Futt

Osobně jsem od tohoto filmu zprvu příliš neočekávala, nakonec to byla zábava pramenící především z absurdních situací s kriticko-politickým podkladem, které potkávají vládního vyslance během cesty za kurdskými dívkami, jež plánují provést hromadnou sebevraždu na protest proti politické situaci ve své zemi. Jsem ráda, že závěr nám neservíruje jediné možné rozuzlení příběhu. Nemám ráda filmy, u kterých jsou možné desítky různých možností, jak skončí. (Jako by se tvůrcům nechtělo už dál přemýšlet a ukončí film předčasně v naději, že si s tím diváci nějak poradí.) Zde však máme pouze dvě možnosti. Pokud by se naplnila jedna, celé by to skončilo tragicky a depresivně, neboť celá ta cesta by byla k ničemu, naplnila-li by se druhá z možností, happyend by shodil politické vyznění.

První polovina filmu byla útrpná. Důvodů bylo zřejmě víc, avšak za nejvýraznější z nich pokládám průvodní hlas, který nejenže ani jedinkrát neklesl v intonaci na konci věty (což mělo za následek, že to znělo, jako by se nás neustále na něco ptal), ale byl také znatelně uspávající stejně jako jeden šíleně dlouhý záběr na balónky. Snímek začal být o něco zajímavější, když děti Goptapě dostaly do rukou malé kamery a samy začaly natáčet. Film dostal rychlejší tempo a na poslední chvíli mi zabránil spát.

Tento snímek je podán spíše umělecky. Příběh je pouze naznačen a hlavní hrdinka je dostatečně zajímavá na to, aby udržela divákovu pozornost, pokud není příliš unaven. Největším kladem jsou dokonale čisté kompozice. Téměř každé okénko tohoto filmu by se mohlo stát skvěle vyváženou fotografií – díky tomu přináší Nina především silný vizuální zážitek, který příjemně dokresluje použitá hudba. Výsledek působí mile.

Už při úvodní scéně jsem se spolu se svou kamarádkou připravovala na nejhorší a svorně jsme se zasunuly do sedadel. Dcery muzikantů české zlaté trampské éry sice předem tušily, že hudební doprovod k tomuto filmu nebude zrovna to, co vždycky toužily poslouchat, přesto pro mě byla velká rána, když se jako první zpoza dosud ztemnělého promítacího plátna začalo ozývat to „protivné brnkání", u kterého se člověk kdysi snažil o půl jedné v noci usnout. Pak nás však vtáhl příběh a mám dojem, že to bylo především díky geniální retrospektivě, jejíž konečná podoba vznikla podle režiséra až ve střižně. Pokud by byl příběh vyprávěn divákům chronologicky, bylo by to skutečně plytké – velká dávka šťastné lásky na začátku a příliš velká dávka deprese později. Není důležité, jak na vás film zapůsobí ve svém úvodu, pokud vás pohltí a dostane na konci. Bez závěrečného záběru by tento film byl neúplný a na diváka by působil depresivně. Poslední tetování na těle Elisy však vyvolává hřejivý pocit. Nemám bluegrass příliš v lásce (jak jste jistě poznali) a právě bluegrass je nedílnou součástí tohoto příběhu, ty písně jej dokreslují. Přesto se jedná o jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků z Karlových Varů.