiných podobách uskutečnilo.

Město nerovných stěn a pokroucených tvarů, ostrých hran a špičatých rohů, město zkřivené uvnitř i navenek je dějištěm Bártova krysaře. Surreálné loutky vycházejí z tradic středověkého řezbářství poučeného českým rondokubismem. Doplňovány jsou ovšem reálnými rekvizitami (jídlo, víno, krev). Řeč je nahrazena skřeky. Městu vládne atmosféra rušného schraňování a schánění. Lidské úsilí se příliš neliší od krysího. Lidé a krysy se navzájem podobají a dlouho žijí v určité symbióze. Ve dne se lopotí lidé a v noci město ovládnou krysy. Obludně velké krysy však nabírají navrch. Jednoho dne však vkráčí do "Města" Krysař jako fantastické stvoření z mýtů a vyčistí město od všech krys. V závěrečné sekvenci nabírají lidé spolu s krysí povahou rovněž krysí vzhled. Jejich konec je neodvratným a logickým vyústěním příběhu. - Jiřímu Bártovi se podařilo natočit mrazivě pravdivé ztvárnění Dykova příběhu.

Thriller, erotický film nebo detektivka? Zrzavá veverka je žánrově nezařaditelný, avšak autorsky vyhraněný film Julia Medema. Hlavní hrdina tohoto filmu se snaží přesvědčit dívku, jež ztratila paměť, o jejich vzájemném dlouhodobém vztahu. Příběh se postupně komplikuje a divák ztrácí jistotu, kdo tu koho klame. Zrzavá veverka je nejen název campu, kam se milenecká dvojice uchýlí, ale je také symbolickou maskou hlavní hrdinky. Tento význam nám pomahájí pochopit ukázky z přírodovědného dokumtárního filmu, jimiž je příběh prokládán. V závěru pochopitelně nechybí překvapivá odhalení. Julio Medem tvoří filmy z charakteristikou eroticko-mysteriózní atmosférou a tento film není výjimkou.

Jeden ze tří filmů studia Ghibli, který nerežíroval ani Mijazaki, ani Takahata (česky: Šeptání srdce). Romantický, vcelku banální příběh o první lásce, z kterého však perfektně vystavěný příběh, neuvěřitelně realisticky propracovaná animace a diváky motivující scenář Hajao Mijazakiho - dělá cosi nadprůměrného: Milý příběh, který vás doslova chytí za srdce vypraví o dívce Shizuku, která píše texty k písním a jednou by chtěla psát povídky a chlapci Seiji , který se touží stát výrobcem houslí. Majazakiho veskrze optimistické a pozitivní sdělení navádí děti, aby ve svém životě o něco usilovali a hledali věci, které dají jejich životu smysl. Při druhém shlédnutí jsem se více soustředila na animaci a doslova si vychunávala gesta jednotlivých postav. Možná až nadrealistická přirozenost a nenucenost gest dělá z toho to filmu „překrásné“ dílko. Kdyby všechna tato plus nestačila, pak dodávám, že v příběhu figurují dvě kočky a co může být lepšího než sledovat tajemné cesty kocoura, který žije zcela sám a sám rovněž cestuje tramvají. Studio Ghibli natočilo i méně povedené pokračování tohoto filmu s názvem Království koček. (PS: Film Šeptání srdce bych chtěla vidět ve svůj svatební den.)