SlecnaSmilly

Nejdůležitější je si do Varů správně zabalit kufřík, nikdo nechce na kolonádě vypadat jako debil, člověk tam jede reprezentovat a né se jen poflakovat po kinosálech, nutno je se taky ukázat na těch správných místech jako je kolonáda, hotel Pupp nebo Finlandia stan. Mně celou tuhle nelehkou záležitost ztěžoval velkej chlupatej pavouk, kterej se, bůhví proč, rozhodl u mě zadarmo (!) ubytovat na pár nocí, a já ho rozhodně nechtěla spustit ze svýho zornýho pole, což je moje strategie takřka ke každé životní nástraze, moc to neřešit, ale zpovzdálí sledovat, co se z toho vyvine. Z tohohle vzešlo, že si někdo zabalil tři bílý halenky, ale zapomněl třeba na mejdlo nebo deštník. Tedy mi nezbylo nic jiného, než se pomodlit k Janu Zákopčaníkovi, aby nás slunce provázelo nejen v duši, ale i na obloze.

Ubytování jsme si zajistily v apartmánech u Labužníka v centru města, páč je jen málo věcí, co nesnášim víc jak stanování – kupříkladu knížky Paula Coelha, počet chystanejch aktualizací v mým laptopu, až ho jednou vypnu či chlapy v tílku. Jelikož jsem letos na festival vyrazila jen s kamarádkou Veronikou a kluky z party jsme nechaly doma, tak nás nikdo nezdržoval tím, že má hlad, nebo že se mu chce na záchod a my jsme mohly rovnou na první film. Trochu jsem se toho promítání bála, jelikož Ve jménu krve hrál hlavní roli Mel Gibson, do kterýho se Veronika předloni ve Varech zamilovala, takže hrozilo, že si bude celý film nahrávat na mobil, či se vrhne na plátno, ale udržela se, hodná holka. Nicméně, si vedle mne sednul poměrně fešák, tákže jsem veškerou své soustředění směřovala na to, abych se tvářila pokud možno co nejvíce oduševněle, bohužel se po čas promítání v sále zhasíná, tak to na něj asi neudělalo pražádnej dojem a kino opustil s prvním tonem závěrečných titulků.

Den druhý: Snídáme kofein a nikotin a jdeme na snímek Božské. Jsem celá natěšená, že uvidím drámo z pařížského předměstí, ale pána přede mnou asi píchla do hlavy včela, nebo si neumím vysvětlit rozměry jeho hlavy, jelikož z mého pohledu zabírala půlku promítacího plátna, takže jsem neviděla na český titulky a byla jsem nucena si číst ty anglický, nevadí, buď fakt anglicky umim, nebo dokážu parádně odhadnout děj, ale po většinu času se mi dařilo se pláčem a smíchem trefovat do reakcí zbytku diváctva. A pak už to nevydržíme a jdeme ulevit našim peněženkám do nejbližšího bárku s předraženejma drinkama. Posléze nastává čas těšení se, jelikož ve filmu, na který se nám podařilo schrastit lístky, hraje Viggo Mortensen, kterej má talent, což já tutově poznám, se stejnou samozřejmostí s jakou rozliším rohlík v hromadě housek.

Den třetí: Festivalovej život je fajn, člověk nemá žádný velký povinnosti a jedinou jeho starostí je, se udržet relativně střízlivej do setmění, no a pak se musí ještě teda občas dostat na nějakej ten snímeček, což bejvá obvykle problém, jelikož lidí je tu hodně a každej chce vědět, jak je na tom kupříkladu taková indonéská nezávislá filmová scéna. Takže i já jsem letos vstala před osmou a šla si vystát frontu na lístek. Lidé jsou tu nervozní a nevrlí, pán za mnou zoufale vykřikuje, že už mu je to jedno, že by šel rád na cokoliv, třeba i na dokument. Nenápadně vyhlížející mladík klade záludný dotaz - na co tam jako čekáme. V závislosti na stupni šílenství lidé z fronty odpovídají: na lístky, na zmrzlinu a na banány. Naštěstí s Veronikou opravdu chceme na dokument, takže plníme svou misi a jdeme si za odměnu ještě lehnout. Odpoledne se kulturně vyžíváme na vernisáži fotografií Tomáše Třeštíka. Pak si dávám nejdražší palačinky v mém životě, platim za ně polovinu svýho festivalovýho rozpočtu, ale tvářim se, že si normálně bankovkama připaluju doutníky, nechávám tučné spropitné a rozpláču se až ve chvíli, kdy už jsem z číšníkova dohledu.

Den čtvrtý: Jsme na filmu Pavla Štingla o sochaři Jaroslavu Rónovi a fakt nás to baví, dokonce vydržíme i na debatu. S večerem většina intelektuální mládeže značně pookřeje a v závislosti na počtu panáků se chovaj jako větší či menší idioti. Než člověk projde kolonádu, tak dostane nabídku na ledacos, dokonce si od nás jeden mladík chce koupit drogy, což je skvělý, vždycky jsem chtěla vypadat jak dealer, Veronika je ovšem tvrdá a posílá ho domů za rodičema.

Loni jsme ve Varech poměrně dost chlastali, letos zase koukali na filmy, už teď se těším, až to příští rok hodim do rovnováhy.