Fumak

Ještě nikdy jsem neviděl sci-fi film, který by nebyl vizuelně poplatný době svého vzniku. To co dnes vnímáme jako retro bylo v době kdy se natáčelo mainstreamem. Zajímavější je tedy např. to jak snímek koresponduje s myšlenkou knižní předlohy. Marťanská kronika je o psychologii, duševní ekologii a také o strachu ze směřování naší civilizace (na kterém se bohužel od chvíle kdy kniha vyšla mnoho nezměnilo). Naivní triky ve filmu navozují jistou pohádkovost, která navzdory vážnému tematu není ani knižní předloze cizí a která pomáhá odvádět výše zmíněné myšlenky od technické stránky žánru. Příběh kněze, který v poušti hledá pojítko (snad Boha) mezi naší a marťanskou civilizací, muž který znovu stvoří svoji ztracenou rodinu, marťan jež se mění v toho koho chtějí lidé okolo něj vidět… postavy k přemýšlení… promyšlení… Jednu hvězdičku dolů dávám za mírnou “televizně seriálovou” rozvláčnost. Perlička: koprodukční podíl Velké Británie je patrntý: všechny volanty jsou vpravo.

Zvláštní film u kterého buď přistoupíte na způsob režisérova vyprávění, nebo s ním budete bojovat. Film, který není natočený tradičním způsobem a proto ho ani nelze tradičním způsobem sledovat. V učitou chvíli se čas náhle zastaví a jediné co zůstane v pohybu je vítr. A když se čas opět rozeběhne, jsme už v jiné době. Velmi silné.

Skvěle natočené, skvěle zahrané. Nikdy jsem nebyl velkým fanouškem televizních seriálů, nemám rád natahování příběhů, které se dají odvyprávět za dvě, maximálně tři hodiny... Niičeho takového se v Dámském gambitu nedočkáte. Příběh je svižný, vtipně napsaný, na každý díl jsem se těšil. Anye Taylor-Joy byste uvěřili, že snad hraje šachy i když zrovna nepředstavuje Beth Harmon. Skvělá je i Isla Johnston jako mladší verze Beth. Klipové sekvence s dobovou hudbou přicházejí vždy včas a pomáhají udržovat tempo. Mít soundrack s chutí bych si ho pouštěl. Skladba Steppin' Stone v podání Monkees mi zněla v hlavě ještě asi týden. Syn - šachista nás upozornil na spoustu zajímavých detailů, kterých bychom si jinak nevšimli. Zážitek.

Porovnávat jednotlivé filmové povídky lze dle mého názoru jen těžko. Jde o to co kdo od filmu očekává. Nejvíce se vymyká Išihara extrémním námětem. U Wajdy se jedná generační úvahu a s ní spojené ozvěny války. Mladému muži zde snad ani nelze připsat zbabělost jako spíš nepochopení situace se kterou se nikdy nesetkal. V Rosselliniho příspěvku hraje svoji roli určitá nedokončenost. Snímek je jakoby vytržený ze širšího kontextu, což ovšem působí jako záměr. Truffauta divák, který zná celý Doinelovský cyklus zpravidla hodnotí optikou této znalosti. Já za sebe jednoznačně kladně. Ophülsův příspěvek je skoro až nenápadný, pro někoho možná trochu méně výrazný, ale řekl bych, že celý film společně s Truffautem rámuje určitou spřízněnou poetikou.

Jeden z klenotů Československé kinematografie počátku dvacátých let. Kateřina Boušová uvádí knize Než film promluvil, že Karel Lamač vydal v roce 1923 publikaci Jak se píše filmové libreto. Na tomhle filmu je vidět, že spolu s J. S. Kolárem si byli vědomi toho jak důležitý je dobrý scénář. Zde naprosto bezchybný. Příběh má spád, žádná scéna nenudí, nebrzdí děj... Oba autoři se nijak netajili inspirací americkými filmy své doby. Film má bez nadsázky světovou úroveň. Anny Ondráková je okouzlující, roztomilá, komická... Scénu se střílením do drátů musíte vidět. Na všech protagonistech je znát, že si to užívali a při natáčení se bavili.