spotczek

Coronavirus mi přetrhl nit, ale Joyce prostě nemůžu nechat jen tak. Navíc tenhle týden jsem začala peklem v Mariupolu, tak to nebe na konci je ještě zářivější.

Jo, je to neuvěřitelné, ale vážně tu byla! Mezi Linz a Amsterdam se vešel i Liberec! Jezdili jsme s manželem na přímé přenosy z Metropolitní opery v New Yorku a ta bytost s andělským hlasem se najednou zhmotnila přímo tady. Ne na plátně jako obraz, ale jako ženská z masa a kostí pár metrů před námi. Člověk by řekl, že na živo bude jiná. Ale není. Zpívá božsky - dělala jsem si legraci před vystoupením, ale nakonec jsem opravdu plakala - ty tóny byly tak krásné - zní to jako klišé, ale to byste museli být u toho - a kromě suverénního vystupování, sebejistoty dámy velkého světa i samotného mezzo hlasu, byla naprosto lidská, na začátku se ptala, zda někdo v sále bral někdy hodiny zpěvu, protože se to týkalo celého konceptu Songplay, a na konci na 3 mladé zpěváky nezapomněla a gestem jim dala vědět, jak jim drží palce! A nadto měla s sebou naprosto úžasný ansámbl famózních hudebníků, kteří nás hladili po duši. A všichni hýřili výbornou náladou :-) (Sice si myslím, že jsou to všichni velcí profíci, ale taková skvělá nálada se prostě s tíží na duši dělat nedá.) Sešli se takhle zase po pěti letech od chvíle, kdy za desku Songplay dostali Grammy. A kromě povídání a především zpívání o lásce snad ve všech velkých západních jazycích (jen kromě němčiny a ruštiny) mluvili o boření hranic především v muzice. No řekli byste, že se dá bez přerušení prostě přejít z opery do jazzu? Nebo je normální preludovat Vivaldiho na bandoneon?

Žijeme ve světě neuvěřitelných hrůz, kdy jsou lidé schopní dělat neuvěřitelná zvěrstva. Ale také ve světě, kdy na sebe umíme být hodní a laskaví a dokážeme nádherné věci, pro které je radost zaplakat! Díky Craigu Terry (klavír), Greggu Auguste (kontrabas), Jimmy Madisone (perkuse), Charlie Portre (trubka) a Lautaro Greco (bandoneon)! Díky Lípo Musico! A především díky Joyce!

Je naprosto neuvěřitelný, že tahle banda hraje už 30 let a já si vybavuju, jaká to byla kdysi pecka, když všude hráli Bulhary i s Helenkou Vondráčkovou. Na aktuální desce Eskalace bobra (po desce z roku 2017 Eskalace dobra) hrají s Muchou, Xavierem Baumaxou či Bárou Polákovou, tj. s kapku jinak „populárními“ umělci (i když teda Mucha už vystupuje u Šípa ve Všechnopárty). Každopádně páni kdysi nosili hára a neměli pupky, dneska to maj obráceně, kromě neměnného Romana Holého. A přestože nepatřím mezi skalní fanoušky, koncert v sobotu jsem si užila, protože přes všechny změny si pánové zachovali entuziasmus a svobodomyslné smýšlení, jež mají přímo v genech (Jednotka akademického rapu vznikla 17.11.1989). Navíc umí předat dobrou náladu. A jestli jsem to pochopila správně, tak se o víkendu chystají na Letnou, na rozdíl od našeho nejvyššího, který vůbec nehodlá slavit…

Na těchhle Belgičanech jsme minulou neděli byli poprvé, přestože k nám jezdí pravidelně. A bohužel se nám příliš nelíbil zvuk, přestože jinak hrají výborně. Kopák mi rozhodil srdeční rytmus na tři dny dopředu. A hlas jejich mladé a jinak výborné zpěvačky někdy úplně zanikal. Zazněly však všechny oblíbené pecky, takže jsme odjížděli spokojení.

Zpravidla referuji o něčem, co se již stalo. Nyní potvrdím toto pravidlo výjimkou. Od zítřka až do neděle se u nás koná výstava známek, jakési menší pokračování loňské světové výstavy Praga 2018. Na první pohled něco silně divného, na druhý a detailní pohled však celkem zajímavého. Když se totiž mezi obdivovateli kouzla těchto titěrných cenin objeví někdo, kdo o nich dokáže horlivě, s nadšením a zasvěceně hovořit, máte pocit, že jste na poutavé hodině dějepisu zkřížené se zeměpisem. A když se ještě dozvíte hodnotu některých exponátů, třeba prvního dopisu vůbec nebo aršíku s Hitlerem, Muchova návrhu Hradčan apod., protočí se vám panenky. (Já bych je nedala z ruky. Ale to bych se dostala k otázce sdílení radosti. - Sdílená je přece jen větší...) Libereckým filatelistům na celou akci údajně nedal svaz ani korunu, zapůjčil jen výstavní panely, přesto vstupné je dobrovolné. Přitom výstava se koná v jinak běžně nepřístupných prostorách proslulé secesní Kavárny Pošta v centru města. Já každé podobné akci tleskám, přestože vroubkům jsem zatím nepodlehla. Ale když už jsme tam drhli ty skla a panely..... :-)

Než jsme letos odjížděli na dovolenou, neustále se někde hovořilo o škodlivosti plastového odpadu. A dokoukala jsem dokumentární seriál České televize o hasičích z našeho kraje. Sice si nepamatuji žádnou příhodu se zvířetem, které by zrovna zachraňovali, ale obecně se v Česku o hasičích ví, že se snaží pomoct, kdekoliv to jde. Budiž jim za to dík!

Když jsme se asi druhý týden v červenci nastěhovali v portugalském Portu do celkem příjemné garsonky ve třetím poschodí úzkého domu (jiné tam snad ani nemají) nedaleko hlavního náměstí, hned vedle vyhlídkové věže kostela na kopci (bez kopců to v Portugalsku nejde asi nikde) a majitel nám předal klíče, ještě jsme netušili, jaký neutěšený pohled se nám naskytne. Přímo proti jednomu z našich dvou oken se nacházel racek v příliš úzkém prostoru, než aby mohl roztáhnout křídla a odletět. Patrně ho tam nalákal igelitový pytlík, jenž v době jeho příletu asi ještě obsahoval cosi dalšího, možná chutného. Těžko říct. Manžel si racka v pasti všimnul hned. Já po zkušenostech se „zlozobáky“ ze Skotska, jak říkám těm opeřeným zahlížejícím nenažrancům, odhadovala, že je jen tak něco nerozhází. V podstatě jsem si byla jistá, že se z té šlamastyky určitě nějak dostane. Každopádně nám oběma připadal racek celkem svěží, takže jsme šli v klidu nakoupit.

Jenže milý racek ještě večer trčel mezi zdmi. A nám začalo docházet, že jsme patrně jediní, kdo o něm vědí. Nedělal totiž v podstatě žádný hluk. Jestli se ozýval, tak jeho volání zanikalo v moři mnoha dalších, pro naše uši stejných racčích vzlyků. A jeho tělesná konstituce na vlnité střeše také asi mnoho lomozu nevytvořila. Tam, kde se pohyboval, to vypadalo pouze jako jakýsi zadní vchod k domu, jenž se nacházel až v ulici za ním. Zdi kolem racka tvořily jakousi úzkou vanu, z nichž pouze jedna měla směrem k jeho prostoru proražené okno, bohužel však trvale zakryté železnou venkovní žaluzií. Na úzkých stranách převyšovaly zídky střechu asi o necelý metr, přesto pro ptáka byly příliš vysoké, aby na ně vyskočil. Zkrátka dovnitř takto vymezeného a velmi úzkého koridoru bylo vidět pouze z výšky, patrně jen z jednoho našeho okna, případně okna nad námi.

Když nám došlo, že obyvatele našeho domu tvoří jen turisté, kteří stejně jako my nebudou vědět, na koho se obrátit, propátrávali jsme úzkou uličku pod námi, kdo by mohl pomoci. Ale v podvečer tudy téměř nikdo nechodil. Jediný člověk, kterého jsme zastihli, byl také turista, který ale neměl šanci ptáka ani spatřit. Museli jsme počkat do rána.

Asi v 9 dopoledne se pod našimi okny začali vybavovat dva místní chlapíci, kterým jsme běželi i s natočeným videem vysvětlovat, co se nám to před oknem odehrává. Krčili rameny. Jeden sliboval, že zkusí říct místním dobrovolným hasičům, jestli racka zachrání, ale moc velkou šanci tomu nedával. Druhý zvonil na majitele střechy, prý špatného člověka, ale ten se vůbec neukázal. Žádná jiná pomoc je nenapadla. Manžel na netu našel nějakou instituci zabývající se ochranou zvířat, ale ti se na obsáhlý mail i s videem neozývali. Přišlo nám, že víc už v tu chvíli nemůžeme udělat, a vydali jsme se do víru velkoměsta.

Další den racek stále trčel na střeše. Už se nepokoušel vzlétnout. Odevzdaně seděl mezi zbytky sáčku, obalu od salámu či sýra a spoustou špíny. Vypravili jsme se za hasiči, kam nám mapa ukázala. Poslala nás správně. Starší chlapík nám tvrdil, že zavolá místní jednotce, aby se tam někdo podíval, ale protože nechtěl vědět, kde se racek nachází, bylo nám jasné, že se nás chce jen zbavit.

Tak už zbývaly pouze naše vlastní síly. O tři domy dál od hasičů zrovna parta dělníků pracovala na interiéru patrně budoucího obchodu a na korbě auta měli velký žebřík. Manžel tvrdil, že to ten kilometr z kopce a do kopce unese. Po krátkém domlouvání nám ho půjčili.

Ruku k dílu jsem přiložila i já. Připadali jsme si trochu divně, když jsme po největším hlavním náměstí v Portu táhli obří žebřík, o němž si můj drahý nejprve myslel, že je zbytečně dlouhý, ale když jsme dorazili k obří zdi, měla jsem strach, aby se kvůli tomu pitomému ptákovi ještě z těch asi 5 metrů nezřítil, protože dosahoval kousek pod okraj vyvýšené zídky nad střechou. Poslední, třetí díl vysunovacího žebříku manžel „přehodil“ opatrně k rackovi, aby se neprobořil ke zlému majiteli na dvůr a zároveň ho mohl poté zase zvednout a opatrně poslat ke mně zpátky na zem, až po něm racek vyhopká. Přelézat zeď v té výšce a netušit nic o střeše, po které se pohyboval jen racek, už by bylo příliš šílené.

Aby racka manžel nerušil, slezl. Já vyběhla schody k našemu oknu a doufala, že racek pochopí, co má udělat. Nejprve to vypadalo dobře. Rozeběhl se k žebříku. Ale u něj se zastavil a zamrzl. Pak udělal pár kolébavých kroků pod něj.

Napadlo mě hodit mu tam nějaké jídlo a vodu.

Manžel znovu vylezl po žebříku nahoru a hodil mu tam kousek klobásy v chlebu, slané sušenky a vylil tam vodu.

Racek nic.

Začínalo nám být jasné, že se akce nezdařila. Manžel balancoval ve výšce, říkal, že racek nic nechce. K jídlu jen strčil zobák, ale nic víc. Házel přímo na něj kamínky ze zídky. Racek už vypadal apaticky.

Chvíli jsme ještě počkali, co by kdyby, ale nic se nestalo.

Pracně jsme odnesli žebřík zase zpátky. Nic to nestálo. Tedy kromě sil. Majiteli žebříku stačilo, že jsme mu ho vrátili. Půjčil nám ho jen proti manželově řidičáku. Vlastně byli dělňasové moc fajn.

Člověka dodnes jen mrzí, že jsme přišli pozdě. Bláhově jsme si mysleli, že je tam racek uvězněný asi 2 dny. Ale protože po našem návratu od pracantů byl už mrtvý, je jasné, že to bylo déle. V tak stinném místě, kde sice neměl co pít, ale na začátku července v Portu nebyly zrovna závratné teploty, musí pták vydržet minimálně 3 dny. Bůhví, jak dlouho tam strkal hlavu do plastové tašky, doufaje v cosi opojného a delikátního.

Když jsme po dovolené odjížděli z Ruzyně autobusem, přišla manželovi zpráva. Ochranáři z Porta nám psali, že tímhle se oni nezabývají, že máme na stránkách města najít spoustu jiných institucí, které zvířata v nouzi zachraňují. Nic jsem nenašla. A nezdá se mi, že kvůli chybějící anglické mutaci. Zkusila jsem schválně i liberecké stránky, taktéž bez angličtiny. Ale i kdyby cizinec rozuměl, pochybuji, že by Krajská veterinární správa nebo útulek pomohl. Tedy asi by záleželo, komu by se dovolal, pokud by to jako cizinec vůbec zkoušel. Na webu našeho města jsou jen telefony a poštovní adresy. Těžko říct, jestli by cizince napadlo žádat hasiče…

Když mi po zbytek dovolené za oknem hnila mrtvolka zlozobáka a řvali ostatní racci, často spolu s vyděračsky hladovým pláčem jejich ještě hnědě zbarvených ptáčat, uvažovala jsem o tom, jak snadné může být i pro člověka dostat se do situace, která na první pohled vypadá jako legrace, ale může být smrtelná. Mám já sama pokaždé jasnou představu, jestli určitá zeď není pro mě příliš vysoká, jestli se vlastní nekritičností nedostávám do větší šlamastyky, ze které už se nevylížu? Člověk si vzpomene na film jako 127 hodin nebo na lišky, které jsou schopné si ukousat vlastní nohu, aby se dostaly z pasti. Dokázala bych to já?! Ale co takový prostor jako ten našeho racka? Cokoliv si ukousat by nepomohlo. A jak se umírá s vědomím, že je to z vlastní blbosti?!

Jaký rozdíl je z hlediska pomoci mezi mnou a rackem (nebo třeba holubem)? Troufám si tvrdit, že rozdíl je jenom právní. Když se něco zanedbá u člověka, může to být trestné. Z turisty aspoň něco kápne do pokladny hostitelského státu, ze zvířete těžko.

Co kdyby však v některém turistickém cíli (prostě kdekoliv na světě) najednou nežilo žádné volně žijící zvíře? Jak moc by to byl oblíbený turistický cíl?!

Nikdy bych neřekla, že si v takové souvislosti vybavím Viscontiho Smrt v Benátkách s onou děsivou chorobou v pozadí. Hlavní smysl byl sice o něčem jiném, když sám režisér říkal, že jde o morální smrt. Ale není právě neochota chápat život jako nezpochybnitelnou hodnotu, ať se jedná o jakýkoliv život, součástí naší morálky? Sice nikdy nebude v lidských silách zachránit všechny a všechno, ale určitě je potřeba předcházet zbytečné smrti!

Z jakého důvodu střecha toho úzkého koridoru nedosahuje až k horním okrajům zdí? Jak se do tak nepřístupného prostoru dostala taška s odpadky? Proč by se mořští ptáci honili za plastovým odpadem, kdybychom je nenaučili, že v takových obalech se může skrývat ledasco výživného?

Myslím, že naší chorobou je lhostejnost. Nejen Portugalců a zlých lidí. Nás všech. Ať už se to týká ne-záchrany němých tvorů, bezduchého odhazování nejen plastových odpadů, ale i ne-respektování vlastních zákonů a pravidel či znevažování významu cizích kultur a jejich výdobytků. A nepomůžou paragrafy, nařízení, příkazy a zákazy s obušky a bitím, bohužel dokonce ani vzdělávání. Úcta k hodnotám, tedy i k životu obecně se nedá naučit. Váhu těmto hodnotám vtiskujeme pouze svým chováním, vlastním vnitřním přístupem.

V Lisabonu na ulicích jsme potkávali přistěhovalce. V průchodech a podloubích měli mezi papírovými krabicemi a trochou osobního majetku rozložené matrace. Jednou jsme viděli i lžíci a zapalovač pod ní… klidně před lidmi, přes den. Takhle si představovali svou zemi zaslíbenou, bohatou Evropu? Je mi víc líto jich nebo racka?!

Protože si o sobě nemyslím, že se nikdy nedostanu do srabu, naopak jsem si jistá, že někdy někde budu potřebovat něčí pomoc (a je jedno, jestli mi problémy způsobí blbost vlastní či mých politických představitelů), budu vděčná za kohokoliv, kdo lhostejný nebude. I když nepřijde záchrana hned či včas, bude mě těšit vědomí, že jsem stála aspoň za snahu.

Zlozobáku, blbče, odpočívej v pokoji!

Jak se mi nelíbil současný Don Giovanni ve Stavovském, tak se mi líbila činoherní Kytice v Národním. Dokonce jsme se shodli s manželem, že z posledních představení, která jsme viděli cca za půl roku, tohle bylo nejlepší. SKUTR ve své nejlepší formě, spolu i s Jakubem Kopeckým a dalšími. A opět musím vyzdvihnout herecké hvězdy. Že je skvělá Medvecká nebo František Němec, o tom netřeba se šířit, ale úžasná byla Jana Preissová hned v první baladě Zlatý kolovrat. Tak nějak ji má člověk spojenou spíše s kladnými hrdinkami, ale tentokrát vystřihla hadici babici vražednici skvěle. Vodník je působivý vždycky, ale Csongor Kassai ho obdařil (asi díky spolupráci s choreografem Janem Kodetem) "vodnickými" pohyby a ty obří perly, které věšel na svou ženu, tížily i nás, diváky. A pak když slovy Erbenovými "něco padlo", i ten, kdo by netušil, že vodník zavraždí syna, pochopí ze svržené tříště cosi zlověstného. V Dceřině kletbě excelovaly Pavla Beretová a Jana Boušková. Skvěle gradovaly verše, které na počátku vypadají téměř nevinné, ale postupným odhalováním se mění v bolestnou lidskou tragédii. Nejen, že dcera zabila své dítě, ale patrně tak učinila kvůli výčitkám své matky, jíž věnuje svá poslední slova kletby. A před oponou se díky práci se světly postavy změní v pouhé siluety na světlém pozadí. Tělo dcery (Beretová) je připevněno na předtím zářící hvězdu, nyní spíš připomíná kříž, a vznese se s ní do vzduchu, jako by oběšenkyni bral k sobě pán na nebesa. Po přestávce se ve Svatebních košilích Lucie Polišenská ocitá ve vzduchu při cestě se svým milým na obřad. Když je zbavena vší své ochrany (křížek i růženec) a ocitá se na hřbitově mezi umrlci připomínajícími zombíky, pochopí konečně, že zhřešila bezbožným přáním a v márnici u umrlce se dovolává ochrany panenky Marie, jež jí dopomůže přečkat až do vysvobozujícího prvního zakokrhání. Holoubek je působivý především sukní mladé vdovy, jež se rozvine v závěru básně, aby její vlny jako neodbytné vrkání dohnalo výčitkami ženu k sebevraždě. A závěr ve Štědrém dnu patří Pavlíně Štorkové a Ivě Janžurové, která má sice úsměv jak mladice, ale zralé dámě se dá jen těžko věřit. Snaží se sice působit mladě, ale vyznívá to spíš ztřeštěně či šíleně. To mnohem důstojnější je její role v Záhořově loži, jenž celé představení otevírá i uzavírá. Ne nadarmo se jím totiž vysvětluje celý Erbenův přístup k látce a v představení se celé depresivní a značně hororové vyznění mění na konci v dobré. Erben totiž jako správný křesťan, na rozdíl od Máchy - romantického rozervance a neznaboha, pro něhož neexistuje žádné vykoupení - věří v očistnou sílu pokání a odpuštění. Každý z nás, stejně jako Hana v podání Ivy Janžurové, ve svém životě konáme mnoho nedobrého, přijímáme na sebe ratolesti hříchu. Ale pokud dokážeme pochopit vlastní vinu a kát se, nakonec můžeme setřást ze sebe tíživé ratolesti - strasti jako Hana a dojít jako Záhoř vykoupení.

Nevím, jestli se mi líbilo víc to, že si opět autoři pohráli s atmosférou, scénou a celkově vytvořili divadelní thriller (podobně jako se nám líbil třeba baletní Čarodějův učeň), nebo to, že zůstali věrní veršované předloze a ponechali důraz na duchovním rozměru i významu sdělení (na rozdíl od filmové kytice, která příliš kráčela po povrchu; přestože třeba Schmitzerův umrlec je pro mě nepřekonatelný). SKUTRům a spol se podařilo podtrhnout, v čem spočívá nesmrtelnost Erbenovy sbírky, učinili tak moderně a poutavě, a ještě dokázali celému hereckému ansámblu vysvětlit svůj záměr, takže všechno ladilo dohromady, přestože se spolu na jevišti objevily odlišné generace i přístupy. Nejspíš právě díky jisté nadčasovosti bych toto představení doporučila komukoliv. Snad jen malé děti nechte doma. Přestože to dnes bereme spíš jako školní četbu, pro děti to moc není. Vlastně mi přišlo silně sympatické, když jsme cestou z divadla míjeli nějakou omladinu, co hovořila o tom, že si Záhořovo lože nepamatuje, ale že by si to mohla přečíst. Jo, Kytice žije!

Nejprve si dovolím kondolovat celé rodině pana Postráneckého. Celkem logicky nám postavu Churchilla v nedělním představení hrál pan Beneš. Pana Postráneckého jsme nestihli. Těch skvělých rolí mohlo být ještě více. Je to sice klišé, ale pokud měl na tomto světě bolesti, teď je mu již dobře. Nechť je mu herecké nebe lehké :-)

V neděli jsme před představením stihli ještě výstavu v Rudolfinu věnovanou současnému modernímu sochařství. A mně se moc líbila. Je totiž skvělým způsobem, jak přitáhnout lidi k nejnovějším dílům. Zaprvé je díky mecenášům zadarmo :-) a zadruhé na pouhých 17 dílech (sousoší počítám jako jedno) prolétne člověk celou výstavu celkem rychle. A že člověku lezou oči z důlků :-)

Nebudu zmiňovat všechny umělce, protože všechna díla jsou úžasná. Každé vlastně reprezentuje nějaký způsob sochařské práce, vychází z nějakých tradic, práce s materiálem apod. Nebudu si tu hrát na odborníka. Jedno dílo je samozřejmě málo, ale na stránkách internetu o nich lze nalézt celkem dost. A takto nás skrz to jedno dílo nadchly v podstatě dva protiklady. Ron Mueck, australský samouk, tvoří buď zvětšené či zmenšené hyperrealistické postavy, a britský Antony Gormley pracuje s figurou spíše schematicky, velmi dovedně třeba prostřednictvím správně poskládaných ploch.

Není divu, že toto představení nabité hereckými osobnostmi bývá vyprodané. Jedná se o konverzačku bez jednotící dějové linie. Ústřední je osobnost současné britské královny Alžběty II, zobrazené lidštěji, než jak se mi jeví v televizi, resp. jevila. Ono se u lidí nad 90 let dá leccos brát už trochu jinak... Oproti královně si směrem k jednotlivým předsedům vlády dovolil autor Peter Morgan (nebo to nebyl on?) jistou neuctivou nadsázku a parodii. A naštěstí tyto významné osobnosti Británie není třeba zevrubně znát. Já se rozhodně nenudila. Nejspíš dosti neoriginálně vyzdvihnu královnu Ivy Janžurové, a nám se v neděli líbil i Igor Bareš (Harold Wilson) a Taťjana Medvecká (Margaret Thatcherová).

Autorské divadlo Městských divadel pražských Vladař několika divákům na začátku připadalo legrační, ale časem všichni ztichli. Můžete leccos pojmout jako vtip, ale když se před vámi někdo vraždí, ať už opravdu nebo jen jako, a vy nejste psychopat či podobně chorobný jedinec, vždycky vám ztuhne úsměv na rtech. Zde se nejprve všichni hlavní aktéři povraždili, aby vzápětí odmítli podepsat mírovou smlouvu. A když vám někdo řekne nečum!, můžete se snažit usmívat nad podařenou replikou jakési historické postavy, ale dobře vám z toho nebude. Nebo prohlásí, že všechno je jeho vlastnictvím (divadlo, svět i paralelní vesmíry), dokonce i tričko nějaké slečny, ale že je tak strašně dobrý a štědrý, že jí ho daruje! Není to vtipné, protože to leckteří mocní skutečně tak myslí a říkají, sice ne tak moc okatě, ale o to je to horší, protože pak někteří nekritičtí jedinci skutečně nedokáží prohlédnout jejich lež a považují je za dobré. Stejně tak vrahy tyranů někteří vyzdvihují, jako by vrah nebyl pořád jenom vrahem. V tomto mělo představení pravdu.

Líbilo se mi ještě využívání nejrůznějších dramatických prostředků, přestože právě proto bych na toto představení neposlala starší ročníky. Například kostýmy (bílé rukavičky upozorňující na specifický způsob jednání) a umělá krev (krve tam bylo hodně a na slabší jedince může působit dost depresivně, když před vámi hodinu defiluje člověk s obličejem celým zakrváceným – pravá krev by alespoň časem stekla či opadala a zbytek ztmavnul) nebo bílá busta s černě přelepenýma očima i pusou na oprátce, anebo zvuk – nevím, kolik mikrofonů a udělátek autoři během celého představení použili, ale nejefektnější zvuková pasáž inspirovaná hitem heavymetalového uskupení Sepultura War for territory prostoupila divadlo duněním bubnu tak moc, že být v hledišti někdo s nemocným srdcem, vynesli by ho nohama napřed; nemocná sice nejsem, ale vibrace mi nedělaly dobře; chtít něco takového, jdu na koncert, kde bych se alespoň mohla hýbat; ale jako evokace toho, v jakém područí mocných můžeme být a jak snadné je se v něm octnout, dokonalé.

Horší už je jistá roztříštěnost vyprávění. Respektive celé představení je sledem nejrůznějších „scének“, které pro mě dohromady vyzněly jako kritika politiky obecně. Autoři se nedrželi jedné epochy, vzali to skrz dějinami tam i zpět. Ale tím to postrádá jistou vnitřní soudržnost. Inspirace Machiavelliho Vladařem je kromě názvu přiznaná jen v téměř zpívané citaci několika vět z jeho proslulého díla. A celá inscenace v podstatě končí otázkou, zda není čas na změnu. Ale pak mám pocit, že autoři nepochopili tajemství úspěchu všech jimi zmíněných mocných, ba ani Machiavelliho úvah, jehož Vladař je dílem nadčasovým, protože funguje bez ohledu na dobu. Stále. Kdybychom se dokázali zříci své vlastní přirozenosti, netrvalo by budování počátků demokracie (protože úplnou a skutečnou jsme jako lidstvo ještě nikde nenastolili) celé 19. a 20. století. A kdybychom se dokázali poněkud „psychicky obrnit“, tak bychom ani nechodili na podobná divadelní představení. Všichni bychom měli svůj vlastní názor, všichni bychom byli uvědomělí, sví a opravdoví. Nebylo by nad čím hloubat a kriticky se pozastavovat.

V hloubi duše sice doufám v něco podobného, o co autoři diváky nejspíš žádali, tedy o jistou vnitřní změnu. Ale jsem si naprosto jistá, že já se jí nedožiju. Nemyslím si totiž, že dějiny tvoří jenom mocní. Ti jsou jen nejvíc vidět. A hlavně myslím, že tato změna nesouvisí jen s politikou a jakýmsi oficiálním vývojem společnosti, nýbrž s etikou jednotlivců. A ta se skutečně mění. Hodně pozvolna, přesto jistě a nezadržitelně. Například hovořit o homosexualitě bylo donedávna nemyslitelné. Být matkou samoživitelkou bylo nemyslitelné, stejně jako mít děti ze zkumavky, stavět domy kilometrové výšky, balit mléko do krabic i pytlíků, nechat auta jezdit samotná, transplantovat obličeje a plíce a tak dále a podobně. To, že se můžete jet potápět k australskému korálovému útesu a druhý den šplhat na islandský ledovec nebo si vzít za manžela svého kamaráda vám do života zasahuje kapku víc, než psychopat, co je kvůli korytu schopný posílat vlastní děti do válečných zón nebo ho rovnou nechat zavraždit (fabuluju!). Přestože oni mocní ovlivňují cenu rohlíku, pořád už nemůžou to, co ještě za francouzské revoluce, tj. nechat lidi zmírat hlady. Pravda, v Africe a jižní Americe ještě pár takových míst bude, ale i tam by mohli časem pochopit, že když si zahubíte hostitele, nebudete pak mít komu krást. Zapomenout nelze ani na přírodu, které už teď dáváme zabrat, aby nás všechny nakrmila. Dle autorů Vladaře bych řekla, že by vsadili spíš na to, že se pak kvůli vyschlým zdrojům povraždíme. Já myslím, že pár lidí zemře, ale většina skončí stejně jako obyvatelé nejchudších, nejpustších míst – naučí se spolupracovat. Kdyby totiž nic jiného, tak jsme alespoň jako lidstvo za tisíciletí vlastního vývoje pochopili důležitost učení. Copak by nějaký starověký diktátor dopustil, aby takováto hra byla bez problémů všem přístupná? Být to jenom na diktátorech, stále jsme nesvobodní a přízemní jako povrchní, instinktivní zvířátka.

A málem bych zapomněla - máme pozdravovat v Liberci od Gabriely Vodrážkové, dříve z KÚD, kterou jsme potkali na schodech při vstupu do divadla :-)

Protože stále poslouchám úžasný klavír a teď už i housle, nemůžu nezmínit první CD mladičkého Ivana Bessonova, které vyšlo někdy v březnu. Ve svých šestnácti nahrál několik skladeb Chopina a tři své vlastní inspirace tímto klasikem. Čekala jsem, že bude mít profi nahrávka trochu lepší zvuk. Zato Ivanovo "baletění" po klávesách nezklamalo. Někde mám trochu pocit, že zbytečně pospíchá, ale pokud si v té rychlosti nezamotá prsty, bude patrně z nemnohých, kteří to stihnou do rytmu a ještě jim to ladí :-) K jeho vlastním melodiím jsem nepokrytě nekritická - prostě je zbožňuju!

A ohledně nejrůznějších hudebních cen se ho nejspíš rozhodl dohnat jeho mladší bratr Daniil Bessonov, houslista, jehož vystoupení patrně před porotou Mezinárodní soutěže mladých muzikantů z letošního března je naprosto famózní https://www.youtube.com/watch?v=0yy88vEONA4. Max Bruch napsal tenhle kousek pro celý orchestr, na webu je i Daniilovo vystoupení s celým ansámblem někdy z prosince, ale nemůžu si pomoct, komorní provedení s vynikajícím zvukem houslí se mi líbí nejvíc. Takže není překvapivé, že ve své kategorii, v sekci strunných nástrojů Daniil soutěž vyhrál.

Dovětek - Bessonovi v červnu 2019:

To se tak člověk kouká na běžné zprávy, že Putin měl zase svou Přímou linku. A při té příležitosti vidí otce Ivana Bessonova. Jen na vteřinu, ani o chlup víc. Tak jdu zvědavě na web, jestli se mi to jen nezdálo. A na začátku celé monstr akce v obecenstvu sám Ivan. Je to trochu tristní, že Putinova propaganda potřebuje ve studiu šestnáctileté pískle. Tedy nechci ho podceňovat, ale vlastně by bylo naprosto normální, kdyby ho politika nechávala ledově klidným stejně jako všechny normální puberťáky. Sice vím, že Putin umí pogratulovat k vítězství v Edinburghu minulý rok, ale stejně tak vím, že dokáže lovit kolosální ryby, má sílu jako obr, je neohrožený, stále připravený všem pomáhat atd. Prostě panu Putinovi nevěřím ani nos mezi očima, natož to, že je velkým milovníkem vážné hudby. Spíš je jasné, že aby se člověk vůbec prosadil ve vyšší lize, musí mít vlivné přímluvce a příznivce a občas se posadit i tam, kde nemá, co dělat (tedy alespoň myslím, že Ivana nenutili mluvit). Nejspíš na tuhle provládní promoakci zavály otce a syna větry pianisty Denise Matsueva, což má být Putinův kamarád, který má monopol na úspěšné mladé virtuosy - pořádá soutěže a vystupuje s nimi apod. To v jeho rukách nejspíš spočívá šťastná budoucnost ruské vážné hudby. A s Ivanem či třeba Eliseyem Mysinem se mu to vcelku daří. (Kvůli těm by si i břídil musel oblíznout všechny prsty.) Záleží, jak moc budou poslušní, až vyrostou... Zatím je ale v náruči jejich báťušky Putina čeká jen zářná budoucnost.

Protože považuji za lepší chodit za kulturou než o ní psát, uběhlo hodně vody i akcí od doby, kdy jsem přispěla do „deníčku“ naposledy. A není to ani tím, že by člověka nic extra nezaujalo. Naopak.

Tak se pokusím to vzít odzadu. Schválně, na co si ještě vzpomenu či vyhraboším na netu…

Nejposledněji si pamatuji Stavovské divadlo v Praze 25. 2. 2019, opera Don Giovanni od Mozarta. Kdyby nebylo těch skvělých pěveckých výkonů, asi bych nebyla jen zklamaná, ale dokonce naštvaná. Jak mám SKUTRy celkem ráda, tak tohle se jim nepovedlo. Nebo za to možná může scéna Jakuba Kopeckého, kterého jsem tady vychvalovala do nebes například u Čarodějova učně. Kdyby to bylo jiné dílo, tak by to vizuálně mělo šmrnc. Ale v tomto případě mi nějak nesedla kombinace klasicistního operního kusu a moderního designu. Nejspíš mi ta bílá s černou připadala příliš vážná na humor a lehkost, s jakou Mozart přistoupil k větší části své práce. Úsměv člověku mrzne na rtech až na konci, kdy Komtur skutečně přijde na hostinu. Ale do té doby se nejedná o něco závažně filozofického. Takže mi ta podivná skleněná telefonní budka, co se mi jednu chvíli vysunula před očima, s jakousi průhlednou rakví na temeni (ta se přede mnou válela celé představení), připadala rušivá, vlastně doteď nechápu, k čemu byla dobrá. Asi měla souznít i s moderními kostýmy s dobovými prvky, stejně tak přesně dva pravidelné řádky s černými tulipány z plastu, jež se vysouvaly, asi když se scéna měla odehrávat v zahradě. Donna Elvira jejich soudruhy s ostrou špičkou metala při nadávkách na svého zrovna nepřítomného svůdce. Což vlastně zní docela komicky, ale ten únorový večer mi to vtipné nepřišlo. Spíš jako by s tím Jana Horáková Levicová bojovala. Nejspíš je dost složité, soustředit se na pěvecký part zhrzené milenky a u toho vztekle vrhat poněkud přerostlé šipky. Nepochybuji o estetických kvalitách výsledku jednotlivých dílčích profesí, které se na inscenaci podílely, ale dohromady mi to prostě neštymovalo. V divadle, kde měl tenhle kus za účasti samotného autora světovou premiéru a dnes je uváděn v původním znění s titulky, samozřejmě nechybí diváci ani z dalekých končin, a myslím, že by spíš ocenili tradičnější zpracování. Na druhou stranu chápu, že Zlatá kaplička chce jít s dobou. No, pro mě tahle novota není. Vyzdvihnout ale musím úžasné pěvce, všechno Čechoslováky. To bylo příjemné zjištění. A velmi příjemný byl i poslech Aleše Jenise jako Dona Giovannniho, Leporella Miloše Horáka, Marie Fajtové jako Donny Anny, manželky Adama Plachetky Kateřiny Kněžíkové jako Zerliny nebo Komtura našeho :-) libereckého Pavla Vančury. Všem hudebníkům a pěvcům tleskám.

Hudbu jsme si užívali v únoru i v Kroměříži v Divadelním sále Domu kultury 12. 2. 2019 na koncertu Michala Prokopa, Luboše Andršta a Jana Hrubého. Ač to nebylo plánované a prostě jsme se tam vyskytli, bylo to super. Pánové znají svůj obor a nástroje dokonale, takže rádiové pecky neřešim, jejich improvizace jsou pastvou pro uši. Bravo!

A aby toho nebylo málo, tak jsme o tomto únoru 2. 2. stihli v Národním v Praze ještě balet Timeless, který kritika vyzdvihuje, a tanečníci hovoří o svých mezních výkonech. No, nerozumím tomu, jen bych řekla, že ani Labutí nebude flákárna. Na pohled mi však záživnější přišly Mosty času Jiřího Kyliána, které jsme viděli 20. 10. 2018 tamtéž. Pokud vybírá choreograf z toho nejlepšího, co kdy stvořil, samozřejmě že výsledek bude trochu jiný než skládačka z odlišných stylů od různých autorů. Ani výběr hudby k Timeless nebyl ryze divácky vstřícný. Nemilovníky baletu bych na to určitě neposílala, nicméně i hudbymilovný manžel to zvládnul. Hezké bylo, že se zrovna loučil Michal Štípa, než se vydal šéfovat baletu do Brna. Rodilého Liberečáka Vinkláta, který za svého Vyvoleného v Timeless získal další Thálii, sice máme rádi, ale princ jako Štípa to nejspíš nebude…

Z inscenací Dejvického divadla, které občas zavítá do Naivního divadla v Liberci, jsme v lednu 30. 1. 2019 viděli činohru Vražda krále Gonzaga. Což je silné kafe. Rozhodně stojí za vidění. První půlka mi připomněla cimrmanovské přednášky. Dnes, po znalosti několika dílů Zkázy Dejvického divadla mám pocit, že se hlavní tvůrčí metoda DD postupně mění v sebemrskačskou psychohru hlavních hereckých hvězd, či snahu jít až na hranu reality, kde pomalu sami interpreti nerozliší, kdy se ta jejich skutečnost mění ve fikci (či obráceně). Konfrontace s praktikami ruských tajných služeb, potažmo „moderní“ politiky, pak zvedá chlupy na zádech, jak i v dnešní digitální, přísně vědecké a jinak „přesné“ společnosti se s fakty i životy žongluje jak s fonty na stránce. Je paradoxní snažit se přiblížit pravdě právě dramatickou formou, nicméně režisérovi Jiřímu Havelkovi se to díky „dramatickému“ čtení vyšetřovacího spisu povedlo. Ostatně u nás má myslím divadlo v této schopnosti odhalovat či tepat politickou „kulturu“ tradici. Jinak Jiří Havelka spolu s Top sekret si k současné politice rozhodně dovolují říkat ledasco. Proti tomu a Gonzagovi pak byla Shakespearova Zimní pohádka v podání DD (v Naivním někdy v roce 2018) lehký odvar, přestože ten si ve spojení s DD lze představit jen obtížně.

Ryze oddychové nebývají ani hry Divadla Na zábradlí. Někdy s nimi mívám problém, protože jejich poetika je mi vzdálenější. Angažování ryzích bavičů do vážných her znevažuje onu vážnost. Vlastně jsou ty hry poněkud studenokrevné; nevím, jak jinak to popsat. Většinou se mi ale líbí jejich scénografie. Dodává těm hrám na výrazu a poutavosti, dokonce i ubírá na onom chladu, nebo ho aspoň brousí jak z ledu křišťál. V Naivním v Liberci 19. 12. 2018 jsme viděli jejich Mýcení, kapku útok do vlastních řad z pera Thomase Bernharda. Připadá mi, že oproti DD se Zábradlí stále snaží držet „klasického“ repertoáru. Nevím, jestli to dneska dělá ta reklama kolem DD, ale ať hrají cokoliv, upoutávají především sami na sebe. Jako by hovořili o svých názorech. Kdežto Zábradlí hraje. Tam nemám potřebu zaměňovat herce s tím, co zosobňují. Vlastně je to stále ryzí divadlo. Možná se mýlím, ale Na zábradlí mají na programu více her světových dramatiků než svého autorského divadla, takže jsou ty pohledy i pojetí rozmanitější, a právě proto i komplikovanější. Činohru Macbeth-too much blood Divadla Na zábradlí uvedlo Naivní 25. 10. 2017, což už je pro mě příliš dlouho na hlubší rozbor, stejně tak Hamleti 25. 4. 2016. Pamatuju si je nejvíc vizuálně. Nezapomenutelné je samozřejmě číslo Jany Plodkové pronášené třesoucím se hlasem, napodobující starou, zasloužilou herečku: „V tomto divadleééé jsem strávila…. krásných šedesát let…“ :-)

Někdy v roce 2016 přijelo do Naivního divadla taky Divadlo Petra Bezruče s Čekáním na Godota. Což se přiznám, že jsem předtím nikdy neviděla. Ono taky příliš nesvědčí velkým scénám. A absurdní divadlo je samo o sobě celkem oříšek. Nevím, jestli to bylo pokročilou hodinou, ale pamatuju si, že jsem kapku postrádala čas, který má člověk běžně, pokud takové hry čte, tedy trochu si vychutnat jednotlivé repliky. Já mám absurdní drama rozhodně spojené s řečí a hrou s významy. Kdysi se mi takhle moc líbila Plešatá zpěvačka, kterou jsem nejprve četla a pak viděla záznam tuším, že zase z nějaké moravské scény. To se dokonce i líbilo studentům na hodině ČJ ve škole. Je pravda, že Beckettova díla bývají kapku vážnější a filozofičtější než Ionescova hra. Já uzavřu, že Estragon Norberta Lichého je pro mě nezapomenutelný. Možná je to ale taky tím, že Norbert Lichý je nezapomenutelný. :-)

Pěkné věci samozřejmě produkuje i samotné Naivní divadlo. V roce 2018 jsme viděli O hodině navíc aneb Potlach v hustníku, v roce 2017 Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých a v roce 2016 Čechy leží u moře, Zapomněli na mě!, Komáři se ženili aneb Ze života obtížného hmyzu, Kapela jede aneb Není pecka jako pecka, a možná jsem na spoustu zapomněla. Od plzeňské Alfy jsme shlédli hru Tři siláci na silnici. Hry pro děti jsou specifická záležitost a já osobně kvituju vůbec to, že se o to někdo snaží. Zdejší scéna poslední dobou využívá v inscenacích moderní techniku a efekty, což je další rozměr, který to všechno dělá zajímavější a nejen pro děcka poutavější. A kouzelné je pro nejmenší pochopitelně to, když se sami můžou do děje zapojit.

No, jistě jsme toho viděli i slyšeli víc, ale momentálně už si v souvislosti s těmi dětmi vzpomenu jen na mé velké překvapení v soutěži Eurovision Young Musicians, kde nás v létě úspěšně reprezentoval Indi Stivín na kontrabas, jak neuvěřitelně šikovní mladí muzikanti jsou. Člověk poslouchá o geniálním Mozartovi a netuší, že se takoví stále rodí. Nejenom, že se mi líbila Bohemian suite Indiho Stivína nebo housle Nikoly Pajanoviće, ale především Čajkovského klavírní koncert vítězného Ivana Bessonova. Je mu 16, ale na klavír zahraje už nejspíš cokoliv. Má naprosto neuvěřitelnou techniku. Mně připadá, že mu prsty po klávesách tančí. A přestože se svými vlastními skladbami v Edinburghu nesoutěžil, na internetu je jich několik (https://www.youtube.com/watch?v=vO-riTZl2Ts). Nádherně hrají na housle i jeho dva mladší bratři (https://www.youtube.com/watch?v=b8tBRNjB2R8) a celá hudebně zaměřená rodina je dnes v Rusku docela populární. To mě přivádí zpět do našich luhů a hájů. Kdysi jsme měli stejně neuvěřitelně nadaného dětského pianistu Lukáše Vondráčka, kvůli kterému mělo ministerstvo školství zamotanou hlavu, protože ho jeho schopnosti předurčovaly ke studiu na vysoké škole, kam však nebylo běžné přijímat tak mladé studenty. Nuž vystudoval, přemístil se do Ameriky a dnes vyhrává nejrůznější pianistické soutěže a hraje stále božsky (https://www.youtube.com/watch?v=26ZMyVhy4Kk), ale mám pocit, že u nás o něm vědí jen lidé z oboru, což je velká škoda!

     Původně jsem ani nemyslela, že je třeba psát o úžasném zvuku České filharmonie na živém koncertu, byť v prostorách kulturního domu, který koncertu vážné hudby zrovna nelahodí. Ale rozhodla jsem se si tu úplně zbytečně postěžovat (protože to stejně nikdo nebude číst), že tady v Liberci nikomu nestálo za to, aby hudebníky v médiích pochválil. On je Liberec v tomto směru vůbec tupý jako poleno. Snad nejsme jediné zkorumpované místo, ale rozhodně jedno z mála zaměřené jenom na mamon a pragmatičnost. Důležité je tu něco uspořádat, abychom si nahrabali body - jaké či na co nikdo netuší, protože nejdůležitější je zúčastnit se (Aneb jak říká jedna z postav seriálu Kosmo: My Češi jsme dobří v zúčastňování! A že se u toho zadlužíme?! Ale kuš!). Hlavně dobře vypadat! (Povrchně.) Nikomu nedochází, proč to řada skělých muzikantů, herců, obecně umělců vůbec dělá - pro potlesk!

     Papaláši zdejšího nočníku střední Evropy prostě nepřehlídnou přes jeho okraj a nedokážou docenit sílu emoce. Přilepí svoji fotku a pár prázdných frází do bulletinu mezinárodního festivalu Lípa Musica a pak trpí v těsném límečku při povinném potlesku.

     Vše jen dokresluje naprosto nezvládnutá organizace. Pořadatelé určitě dopředu věděli, kolik lidí dorazí do vyprodaného kulturáku, přesto měli práci všem pověsit kabát a usadit je do sálu.

     Typický je ostych v předělech mezi jednotlivými částmi symfonií, když se zrovna v sále nenachází dost těch, kteří by tušili, jestli už to byl konec nebo ne, aby začali aplaudovat. Nemůžu si pomoct, připadá mi lepší zatleskat, než trapně zírat na ostatní, jestli teda už jó nebo né... Tentokrát bylo zajímavé, že Kirillu Gersteinovi během Čajkovského Klavírního koncertu b moll (originální Čajkovského autorova verze, kterou právě tento rusko-americký interpret znovuobjevil světu) lidé tleskali, ale samotné filharmonii v předělech opět Čajkovského Symfonie Manfred nikdo! Přiznám se, že jsem Manfreda nikdy předtím neslyšela, ale líbil se mi víc než koncert b moll. Nejsem znalec, ale slyšela jsem v něm jakousi přípravu pro Labutí jezero. Nebo že by velký romantik vykrádal sám sebe? (Podle data stvoření to vypadá spíš na druhou možnost.) Každopádně filharmonie ho zahrála naprosto úžasně!

     Nikdy nezapomenu na koncert Magdaleny Kožené v jabloneckém kostele, kdy nejen zdejší maloměstská elita, ale ani český ministr kultury nedokázali poděkovat za krátké árie a několikrát nastalo trapné ticho, jehož důsledky nemohlo napravit ani půlhodinové plácání na konci, a ještě ho zdůraznilo asi pět obrovských kytic pro světovou umělkyni (nevkus má rozličné podoby!).

     Hnusně mi to zapáchá elitářstvím a mrazí nekulturností. Kolik lidí tady chápe, že se velikost nerovná výši bankovního konta, počtu povolných stoupenců, prodaných lístků, darovaných kytic a křišťálových váz nebo množství uspořádaných "kulturních" akcí?

     Kam se poděli elegáni velkého světa, bonviváni umění a glosátoři dění Wildovského velkoformátu?

Pro shlédnutí baletu na motivy románu Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti se hodí, pokud člověk zná alespoň základní kostru příběhu. Jeho hlavní motiv - zrůdnost citové manipulace - byl mnohokrát zpracován i filmově. Autoři baletu se pravděpodobně inspirovali především Formanovou verzí, jak napovídá už stejnojmenný název. Ve Stavovském divadle v Praze se mi líbilo spojení klasicistního divadla s námětem ze stejné doby, dále pak choreografie, vybraná hudba, scéna i kostýmy, stejně jako výkony Katsapova, Podařilové a dalších. Právě charaktery hlavních manipulátorů, Valmonta a markýzy de Merteuil, na něž se inscenace soustředí především, jsou zobrazeny explicitně, snad právě díky tanci, a touto otevřeností, zřejmostí jsou pak také divácky atraktivní. Výhrady bych měla jen k příliš přepálenému, až zbytečně teatrálnímu konci, ve kterém může zaniknout, oč se snažil především Forman, tedy že se Valmont na konci vlastně také stává obětí.

Autor, Petr Vodička, spolupracoval s Naivním divadlem již víckrát. Nám se například před lety velmi líbil jeho Tristan a Isolda. Zapomněli na mě! je pohádka pro menší děti. Příběh o chlapci, který neopatrně vysloví přání, aby na něj rodiče zapomněli a ono se vyplní, podává s humorem a jednoduše. Vše se kolem hlavního hrdiny zvětší, proto se může vybavovat se žvýkačkou, která na něj "valí" oči nebo se zubní pastou, která se ne a ne vymáčknout, až se jí to podaří :-) Nejde jen o bezduchou grotesku. Kdo někdy nelitoval toho, co vypustil z úst! Pracuje se samozřejmě s loutkami, ale tentokrát je kromě zpěvu (hudba Marek Doubrava z kapely Hm...) důležitý i pohybový projev herců (nastudovala s nimi Anna Benháková). Nám se sobotní premiéra líbila moc, takže doporučujeme, ani rodiče neumřou nudou!

Mít tak možnost někde se na chvíli zaseknout a potkat se tam s někým, kdo Vám nastaví zrcadlo.
Bůhví jestli tohle přání stálo na počátku první režijní práce Ivana Trojana. Ale my diváci tuhle málem psychoterapeutickou šanci dostali. Stejně jako 5 postav v jednom uvízlém výtahu; Hynek Čermák v roli bankéře s dcerou ve střídavé péči a s diagnostikovanou fobií, Myšička jako postarší fyzik Krumbach s dcerou v zahraničí, Melíšková jako vytížená matka a účetní Modřanská a Veronika Kubařová jako mladá, nezávislá cestovatelka Sylva bez stálého zaměstnání. Dokonce si tihle všichni (ještě s dramaturgyní a violistou) svoji roli napsali a skrývají se pod autorským jménem David Doubt.
Hra se přes osudy zmíněných hrdinů dotýká nadčasové složitosti mezilidských vztahů, ale i problémů dnešních, jako prostého zaměření na výkon, výkonnost, a proto podporující především mládí, na peníze, na účel, jenž světí prostředky a nemilosrdně zapomíná minulé úspěchy apod.
Pro Dejvické divadlo jsou už dneska skvělí herci, scéna, kostýmy, hudba atd. v podstatě normou a nepřekvapí, podobně jako jejich mix humorného s vážným. Co mě však zarazilo, byla úžasná emocionální působivost. Tedy alespoň já měla pocit, že se chvílemi celé divadlo smálo nebo celé napětím ztichlo, což je pro dnešní otrlé a často cynické publikum nesmírně vzácné. Vlastně je hotový div, že statická scéna 2x2 metry se stále stejnými protagonisty dokáže hodinu a půl udržet divákovu pozornost, a ještě ho bavit.
Schválně jsem nezmínila posledního spolucestujícího, zvláštního cizince Aslamase Matěje Kroupy, který se po většinu času vůbec neprojevuje. Sama pro sebe jsem si ho interpretovala jako bytost ryze nadpozemskou. A nejen pro jeho úžasnou violu. Konec hry mě totiž značně znejistil, zdali se vůbec jednalo o obyčejný výtah...
Každý se mnou nemusí souhlasit.
Na divadle jsou jakési modelové situace a neuvěřitelné, až přehnané scény v pořádku. Už Aristoteles si od slušného dramatu (on tomu říkal tragédie) žádal pořádnou dávku katarze. Mně se jí tady dostalo.

Když jsem ve středu myla nádobí, měla jsem v uších mp3 a jednou ze skladeb bylo One Take 5 (live) od Rodriga a Gabriely a najednou mě napadlo, že by bylo fajn, kdyby sem někdy přijeli (byli tu jen minulý rok na Colours of Ostrava).
Ten samý večer přišel manžel z WC s telefonem v ruce s potutelným úsměvem: „Tak jsem nám vymyslel program na sobotu. Pojedem do Prahy do Archy na koncert. Ještě je volných asi 40 lístků."
„Hm, jasně. A na co?"
Zatvářil se tajemněji a potěšeně, že já to ještě nevím a jak mě překvapí.
Koho by napadlo, že se mi mé přání tak rychle splní. To nemohla být náhoda!

Inu překvapil.
Ale ti dva Mexičani ani náhodou.
Byli naprosto fenomenální. Když se to obvykle říká, bývá to jen z důvodu ozvláštnění textu, prostá subjektivní hyperbola, nicméně v případě dua Rodrigo y Gabriela je to fakt. Tedy alespoň jakoukoliv kritiku jsem četla, byla velmi pozitivní. To, co ti dva předvádějí, se totiž nedá naučit, s tím už se musíte narodit. Mají v sobě přirozeně horkou krev, začínali s metalem (Gabriela: „Což v Mexiku nebyl dobrý nápad.") a do své hudby to stále promítají. Dokážou spolu koncentrovat tolik energie, že vás to rozhýbe, ať chcete nebo ne. Já měla chuť rozdupat hydrauliku Archy, co tam v Krausově show dělá hlediště, a ruce jsem si otloukla víc než karatista o cihly. Zvuk mají na pódiu úplně stejný jako ve studiu, což je podle mě malý zázrak. Hrají na obyčejné španělky s nylonovými strunami a slyšet jsou díky jakýmsi „naslouchátkům" na svých nástrojích (tedy tak mi to přišlo). Ale co to udělá za grády... Gabriela má podle mě raketové zápěstí. Její kytara zní jako dvě i s bubeníkem. Při svém sólu začala velmi pomalu a klidně, postupně přidávala, a když máte pocit, že rychlejší to být nemůže, ještě zařadí o dva stupně výš. Vlivy flamenca, jazzu a hlavně tvrdší hudby jsou prostě super. Rodrigo se sice pokoušel zazpívat jeden dojáček inspirovaný jihoamerickými telenovelami, ale nemůžu si pomoct, kvůli popíku (i když suprovému) na ně nikdo chodit nebude. A předělávka Red Hotů byla fajn, snad si lidi opravdu „zakaraokeovali", ale o tom, že něco takového dokážou, nikoho přesvědčovat nemusí. Když se Gabriela při své počáteční řeči vracela do jejich minulosti, zmiňovala, že hrávali i v hotelu pro hosty k romantickému posezení u pláže a na jejich předělanou verzi Slayerů turisti reagovali – To je nějaká tradiční mexická hudba?! – Jasně!
Zamlouvá se mi hlavně jejich tvorba a doufám, že někde upirátím jejich nové album, na koncertě ho bohužel neměli.
Jestli je někdo nezná (z Pirátů v Karibiku, Shreka nebo Kocoura v botách), ať si je určitě pustí, třeba patrně nejznámější Diablo Rojo.

V Naivním divadle v Liberci se v poslední době vystřídaly na jevišti hned další dvě významné loutkoherecké scény Čech, hradecký Drak a plzeňská Alfa.

     Drak přivezl převážně hranou Turandot, jejíž příběh zná většina z nás z Pucciniho stejnojmenné opery. Krutou princeznu nám představil jako asijskou vášnivou hráčku počítačových her, která se nezalekne stínat hlavy ani vlastním nápadníkům. Jako ve správné pohádce se však najde jeden odvážlivec, který všechny její záludnosti uhádne - český Honza s maminčinými buchtami! Podobně jako v opeře i zde dává Honza v šanc svůj vlastní život, když nechá Turandot rozhodnout, zda je silnější její nenávist nebo láska.

     Mně se představení líbilo zajímavým skloubením typicky českých pohádkových prvků (Honza, hádanky apod.) s něčím novým (forma počítačové hry jako ilustrace charakteru princezny) s nápaditými loutkami (popravovaným princům skutečně "ulétávají" hlavy) a hudbou (na začátku rádcové připravují pro svého vládce přání k narozeninám, které mu vyloženě přehrají o vlastní hlavy - taková neobvyklá "temenohra").

     CHArlie CHAplin a jiná CHA´ska těží především z nádherných maňásků, z jejichž obličejů je možné skutečně poznat hlavní hrdiny nejznámějších amerických němých grotesek, Chaplina, Laurela a Hardyho či Bustera Keatona. Celá hra je vlastně velkou poklonou němému filmu, z nějž těží vizuálně (často se před námi odvíjí dlouhé, nádherně malované plátno, před nímž postavy utíkají a auta ujíždějí) i tematicky - jde vlastně o divadelní grotesku, která menším dětem zprostředkovává kontakt se světem rodící se kinematografie a využívá k tomu strážníky, honící se za nezbedným psem a komiky (Chaplinem, Laurelem, Hardym a Keatonem), kteří se ukryli do cirkusu. A vše vrcholí jednou z největších filmových dortových bitev.

     Pro mě zůstává jen záhadou, jak jsou herci schopní se za zástěnou s loutkami střídat tak, aby si tam sami nevyrobili malou grotesku :-) .

     Jedná se o příjemné oddychovky pro malé i větší. Pozornost si zaslouží díky úžasným tvůrčím nápadům a za mravenčí píli, která je potřeba pro výrobu těchto délkou krátkých, ale v detailech precizních představení.

Tedy na to, kolik cen si tato inscenace Divadla Na zábradlí vysloužila od divadelní kritiky za rok 2014, nám s manželem připadaly Báby lepší, nejspíš jistou vnitřní koherentností. Na druhou stranu se celkem kritický pohled na osobu Václava Havla zdá nový a neotřelý. Za vidění rozhodně stojí Petr Jeništa jako Miloš Havel a Natália Drabiščáková jako Univerzál (a hlavně coby Klaus :-) ). Jinak jistá absurdita (typická také pro zobrazované období i pro samotnou Havlovu dramatickou práci) má odlehčený podtext a i díky hudbě se u toho příjemně odpočívá (ale nemyslím tím spí :-) ). Trochu tápu, má-li název odkazovat spíše k sametové revoluci nebo k undergroundu, ale nejspíš je to jedno. Rozhodně toto nebude hra pro nejmladší ročníky, které o Havlovi neznají ani základní věci. Podobně jako u jeho vlastních dramatických kusů je vlastně nutné mít o něm a jeho době alespoň nějaké znalosti. "PRAVDA A LÁSKA HLAVNĚ KDYŽ SE CHLASTÁ!"

     Sobotní moderna se odehrála na prknech Metropolitní opery v NY. Dávali operu Albana Berga Lulu v režii W. Kentridge (jeho dílem byl i Nos z jedné z předchozích sezón MET live) s Marlis Petersen v titulní roli. A rovnou říkám, že těmhle věcem musí dát člověk šanci; na začátku se naladit na stejnou vlnu, a pak to může být správný zážitek. Bohužel manžel to nerozdýchal (stejně jako byl na něj přespříliš rozsahem jinak velmi krátký Šostakovičovův Nos). A pro mě bylo náročné poslední dějství, které dopracoval za mrtvého Berga rakouský skladatel F. Cerha. Nemyslím, že bych měla bůhvíjaký sluch, ale opravdu to bylo hudebně o něčem jiném a ve více než čtyřhodinovém přenosu až příliš dlouhé.

     Moderna se mi líbí svou mnohovrstevnatostí, proto ani tuhle operu nejde brát jen jako hudební číslo, které v Bergově podání postrádá klasickou melodičnost. Efekt vytváří vizuální stránka s dalšími významovými rovinami, které je nutné chápat jako celek, nikoliv je oddělovat. (Je však zvláštní, že manželovi se líbila stejně hudebně náročná, ale mladší Adèsova Bouře.) Na Lulu si cením realističtějšího příběhu, než jaký běžně v operách vídáme. Nicméně myslím, že je jasné, že i do budoucna budou mít u diváků větší úspěch harmoničtější a libozvučnější díla.

     Absolutně úžasní jsou interpreti podobně náročných kusů. Musím vyzdvihnout Marlis Petersen, která nejen zpívá, ale i hraje a také jako Lulu vypadá, přímo s ní splývá. Nicméně se zařekla, že tentokrát už tomu bude naposled. Líbil se mi i Johan Reuter, kterého jako Dr. Schöna Lulu zastřelí a na oplátku on zase jako Jack Rozparovač zabije na konci ji. A protože jsem předtím nikdy Bouři nezmiňovala, musím vychválit Simona Keenlysida jako Prospera. Líbil se nám tak moc, že jsme v lednu 2015 vyrazili do Obecního domu na jeho koncert se Štefanem Kocánem.

     Předminulý týden jsme si střihli dvě moderny. První z nich, Báby od Daniila Charmse nastudovalo Divadlo Na zábradlí jako absurdní drama. A líbilo se.

     Charms nutí k zamyšlení. V prvním plánu působí jeho texty nonsensově a bezobsažně a až na další pohled krutě upřímně. V paměti mi z představení utkvěl hrůzostrašný výjev člověka, který se válí lidem v cestě tak dlouho, až na něj zavolají strážníky. Ze situace pak pochopíme, že ani tak nejde o bezdomovce či provokaci, nýbrž o člověka, který ztratil místo ve společnosti, který jako by mezi ostatní nepatřil, přestal být člověkem. Což vlastně popisuje pocit samotného Charmse, kterého ruský komunismus tak dlouho potíral ideologicky, až ho zlikvidoval fyzicky a fakticky.

     Jeho vtipy působí nenápadně, ale dodnes živě. Sice si myslím, že se řada věcí odkazuje na dobu totality tak silně, že bez jisté zkušenosti není smysl postižitelný. Přesto je přesah k dnešku patrný. Ať už tam byl vložen dnešními tvůrkyněmi (Petrželková, Viceníková ad.) nebo je zkrátka z podstaty nadčasový (odhalování hlouposti, povrchnosti i lidské malosti).

     Určitě musím opět pochválit scénu, která pomáhá k chápání hry i esteticky souzní s obsahem, možná ještě víc než u Požitkářů.