strougy

Znepokojivá koláž tajemně působících obrazů. Hlava zafačovaná obvazy... Svíjející se mužské tělo před dveřmi stojícími v moři... Provaz vedoucí ulicemi k svázané ženě... Racionální argumenty na obhájení hodnocení nemám, ale tak sugestivní pocit neklidu a rozkladu normálního řádu světa už jsem dlouho nezažil.

Překvapivě kvalitní hororový kousek využívající obvyklá schémata tolik vlastní třeba dílům E.A.Poea či Sheridana Le Fanu. Dům s tajemnými zákoutími, ve sklepě se pohybující cosi děsivého, rodina, kde evidentně ve vztazích něco skřípe, chamtivost a pod povrchem bublající šílenství, vyvěrající pouze v krátkých okamžicích... Nakonec mě překvapila i pointa, kdy mnou očekávaná varianta dostala zajímavou úpravu a já se tak v Eye of the Cat dočkal výborné podívané, která mě zahřála na duši i přítomností spousty těch nejkrásnějších stvoření, co chodí po planetě, koček.

Povedené vylíčení strastiplného průběhu jednoho filmového natáčení. Silné 4*.

Se Stokerovou knihou to sice nemá společného vůbec nic, avšak stále se jedná o výbornou a hlavně atmosférickou záležitost s perfektním Lugosim v hlavní roli. Za geniální Frankensteinovou nevěstou to maličko zaostává, přesto bych Draculu směle označil za jeden z nejlepších raných hororů studia Universal.

Naoki Kuzumi ztratil před pěti lety své rodiče a vzpomínky a nyní žije u svého strýce a tety spolu se setřenicí Matsuri. Jeho život poklidně plyne v zajetých kolejích až do chvíle, kdy doslova z nebe spadne dívka Mikoto a uvrhne ho do víru událostí, po kterých jeho život už nikdy nebude stejný... Základním problémem tohoto anime je neuvěřitelná žánrová roztříštěnost, kdy se od sebe jednotlivé třetiny seriálu liší jako den a noc. Jedna by se dala nejlépe popsat jako úsměvné historky točící se kolem skupinky přátel sdružených okolo astronomického klubu, další jako mysteriózní scifi drama obsahující cestování časem a k tomu se zde nachází příběhy, kde se neděje nic jiného, než že si postavy mezi sebou v dlouhých záběrech podbarvených sentimentální hudbou s lesknoucíma se očkama vyjadřují své city a zaplétají se v otravných omylech ohledně toho, kdo koho miluje a kdo koho chápe jako pouhého sourozence. První skupina epizod by byla na velmi slušné čtyři hvězdy, kdy příběhy mají vtip, nápady a díky krátké stopáži (13 minut) i spád a tak ani na okamžik nenudí, vztahové části jsou k nepřežití a trpěl jsem u nich jako zvíře a scifi zápletka je v podstatě zbytečná, jelikož na krátké ploše nemá prostor na jakékoli rozvinutí a její přítomnost tak působí těžce nadbytečně. Celkově slušné 2*.

Kterak babička získala kouzelné klubko a díky své chamtivosti o něj zase přišla. Slušné 4*.

Ani pár povedených nápadů nedokáže přebít odporně ideologické ztvárnění příběhu, kde se zlá západní tajná služba snaží ukrást sovětský zubařský vynález a zabraňuje jim v tom skvělá, vždy připravená tamní rozvědka, která zachraňuje děti před koly jedoucího vlaku, stará se o mravní výchovu mládeže a vůbec je prostě ve všech směrech znakem dokonalosti a mravnosti. Hnus.

Nami po propuštění z vězení zamíří do Ginzy k strýci a začne pracovat jako hosteska v klubu Bronco, kde se brzy stane velice populární. Naneštěstí má na bar spadeno místní gangster Owada, který se nezastaví před ničím... Po většinu času poklidný, nikam se neženoucí film, který je ovšem od začátku prodchnut zvláštním neklidem a očekáváním neblahého vývoje příběhu. Film v podstatě stojí na výborné Meiko Kaji, jenž tu sice nemá ještě nemilosrdnou pózu z Lady Snowblood, přesto je se svojí krásnou tváří a výstižnými pohledy hlavní hvězdou snímku a zejména v biliárovém zápase mě dokázala přímo uhranout a donutit ji držet vší silou palce. To vše je navíc podbarveno krásně padnoucí hudbou a spolu s příjemně uvěřitelnými a hlavně zábavnými postavami dělá z tohoto zapomenutého kousku až nečekaně příjemný zážitek.

Pratchett vytvořil osobu Smrti nejvtipnější, Bergman nejděsivější, Lang nejdepresivnější... Smrt v podání Bernharda Goetzkeho je jednou z nejsmutnějších postav, které se kdy procházeli po plátně. Vykonávaje odpornou práci, jenž mu zjevně není zrovna po chuti si po celou dobu uchovává smutně vědoucí výraz, že ani ten nejsilnější cit nemůže přetnout cesty osudu a všechny příběhy zahrnuté v tomto nádherném díle to krásně ilustrují a přes snahu ženské postavy mu pouze dokáží, že má pravdu. Zdánlivě šťastný konec vyznívá do prázdna, na depresivním vyznění snímku už nic nezmění a asi mi chvilku zabere, než se mi podaří chmury filmem vyvolané překonat.

Ač mi obvykle přehnaná sladkost v anime vadí, u Ichigo Mashimoro mi z mně neznámého důvodu vyhovuje a ohromně si ji užívám. Encore nepřináší v podstatě nic nového, ovšem udržuje si stále vysokou kvalitu a tak rozhodně stojí za vidění. A nemohu si pomoct, ale kdyby Nobue reálně existovala, asi bych ji zoufale miloval :-)