Othello

Předsmrtná agónie zdegenerované monarchie sestavená do doslovného argumentu o potřebě Velké říjnové revoluce. Alespoň dle současné podoby filmu, která dostála od původní verze nejspíše mnoha změn, ale vzhledem k tomu, že onen originál je ztracený někde pod parketou, tak můžeme jenom odhadovat, co bylo přidáno a co odebráno než byl film po nějakých šesti letech připuštěn k distribuci. Hloupý vyčerpaný pohled uvláčeného cara, jemuž se na pomateném dvoře shromažďuje pochybná suita manipulativních šarlatánů, zde kontrastuje z bezuzdnou mánií pohledu pološíleného pitomy Rasputina, který ponižuje celou říši jenom tím, že v ní existuje. Zajímavé zachycení závěrečné onkologické fáze velmoci, které markantně dochází prostředky k přežití a proto se chytá už úplných hovadin v bláhové naději o sebezachování. Bohužel mě tam dost iritovaly ty scénické interiéry nasvícené jak ze studia kamarád, tvůrčí studio Ostrava, ačkoli vim, že je to tak asi schválně. Ke shlédnutí na YT ve dvou dílech 141 minutová verze skrze Mosfilm. Kvalita je z prdele, ale anglické titulky jsou profesionální.

Moje první seznámení s japonskými jakuza filmy. Osobní laické poznatky: 1) je až komické kolik se snaží Fukasaku narvat lidí do každého záběru ať se v něm má dít cokoli; 2) jak u scén s jakuzou, tak u scén s policisty vlastně téměř nevidíme žádné procesy jejich práce. Prakticky vždycky vidíme jen jejich důsledky. Nepamatuji si scénu, kdy by se něco vyloženě vyšetřovalo nebo spojovaly důkazy, ani scény, kde by mafiáni nějak všedně mafiánovali. Na obou stranách se ve většině scén v zásadě jenom permanentně chlastá, řádí a debužíruje, když se to potká, tak ještě pere; 3) jak je to typicky japonsky jankovitý, tak to připomíná takové to lehkonohé pouliční řádení foglarovských klubů Mladého hlasatele. Když tam pak někoho najednou znásilněj nebo mu useknou hlavu, trochu to s váma trhne; 4) nemá to prakticky žádné formální dramaturgické procesy, všechny scény jsou natočené se stejnou maniakální energií a na první dobrou se blbě rozpoznává význam toho kterého filmového momentu, postavy nebo zvratu. /Kolem a kolem je to ale parádní pouliční divočina a já teď přemýšlím kterým Fukasakem na ní vhodně navázat. K vidění na YT pod americkým názvem Cops vs Thugs ve velmi dobré kvalitě a slušnými anglickými titulky.

Já nevím, čím to je, ale v osmdesátých letech měli mladí francouzští (Enki Bilal i přes jugoslávský původ mezi Francouze zařazuji) režiséři nějakou slabost pro témata komicky pomatených a všudypřítomných válečných konfliktů. Viz třeba Jenuet/Carovy Delikatesy nebo Bessonův Poslední souboj. Všechny tyto filmy jich využívají k demonstraci úzkého úseku společnosti žijící z nějakého důvodu a nějakým způsobem na periferii těchto válek, ze kterých jsou nuceni se potýkat s určitou morální degenerací. Vůbec nevím odkaď se to bralo, ale vzhledem k tomu, že se těchto témat chápali originální vizuální hédonici, je kouzelný se na tyhle jejich LARPy v úžasných a svébytných kulisách dívat.

Kdo kdy měl možnost položit otázku Bélu Tarrovi, tak musí uznat že Hu Bo, jakožto jeho žák, se dožil překvapivě vysokého věku. Ten tarrovský vliv tam vidět je. Tentokrát akorát umírající velrybu nahrazuje příslib sedícího slona a my jsme tentokrát v závěru stále ponechání v naději, že v něm postavy najdou co hledají. Jenom ta sebevražda režiséra po dokončení filmu tomu trochu přidává trudného kontextu. Sedící slon samozřejmě i v rámci pečlivé snahy o vykreslení bezvýchodnosti pozic většiny zúčastněných, má tendence budit v člověku dojem nějakého ultimátního díla na poli apatické deprese, kdy je ale třeba být opatrný, protože stále je to "jen" velmi ambiciózní debut, který má své chyby, většinou vycházející z Hu Bovi mladistvé velkopanskosti. Mnoho scén není moc dobře inscenovaných (jednou dokonce jeden z herců viditelně podlézá pod kamerou na druhou stranu jejího rámu), kamera opakuje většinu času ten stejný pohyb a v tom usnaženym osmnáctiminutovym záběru se nelze zbavit pocitu, že herci se v něm už vyloženě flákaj, protože neví, co v něm mají tak dlouho ještě dělat. Závěrečná scéna s hákisákem ve světlech autobusu mě pak ale nějak zvláštně zastihla nepřipraveného a dostala se mi zvláštně blízko. A to nemyslím tím, že to byl poslední záběr nebo co na jeho konci zazní. Ale prostě to, co se v ní v tom stmelení z unavené všednosti tak nějak normálně děje.

Ondříček tímhle filmem natočil něco jako promo-reel aktuálních českých filmově-produkčních schopností načež se na pět let odešel věnovat režii Deníku Dity P. Filuta.

O zfilmovaném příběhu Nicholase Wintona se dá říct především to, že už ho konečně máme za sebou. Nebylo pochyb, že bude zfilmován, bylo úplně jasné jak bude vypadat a všichni kdo film viděli, věděli předem jak/že se jim bude líbit. Ono totiž náměty o zapálených JEDINCÍCH, bezelstně zachraňující DĚTI před HOLOCAUSTEM se na zemi ležet logicky nenechávají. One Life splňuje takřka ve všem očekávání. Jedinou nadstavbou je očima odbočující Hopkins, jehož dilema jak naložit s dědictvím svých činů se projevuje v neustálém stařeckém těkání a mezislovnými berličkami, díky čemuž jeho postava působí životně. Ale obecně já nevim, ve světě vracejícím se k tradici etnických pogromů je samozřejmě pohodlnější hýčkat si představy o dobrých individuálech, kteří se v něm postaví na správnou stranu, abychom my nemuseli dělat nic, ale v současné době už je trochu irelevantní zbožně vzhlížet k těm, kteří se vzdorovali kdysi útlaku, když bychom měli spíš začít řešit, zdali se každý z nás na individuální rovině onou součástí útlaku nestáváme. Dnes totiž nežijeme ve světě Nicholase Wintona, ale ve světě The Zone of Interest.

Znervozňuje mě, jak mi ten Ondříček uniká, protože nejen věci objektivně rozbitý, ale i věci, které mi subjektivně na filmech vadí, se tady rozdávají v po hrstech. Je to stejně karikaturní sklepácké přestylizování charakterů jako dělal v debutu Šeptej a stejně jak tam, se zde skrze ně pokouší vybudovat nějaký neurčitý pocit sounáležné něhy. Dostat diváka do ukonejšené polohy ve které je schopný na jeho hru přistoupit sice prakticky není možné, protože co chvíli to vykolejí k Dulavovým nebo Pleslovým šrapnelům, které celou tu snahu rozkopou jak bábovičku, ale jakoby si to nikdo neuvědomoval, stále se nás zarytě snaží přesvědčit, že vypráví malý hezký příběh o lásce ztracených lidí, který si může dovolit celý ukončit slovy "Miluji tě." Jsem vůči tomu filmu shovívavý nejspíš z toho důvodu, protože si skutečně myslím, že Ondříček svým příběhům věří a vidí lidi tak, jak je zobrazuje ve svých filmech a snad věří i v tu tak velkou lásku, která tě udrží celý den a noc o jedný limonádě na jistě nevětrné špičce ještědského vysílače, kde tě akorát na krátký moment může zahřát soulož s Klárou Issovou. Celou dobu jsem ale nemohl ze sebe setřást blbej dojem, jako by si scénáristi po každý druhý větě dali high five, jaký jsou to hrozný pašáci. Zatím to hodím na Epsteina, ale uvidíme dál. PS: že si Muchow tady v té ústřední klavírní lince akorát kompletně přepsal motiv Kraje z LOTRA nikoho nezajímá?

Infantilně pochmurná noir-kriminálka, která si mě právě obhájila skrze to, jak je ve své zamračenosti, špinavosti a násilnosti až roztomilá. A to hned od scény, ve které jdou policejní vyšetřovatelé prohledávat desítky pytlů s odpadku v oblecích s kravatami. Špína Honkongu je zde sice všudypřítomná, ale působí zvláštně uměle, nepřirozeně, stejně jako většina obrazu. Překrásné širokoúhlé snímání členitého velkoměsta není skoupé na dechberoucí výjevy urbanistické džungle, ta zde ale nevypadá vůbec jako skutečné místo, spíše to většinu času vypadá jak benchmark test b&w vydání Cyberpunku 2077 (nebo francouzský animák Renaissance). V tom gardu je prezentován i příběh, který je málomluvný, vede nás obrazem, konáním postav a prostředím, přičemž vykulminuje v okamžiku kdy propojí všechny tyhle atributy do honičky mezi jednou z hrdinek a členy pouličního gangu skrze chudinské baráky a špinavé uličky. Po schodech nahorů, do dveří vpravo, zmáčenou chodbou, do malého bytu, proběhnout kuchyní, zamknout se v koupelně, vylézt z okna, být zase sestrčena z prvního patra na ulici, tam se bránit přesile kuchaňským nožem mezi horami odpadků a rozbitých aut. Fantazie. Zvláštně ambivalentní pocit mám z jedné příběhové linie, ve které se postava drobné pouliční zlodějky snaží vykoupit ze svého neúmyslného zabití protagonistovy ženy, k čemuž musí projít neuvěřitelnou kalvárií násilí, včetně brutálního znásilnění, aby nakonec dosáhla odpuštění. Cya Liu tam dostává fakt strašně, čím dál víc já to dává zabrat a místo toho, aby se po americkém vzoru nevěrohodně obrousila do mstící se valkýry, tak je s každým krokem naopak křehčí a vyčerpanější, ačkoli stále nezdolná. Je to divný pocit, protože jsem si úplně odvykl už na tohle filmové chování k ženským postavám, které je tady navíc v zásadě legitimizováno.

"Budeš něco dělat večer?" "Nevím." "A co budeš dělat v sobotu?" "Nevím." Bez návodu k použití je to zpočátku docela vtipná podívaná, protože to připomíná snahu vídeňského profesora Fiedlera rekonstruovat divadelní hru i v případě, že se z ní zachovaly jenom jména postav ("Byl jsem včera u tchána. Má to tam hezký." "Já se byl podívat do mlýna." "Já ani nevím, kde jsem včera byl.") v prostorách připomínající způli vetešnictví, způli pak interiér studentského bytu v Young Ones. Po dohledání kontextu, že se pravděpodobně jedná o film kritizující tehdejší společenskou stagnaci a měšťáckou degeneraci (což asi podporuje i poslední scéna, ve který Alexei potkává nesympatického chlapa vyjídajícího konzervu, kterou pak hodí za záda k neuklizeným novinám, na kterých seděl a vydává se opačným směrem co hrdina, tedy do města) pak film dnes působí komicky opačně. Když v současné době enormní akcelerace dějin, technologie a ekonomických struktur sledujeme statickou, tichou komunitu jednoho domu, řešící zbytky vůní ve sto let starých flakóncích, působí to jako idylická vzpomínka na dětství korigovaná logikou snu. Kanceláře na konci chodeb, dveře vedoucí do tajuplných míst a komunita prostých lidí, kterým na vás záleží, i když to asi nedokáží dát najevo tak, jak byste si přáli byla tehdy Alexeiovi málo. Dneska na ní pravděpodobně někde ve vesnické hospodě nostalgicky vzpomíná a otravuje mladý, jak tehdá bylo líp. Film je ve slušné obrazové kvalitě a s dobrými anglickými titulkami na YT.

Pochmurný plakát, kde vidíme obě ústřední postavy odcházející zády k nám do dáli a pokleslá hlava s přihrbenými zádami dospělého napovídají trochu ponuřejší a mlčenlivější podívanou než se ve skutečnosti zpočátku nabídne. Ústřední postava je tu takovou nesympatickou kombinací Alexe deLarge z Clockwork Orange a protagonisty filmu Naked. Ze sporých reakcí na film je pak celkem komické vidět jak postavě, která by v jiném zasazení byla protisystémově rebelská, cool ztroskotaně nihilistická a lidé by si z ní vytvářeli nicknamy, tak pokud jí svěříme do opatrovnictví děcko, tak je najednou jednoznačně negativní, nesympatická, nepříjemná a hloupá. V tomto případě A Day at the Beach spadá bezpečně do kategorie filmů "kretén a dítě", dále třeba Paper Moon či Zloději kol. Osobně mě nejvíce zasáhla atmosféra promáčené větrné pláže s neustávajícím přívalákem, která leze vyloženě z obrazovky, obzvlášť když jste někdy zažili jak dokáže být na plážích severozápadní Evropy hnusně když se chce. Film je legálně na YT, akorát s automaticky generovanými titulky, což je trochu problém, protože hlavní postava dost mele a dítě zase nesrozumitelně vejská.