strougy

Ďábelský záporák Paul Wegener a nudný všetečný novinář Harald Paulsen jako spojnice několika tradičních strašidelných příběhů od Poea či Stevensona. Při své honitbě si projdou voskové muzeum plné historických záporných postav, naleznou zavražděnou ženu díky mňoukání černé kočky, navštíví tajemný klub sebevrahů či blázinec s poněkud netradičním personálem. Dohromady je to vše spojeno překvapivě solidně, celé to má vcelku slušné tempo, občas se vyloupne i povedený nápad, bohužel to ale postrádá to určité nedefinovatelné cosi, díky čemuž jsou třeba starší německé filmy z doby expresionismu ještě dnes tak působivé. A ten otravně moralizující závěr též zamrzí... Slušné 3*.

Cirkus jako místo přátelství, teplého lidského kontaktu a naděje, kde lživost představení slouží čistě k potěše publika. V opozici stojí svět okolo, místo plné nepřátelství, zneužívání slabých a beznaděje, kde lež slouží jen k podvedení druhého. Dvě cesty, do nichž se rozdělí osud dvou bratří, jenž strávili mládí v cirkuse a každý následně své schopnosti obelhávat okolí využil po svém. Komorní snímek, který zahalen v pošmourném černobílem balení nabízí příjemný zážitek lehce pošramocený vstupem mafie na scénu, jež tak poněkud naruší konzistentnost vyprávění a svým následným směřováním mi lehce poničila požitek. Zůstat pouze u načrtnutí dvou rozdílných pólů lži, byl bych spokojenější. Silné 3*.

V tom všem třeštění, pitvoření a pištění se občas vyloupne překvapivě podařený vtip (skvělá reakce na blížící se hryznutí od upířího zlosyna), avšak je jich příliš málo na to, aby to tuhle přitroublou historku o upíry pronásledované policejní stanici udělalo snesitelnější. Slabé 2*.

Zvláštní, jak málo se v komentářích ostatních objevuje zmínka o tom, jak moc veškeré dění a dávkování informací o jednotlivých postavách určuje struktura filmu v podobě čistého střídání velkých událostí v podobě různých obřadů a z toho plynoucí takřka úplná ignorace každodenního „bezčasí“ mezi tím. O tom, co se stalo mezi jednotlivými oslavami, to, o čem se následně mezi sebou postavy baví, hádají a co je vnitřně užírá, o tom se divák dozvídá pomálu pouze z komentáře hlavního hrdiny, tedy toho již třeba Bluntmanem zmíněného „nespolehlivého“ vypravěče příběhu. Právě tohle šikovné dávkování informací bylo tím, co mě na filmu bavilo nejvíce, to množství příběhů, které jsou pouze načrtnuty a následně zmizí bez objasnění, osudy, jenž by mohly být zajímavé i sami o sobě, ale zde hrajou pouze druhé housle v pozadí a brzy jsou vyplonkovány mimo dění, jelikož nepatří mezi to důležité, co by hlavní hrdina chtěl vyprávět, přesně to mě bavilo sledovat a to jsem si užíval velice. Škoda, že samotná hlavní propojující dějová linie sklouzne časem k rušivé teatrálnosti, což mě podobně jako uživatele stuba v závěru lehce iritovalo. A mimochodem, označení komedie, proti němuž se tu mnozí ohrazují, bych se použít nebál, celá svatba bez nevěsty je komická až běda, ač je to teda humor značně zlý a potměšilý...

Jaksi mě nebaví sledovat filmy, kde arogantní budižkničemu tak dlouho sleduje své okolí s opovržením a pocitem nadřazenosti, aby postupně dospěl k poznání, že vlastně není o nic lepší, možná je dokonce míra jeho životního ztroskotání ještě hlubší. A nic na tom nemění fakt, že mi jeho naštvanost na lidskou tupost byla vnitřně blízká. Plusové body to získává za depresivní vyznění, kdy film na konci nenabídne žádnou hlubší proměnu titulní postavy, nýbrž ji nechá nadále rochnit se v bahně vlastní neschopnosti. Slušné 2*.

Podařená gangsterka zahalená do nostalgického oparu z laciné pašované whisky, kvalitního jazzu a vzpomínání na staré dobré časy Yakuzy, kdy se před hierarchicky řízenou organizací plně podřízenou svému cíli dávalo přednost osobním vazbám založených na cti a věrnosti. Celé se to nese v rychlém, nikoli však zběsilém tempu, spíše než heroické a patosu plné gangsterky od Wooa a jiných to připomíná klasické samurajské filmy, avšak plné drsných hochů, co na sebe hází zavilé pohledy skrze sluneční brýle a spojenectví zakládají spíše na instinktivní příchylnosti k tomu, kdo má stejně velké „koule“, než na nějaké pragmatické úvaze. Což mně osobně ke spokojenosti stačí. Slušné 4*.

Podtitul by mohl znít "Aneb jak nemá vypadat dokument". Celé to je o tom, že v neměnícím se postupu se chvilku nechá plkat milá umělkyně s kolegy o čemkoli, co může, ale nemusí mít společného s konkrétním projektem, následně se nám ukáže, jak na tom tvrdě dřou, takže mudrují nad kvalitou koberců, tahají krabice či točí nahatou rusovlasou slečnu válet se po poli, na řadu přijde samotná vernisáž, z které je nám nabídnuto pár zcela nesouvislých obrazů, a na závěr se tam na sebe všichni zubí, hlaholí superlativy na adresu Pipilotti a voalá, jede se znovu. Za celou dobu zhruba tak osmkrát dokola, kdo se s tím měl počítat. Žádná snaha o hlubší vhled do její tvorby, žádná snaha o nějaké zajímavější představení čehokoli, jako jediné velké informace jsem si odnesl, že ona má šik žlutou pletěnou čapku, snahu na každé vernisáži všechny okolo sebe zout a ráda s kolegy jí, jelikož "A teď jdeme na jídlo" bylo nejčastější větou dokumentu...

Mé první setkání s tvorbou Stanislawa Lema se nekonalo v oblasti literární, nýbrž filmové, a nedopadlo vůbec špatně. Dlouho mi to náladou a stylem připomínalo Raye Bradburyho, kdy jsem si vyloženě říkal, že by to krásně zapadlo do jeho The Ray Bradbury Theater, ovšem v závěru se to celé překlopilo do zvláštní filosofické nálady, u které se stále nejsem schopen rozhodnout, zda se pod tou fasádou opravdu skrývá nějaká hluboká myšlenka, u níž mi chybí jen kousíček, malinký krok k jejímu definování a převedení z pouhého dojmu do slov, nebo se pod tím nachází prázdno a ten můj pocit je jen pozérstvím člověka, co chce machrovat s tím, že viděl něco, co jiní ne, a teď může dělat chytrýho. Vem to však čert, minimálně za tu podmanivou atmosféru a skvělou jazzovou hudbu si to vysoké hodnocení zaslouží, ať už to myšlenku má či ne.

Kousek bezesporu raritní a z pohledu japonské filmové historie podstatný, ovšem pro mě dnes už těžko stravitelný, jelikož jsem nebyl schopen rozšifrovat ani základní děj, natož pochopit návaznost jednotlivých scén. Tudíž si to netroufnu nijak hodnotit bez ohledu na to, že určité body filmu mi následně aspoň lehce osvětlil tento komentář od japonského filmového historika Fumiko Tsuneishi: "One of the very few surviving films featuring Matsunosuke Onoe (1875-1926), the first movie star in Japan, who starred in more than 1,000 films. It is based on the fantastic tale of Jiraiya, the hero of a ninja novel adapted from a famous Chinese story which was so popular that from 1839 onwards it was serialized for over 30 years, and then became a staple of kabuki theatre. Jiraiya had the ability to fly, to vanish, and to transform himself into a toad at will, and it wasn’t until his filmic incarnation that his character finally found the perfect medium for the visualization of his magic powers. Matsunosuke’s popularity was by this time firmly established, and the film’s success was due both to his superb performance and the innovative ideas of director Shozo Makino (1878-1929), known as 'the father of Japanese cinema'. This film marks the end of the very last phase of their collaboration."

Mladá Brigitte Bardot byla nádherná ženská, o tom netřeba vést žádnou polemiku, tudíž vášně strhávající zdejší mužské osazenstvo člověk naprosto chápe, taky by podlehl, zvlášť když v území mezi benzínkou a hospodou není nic pořádného k zabavení. V prvních dvou třetinách snímku se tvůrcům v pomalém tempu daří výstižně zachytit stoupání napětí mezi všemi účastníky, manželství spadající do krize, rostoucí zalíbení a žárlivost a vztek z filmu přímo sálá a vše funguje, jak má. Pak ale zřejmě nutnost vejít se do omezené stopáže donutila veškeré vášně rozjitřit až příliš rychle, tak najednou, že veškeré charakterové proměny ztrácely uvěřitelnost a spolu s nesmyslným epilogem nastiňujícím budoucnost postav to vcelku spolehlivě zlikvidovalo vybudovanou atmosféru. Což je škoda, mělo to nakročeno výše, aspoň že vzpomínka na odhalený zadeček milé Brigitte mi v paměti zůstane už nadobro.