Gore

Filmové zhodnocení:
V 22. týdnu jsem viděl pouhých 5 filmů, z nichž 3 byli americké komedie z roku 2016 (modeling parodující sequel Zoolander No. 2, který byl napěchovaný celou plejádou hvězdiček z celého showbusinessu, ale postrádal to nejdůležitější, a to humor, připadalo mi to, že se plácá od ničeho k ničemu, a nevytrhla to ani Penélope Cruz; o něco lépe dopadlo Jak přežít single, novinka Christiana Dittera, který před dvěma lety oslnil filmem S láskou, Rosie, kdy tentokrát se zaměřil na single ženy, ale i muže v New Yorku, hledající ten správný protějšek, která již místy vtipná byla, ale očekával jsem víc; nejhůře však dopadla komedie Get a Job, která ač přes zajímavé obsazení byla příliš křečovitá a postrádala vtipnost, kterou nezachránila, ani má oblíbená a zde dost nevyužitá Anna Kendrick); a 2 skvělé do nejmenších rolí obsazené akční thrillery (již kdysi viděný Nepřítel státu slavného Tony Scotta z roku 1998, který videoklipové thrillery uměl a i přes táhlý začátek se stále jedná o skvělý snímek; a novější Triple 9, o zkorumpovaných policajtech, kteří provádějí loupeže, které vyniká hereckým obsazením a akčními scénami, ale pokulhává v dialozích a budování vztahů).

Nejlepší film týdne:
Nepřítel státu – i tento týden vyhrává snímek, který jsem v minulosti viděl, ale to se není, co divit, neboť Tony Scott zklamal málokdy, navíc zde se mu podařilo poskládat špičkové obsazení známými jmény i do těch nejmenších rolí, na svou dobu celou řadu technologických vychytávek a napětí, které drží až do konce filmu, včetně finále podobné mé oblíbené Pravdivé romanci. Částečně zaujme i žánrově podobné Triple 9 a komedie Jak přežít single.

Nejslabší film týdne:
Get a Job – vyloženě průserové to není, ale nejvíce zamrzí, že se jedná o komedii, kde se ani jednou nezasmějete, a nebýt obsazení, asi by nebyl ani důvod k dokoukání.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Gene Hackman (Nepřítel státu) – výtečný herec, který je již několik let v důchodu, zde opět dokazuje, že patřil k největším mistrům svého oboru a nejen své generace, a zde je takovou třešničkou celého obsazení. Z ostatních herců zaujal ještě stále obsazovanější Anthony Mackie v Triple 9, který na svou osudovou roli, která by ho katapultovala do první ligy, stále čeká, ale určitě se jí brzy dočká.

Alison Brie (Jak přežít single; Get a Job) – dalo by se říct, že pro mě zatím objev tohoto roku, po jejím skvělém výkonu v Milenci těch druhých, zaujala v tomto týdnu hned ve dvou snímcích, kdy v Jak přežít single, byla tou nejlepší ze všech ženských, a nudnou Get a Job dost zvedla a s lehkostí převálcovala i Annu Kendrick.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Will Ferrell (Zoolander No. 2) – komediální talent tohoto herce nemám vůbec rád a přijde mi strašně nevtipný, což dokazuje i v téhle nevtipné taškařici.

Regina King (Nepřítel státu) – v bezchybném obsazení skvělého filmu, je tahle černoška jedinou trhlinou, která je minimálně o jeden level níže než všechny ostatní a její výkon film zpomaluje.

Hudební zhodnocení:
V 22. týdnu jsem slyšel 9 hudebních alb, z nichž 6 alb patřilo opět německé EBM kapele :wumpscut:, tentokrát z období 2008 až 2016 (s alby Schädling z roku 2008, Fuckit z roku 2009 i o rok starším :Siamese: - Auf Wiedersehn in Massengrab si vybrali slabší období, kdy alba jsou dost fádní a příliš nezaujmou, stejně jako s příliš elektronickým kouskem Schrekk & Grauss z roku 2011, zlepšení přišlo až albem BlutSpukerTavern z roku 2015, kde uslyšíme již o něco vytříbenější repertoár a klidnější, ale i hudebnější polohu, která vyvrcholí nástupcem Wüterich z roku 2016, které už zase můžeme zařadit mezi jejich nejlepší počiny); 2 alba rockové legendě z 60. let Them, kde působil Van Morrison (výtečné debutové The Angry Young Them z roku 1965, kterému dominuje jak nezaměnitelný hlas Van Morrisona, tak prvky garage rocku a psychedeliky; a následující Them Again z roku 1966, které je ještě lepší a katapultovalo Van Morrisona k jeho sólové kariéře); a 1 techno EP (projekt Lenny Dee & Tieum vydal v roce 2005 EP pod názvem Microtronic E.P., které je určené a potažmo zaujme hlavně techno fanoušci, takže mě to míjí a poslechl jsem si to jen při vzpomínce na začátek 90. let, kdy jsem pár songů od Lennyho Deeho znal).

Nejlepší hudební album týdne:
Them – Them Again = druhá deska sice již neobsahuje takové hitovky, ale jako celek překonala jejich úžasný debut a ač obsahuje dost předělávek jiných autorů, tak je posunuje o laťku dál.

Nejslabší hudební album týdne:
:wumpscut: - Schrekk & Grauss = příliš elektroniky, ve které se musí ztratit i věrný fanoušek této EBM grupy.

Filmové zhodnocení:
V 21. týdnu jsem viděl celkem 9 filmů, z nichž 2 snímky byli z Indie (romantický Fitoor, podle předlohy Charlese Dickense a jeho slavného románu Nadějné vyhlídky, který mě velmi zklamal, a to jak téměř doslovným přepisem, tak a hlavně herecky, což u Katriny Kaif dvojnásob zamrzí; o něco lépe dopadlo drama Airlift, jehož název je dost spoileroidní, o záchraně Indů v době vtrhnutí iráckých vojsk do Kuvajtu v roce 1990, kde překvapil Akshay Kumar v hlavní roli, ale film jako celek se drží v lehkém nadprůměru, kdy do tematicky podobného Arga má ještě daleko, jak napětím, tak emotivně); 2 české zástupce (jak komedie Padesátka, lehce nadprůměrný režijní debut Vojty Kotka, kdy jen polovina hvězdného obsazení je dobrá, druhá iritující, o postavách a postavičkách žijících na horách, ale hlavně návštěvníkách hor; tak ale i drama Místa, o mládeži na Severu Čech v 90. letech, je lehce nadprůměrné a překvapil mladý Vladimír Polívka v hlavní roli); 2 horory (chválené hororové drama Čarodějnice, které mě velmi zklamalo, neboť nemám rád horory, kde se ¾ filmu člověk nudí, neboť se tam nic neděje, a pak ho má posledních pár minut uspokojit; to se mi už více líbil The Boy, o mladé sličné chůvě, která se má starat o panenku, který taky nebyl obzvlášť objevný, ale zase měl atmosféru, která si udržela pozornost diváka až do akčního finále); 3 americké komedie (volebním tématem se zabývající Vítězství je naše, kde Sandra Bullock hraje politickou poradkyni, která má pomoct vyhrát kandidátovi volby v Chile, kdy proti ní stojí její věčný rival Billy Bob Thornton, kdy film neexceluje v ničem, a jen vrší jedno klišé za druhým, i když koukat se na to dá; stejně podprůměrný je i Ruku na to, kde pitvořící se Bill Murray hraje neúspěšného hudebního manažera, který skončí v Afghánistánu a rozhodne se zastupovat místní děvče v soutěži Afghánistán hledá superstar, kdy první polovina je dementní, otravná a nudná, aby se to od poloviny, alespoň částečně změnilo a stalo se to jen naivním a nevtipným; a akční komedie Red, o seniorských ex-agentech CIA, které se někdo snaží zlikvidovat, a kterou jsem již v minulosti viděl a chabou týdenní nabídku malinko zachraňuje, neboť zde skvěle funguje jak slovní humor, tak akční scény).

Nejlepší film týdne:
Red – velmi slabý týden, kde nejlepším filmem se stala tato již viděná akční oddychovka, ve které se skvěle skloubil humor s akčními scénami, svižnou režií a zajímavým hereckým obsazením.

Nejslabší film týdne:
Ruku na to – ani se nechce věřit, že touhle nudnou a naivní slátaninou, která není vůbec vtipná, stojí Barry Levinson, který navíc dokázal ze všech herců dostat ty nejhorší výkony svých kariér. Nedivím se, že se to stalo obrovským propadákem.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Vladimír Polívka (Místa) – obrovské překvapení, kdy mě překvapilo, jak dokázal uvěřitelně zahrát tuhle nejednoznačnou postavu, na rozdíl od svého přehrávajícího kolegy Jana Cíny. Ze zbylých herců zaujal jen Akshay Kumar jako indicko-kuvajtský hrdina ve filmu Airlift.

Mary-Louise Parker (Red) – velkým překvapením akční komedie, ve kterém svým hereckým uměním dokázala s lehkostí přehrát i takové bardy jako Bruce Willis, Morgan Freeman, John Malkovich nebo Helen Mirren. Velká škoda, že ve druhém díle ji štěstěna již opustila. Z dalších hereček ještě jakžtakž zaujala Sandra Bullock, i když hrála jen na půl plynu a vesměs podobnou postavu jako v jejich posledních filmech.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Aditya Roy Kapoor (Fitoor) – při sledování tohoto herce a jeho výkonu jsem se neubránil dojmu, že sleduju nějakého obyčejného Dezidera Giňu z vyloučené lokality, a proto jsem mu nemohl jeho výkon plně uvěřit.

Zooey Deschanel (Ruku na to) – tuhle herečku mám velmi rád, ale to, co předvedla zde, je jeden z jejích nejhorších výkonů její kariéry a doufám, že to byl jen takový přehmat. Naštěstí se zde objevila jen na několik minut na začátku, ale i to stačilo, aby to mohlo uškodit její kariéře.

Hudební zhodnocení:
21. týden byl na hudební alba velmi chabý, neboť jsem slyšel pouhých 5 alb, a všechna byla jedné kapely, kterou byla německá EBM kapela :wumpscut:, jejíž alba jsem poslouchal i minulý týden, tentokrát se jednalo o alba z období 2001 až 2007 (velmi slabé Wreath of Barbs z roku 2001, o něco lepší Bone Peeler z roku 2004, z uvedené pětice nejlepší Evoke z roku 2005, o rok starší Cannibal Anthem, které se rovněž povedlo a ne úplně špatné Body Census z roku 2007).

Nejlepší hudební album týdne:
:wumpscut: - Evoke = v pořadí jedenácté studiové album kapely sice nedosahuje kvalit alb z 90. let, ale i tak se jedná o velmi slušné EBM album s několika zajímavými nápady.

Nejslabší hudební album týdne:
:wumpscut: - Wreath of Barbs = jejich devátá studiovka, kdy se opět snažili o styl old EBM, a tahle poloha jim vůbec nesluší ani nesvědčí.

Filmové zhodnocení:
Ve 20. týdnu jsem viděl celkem 12 filmů, z nichž 2 snímky byli německé v režii Davida Wnendta (drama Bojovnice z roku 2011, o skinheadech a hlavně o 20tileté rasistce Marise, kterou začne v jednu chvíli tížit svědomí, kdy film je skvělou ukázkou fungování v téhle skupině lidí a zmatku v hlavách mladých děvčat se zajímavými výkony a fungující režií; a novější satira Už je tady zas z roku 2015, které opět zpracovává téma rasismu a xenofobie, ale způsobem jako Borat nebo Pařížská blbka, kdy se v současném Německu probudí Adolf Hitler a chodí po městě, kde se setkává s reálnými lidmi a povídá jim své neměnné názory, až se stane i televizní hvězdou, kdy film nám reflektuje současný stav Německa a jejich názory na rozrůstající se multikulturismus, kdy film je jako sonda velmi zajímavý, ale z filmařského hlediska zůstal někde na rozcestí mezi oběma zmíněnými snímky); 2 výtečné komiksovky (v kině viděný současný blockbuster Captain America: Občanská válka, který zase posunul laťku o stupeň výš a servíruje nám dokonalou rovnováhu mezi inteligentním příběhem a skvělou akcí, ze které se naštěstí nestal takový digitální bordel jako v soupeření mezi Batmanem a Supermanem; a humorně pojatý, originálně natočený ve stylu starých videoher Scott Pilgrim proti zbytku světa, který jsem si po letech zopakoval a neztratil nic ze svého kouzla, vyprávějící příběh o muzikantovi Scottovi, který se bezhlavě zamiluje do Ramony (velmi šukanoizní Mary Elizabeth Winstead), ale aby s ní mohl chodit, musí porazit jejích sedm bývalých partnerů); 2 slovenské snímky (ucházející artový životopis-neživotopis Koza, o cikánském boxerovi Peterovi Balážovi, přezdívaném Koza, který žije ve vyloučené lokalitě bez peněz a se svým manažerem se vydá objíždět zápasy a trochu si tak přivydělat, kdy film se docela vleče, ale zachraňuje ho kamera a ucházející herecké výkony; za to povídkový Slovensko 2.0, je jedna obrovská sračka, kdy 10 povídek vypovídající o Slovensku za posledních 20 let, je nevýrazných, nudných a většina bez závěrečné pointy); 2 velmi dobré mysteriózní thrillery (výtečný Solace, který svou atmosférou hypnoticky chytne od začátku až do konce a už nepustí, kterému kraluje výtečný Anthony Hopkins jako médium, který pomáhá FBI vyšetřovat sérii rituálních vražd a zjišťuje, že vrah je vždy o krok dopředu, svým zpracováním i tématem může připomínat kultovní snímek Sedm; a velmi dobrá Abramsovka Ulice Cloverfield 10, která může velmi připomínat oscarový snímek Room, ale ten se mi líbil méně, zde je lepší atmosféra, kdy opravdu nevíme, co se na tom povrchu děje a snímku o třech hercích vévodí úžasná Mary Elizabeth Winstead a démon John Goodman, kteří fakt válí a vytváří nejistotu v nás po celý snímek); 2 americké černošské komedie (slabší sequel filmu Jízda švárů, který dostal pojmenování Poldův švagr, a premisa je ve směs stejná, kdy věčně ukecaný Kevin Hart pohnojí vše, na co sáhne a nabručený Ice Cube, který minulý film docela zachraňoval, ale zde se vůbec nesnaží ani hrát, ho zachraňuje, kdy tentokrát má Hart stejně otravného partnera v Korejci Ken Jeongovi; a ještě slabší byla parodie Padesát odstínů černé, kdy nemusím podle názvu ani zmiňovat jeho předobraz, jen poznamenám, že je to stejně strašné jako originál, kdy více jak polovina filmu se nese v duchu velmi trapných a nevtipných scén, kdy v polovině se to malinko zlomí a za celý film se najdou zhruba tři povedené vtipy, ale to je na parodii hodně málo, aspirant na Zlaté maliny v hodně kategoriích); a 2 artové snímky z méně běžných evropských států (černobílý rumunský eastern Aferim!, odehrávající se v roce 1835, o četníkovi a jeho synovi, kteří se vydají na koních až za tureckou hranici, aby dopadli cikánského otroka, který utekl svému bojarovi, neboť ten zjistil, že měl poměr s jeho manželkou, a přivedli ho zpět, aby mu mohl bojar uříznout varlata, kdy film je zajímavý svým zpracováním, zvláštními hláškami a nabuzením dojmu té doby; a belgické erotické drama Marieke, Marieke, o dívce, která dělá v továrně na čokoládové bonbóny, libuje si v sexu s hodně starými chlapy a miluje focení detailů jejich nahých těl, kdy holka je celý film zmatená, tápající a hledající otázky o smrti svého otce, kdy film si hraje až na moc velký art, a není moc přístupný divákovi, spíše odtažitý a divák se zákonitě musí k filmu příliš snažit hledat cestu).

Nejlepší film týdne:
Captain America: Občanská válka – bezkonkurenčně film týdne a jedna z nejlepších marvelovek, ne-li ta nejlepší, která by se bez skrupulí mohla jmenovat Avengers 3, neboť tam najdeme, kromě Thora, Hulka a Nicka Furyho, všechny hrdiny univerza a některé ještě nové (Spider-Man, Black Panther, Ant-Man), kdy film má inteligentní příběh, přehlednou akci, skvělé výkony a fungující humor. Tento týden se po dlouhé době opět povedl s kvalitními snímky a zaujalo mě hned několik dalším, ať už to je již dříve viděná další komiksovka Scott Pilgrim proti zbytku světa, která má úžasný vizuál a originální zpracování, nebo drsné skinheadské drama Bojovnice, či oba mysteriózní thrillery – téměř neznámý Solace, kterému by velké plátno slušelo více než většině filmů v distribuci, ale i záhadná sklepovka Ulice Cloverfield 10

Nejslabší film týdne:
Slovensko 2.0 – velký duel mezi touto povídkovou nudou a trapnou nevtipnou parodií Padesát odstínů černé, kdy "vítězí" slovenská nuda, kdy z deseti povídek mě nezaujala ani jedna ne a polovina z nich byla k nevydržení, že se sám divím, že jsem to ukoukal. Nejvíc mě u povídek překvapilo, že všechny pointy jednotlivých povídek vyšla na prázdno nebo chyběly zcela.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Anthony Hopkins (Solace) – tento herec již nejednou předvedl brilantní výkon, zejména v 90. letech (nepochopitelné je pro mě, že nezískal Oscara za Soumrak dne), a zde svým výkonem opět dokazuje, že to v něm stále je, a vesměs si téměř v 80 letech ukrajuje celý film pro sebe. Z dalších herců zaujme Colin Farrell ve stejném filmu, který dokáže i na malém prostoru být Hopkinsovy plnohodnotným protihráčem a John Goodman jako démonický zachránce a vládce sklepa v Ulice Cloverfield 10, ale i většina ansámblu marvelovky Captain America: Občanská válka.

Mary Elizabeth Winstead (Scott Pilgrim proti zbytku světa; Ulice Cloverfield 10) – v této nenápadné herečce již léta dřímá nevídaný talent, který uplatnila v obou odlišných filmech, ať už v odlehčenějším Scott Pilgrim proti zbytku světa, kde jako Ramona střídá barevné vlasy jako Kate Winslet ve Věčném svitu neposkvrněné mysli a hraje sexbombu, tak i v dramatické roli novější Ulice Cloverfield 10, kde uvěřitelně hraje dívku, která neví, zda byla zachráněna nebo unesena, a musí bojovat nejen sama se sebou, tak s okolnostmi. Z dalších hereček velice zaujali dvě rivalky z filmu Captain America: Občanská válka – jako vždy skvělá Scarlett Johansson jako Natasha Romanova, a ještě o chloupek lepší Elizabeth Olsen v roli Scarlett Witch.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Kevin Hart (Poldův švagr) – velké rozhodování mezi dvěma černochy, kdy druhým byl Marlon Wayans z Padesáti odstínů černé, ale Kevin Hart byl více otravný a nesympatický, a celý film hraje úplně stejně.

Jenny Zigrino (Padesát odstínů černé) – i zde měla vítězka konkurenci, a to v hlavní postavě, ztvárněné Kali Hawk, ale ta ji odehrála lépe než předobraz Dakota Johnson, proto vyhrává Zigrino v roli její nejlepší kamarádce, která zde hraje nadrženou obézní děvku, kdy je někdy i dost nechutná.

Hudební zhodnocení:
Ve 20. týdnu jsem si poslechl jen 7 alb, z nichž rovnou 5 alb bylo od německé kultovní EBM kapely :wumpscut:, kdy všechna alba byla z 90. let (první jejich úspěšná deska Music for a Slaughtering Tribe z roku 1993, která vyšla ve spoustě různých rozšiřujících edicích, kdy já slyšel třídiskový Monument Edition Box 2011, a je to výtečné EBM album, na kterém je slyšet velký vliv industrial music; rovněž skvěla deska Bunkertor 7 z roku 1995, kde pro změnu slyšíme velký vliv synth-popu; ze stejného roku je i album Preferential Legacy, koncipována ve stylu old EBM, která je již mnohem horší; o něco lépe dopadla Embryodead z roku 1997 a Boeses Junges Fleisch z roku 1999, ale na kvalitu prvních dvou nedosahují) a zbylé dvě alba jsou kompilace dvou již zašlých interpretů (pop-rocková interpretka z 80. let Bonnie Tyler vydala v roce 2015 album The Very Best of, které obsahuje řadu jejích známých hitů a kvalita je někde mezi; a legendární taneční kapela 2 Brothers on the 4th Floor, která za svou kariéru vydala jen dvě desky, kdy první je ve stylu eurodance a druhá happy hardcore, vydala v roce 2016 výběr The Very Best of, kde jsou i mixy pro tento rok, i kdy to bylo příjemné zavzpomínání na mé disco časy).

Nejlepší hudební album týdne:
:wumpscut: - Music for a Slaughtering Tribe = v pořadí třetí album kapely, založené bavorským DJem Rudolfem Ratzingerem, patří k tomu nejlepšímu od nich z 90. let, zejména díky v té době populárnímu industrial soundu.

Nejslabší hudební album týdne:
:wumpscut: - Preferential Legacy = jejich pátá studiovka se naopak řadí k tomu horšímu, a ve stylu old EBM mě víc zaujala celá plejáda jiných alb, tohle je takové mdlé, bez nápadu, nevýrazné a s opakujícími se stejnými motivy.

Filmové zhodnocení:
V 19. týdnu jsem viděl celkem 7 filmů, z nichž převládal dramatický žánr a jen u dvou byl humor. Hned 5 filmů bylo americké produkce a 2 filmy ze severu Evropy (Island a Švédsko), nejvíce filmů bylo natočených v roce 2015 (4 filmy), 2 filmy z roku 2016 a jeden z roku 2014. Z herců se pouze John Travolta objevil ve dvou filmech. Většina filmů se držela v průměru hodnocení, dva byli horší a jen jeden vynikal.
Konkrétně jsem tedy viděl 2 filmy ze severské produkce (švédské absurdní podobenství Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě, který byl těžko uchopitelný, místy docela vtipný, ale obsahoval několik hluchých až uspávacích míst; islandské málomluvné drama Berani, o dvou bratrech – chovatelích ovcí, kteří bydlí vedle sebe a již 40 let spolu nepromluvili, a nyní musí svá stáda vybít kvůli klusavce, která napadla výstavního berana jednoho z bratrů, kdy film je syrový, pomalu plynoucí, ale nenudící a dá nám nahlédnout pod pokličku nehostinného prostředí života na Islandu); 2 snímky s Johnem Travoltou (akční thriller I Am Wrath, kde Travolta hraje bývalého speciálního agenta na odpočinku, který je vlivem nečekaných událostí nucen vzít do rukou opět zbraně a společně s bývalým parťákem jít pozabíjet pár feťáků, a přitom zjistí, že nitky tahá někdo mnohem mocnější, kdy film vypadá jako typické devadesátkové béčko (má ho také na svědomí Chuck Russell, který v roce 1996 natočil Likvidátora s Arnoldem Schwarzeneggerem, a určitá podoba zde je), ale kvalitní béčko, kdy akce odsýpá jak má, na nudu není čas, hlášky fungují a funguje i duo Travolta-Meloni, scénář má sice dost děr, ale co taky u béčka jiného čekat; hůře dopadlo thrillerové drama Criminal Activities, kde má Travolta jen menší roli mafiána, a které od nudy a nezáživného tlachání nezachrání ani povedené mindfuck finále); 2 snímky, které se mihly v nominacích na Oscara (několikrát nominované (film, herec vedlejší role, režie, střih) a za adaptovaný scénář vítězné drama Sázka na nejistotu, o americké ekonomice a nefunkčnosti trhu s riskantními hypotéky, ve kterém se obyčejný člověk v chrlení obrovského množství ekonomických pojmů lehce ztratí, kdy scénář je sice úžasný, ale již ne tolik divácký; a na herečku v hlavní roli (Jennifer Lawrence) nominované drama Joy, o chudé hrdince, která vynalezne mop a jejích strastech v podnikání, který ač má skvělé herecké obsazení, jak je u jeho režiséra Davida O. Russell již zvykem, tak má slabý scénář, který je až příliš pohádkový a neskutečný); a 1 komiksový akčně humorný nářez (nekorektní marvelovka Deadpool, která střílí do svých vlastních řad, a které inovativní způsob vyšel na sto procent).

Nejlepší film týdne:
Deadpool – brutálními akčními scénami a nekompromisně vulgárním a satirickým humorem napěchovaná marvelovka, jednoho z X-Menů, který se s ničím nepáře, má prořízlou pusu, zvrácený smysl pro humor a dokáže ho vtipně zúročit, se stala jedním z překvapení tohoto roku a neokázale mi sedla.

Nejslabší film týdne:
Criminal Activities – nudný snímek o jednom, ne zrovna povedeném únosu, který má nevýrazné postavy a jeho představitele (což zejména u jindy dobrého Michaela Pitta zamrzí), až na Johna Travoltu, který tu má však jen malý prostor, kde jsou největším mínusem jeho dialogy, které však tvoří více jak tři čtvrtě filmu, a nezachrání ho ani zajímavý a výtečný konec.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Bradley Cooper (Joy) – zde má sice jen hodně malý prostor, ale i na něm dokázal celému filmu vtisknout jiný rozměr a vlekoucí snímek nakopnout. Jeho spolupráce s Russellem se vždy vyplatila a podává v jeho filmech obdivuhodné výkony. Z ostatních hereckých výkonů zaujal jen částečně John Travolta v béčkách I Am Wrath a Criminal Activities.

Jennifer Lawrence (Joy) – tato mladá herečka je výtečná (až na výjimku, kdy hraje Katniss v Hunger Games, kde mi moc nesedla) a stejně jako u Bradley Coopera, tak její spolupráce s Russellem nese ovoce a otírá se o Oscary, a zde byla její nominace opět zasloužená.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Dan Stevens (Criminal Activities) – ve filmu bylo hodně špatných hereckých výkonů, a role Stevense se mi nelíbila celou dobu, a ani jeho ztvárnění, které vůbec neladilo s koncem filmu.

Isabella Rossellini (Joy) – když byla dcera Ingrid Bergmanové mladší, byla krásná a předváděla zajímavý herecký talent, ale čím je starší, tím trpí i její herectví a zde mi vůbec, ale vůbec neseděla.

Hudební zhodnocení:
V 19. týdnu jsem slyšel 10 hudebních alb, přičemž se jednalo pouze o 2 interprety, kterými byli německá power metalová kapela Edguy s jejich 8 alby (debutové Kingdom of Madness z roku 1997, které ještě krapet pokulhává, o rok starší Vain Glory Opera z roku 1998, které je již velmi povedené; mezi zdařilé patří i následující Theater of Salvation z roku 1999, The Savage Poetry z roku 2000, Mandrake z roku 2001, i Hellfire Club z roku 2004; následující Rocket Ride z roku 2006 je vrcholové a Tinnitus Sanctus z roku 2008 pouze vydařené); a americký kytarista a zpěvák Zakk Wylde, známý ze spolupráce s Ozzy Osbournem a působením v kapele Black Label Society, a jeho 2 sólová southern rocková alba (debutové Book of Shadows z roku 1996, které mě moc nenadchlo a jeho o dvacet let starší následovník Book of Shadows II z roku 2016, které se mi již líbilo mnohem víc).

Nejlepší hudební album týdne:
Edguy – Rocket Ride = německá power metalová kapela, jejíž zpěvák Tobias Sammet založil i kapelu Avantasia, má vydařená všechna alba a nemá vyloženě špatný kus, a ze všech prvních osmi alb, které jsem si v tomto týdnu poslechl, mi Rocket Ride připadá nejlepší, a to proto, že více inklinuje k hard rocku a má několik na první poslech chytlavých hitovek (Sacrifice; Matrix; Catch of the Century).

Nejslabší hudební album týdne:
Zakk Wylde – Book of Shadows = sólový debut Zakka Wylde mě moc neoslovil a téměř akustické songy vyznívaly do prázdna.

Filmové zhodnocení:
V 18. týdnu jsem viděl celkem 11 filmů, z nichž převládal zejména komediální žánr, a to hned u 9 filmů a jen 2 byly dramatického rázu. Převládaly filmy natočené v roce 2015, počtem 6 filmů a 2 filmy byly natočeny ještě před rokem 2000 (a to dokonce i před rokem 1940) a celkem 7 filmů bylo americké produkce, zbylé čtyři pak z Kanady, Austrálie, Argentiny a zástupce naší domácí produkce. Z herců dominovala Amanda Peet, která se objevila hned ve 3 snímcích a Adam Scott ve dvou. Celkem 6 filmů je lehce nadprůměrná, pouze 1 je převyšuje a 4 jsou podprůměrné.

Konkrétně jsem tedy viděl 3 americké komedie s Amandou Peet (povedená nezávislovka Milenci těch druhých, kde hrála jen vedlejší roli a prim měli překvapivě dobří Jason Sudeikis, od kterého jsem byl doposud zvyklý na horší výkony a Allison Brie, kterou jsem dosud moc neregistroval, a zde hráli v klasickém příběhu o dvou lidech, co se kamarádí, ale zjistí, že se mají rádi, nic překvapivého dějem, ale zpracováním a dialogy se film posouvá na lepší metu a zprostředkovává nám příjemně oldschoolový feel-good movie s novátorskými přístupy; kdysi viděnou a lehce pozapomenutou komedii Něco jako láska, která zpracovává podobné téma, a kde pár tvoří Amanda Peet s Ashtonem Kutcherem, ale tento snímek se drží spíše v průměrné rovině romantických komedií; a kdysi v kině viděnou a ztřeštěnější komedii Pekelná ženská, kde Amanda Peet hraje sexy fúrii, která si omotá kolem prstu Jasona Biggse, a jeho kamarádi Steve Zahn a Jack Black se ji v tom snaží zabránit tím, že ji unesou, která je cílena zejména na první signální soustavu s cílem nemyslet a pobavit, kdy se ji to poměrně daří a bylo příjemné si ji po letech připomenout); 2 hororové komedie (podprůměrný vánoční Krampus: Táhni k čertu, který obsahuje snad všechna myslitelná klišé vánočních filmů, jehož nevýhody jsou špatné herecké výkony, pomalý rozjezd a časté dostavování se nudy; a ztřeštěný teenagerský paskvil Hříčky přírody, který není až na pár much vyloženě špatný, o městečku, kde společně žijí lidé, upíři a zombíci, a aby toho nebylo málo, tak přiletí mimozemšťani, kdy film je jedna velká blbost, ale dobře natočená a místy i vtipná s nezvykle neiritujícími postavami); 2 animované snímky (hodně špatný argentinský film Hurá na fotbal, který mě doslova nudil a nebavil; a o třídu lepší australský Mrkáček Bill, o medvídkovi koala, který se vydá mimo svůj domov hledat svého otce a zažije nebezpečná dobrodružství, ale potká i kamarádku, a který je cílený zejména na menší diváky, ale nehrozí nuda ani pro odrostlejší a také nemá tolik děr ve scénáři nebo vyloženě nesmyslů); 2 snímky hodně starého data (český němý snímek Milenky starého kriminálníka z roku 1927, s dvojicí Vlasta Burian a Anny Ondráková, kdy mluvený humor Burianovi sluší mnohem více a zde si musel vystačit pouze gesty a mimikou, za to Anny byla v té době pěkný kus ženský, ale filmu škodí přepálená stopáž, kdy téměř 2 hodiny na němý film je přespříliš a často se dostavuje nuda, navíc u zrestaurované verze hudební doprovod totálně nehodící se k filmu; nepotěšilo ani mé první setkání s bratry Marxovými ve filmu Kachní polévka z roku 1933, která je považována za klasický zlatý fond, ale mě jejich humor moc nesedl, hlavně němý kudrnáč Harpo měl moc infantilní druh humoru, sice Groucho mi sedl podstatně víc s jeho slovními přestřelkami, ale někdy byly dost mimo mísu a Chico naopak používá dost trapný až nevtipný druh humoru, takže to vidím i na poslední setkání s bratry); a 2 dramata s předvídatelným mind-fuck koncem (chválené kanadské drama Vzpomeň si, ve kterém Christopher Plummer má stařeckou demenci a jde vykonat pomstu na nepotrestaném nacistovi, kdy film si hlavně pohrává se zapomínáním a čekáním na nečekanou pointu, kterou však divák odhadne již v polovině filmu a celkově je film lepší nadprůměr, ale nic víc; a remake oscarového stejnojmenného argentinského snímku Tajemství jejich očí, který nedopadl vůbec špatně, jedině mě tam iritovala vyloženě špatná a zošklivatělá Julia Roberts a viditelná nápověda překvapivé pointy, a naopak potěšila navrátivší Nicole Kidman, která je stále dobrá a pěkná).

Nejlepší film týdne:
Milenci těch druhých – další feel-good romantická komedie na stupni vítězů. Na této oceňuji civilní herecké výkony ústřední dvojice, místy nekorektní, ale vkusný humor s množstvím popkulturních odkazů a celkovou atmosféru.

Nejslabší film týdne:
Hurá na fotbal – argentinský animovaný snímek o klukovi, který ovládá stolní fotbálek a jednou vyhraje nad místním grázlem, který až vyroste tak si koupí město, aby se vrátil a zničil klukovi (teď už chlápkovi) fotbálek, a při tom hráči ožijí. Už ze synopse je vidět, jak je děj hloupý, navíc je celý film příliš infantilní, naivní, nedotažený, stupidní a o fotbale, který nemám vůbec rád.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Jason Sudeikis (Milenci těch druhých) – to je snad poprvé, kdy jsem neviděl hrát Jasona Sudeikise trapného přehrávacího ňoumu a jeho nová poloha normálního sexuchtivého týpka mu nesmírně slušela, a dokážu si ho představit v podobných rolí i do budoucna.

Alison Brie (Milenci těch druhých) – mé první větší setkání s touto herečkou a hned mě překvapila a zaujala. Její postava je sice klišovitá, ale dost se i vymyká klišé, a to díky jejímu výkonu. Z dalších hereček zaujala jen Nicole Kidman v Tajemství jejich očí, která z celého ansámblu jediná vyčuhovala a dokázala své postavě vtisknout zajímavý a stravitelný rozměr.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Adam Scott (Krampus: Táhni k čertu; Milenci těch druhých) – Adam mi jako herec nikdy nepřirostl obzvlášť k srdci a jeho filmy jsem nijak zvlášť nevyhledával, a zatímco ve filmu Krampus: Táhni k čertu jeho postava byla jen nezáživná a nezajímavá, tak v Milenci těch druhých už byla otravná a iritující.

Julia Roberts (Tajemství jejich očí) – Julii se mi jako herečka nikdy moc nelíbila, ale toleroval jsem ji, ale zde předvádí naprosto přehrávající postavu až téměř na ochotnické úrovni, a nevím jestli to bylo make-upem nebo věkem, ale zde je tak šeredná a zestárlá jako nikdy předtím a to i v časovém úseku před tragédií, takže to nemůže být charakterem role.

Hudební zhodnocení:
V 18. týdnu jsem slyšel 11 hudebních alb, ze kterých hned 9 alb bylo čerstvého data vydání, a to v dubnu 2016 a jen 2 alba byla staršího data (B-side projekty China Morena z kapely Deftones). Poslech byl velice pestrý, neboť každé album zastupoval jiný metalový nebo rockový žánr (pouze alternativní rock se vyskytl dvakrát) a nejvíce kapel bylo z USA (5 interpretů) a Finska (3 kapely). Nejvíce mě ohromila nová alba od nu metalové kapely Otep a industriálních rockerů Filter, příjemně mě překvapila i novinka hard rockera Roba Zombieho a b-side projekt China Morena, alternativních rockerů Palms z roku 2013, naopak zklamání se dostavilo s novinkou mých oblíbenců, finských gothic rockerů The 69 Eyes nebo italských progressive metalistů Novembre a finských pagan metalistů Moonsorrow.

Konkrétněji jsem si poslechl 2 alba amerických kapel, které jsou vedlejšáky China Morena, známého především z kapely Deftones, ale i novějších Crosses a hrající obě alternativní rock (prvním albem je Team Sleep, které v roce 2005 vydala stejnojmenná kapela Team Sleep, na kterém se nachází hodně snových sekvencí a více inklinuje k post-rocku, je více experimentální, a ač má něco do sebe, tak kvality domovským Deftones, ani novějším b-side projektům, nedosahuje; druhým albem je Palms vydané v roce 2013, a rovněž pojmenované po kapele alba Palms, kdy tento projekt je již povedenější a hodně připomíná začátky Deftones); 3 americká alba (na konci dubna vydané hard rockové album The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser, novinka Roba Zombieho, která mě mile překvapila dvanáctkou vesměs povedených, úderných, našlapaných songů s krátkou stopáží, na kterých je vidět, že kratší stopáž skladeb Robu Zombiemu sluší a nezbývá tak čas na nudné pasáže; velmi milé překvapení nastalo i s albem Crazy Eyes, sedmou studiovkou od industriálních rockerů Filter, na kterém je hodně slyšet i grunge a vliv kapely Nine Inch Nails, ve které jejich zpěvák Richard Patrick na přelomu 80. a 90. let působil, a které na mě působí jako jejich nejlepší počin; největší překvapení však nastalo novinkou Generation Doom od nu metalových Otep, kde jsou vlivy rap metalu a extreme metalu, a kterému opět dominuje drsný hlas zpěvačky Otep Shamaya, kdy po úvodní vypalovačce a dvojici nudných skladeb, nám již jen servíruje kvalitní energetickou vypalovačku až do konce alba, ale i klidnější a dost povedenou In Cold Blood); 3 finská alba (povedené Apocalypse Again, šestá studiovka power metalové kapely Thunderstone, kde prim hraje drsný hlas Pasi Rantanena a ďábelská kytara Nino Laurennea; méně povedené album připravila pagan rocková kapela Moonsorrow, svým studiovým albem Jumalten Aika, které mě moc nezaujalo svými dlouhými skladbami s množstvím nezáživných pasáží; obrovské zklamání nastalo albem Universal Monsters, které 22. 4. vydala jedna z mých oblíbených kapel The 69 Eyes, která hraje gothic rock a své nejúspěšnější období měla na přelomu 90. let a milénia, kdy album znělo dost nudně a až na jednu skladbu nezajímavě); a 3 alba kapel ze zbylých států Evropy (zajímavá groove metalová kapela z Francie Eths vydala své čtvrté studiové album Ankaa, kde můžeme slyšet vlivy deathcore, album je zajímavé i zpěvem v mateřském jazyce kapely; povedené je i album Winged Waltz, vydané stejně jak Ankaa dne 22. 4., od švédské death-doom metalové kapely October Tide, kterou založili v roce 1995 členové kapely Katatonia, a na které vliv Katatonia můžeme slyšet; o dost méně mě zaujala novinka italských progressive metalistů Novembre, osmá studiovka Ursa, na kterém jsou i prvky death-doom metalu, ale album mě nenadchlo a i v rámci žánru ničím nevybočující standard, kdy nevidím důvod si ho pustit znovu).

Nejlepší hudební album týdne:
Otep – Generation Doom = sedmé album téhle partičky kolem drsným hlasem panující zpěvačky Otep Shamaya nám naservírovala úžasný mix nu metalu s rap metalem a extreme metalem, na kterém je minimum hluchých míst, a kterým vévodí jak vypalovačky Royals nebo Lie, tak klidnější In Cold Blood.

Nejslabší hudební album týdne:
The 69 Eyes – Universal Monsters = pro mě téměř ikonická kapela vydala své nejnudnější album a dala zapomenout na tak skvělá alba jako Blessed Be, Wasting the Dawn nebo Paris Kills, kterým se nevyrovná ani jedinou skladbou. Po Deftones a Crematory další obrovské zklamání tohoto roku.

Filmové zhodnocení:
V 17. týdnu jsem viděl 9 filmů, z nichž hned 3 snímky byly francouzské (neskutečná sračka Pařížská blbka, ve kterém si nesympatická kravka hraje ve stylu Borata na totální imbecilku, ale na rozdíl od Borata je film nudný a totálně nevtipný; lépe dopadlo 2 roky staré drama Daleko od lidí, ve kterém učitel Viggo Mortensen v roce 1954 v Alžírsku doprovází k soudu místního vraha, kdy film je pomalu vlekoucí a rozvážný, ale v žádném případě nenudí; stejně tak v čínské koprodukci natočený Totem vlka, který se odehrává na mongolských pastvinách, které sužují vlci a mladý Číňan se rozhodne vlčí mládě odchytit a vychovat, kdy film má nádhernou kameru zachycující přírodu, ale příběhově a myšlením Číňanů občas pokulhává, ale i tak se jedná o minimálně průměrnou podívanou); 2 snímky odehrávající se na moři (dobrodružný V srdci moře, o posádce velrybářské lodi z Nové Anglie, která byla napadena bílou velrybou, kdy tento příběh inspiroval Melvilla k napsání Moby Dicka, kdy film je standardní podívanou, která nepřinese nic navíc, než již bylo v minulosti v podobných příbězích viděno, sice režie Rona Howarda je pevná a sebejistá, ale od něho jsem čekal trochu víc a neoslní ani pestré herecké obsazení; a katastrofické drama Do posledního dechu, ve kterém posádka pobřežní stráže z Nové Anglie vyjede na malém člunu v obrovské bouři zachránit muže z přepůleného tankeru na rozbouřené moře, které selhává hlavně herecky, kdy jsem měl pocit, že herci 50. léta, ve kterých se film odehrává, spíše parodují a ani akční, potažmo záchranné scény, nejsou žádný med; a jedna zajímavost, a to že v obou filmech vystupuje postava jménem Nickerson a figuruje město Nantucket, ač se V Srdci moře odehrává kolem roku 1820 a Do posledního dechu 1952); 2 americké komedie (přisprostlá komedie Děda je lotr, ve které řádí hláškující Robert De Niro jako chlípný sedmdesátník, který vyjede se svým upjatým vnukem Zac Efronem na výlet na Floridu, která je na hraně vkusu, ale naštěstí ji tolik nepřekračuje a místy je opravdu neskutečně vtipná; překvapením týdne byla akční romantická komedie Pan Dokonalý, ve kterém nájemný zabiják Sam Rockwell propadne kouzlu ztřeštěné Anny Kendrick a přitom ho honí jeho bývalý parťák a nyní nepřítel Tim Roth, kdy se jedná o jednu obrovskou feel-good oddechovku se skvělými hereckými výkony); a 2 akční thrillery (švédský Hamilton: V zájmu státu, o agentovi, který při jedné z akcí přijde na velké spiknutí, kdy film postrádá typyckou švédskou atmosféru a hodně připomíná americkou produkci, ale i tak se jedná o nadprůměrnou podívanou a do žánru přináší jiný pohled; a zbytečný remake kultu Bod zlomu, který má tu nevýhodu, že je spojován s originálem, a oproti originálu má hloupější scénář, hodně plytké dialogy a necharismatické herce v hlavních rolích, a přitom stačilo jinak pojmenovat film, postavy a nesnažit se za každou cenu z toho dělat remake, a více se zaměřit na akční a adrenalinové scény, které jediné na filmu musím vyzdvihnout).

Nejlepší film týdne:
Pan Dokonalý – výtečná feel-good akční romantická komedie, od které jsem nečekal téměř nic a potěšila mě právě svou atmosférou, hereckými výkony ústřední trojice, neklišovitým scénářem a lehkou režií, která jakoby tančila stejně jako zabiják v podání Sama Rockwella před kulkami.

Nejslabší film týdne:
Pařížská blbka – kámen úrazu filmu je, že si hraje na kultovního Borata, ale obsadit film totálně nesympatickou postavou, která se chová jako kretén a postrádá vtipnost, je nesmysl. Tady je lehce vidět, že natočit něco ve stylu Borata není vůbec jednoduché a tím i kvalita Borata stoupá.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Sam Rockwell (Pan Dokonalý) – v jeho začátcích jsem ho moc nemusel, ale v posledních letech se přetvořil v opravdu kvalitního herce a jeho přítomnost na plátně je vždy zážitkem, a ne jinak je to i v případě zamilovaného zabijáka, kdy navíc s Annou Kendrick tvoří skvělý pár s potřebnou chemií. Z dalších herců zaujal Tim Roth ve stejném filmu, který je nyní opět ve formě a po Osm hrozných v další skvělé roli a Robert De Niro jako "starej vošoust" ve filmu Děda je lotr.

Anna Kendrick (Pan Dokonalý) – po pár slabších rolí se Anna vrací ve vynikající formě a role roztomilé ztřeštěné holky ji sluší nejvíc, kdy z ní nešlo spustit oči po celou stopáž a byla opravdu k sežrání.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Chris Pine (Do posledního dechu) – postavy typu Mirka Dušína nemám vůbec v oblibě, ale občas podobné role dokáže někdo zvládnout dobře, to není ale případ Chrise, který již nejednou dokázal, že zvládne různé role, ale tady byl dost mimo a totálně mě jeho postava nebavila a nezajímala, kdy jsem měl pocit jakoby spíš svou postavu parodoval.

Camille Cottin (Pařížská blbka) – takhle nesympatickou, ošklivou a nevkusnou postavu, která by postrádala veškerou ženskost, jsem dlouho neviděl.

Hudební zhodnocení:
V 17. týdnu jsem slyšel 9 hudebních alb, z nichž hned 5 byly soundtracky k filmům (jeden z mých oblíbených skladatelů James Newton Howard opět nezklamal s hudbou k filmu The Huntsman: Winter's War z roku 2016, které obsahují skvělé klavírní tklivé melodie, které přináší krásně posmutnělou atmosféru; to více zklamal Junkie XL, který složil hudbu ke komiksovému filmu Deadpool z roku 2016, kdy hudba byla dost nezajímavá, obsahující až moc elektroniky bez nápadu a nudných pasáží a hlavně ubylo typických úderných kytarových riffů; povedený písničkový soundtrack k indickému filmu Bajirao Mastani z roku 2015, kde zaujal hlavně nezklamavší Vishal Dadlani; povedená kompilace My Ultimate Bollywood Party 2015: Rock to This Year's Biggest Hits!, z roku 2015, obsahující 30 písní z bollywoodských filmů natočených převážně v letech 2012 až 2015; a méně povedená kompilace 20 Best Bollywood Songs of 2015, jejíž název vypovídá o všem, ale neobsahuje tolik zdařilých skladeb); 2 studiová alba ženských interpretek (rocková legenda Lita Ford, bývalá členka kapely The Runaways, vydala v polovině dubna 2016 své deváté sólové album Time Capsule, které se drží v průměru, a nemá takový švih, jako měly její pecky za mlada na přelomu 70. a 80. let; o dost mladší britka, teprve devatenáctiletá Birdy, vydala ke konci března 2016 své již třetí album Beautiful Lies, které je také spíše průměrné a na svůj pět let starý debut zdaleka nedosahuje); 2 rocková alba amerických kapel (folk rockeři The Lumineers vydali začátkem dubna 2016 své druhé album Cleopatra, které na jejich 4 roky starý debut nedosahuje a bylo pro mě spíše zklamáním, a na kterém jsem si nedokázal najít žádný hit; industriální rockeři Filter, kterou založil Richard Patrick, někdejší člen kapely Nine Inch Nails, vydali v roce 2010 pátou studiovku The Trouble with Angels, která nedosahuje kvalit jejich alb z devadesátých alb a spíše se drží v průměru jejich tvorby).

Nejlepší hudební album týdne:
James Newton Howard – The Huntsman: Winter's War = tento týden vítězí kouzelné instrumentální posmutnělé skladby skladatele, který má za sebou více jako sto úspěšných filmů a složil hudbu i k předešlému snímku Sněhurka a lovec.

Nejslabší hudební album týdne:
Junkie XL – Deadpool = tohoto poměrně čerstvého skladatele jsem si oblíbil, zejména kvůli hudbě k filmu Šílený Max: Zběsilá cesta, ale zde šlápl opravdu vedle a soundtrack se mi nelíbil, tak doufám, že alespoň film bude dosahovat větších kvalit.

Filmové zhodnocení:
V 16. týdnu jsem viděl 9 filmů, z nichž ani jeden nebyl z USA a převládali indické, a to hned 5 snímků bylo z Bollywoodu (slabší povídkový Bombay Talkies, z nichž první povídka Ajeeb Dastaan Hai Yeh, o homosexuálním mladíkovi, který se zamiluje do manžela své šéfové, kterou si zahrála skvělá Rani Mukherjee, je nejzajímavější, jak příběhově, tak zpracováním, druhá povídka Star, o bývalém divadelním herci, kterému skončila kariéra dřív než začala a náhodou byl vybrán z davu do mini filmové roličky, byla už o dost slabší a taková zbytečná, nezachránil to ani Nawazuddin Siddiqui v hlavní roli, který většinou hraje skvěle, ale zde byl hodně slabý, na třetí povídku Sheila Ki Jawaani jsem se těšil hlavně proto, že tam hraje Katrina Kaif, ale ta zde bohužel měla jen cameo a celé se to točí kolem dvanáctiletého chlapce, který nechce hrát fotbal, ale tančit jako Katrina Kaif a otec je proti tomu, kdy povídka je spíše průměrná a závěrečná Murabba, o plnění poslední vůle svého otce, který chce na synovi, aby zajel do Bombaje za slavným hercem Amitabh Bachchanem a nabídl mu, aby si ukousl kousek kandovaného ovoce, je vyloženě nudná a nesmyslná; lépe dopadl historický epos Bajirao Mastani, vyprávějící o velkém válečníkovi Peshwa Bajirao Balladovi, který vybojoval největší bitvy v Indii, ale největší a nekončící bitvu bojoval se svou rodinou a jejich odmítání jeho lásky k muslimce, neboť on, manželka i rodina byli brahmáni a muslimku Mastani odmítali přijmout a chtěli se jí různě zbavit, kdy film je skvělý v epických scénách i v dramatických momentech, ale stále mi tam chybělo nějaké to indické kouzlo, emoce a přesah, které se nachází v jiných podobných filmech a nezaujali ani herecké výkony, a do jisté míry zklamala i jindy skvělá Priyanka Chopra, které role poslušné, upozaděné manželky moc neslušela; jako obrovské zklamání dopadlo kriminální drama Jazbaa, o právničce, které je unesena dcera a únosce po ní vyžaduje, aby vyhrála soudní spor a vysvobodila vraha, který má tak neskutečně hloupý scénář a špatný herecký výkon v podání Aishwarya Rai Bachchan, která se vrátila po pětileté mateřské na plátna, že jsem měl sto chutí film nedokoukat, kdy to mírně zachraňoval jedině Irrfan Khan; o dost lépe dopadlo hvězdně obsazené drama New York, o trojici indických studentů, kteří odjedou do New Yorku studovat, a jak jejich životy do budoucna ovlivní události 11. září 2001, kdy film má skvělé herecké výkony ústřední trojice včetně nezklamavšího Irrfana Khana, švih, spád, dobrý scénář a hlavně pevnou režii Kabira Khana, který ještě nezklamal, ale přesto tomu do dokonalého filmu hodně chybí; a nejlépe z pětice dopadl první viděný bollywoodský film z roku 2016, kriminální drama Wazir, o přátelství mezi dvěma muži, jejichž dcery byly zavražděné, kdy nejsilnější je v dramatické lince mezi akčním začátkem a akčním koncem, kdy se buduje mezi oběma muži vztah, kde mě překvapila pro mě dosud neznámá slavná ikona Amitabh Bachchan v roli ochrnutého učitele šachu, ale i Farhan Akhtar jako suspendovaný policista překvapil, a potěšili oba představitelé z filmu New York Neil Nitin Mukesh a John Abraham v malých roličkách); 2 filmy z koncentračních táborů (Oscarový vítěz za cizojazyčný film, maďarský Saulův syn, odehrávající se v Osvětimi za druhé světové války, který mě zklamal zejména proto, že vítězí forma nad obsahem a sledujeme většinou zátylek Maďara, který v dlouhých záběrech bez střihu nesmyslně pobíhá uvnitř pekla vyhlazovacího tábora a hledá rabína; německá Kolonie, která se pro změnu odehrává v Chile v kolonii Dignidad v 70. letech, kam se Emma Watson nechá dobrovolně zavřít, aby osvobodila svého milovaného Daniela Brühla, přičemž musí čelit démonickému vůdci sekty Michaelovi Nyqvistovi, kdy film se drží hodně při zdi a vše je uvedeno jen v light verzi a náznacích); 2 české zástupce (sequel biopicu o Radovanu Krejčířovi Gangster Ka: Afričan, tentokrát o jeho řádění na Seychelách a JAR, po útěku policistům z ČR, kdy kvalita příběhu se rovná jedničce, jen s rozdílem, že zde výkon Predraga Bjelace je lepší než titulního Hynka Čermáka; a klasické trezorové podobenství z roku 1969 Případ pro začínajícího kata, který má až kultový status a po svém se vypořádá s příběhem Gulliverovy cesty, kdy začátek je skvěle surrealistický až dokonalý, ale postupem času se surrealismus vytrácí a tím i kouzlo filmu a film začíná s přibývající stopáží místy i velmi nudit).

Nejlepší film týdne:
Wazir – indické kriminální drama je velmi silné v postupném sbližování mezi suspendovaným policistou v zajímavém podání Farhana Akhtara, který po zastřelení své dcery a odvrácení manželky, která mu to dává za vinu, přišel o všechno a o ochrnutém učiteli šachu, kterému byla zavražděna dcera a po nehodě přišel i o manželku, a který nemá co ztratit ve skvělém podání Amitabha Bachchana, kdy filmu dominují jak herecké výkony, tak i příběh, ale hlavně jeho civilní zpracování.

Nejslabší film týdne:
Jazbaa – asi nejslabší indický film, co jsem kdy viděl. Vizuální stránka není vyloženě špatná ani Irrfan Khan v jedné z rolí, ale co ho dělá nesnesitelným je příšerný scénář s celou řadou nelogičností a stupidním chováním postav, a hlavně postava právničky Anuradhy Vermy v otřesném podání Aischwaryi Rai Bachchan, která je fakt na zabití nebo zblití.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Neil Nitin Mukesh (New York) – svou rolí v tomto filmu mě velmi mile překvapil, dříve jsem ho znal jen z filmu Prem Ratan Dhan Payo, kde mi jako záporák moc nesedl, ale zde jako civilní klaďas byl velmi přesvědčivý a herecky zajímavý. Z ostatních herců zaujal především Amitabh Bachchan ve filmu Wazir a Irrfan Khan ve filmech New York a Jazbaa.

Katrina Kaif (New York) – i tento týden se mi zde umístila Katrina, tentokrát jako žena mezi dvěma muži, kdy ji zamilované dívky jdou nejlépe. Z ostatních zaujala jen bývalá Hermiona Emma Watson v Kolonii.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Randeep Hooda (Bombay Talkies) – role manžela Rani Mukherjee, který o sobě zjistí, že je gay, mu moc nesedla, ale hlavně v ní nic zajímavého nepředvedl a pouze smutně koukal, což mělo asi značit tu skrytou novou identitu.

Aishwarya Rai Bachchan (Jazbaa) – naprosto příšerný herecký výkon této přeceňované herečky, která naprosto selhává jak v civilních, tak hlavně v dramatických momentech, kdy se domnívá, že pokud má hrát vypjaté scény, že to zachrání navlhčené vypoulené oči.

Hudební zhodnocení:
V 16. týdnu jsem slyšel celkem 9 alb, z nichž, až na dvě české výjimky, byla všechna z roku 2016, a ze kterých byla 2 alba instrumentální soundtracky (spojení dvou zajímavých interpretů – veterána a vycházející hvězdy Hans Zimmer vs. Junkie XL, kteří vytvořili společnými silami zajímavou hudbu k blockbusteru Batman v Superman: Dawn of Justice, směs typických Zimmerových motivů a elektrických úderných kytar Junkieho, dělá z alba nevšední poslech; hůře dopadl nový kousek od Marca Beltrami, který složil hudbu k filmu Gods of Egypt a představil velmi nudný a nezajímavý materiál, který možná funguje ve filmu, ale na samostatný poslech nepřinese nic, co by upoutalo pozornost); 2 očekávaná alba mých velmi oblíbených kapel (americká rocková partička kolem China Morena Deftones vydala začátkem dubna své osmé studiové album Gore, které se odlišuje od jejich předešlé tvorby, zejména svými hudebními experimenty a přibližující se více k post-metalu a alternativním formám, a na první poslech mě album zrovna moc neuchvátilo, od kapely jsem byl zvyklý na jinou kvalitu; německá gothic kapela Crematory se rovněž řadí k mým oblíbeným a v polovině dubna vydala svou již třináctou studiovku Monument, kde opět začala experimentovat s elektronickou hudbou, kterou zabila temnou auru kapely, typickou death metalovým growlingem a připravila menší zklamání); 2 kompilační alba (překvapivě výtečný živák od německé gothic kapely Mono Inc., nazvaný jednoduše Live, který v živém vystoupení mapuje největší hity jejich kariéry; německá power metalová parta Orden Ogan vydala povedenou best of kompilaci The Book of Ogan, která shrnuje jejich uplynulou tvorbu z let 2008 až 2015 připomenutím největších hitů); a 3 čeští zástupci (pop-rocková skupina z Ústí nad Labem UDG vydala svou pátou desku Emotikon, která sice obsahuje pár zdařilých písní, ale album se nevyrovná jejich začátkům, kdy kralovali s hity jako Motýl nebo Kurtyzána; někdejší člen kapely Ready Kirken Michal Hrůza a jeho dvě sólové desky Noc z roku 2012 a Den z roku 2014, kdy obě desky se drží někde v průměru a nabídnou pár zdařilých písní, ale nic víc).

Nejlepší hudební album týdne:
Mono Inc. – Live = velmi zdařilý živák s těmi největšími hity dá zapomenout na jejich poslední nepovedenou studiovou desku a opravdový průser Terlingua.

Nejslabší hudební album týdne:
Marco Beltrami – Gods of Egypt = instrumentální soundtrack ke stejnojmennému filmu, který se Beltramimu moc nepovedl a solidně nudí.

V 15. týdnu jsem viděl 11 filmů, z nichž hned 3 byli indické (akční agentská romantika Ek Tha Tiger s mými oblíbenci Katrinou Kaif a Salmanem Khanem, o nikdy nekončícím sváru mezi Indií a Pakistánem, která má sice pomalejší a rozvláčnější rozjezd, ale po chvilce romantická i akční linka začne skvěle fungovat a dočkáme se skvělých momentů, a ač mají oba herci i režisér na svém kontě lepší filmy, tak ostudu si určitě neudělali; až moc evropsky zavánějící komediální drama Queen, o zklamané nevěstě, která se navzdory zrušené svatbě rozhodně jet sama na líbánky do Paříže a Amsterdamu, kde mi vadilo moc standardních evropských klišé, při nichž se indické kouzlo vytratilo a poměrně slabá Kangana Ranaut v hlavní roli; a slabší drsné drama Národ bez žen, o vizi budoucnosti indické vesnice, kde široko daleko není žádná žena, a co se stane, až se jedna taková mladá objeví a jedna rodinka si ji koupí, které mě dost zklamalo pro až některé neskutečně parodické prvky, které se do drsného příběhu moc nehodili a příliš jednobarevný charakter nadržených chlapů); 2 animované snímky nevhodné pro děti (průměrný sequel Batman: Návrat Temného rytíře, část 2., se mi líbil o trochu více než první díl, kdy mě dost překvapila jeho přílišná drsnost a brutalita, ale jinak příběh, zpracování, chování postav a animace spíše zase kolem průměru; a zvláštní, na Oscara nominovaný film Charlie Kaufmanna Anomalisa, který překvapil zpracováním a erotickými scénami, ale ve finále je to klišovitý příběh muže středního věku, který má krizi a řeší ho milenkou, který až moc nudil a nebýt animace, tak se jedná o velmi banální a nudný podprůměr); 2 několikanásobné sequely (dlouho očekávané již sedmé oficiální pokračování Hvězdných válek Star Wars: Síla se probouzí, které, ač nejsem fanouškem série, se poměrně povedlo a dopadlo rozhodně lépe než předchozí prequelové díly, za což může především J. J. Abrams na režisérské stoličce; a teprve (v tomto případě spíše už) čtvrté pokračování řádění malých zpívajících hlodavců Alvin a Chipmunkové: Čiperná jízda, kde opět a zase můžeme vidět roztomilé a otravné čipmanky a jejich vocoderem upravené písničky, toporné herecké výkony, několik víceméně vtipných momentů, přičemž máte pocit, že už to je moc na jedno brdo a už by to stačilo, ale děti to stále baví, takže se dočkáme asi i dalších dobrodružství); 2 nudné béčkové thrillery (hvězdně obsazená Špionáž, kterou moc nezvládl režisér Robert Luketic ukočírovat a místy velmi nudí a dokonce i herci jako Gary Oldman nebo Harrison Ford, kteří zvládnou uhrát cokoli, tak zde jsou velmi nevýrazní; podobně na tom je další skvěle obsazený film s jednoduchým názvem 13, který má zajímavý námět, který je však příliš na celovečerní stopáž a logicky začne po chvíli nudit, režie je navíc taková nudná, nezajímavá a nezachraňují to ani hvězdy jako Mickey Rourke nebo Jason Statham, jejichž postavy jsou dost prázdné a jedinou světlou výjimkou je Michael Shannon, který si rozšířil další z rolí magorů); 2 westerny (výtečný oscarový dobrodružný survival REVENANT Zmrtvýchvstání se skvělým výkonem Leonarda DiCapria, který se zraněn a na pokraji sil plahočí nehostinnou divočinou vykonat svou pomstu; a poměrně nudný Jane Got a Gun, ve kterém si Natalie Portman najme svého bývalého snoubence Joela Edgertona, aby ochránil jejího současného manžela Noaha Emmericha před zloduchem Ewanem McGregorem, který vypadal jak mladší klon Toma Sellecka a poznal jsem ho až podle titulků, kdy filmu škodí velmi pomalé tempo, nevýrazné výkony všech a obrovské množství flashbacků).

Nejlepší film týdne:
REVENANT Zmrtvýchvstání – úžasný film, od které jsem čekal méně, a určitě by mu Oscar za nejlepší film slušel mnohem lépe než filmu Spotlight, zasloužené Oscary za režii, úchvatnou kameru a herecký výkon DiCapria, ale musím vyzdvihnout i výkony Toma Hardyho a Domhnalla Gleesona. Skvělé zobrazení nehostinné mrazivé přírody a charakterů postav. Z dalších filmů zaujalo sci-fi Star Wars: Síla se probouzí, kterému prospělo omlazení a jiný pohled na legendární sérii, a indické Ek Tha Tiger.

Nejslabší film týdne:
Národ bez žen – slabších filmů jsem tento týden zhlédl více než dost, ale "vítězí" starší indický snímek o indické vesnici Matrubhoomi, kde žijí jen muži a sháňka po ženách je obrovská. Film je záměrně drsný, neúprosný, krutý a nelichotivý, ale chybí mu nadhled a obsahuje dost nevhodně parodických prvků, které jsou přes čáru a do filmu se nehodí. O hereckých výkonech se moc hovořit rovněž nedá.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Leonardo DiCaprio (REVENANT Zmrtvýchvstání) – není tajemstvím, že již před lety se z DiCapria stal jeden z nejnadanějších herců své generace a zde ze svého talentu nevybočuje, spíše naopak. Svou roli bez pochyb zvládl skvěle a jeho plně soustředěný a fyzicky náročný výkon mu věříme. Z dalších herců zaujal hlavně Dán Thure Lindhardt ve třetí sérii seriálu Most, kde ještě o píď překonal předešlého představitele Kim Bodniu a spoluhráči DiCapria z REVENANT Zmrtvýchvstání Tom Hardy a Domhnall Gleeson.

Katrina Kaif (Ek Tha Tiger) – pro tuhle nádhernou indickou herečkou mám obrovskou slabost, a ačkoliv již jinde předvedla lepší výkony, tak stejně je pákistánská agentka v jejím podání skvěle zvládnutou rolí. Z dalších hereček zaujala Švédka Sofia Helin jako aspergerem postižená vyšetřovatelka Saga Norén ve třetí sérii seriálu Most a mladičký objev Daisy Ridley v roli Rey ve Star Wars: Síla se probouzí.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Josh Green (Alvin a Chipmunkové: Čiperná jízda) – v podobných filmech se moc kvalitní výkony ani neočekávají a role podobných typů, které Josh ztvárnil, nevzbuzují ani sympatie a jsou takové nevýrazné, jako jeho výkon, ale je teprve na začátku své kariéry, tak je možné, že se ještě vypracuje.

Bella Thorne (Alvin a Chipmunkové: Čiperná jízda) – Bella je již o něco zkušenější herečkou, ale její výkon tomu moc neodpovídá. Hlavně nechápu, že ji všude považují za krásnou (a dokonce si to sama dá i do jména), přičemž mi moc krásná nepřipadá, ba naopak a zde, ač jen na malém prostoru předvede jen nějakou karikaturu, která se k hereckému výkonu nedá vůbec přirovnat.

Hudební zhodnocení:
V 15. týdnu jsem si poslechl neuvěřitelných 17 alb, přičemž se opět jednalo jen o 3 interprety a části (resp. zakončení) jejich diskografie, z nichž jsem doposlechl zbylých 5 alb Toma Waitse, tentokrát období po roce 2000 (jeho celkově nejlepší desku Alice z roku 2002, která byla napsaná pro stejnojmennou divadelní hru, což je s podivem, neboť jeho předchozí desky pro hru, patřili k jeho horším; následující Blood Money ze stejného roku a psaná opět pro divadelní hru, tentokrát s názvem Woyzeck, se již řadí k těm průměrnějším a nezaujme tolik jako Alice; následující Real Gone z roku 2004 mě moc nezaujala, hlavně pro absenci typického piana a nahrazení perkusemi, kdy mi přišlo moc uřvané a hudebně neukotvené; trojalbum Orphans: Brawlers, Bawlers & Bastards z roku 2006, rozdělená na blues-rockovou, baladickou a experimentální tvorbu se opět řadí k těm lepším, ačkoliv jsem měl větší očekávání a čekal jsem takové shrnutí všech dekád; to se naplnilo až zatím posledním albem Bad As Me z roku 2011, které má vše, co mi na předešlém albu chybělo, a to skvěle rozloženou bluesovou, nostalgicko-pijánovou, jazzovou i rošťácky rockovou tvorbu, která jakoby bilancovala jeho dosavadní tvorbu); prvních 7 studiových alb rockerky Patti Smith, z období 1975 až 1997 (debut Horses z roku 1975, který otvírá neskutečným nářezem Gloria, kdy pak následují mírně stagnující songy, ale i tak se jedná o skvělé album; stejně tak o rok starší Radio Ethiopia, kterému dominují songy Poppies a Distant Fingers, a drží si nastavenou laťku; následující Easter z roku 1978 laťku ještě o něco zvedne a obsahuje jak skvěle drsnou rockovou 25th Floor, tak i megahit Because the Night; nezklame ani rozloučením se 70. léty albem Wave z roku 1979; jediným albem z 80. let Dream of Life z roku 1988 se kvalitou vrací k jejím začátkům a umírněnějším skladbám, kdy přesto zaujme skladbami People Have the Power nebo Paths That Cross; vrcholem jsou pak 90. léta a následující album Gone Again z roku 1996, na kterém ztemněla a servíruje nám jednu bombu za druhou, ať už je to temná About a Boy, hypnotická My Madrigal nebo minimalistická Fireflies; nepoleví ani s o rok starší Peace and Noise, která sice není tolik výrazná, ale pár kousky mile překvapí, třeba s Waiting Underground); třetím interpretem a zástupcem metalu je 5 prvních studiových alb z diskografie finské partičky Omnium Gatherum, kteří hrají melodic death metal (debutová Spirits and August Light z roku 2003, která se ještě hodně drží při zemi a servíruje nám spíše lehce nadprůměrné kousky; o rok starší Years in Waste je již údernější a dočkáme se několika zajímavých skladeb; následující Stuck Here on Snakes Way z roku 2007 moc nepřekvapí, ale stále dobře šlape; stejně tak o rok starší The Redshift; poslední z pětice New World Shadows z roku 2011 se z menší stagnace vymanila a představuje nám desku na úrovni své druhé desky).

Nejlepší hudební album týdne:
Tom Waits – Alice = absolutní vrchol z celé tvorby Toma Waitse, kdy album má hutnou dávku nostalgie, potemnělých tónů a celé se drží v příjemném bluesově teskném opojení.

Nejslabší hudební album týdne:
Tom Waits – Real Gone = nahrazení piana perkusemi se mi moc nezamlouvalo a celé album mi přišlo nekonzistentní a chyběla mi ta tklivost, typická pro většinu tvorby Toma Waitse.

Filmové zhodnocení:
V 14. týdnu jsem viděl 8 filmů, z nichž 2 byli průměrné životopisné snímky s účastí Petera Sarsgaarda (biopic Tah pěšcem, o chmurách a paranoie šachového génia Bobbyho Fischera od jeho dětství až po rok 1972, ve kterém se mu podařilo porazit dosavadního mistra Borise Spasskijho v Helsinkách, má v celku nevýrazného představitele v Tobey Maguirovi, který v posledních letech hodně herecky stagnuje, a kdy ho lehce přehraje Liev Schreiber jako Spasskij, a to jen sedí za stolem, jinak je to klasicky vyprávěný příběh, který ničím nevybočuje z průměru a nečeká nás žádné velké překvapení, ale to se ani u tak adrenalinového sportu, jakým jsou šachy, nepředpokládá, a kde má Peter Sarsgaard menší, ale důležitou úlohu; o stupínek horší je biopic Experimenter, o sociálním psychologovi Stanley Milgramovi, kterého si střihnul Peter Sarsgaard, a který se proslavil experimenty o radikálním chování, a celý film působí jako jeden velký experiment, a není vyprávěn klasickými metodami, ale první polovina nás uvrhne přímo do experimentu, kde se zkoumá ochota lidí do jiného člověka vpouštět elektrický proud, kdy jako experiment je to zajímavé, ale na celovečerní film je toho hodně málo a po chvilce začne být sledování až moc monotónní); 2 snímky o Batmanovi (blockbuster a jeden z nejočekávanějších filmů roku Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti, který sice nedosahuje kvalit Nolanovi batmanovské trilogie ani Muže z ocele, ale i tak se jedná o dobře stravitelný a ukočírovaný digitální bordel, s naštěstí dobře zvládnutým Batmanem v podání, snad všemi obávaného, Bena Afflecka, i když na Christiana Balea pochopitelně nemá, ale i tak bych film nezatracoval a to ani přes přehnané finále; za to animovaný Batman: Návrat Temného rytíře, část 1., se mi už líbil méně, hlavně pro slabší animaci, a i když to bylo dějově dostatečně drsné a krvavé, kdy dětem bych to moc nedoporučoval, tak se to stále drží jen v průměru); 2 mozaikovité snímky (příběhová mozaika Anesthesia, je nudné nahlédnutí na nejrůznější obyvatele New Yorku, které spojí jedna násilná událost, kdy film je natočen opravdu nezajímavým a nudným způsobem hercem Timem Blake Nelsonem, který v minulosti dosahoval na režisérské sesli lepší kvality, ale zde selhal; ještě hůř dopadla obrazová mozaika Knight of Cups, která byla spíše obrazová masturbace Terrence Malicka, kdy nás ponořuje ještě do větší nudy, než byly jeho předešlé snímky K zázraku a Strom života, a kde si "zahrálo" opravdu nepřeberné množství zajímavých hvězd, resp. se jen nezajímavě prošlo před kamerou, ale film jako takový byl úplně o ničem, kde se jen plahočil Christian Bale doprovázený voice-overem s nezáživnými žvásty a narážel na postavy ztvárněné dvěma desítkami současných hvězd); 2 české snímky (příšerný pokus o drama Ivana Vojnára Nepravděpodobná romance, o dvou zakomplexovaných dívkách, které zas a znovu ukazuje, jací jsme chcípáci a celý film působí jako nepovedený pokus nějakého školáka, kde nic nefunguje, postavy jsou nesympatické, děj téměř žádný a o ničem, slabé herecké výkony a nepředstavitelná nuda; a nový a hodně chválený film Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově, který na mě tak zas suprově nepůsobil a to, co třeba skvěle fungovalo v Roku ďábla, zde dost selhávalo a měl jsem několikrát pocit deja vu, a ve finále jsem zjistil, že mě hlavně druhá polovina docela nudila a toho filmu o filmu bylo na mě až moc).

Nejlepší film týdne:
Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti – ano je to přehnané a předigitalizované, ale i tak to Zack Snyder dokázal jakžtakž udržet v mezích únosnosti a dokonce se mu podařilo z Bena Afflecka dostat herecký výkon. Filmem týdne se to stalo hlavně, že jsem tento týden viděl skoro samé shity, ale i tak svého pobytu v kině nelituju.

Nejslabší film týdne:
Nepravděpodobná romance – nejdříve byl mým favoritem na nejslabší snímek nudná Anesthesia, pak to přebyl ještě nudnější Knight of Cups, a to jsem netušil, že se mi ke konci týdne naskytne vidět úplný shit. Filmy Ivana Vojnára mě nikdy nebrali, ale tímhle si sáhnul na úplné dno, a je velmi smutné, že jediné, co mě na celém snímku zaujme je vteřinový záběr na prsa Bereniky Kohoutové a nic jiného si už ani z filmu nepamatuju.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Ben Affleck (Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti) – možná je to přehnané zrovna Afflecka vyzdvihovat, ale jako Batman překvapil a úlohu zvládl nad jeho síly, poprvé se netvářil jako před uprdnutím a Batmana jsem mu dokonce věřil. Z dalších herců zaujal už jen Peter Sarsgaard jako kněz Bill Lombardy v Tahu pěšcem a jako psycholog Stanley Milgram v Experimenter a dále Liev Schreiber jako šachový velmistr Boris Spasskij v Tahu pěšcem.

Amy Adams (Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti) – její herecký výkon v DC spektáklu již není tak diskutabilní jako Bena Afflecka, neboť byla nejvýraznější postava v celém filmu, která herecky převyšuje i ústřední hrdiny a v celém tom digitálním bordelu nezapomínala hrát a navíc její Lois Laneová je ze všech bezkonkurenční. Z ostatních hereček snad jen okrajově zaujme Kristen Stewart v Anesthesii jako psychicky labilní dívka, která si spaluje ruce a nohy kůlmou.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Ben Konigsberg (Anesthesia) – jeho role přechytralého mladého žida kouřící marihuanu, mě doslova iritovala, pokaždé když se objevil na obrazovce, měl jsem chuť vlézt do televize a dát mu pár facek.

Hannah Marks (Anesthesia) – sestra přechytralého žida, byla stejně nesympatická jako sourozenec a vyloženě mě její herecký výkon štval. Dokonce předčila i české (ne)herecké výkony v Nepravděpodobné romanci.

Hudební zhodnocení:
V 14. týdnu jsem si poslechl 13 hudebních alb, přičemž se jednalo pouze o 3 interprety a části z jejich diskografie, kdy prvním z nich byl bluesový a jazzový mág Tom Waits s pokračováním v jeho diskografii, tentokrát 4 alba z období 90. let (soundtrackové Night on Earth z roku 1992, ze stejnojmenného filmu Jima Jarmusche z roku 1991, které jako samostatné album patří k těm jeho slabším počinům; o dost lépe dopadla ze stejného roku studiovka Bone Machine, která se naopak řadí k těm lepším a obsahuje mj. úžasnou skladbu Whistle Down the Wind; naopak další album The Black Rider z roku 1993, které bylo složeno pro stejnojmennou hru, a na které je to velmi znát a dopadla podobně jako předešlé album složené pro divadlo Franks Wild Years; a posledním je komerčně nejúspěšnější Mule Variations z roku 1999, které se drží spíše v průměru a na poslech je příjemné, ale neobsahuje kromě balady Hold on, nic zapamatování hodného); druhým interpretem byla rockerka a rebelka Patti Smith a 4 její poslední studiová alba, vydaná po novém miléniu (album Gung Ho z roku 2000 patří k těm rockovějším a je vskutku velmi povedené; následující Trampin' z roku 2004 patří v této čtyřce k nejpovedenějším a zaujme jak pomalejší Trespasses, tak rockový nářez Radio Baghdad; předposlední Twelve z roku 2007 je album zdařilých i méně zdařilých cover verzí, kde vynikne pomalá light verze Smells Like Teen Spirit od Nirvany; a doposud poslední její album Banga z roku 2012, které mi z celé čtyřky připadalo nejslabší a nejméně rockové); posledním interpretem byla italská death metalová kapela Fleshgod Apocalypse, jejíž novinka King z 2016, mě před pár týdny velmi zaujala, a kdy jsem se blíže podíval na jejich 5 předešlých alb (prvním je split album čtyřech kapel Da Vinci Death Code z roku 2008, kde mají Fleshgod Apocalypse pouze dvě skladby a o zbytek se postarali kapely Modus Delicti, Onirik a Septycal Gorge, který je dost nezvykle tvrdý, pomalu až grindový, a všechny kapely hrají velmi vyrovnaně; dalším je už právoplatný debut Oracles z roku 2009, kdy se opět rovná o velmi tvrdou záležitost, ale i technicky velmi povedenou a přesnou; dalším je EP Mafia z roku 2010, kterým si spíše berou mezičas před jejich zatím (když nepočítám letošní King) nejlepší deskou Agony z roku 2011, na které svou techniku přivedly k dokonalosti, zejména souznění kytar a bubnů, doprovázeny hned několika zpěváky; a posledním je kvalitní, ale o něco málo horší, studiovka Labyrinth z roku 2013, která stojí až za skvělou Agony a špičkovou King).

Nejlepší hudební album týdne:
Fleshgod Apocalypse – Agony = po letošním albu King, druhá nejlepší deska italské death metalové kapely, kterou jsem objevil teprve letos a je pro mě obrovským překvapením, že Italové dokážou dělat takhle kvalitní metal. Album zaujme svou tvrdostí, rázností, úderností a nezvyklý zpěv hned několika zpěváků.

Nejslabší hudební album týdne:
Tom Waits – Night on Earth = soundtrackové album ve filmu funguje, ale jako samostatný projekt již není tak výrazný a je spíše zkratkovitý, než aby si k němu posluchač vytvořil nějaký plnohodnotný vztah. Pár skladeb potěší, ale jako celek zklame.

Filmové zhodnocení:
V 13. týdnu jsem viděl 8 filmů, z nichž 2 byli na Oscara v hereckých kategoriích nominované filmy (transgenderová životopisná romance Dánská dívka, o slavném dánském malíři, který zjistil, že se lépe cítí jako žena a jako jeden z prvních se nechal přeoperovat na ženu, kdy filmu dominují brilantní herecké výkony, kdy Eddieho Redmayna (kterého moc v lásce nemám, ačkoliv zde byl skvělý) ještě převyšuje v životní roli Alicia Vikander, která sošku i získala, sice nesmyslně za vedlejší roli, ačkoliv z plátna téměř nesleze; a další biopic Steve Jobs, který má spíše divadelní aranžmá a dost připomíná film Birdman, jen se střihy, kdy mu opět dominují herecké výkony skvělého Michaela Fassbendera v titulní roli ve třech důležitých obdobích jeho života, ale skvěle se svých rolí zhostili i famózní Kate Winslet a Michael Stuhlbarg); 4 evropské snímky (nudné německé drama Fénix, z doby konce druhé světové války, o židovce hledající svého manžela, je trochu variací na hitchcockovo Vertigo; pokračování německé komedie Fakjů pane učiteli 2, který se tentokrát přesouvá do Thajska a na kvalitě prvního dílu to neubírá a film obsahuje několik opravdu povedených vtípků; příšernou německou frašku Absurdistán, kde se téměř nemluví, o nesmlyslné vesnici někde u Azerbajdžánu, kde jsou neschopní chlapy a ženský jim vyhlásí válku, dokud nepoteče voda, kdy je to obrovská zhovadilost; a ukrajinský film Kmen, který je zvláštní v tom, že je o hluchoněmé mládeži v pasťáku, kteří se pouze domlouvají znakovou řečí a film tedy neobsahuje žádné hlasy ani titulky, kdy příběh je standardní o šikaně a díky tomuto omezení i nedivácký); a 2 animáky (americký Snoopy a Charlie Brown. Peanuts ve filmu, který je zaměřen spíše na velmi malé diváky nebo obrovské fanoušky Snoopyho, kdy ani jedno nejsem, tak mě tento příběh dost míjel a místy se dostavovala nuda; o něco lépe dopadl francouzský Mune – Strážce měsíce, který měl zajímavější a propracovanější příběh, který zaujme i dospělého diváka, zejména pro vykreslení snového světa).

Nejlepší film týdne:
Dánská dívka – klasicky vyprávěné životopisné romantické drama s transgenderovou tématikou má sice velmi zajímavé téma, ale o dva levely výše ho staví zejména skvostné herecké výkony, které dělají z filmu neočekávaně kvalitní podívanou. Z dalších filmů zaujme už jen sequel německé komedie Fakjů pane učiteli 2, který si svou kvalitu od prvního dílu udržel a ukázal nám, že dokonce i v Německu čas od času může vzniknout kvalitní a vtipná komedie.

Nejslabší film týdne:
Absurdistán – příšerný, téměř nemluvený německý film s příšernými hereckými výkony ve stylu grotesky, který se snaží být přehnaně vtipný, ale je spíše zoufale nudný a každý vtip zabije nesmyslem.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Michael Fassbender (Steve Jobs) – ztvárnění počítačového génia zvládl podstatně lépe než před pár lety Ashton Kutcher, kdy výkon Fassbendera byl výtečný a odvážím se říct, že asi nejlepší jeho kariéry, kdy si za něj také vysloužil Oscarovou nominaci. Z dalších rolí zaujme neméně výtečný Eddie Redmayne v Dánské dívce, který se mění v ženu a jediná nevýhoda je, že tohoto herce pro jeho šerednost bytostně nesnáším, tak zde musím uznat, že podal opravdu vynikající výkon; a dále Michael Stuhlbarg v menší roli filmu Steve Jobs, kdy se z něj pomalu stává král vedlejších rolí a Matthias Schoenaerts v Dánské dívce, který role od role roste a z neznámého Belgičana se pomalu stává hollywoodská megastar.

Alicia Vikander (Dánská dívka) – skvostný herecký výkon a zasloužený Oscar, kdy o několik tříd přehraje i titulního hrdinu/hrdinku, jehož manželku hraje. Nevím, jestli lze ještě více herecky zrát nebo se tato role stane její životní, nicméně si již po této roli vysloužila mé první místo v herečkách.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Max Mauff (Absurdistán) – film je přehlídka bolestně hrozných hereckých výkonů, kdy hlavní herecký představitel je jejich králem a jako panic toužící po společné noci s kamarádkou od dětství podává žalostný výkon spočívající jen v nechápavém čumění nadrženého jelena.

Nina Hoss (Fénix) – nezvládnutá role židovky, která se vrátí na konci války z koncentráku, podstoupí operaci obličeje a hledá svého manžela, spočívá jen v nechápavém výrazu, kdy po celý film jen čumí jako když ji někdo ukradne hračky a pouze koulí očima. Nic víc nám nepředvede.

Hudební zhodnocení:
V 13. týdnu jsem si poslech 13 hudebních alb, kdy až na dvě výjimky se jednalo o nová alba z roku 2016, ale kvantita předčila kvalitu, mezi nimiž ty dvě výjimky byly 2 alba s indickou hudbou (písničkový soundtrack k nedávno viděnému filmu Prem Ratan Dhan Payo z roku 2015, kdy se jedná spíše o průměrný výběr; a kompilace Bollywood Bloodbath, který je výběrovým soundtrackem z různých indických hororových filmů, které bylo spíš zklamáním); a dále to již byli novinky z roku 2016, z nichž 4 alba byla od kdysi slavných, dnes víceméně zapomenutých, umělců (američtí rockeři Soul Asylum, proslavení v roce 1992 mega úspěšným albem Grave Dancers Union, vydali letos již svou jedenáctou studiovku Change of Fortune, kdy se však jedná o velmi slabé a dost nudné album; podobně na tom je i zpěvačka Tanita Tikaram, která se proslavila na konci osmdesátých let megahitem Twist in My Sobriety, a letos vydala novou desku Closer to the People, která ji na výsluní zdaleka nevrátí, ač je poslouchatelná a má v sobě i jeden zajímavější stejnojmenný song; zpěvák Jeff Buckley na slávu moc času neměl, neboť předčasně zemřel v roce 1997 ve 30ti letech a stačil vydat jen desku Grace v roce 1994, ale za to velmi slavnou, obsahující nesmrtelný megahit Hallelujah, se letos dočkal raritní desky You and I, obsahující zejména cover verze, které nahrál ještě před první deskou, a po poslechu je jasné, že ji za svého života nevydal, neboť by s ní rozhodně neprorazil a je to spíš jen taková raritka pro fanoušky; zejména v 70. letech velmi populární Iggy Pop, který založil slavnou punkovou kapelu The Stooges, je ze čtveřice jediným umělcem, který není tolik zapomenutý, a občas se nám něčím zajímavým představí, jako letos se svou již sedmnáctou sólovou deskou Post Pop Depression, která je vyspělejší, klidnější a rockovější, ale mám radši jeho punkové období); 2 alba hudebních dvojic (kdysi slavné londýnské elektronické techno duo Underworld, které se stalo nesmrtelným díky filmovým hitům Born Slippy nebo Moaner, se po rozpadu v roce 2010, kdy se Rick Smith i Karl Hyde pustili do sólových projektů, vrátili se svou sedmou studiovkou Barbara Barbara, We Face a Shining Future, a nastalo mírné zklamání, neboť deska je z jejich tvorby nejslabší a na své úspěchy z 90. let nenavazuje ani v nejmenším; dobře nedopadlo ani americké bělošské hip-hopové duo Macklemore & Ryan Lewis, které se proslavili svým debutem The Heist z roku 2012, a letos na konci února vydali svou druhou nahrávku This Unruly Mess I've Made, která je o poznání slabší a nemá takovou hitovou základnu jako předešlá deska, ač na ni opět spolupracují s celou řadou hostů); a 5 metalových alb (americká metalcore kapela Walls of Jericho vydala ke konci března novinku No One Can Save You from Yourself, a jako jedna z mála metalcore není na jedno brdo a nezapadne mezi hafo kapel, které v tomhle žánru každoročně vznikají, kdy zde hlavně vynikne hlas Candace Kucsulaina; další metalcore kapelou je německá Caliban, která na konci března vydala již desátou řadovku Gravity, a řadí se rovněž k tomu lepšímu v daném žánru; německá metalová a cappella skupina Van Canto, která je zajímavá hlavně ve složení, obsahující pouze pět zpěváků a jednoho bubeníka vydala v březnu již šestou desku Voices of Fire, na kterou si pozvala London Metro Voices a herce Johna Rhys-Daviese, představitele Gimliho z Pána prstenů, kdy výsledný produkt není špatný, ale již měli lepší desku; švédská melodic death metal kapela Amon Amarth je z pětice nejslavnější a nejstarší, a ke konci března vydali svou již desátou studiovou desku Jomsviking, která je konceptním albem a je na tom kvalitně velmi dobře; a nejlepší nakonec a hned debut, americká sludge metal kapela Lody Kong, kterou založili synové Maxe Cavalery, Igor a Zyon, kdy je vidět, že se potatili, ačkoliv hrají jiný žánr, kdy ten jejich je mixem sludge metalu, grunge a punku, svým debutem Dreams and Visions si rozhodně ostudu ani otci neudělali a přinesli sebevědomý nový vítr do metalových vod, kdy některé kytarové riffy připomínají vyspělejší Nirvanu).

Nejlepší hudební album týdne:
Lody Kong – Dreams and Vision = debut synů Maxe Cavalery šlape velmi dobře, kdy metalovější a punkovější grunge je něco, co mi v hudbě dlouho chybělo.

Nejslabší hudební album týdne:
Soul Asylum – Change of Fortune = nové album partičky kolem Dave Pirnera, kterému jsem kdysi záviděl, že chodí s Winonou Ryder, kterou jsem jako dítě miloval, je jedno z nejslabších rockových alb, co jsem za poslední dobou chyběl. Není ani tak slabé jako spíše nudné a bez nápadu.

Filmové zhodnocení:
V 12. týdnu jsem viděl 6 filmů, z nichž 2 byli zfilmované dystopické young adult romány (první díl trilogie románu Ricka Yanceye Pátá vlna, zfilmovaná pod stejnojmenným názvem s Chloë Grace Moretz v hlavní roli hrdinky bojující s mimozemskou invazí, který se drží v průměru, zejména pro pouhé načrtnutí katastrof a zaměřuje se na teenagery a jejich vztahy, kdy ještě film zachraňuje charismatická Moretz; dalším filmem je pro změnu zakončení knižní trilogie Suzanne Collins o hladových hrách, a to zfilmovanou druhou částí třetí knížky pod názvem Hunger Games: Síla vzdoru 2. část, která dopadla mnohem lépe než nudná první část třetí knížky, která konečně obsahovala i nějaké ty akční scény a hlavní postava nebyla konečně tak hysterická); 2 filmy o předčasně zemřelých umělcích (zajímavý a kvalitně zpracovaný konspirační dokument Soaked in Bleach, zabývající se myšlenkou, jestli smrt Kurta Cobaina, přeci jen nebyla spíše vraždou; a nekvalitní televizní biopic Pravdivý příběh herečky, o životě a smrti herečky Brittany Murphy, který je příliš tendenční, nekvalitně obsazen a televiznost z ní přímo čiší); a 2 slabé americké snímky (nudné westernové artové drama The Keeping Room, o 3 ženách v dobách války Severu a Jihu, které se brání dvou mužům; a černošská komedie Tajný agent v sukni, další pokus Tylera Perryho o komedii s postavou Madey, staré hláškující černošky v jeho podání, kdy to nedopadlo tak tristně jako předchozí počin Divná sešlost a našly se tu i vtipně momenty, sice po skrovnu, ale přeci a do jistě míry to zachraňuje bílé osazenstvo v podání Eugena Levyho a Denise Richards).

Nejlepší film týdne:
Soaked in Bleach – velmi kvalitně zpracovaný dokument, vyprávěný z pohledu Toma Granta, soukromého detektiva, kterého si najala Courtney Love, aby ji našel jejího manžela Kurta Cobaina, frontmana slavné kapely Nirvana v dubnu 1994, těsně před jeho smrtí, kdy se opírá o konspirační teorii, že by se nemuselo jednat o sebevraždu, kdy nám předkládá celou řadu různých důkazů, mnohdy velmi přesvědčivých, a nejednu hlavu navrtá myšlenkami, jak to tedy celé bylo. Zde vůbec nevadily hrané pasáže, které mě mnohdy v dokumentech štvou. Opravdu velmi kvalitní zpracování. Ve velmi slabém týdnu je to jediný snímek, který mě potěšil.

Nejslabší film týdne:
The Keeping Room – z trojice velmi slabých snímků (ještě černošská komedie Tajný agent v sukni a televizní biopic Pravdivý příběh herečky) je tento pokus o artové ženské westernové drama nejslabším snímkem, a to zejména pro nudné zdlouhavé pasáže beze slov, ještě nudnější dialogy, nesympatické nudné postavy a mdlé herecké ztvárnění.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Colin Farrell (seriál Temný případ, série 2) – Colin zraje jako víno, po excelentním výkonu v Humrovi, podává další strhující výkon v druhé sérii Temného případu, kde si v první polovině ponechal dokonce humrovský knír a jeho detektiv Velcoro je jedna z nejzajímavějších postav vůbec, kdy mu tu hořkost a bezmoc celého světa bezděčně věříte. Z dalších herců zaujme jen Vince Vaughn ze stejného seriálu, který byl obsazen proti svému typu a role mafiána mu sedla velmi dobře.

Chloë Grace Moretz (Pátá vlna) – Chloë je už plnoletá, než když oslňovala jako Hit-Girl, ale herectví jí stejně jde, sice se své nejslavnější ikonické roli nevyrovná, ale i tak předvádí v tomto herecky slabém týdnu, dobrý výkon a jako jediná zachraňuje celý film a díky ní se jedná alespoň o průměrnou podívanou. Z dalších hereček zaujme už jen Rachel McAdams v seriálu Temný případ jako šuku chtivá detektivka.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Josh Hutcherson (Hunger Games: Síla vzdoru 2. část) – díl od dílu se role Peety v jeho podání stávala nesnesitelnější, ačkoliv v románu byla sympatická a snesitelná, kdy zde dospěla vrcholu, za což může zejména jeho výkon, kdy nevěděl, jak postavu uchopit. Velké selhání Hutchersona jako herce.

Kelly Reilly (seriál Temný případ, série 2) – tahle zrzka si mě nikdy nezískala a zde její výkon v kombinaci s tím, jak je strašně ošklivá a nesympatická, dospěl do stádia, kdy mě její setrvání na plátně kazilo dojem ze seriálu.

Hudební zhodnocení:
V 12. týdnu jsem si poslechl 7 hudebních alb, kdy se u všech jednalo o starší kousky, mezi nimiž bylo dalších 5 alb z diskografie Toma Waitse, tentokrát z celého období 80. let (vynikající a zatím jeho nejlepší Heartattack and Vine z roku 1980; soundtrackové One from the Heart z roku 1982, které vytvořil společně se zpěvačkou Crystal Gayle a je skvěle nostalgické a minimalistické s tklivými melodiemi doprovázené zejména pianem; slavné a velmi uznávané Swordfishtrombones z roku 1983, které je první částí konceptní trilogie o lidech New Yorku zbavených majetku, a mě až tak skvělé nepřipadalo, ale i přes pár nezajímavých songů, se stále jedná o nadstandardní album; stejně jako druhá část trilogie, album Rain Dogs z roku 1985, které se řadí mezi nej alba 80. let, ale je trošku žánrově roztříštěné, kdy obsahuje skvělé, dobré, ale i nezáživné songy, kdy prim hrají hlavně procítěné balady; následující album Franks Wild Years z roku 1987 a zakončení trilogie, bylo napsané pro stejnojmennou divadelní hru, a je to na něm velmi znát, ta teatrálnost dýchá z každé skladby a považuji ho za jedno z nejhorších alb Toma Waitse); a 2 raritní alba (klasická progresivní rocková kapela The Moody Blues ve spojení s The London Festival Orchestra a jejich v roce 2008 zremasterované klasické a nejúspěšnější konceptní album Days of Future Passed z roku 1967, obsahující hned 10 skladeb navíc, zejména B-Sides a alternativní verze známých skladeb; a alternativní rockeři Placebo vydali ke konci roku 2015 své raritní Black Market Music: B-Sides, které obsahuje, jak již název napovídá B strany jejich průlomového alba z roku 2000 a album je jejich nejslabší a úplně zbytečné).

Nejlepší hudební album týdne:
Tom Waits – Heartattack and Vine = šestá studiovka Toma Waitse patří k tomu nejlepšího od něj, ne-li úplně nejlepší jeho album, zejména pro jeho procítěné balady Jersey Girl, On the Nickel a Ruby's Arms.

Nejslabší hudební album týdne:
Placebo – Black Market Music: B-Sides = raritní album, obsahující B strany jejich průlomové, a dle mě nepřekonané desky, Black Market Music, je hodně raritní a jen pro oddané fanoušky, kdy mě připadalo úplně zbytečné jeho vydání, celé album mi připadalo jako bootleg a vůbec se mi nelíbilo.

Filmové zhodnocení:
V 11. týdnu jsem viděl celkem 8 filmů, z nichž byly 2 indické (typicky bollywoodské Prem Ratan Dhan Payo s megastar Salman Khanem v dvojroli, kdy je to milý romantický snímek s historicky pohádkovými motivy na pomezí komedie a dramatu; a jako protipól stojí Talvar, který je drsnou kriminálkou, inspirován skutečnými událostmi z roku 2008, o jedné dvojnásobné vraždě a jeho zpackaném vyšetřování s vynikajícím Irrfanem Khanem v hlavní roli); 2 horory (nudné Přeludy s nezajímavou Islou Fisher, kde mě strašně iritovalo, že před každou lekačkou byla tak zesílená hudba, že jsem se lekl pouze té hudby a tím byl zabit jakýkoliv smysl; a průměrný Viktor Frankenstein, který byl tentokrát nahlížen z pohledu Igora, kterého nezajímavě ztvárnil Daniel Radcliffe, který mě v post-potterovské éře obvykle herecky vždy potěšil a mírně zklamal i většinou spolehlivý James McAvoy jako titulní šílený vědec); 2 italské snímky (ultra mrazivě nepříjemný mafiánský epos Suburra, o prohnilosti politiky a jeho propletení s mafií, který přes pomalý a nezajímavý rozjezd se posunul k velmi zajímavému snímku s fatálními následky; a spíše průměrná Osamělost prvočísel, která má artové ambice, a příběh o dvou ublížených duší, kteří se ovlivňují od dětství až po úplnou dospělost, kdy si vlastně uvědomí, že patří k sobě, zůstává jen na půl cesty); a 2 americké komedie (přičemž Táta je doma, je jen nevtipné a místy trapné soupeření zbabělého a ňoumoitního otčíma Willa Ferrella, který strašně touží, aby ho jeho nevlastní děti milovaly a příjmuly za otce, a jejich vlastního otce, nezodpovědného playboye Marka Wahlberga, který je opustil a náhle se zjevil u nich doma, obsahující všechny klišé a styl je podobný jako většina komedií s Willem Ferrellem, což znamená střídání se nevtipných momentů s těmi trapnými; a druhým je sračkoidní černošská rádoby komedie Divná sešlost, na kterém se Tyler Perry podílel jako scénárista, režisér a herec tří rolí a je to další z řady filmů, kde se černoch převlíká ze starou ženskou a myslí si, že to je vtipné).

Nejlepší film týdne:
Prem Ratan Dhan Payo – tato indická romanťárna měla vítězství jen těsné, ale přesto vyhrála, neboť romantická nota fungovala velmi přesně, stejně tak i muzikálové výstupy a dramatická scéna, zato komediální trochu ze začátku drhla, a tu vyrovnal charismatický Salman Khan a několik herců ve vedlejších rolích. Velmi těsně za tímto filmem se umístily dva drsné snímky – italský mafiánský Suburra a indický kriminální Talvar.

Nejslabší film týdne:
Divná sešlost – do soboty jsem si myslel, že zde spočine další nudný horor, tentokrát nezajímavé Přeludy, až dokud jsem se náhodou nepodíval na tuhle černošskou slátaninu, motající se mezi komedií o další moralizující rádoby drsné staré černošce, kterou hraje chlap, který pro změnu po vzoru Eddieho Murphyho hraje i další postavy a dramatu o domácím násilí. Divím se, že to má tolik volných pokračování, asi je vkus amerických černochů někde za hranicí mého chápání.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Salman Khan (Prem Ratan Dhan Payo) – po Bratr Bajrangi již druhý film z roku 2015, ve kterém Salman exceloval a jako herec mi začíná sedět, čím dál víc. Zde opět jako pozitivní sympaťák, zásadový muž a pozorný milenec, a ve druhé roli jako samolibý vládce. Z dalších herců mě zaujal jeho krajan Irrfan Khan ve filmu Talvar jako neúprosný vyšetřovatel dvou vražd.

Sonam Kapoor (Prem Ratan Dhan Payo) – ačkoliv mě výkon Sonam zas tolik neoslnil a svým krajankám jako jsou Katrina Kaif nebo Priyanka Chopra se nemůže rovnat, tak v tomto týdnu, kdy neměla žádnou konkurenci, byla nejlepší a princezna v jejím podání byla minimálně dostatečně zajímavá.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Tyler Perry (Divná sešlost) – další černoch, který hraje více postav, mj. i starou drzou ženskou nebo prdícího přitroublého starce, kdy tohle nevtipné pitvoření se nemůže ani za herectví počítat.

Isla Fisher (Přeludy) – Islu mám jako herečku rád, ale zde se potácela od ničeho k ničemu, ale to bylo hlavně dáno její rolí, která ji neměla v nudném rádoby hororu, co k hraní nabídnout.

Hudební zhodnocení:
V 11. týdnu jsem slyšel celkem 11 hudebních alb, z nichž pouze 1 album bylo z roku 2016, a to pokračování úspěšně vzpomínkové kompilace Club Sounds 90's Vol. 2, která obsahuje opět více jak 60 tanečních skladeb, které v 90. letech kralovali nejen parketům, a kterým vévodí zejména styly eurodance, rave a trance, a po úspěšné jedničce, vyšlé loni, další příjemná vzpomínka na mládí. Dále jsem slyšel prvních 5 studiových alb bluesového a jazzového barda Toma Waitse, pokrývající celé období 70. let (debutové a jedno z nejlepších Closing Time z roku 1973; o rok starší a rovněž skvělé The Heart of Saturday Night; opět vynikající Small Change z roku 1976, obsahující i mou nejoblíbenější skladbu Tom Traubert's Blues; o něco slabší a více jazzové Foreign Affairs z roku 1977; a poslední ze 70. let Blue Valentine z roku 1978, na kterém je blues a jazz vyrovnanější); 3 starší alba nu-metalové alternativní kapely Drowning Pool (v pořadí jejich třetí studiovka Full Circle z roku 2007, který mě potěšila, byla dostatečně tvrdá i melodická, hlas Ryana McCombse mi dost seděl; následující a po kapele pojmenované Drowning Pool z roku 2010 je poslední s hlasem Ryana McCombse a je o něco slabší, sice dostatečně šlape, ale skladby už začínají malinko splývat; lépe pak dopadlo zatím předposlední album Resilience s novým hlasem, kdy McCombse vystřídal Jasen Moreno, kdy změna kapele prospěla a některé skladby jsou již lépe zapamatování hodné, ale i hudebně to celé kapele prospělo); a první 2 alba londýnské noise kapely The Libertines, dvou výrazných osobností – Pete Doherty a Carl Barat (debutové Up the Bracket z roku 2002 a následující The Libertines z roku 2004, kdy obě alba jsou prostě skvělá).

Nejlepší hudební album týdne:
Tom Waits – Closing Time = debut písničkáře Toma Waitse z roku 1973 patří k tomu nejlepšímu, co vytvořil, zde inspirován hlavně folkem a blues, obsahující skvělé hity jako OI' '55, Old Shoes (& Picture Postcardss), Marta nebo Rosie.

Nejslabší hudební album týdne:
Tom Waits – Foreign Affairs = album není vyloženě špatné, ale z jeho tvorby 70. let bylo nejslabší, a až příliš nasáklé jazzem, kdy mám od něj radši jeho bluesovější kousky. Až na skladby I Never Talk to Strangers, Burma-Shave a Foreign Affair mě zklamalo.

Filmové zhodnocení:
V 10. týdnu jsem viděl 7 filmů, z nichž 2 byly na letošního Oscara nominované snímky (irský romantický Brooklyn se skvostnou, rovněž nominovanou Saoirse Ronan v hlavní roli, o migrantce v USA, který kromě hereckého výkonu Saoirse a sympatického, věčně usměvavého Emory Cohena, ničím nevybočuje ze standardů romantických filmů; a irsko-kanadský thriller Room s Oscarovou vítězkou Brie Larson (ačkoliv její výkon mi až tak oslnivý nepřipadal) o matce s dítětem zavřených v jednom pokoji s údajně překvapivým posunem v ději, který byl alespoň pro mě očekávaným a ničím nepřekvapujícím, kdy film se drží v průměrných vodách, a víc mě tedy zaujal zmíněný Brooklyn); 2 podprůměrné hororové filmy (vyloženě nudný Les sebevrahů, obsahující sice pár lekaček, na které si však musíme počkat více jak polovinu stopáže, a do té doby se prokousávat neskutečnou nudou a nelogickým chováním nesympatické hrdinky; a béčková Brána temnoty s přehrávajícím Nicolasem Cagem o čarodějnici, co unáší děti); 2 vánoční komedie s Anthony Mackiem (rodinná a hvězdně obsazená Trable o Vánocích, kterou zachraňuje jen a pouze plejáda hvězd, jinak obsahuje obrovskou řadu klišé a dějově se nikam neposouvá; a další ztřeštěná a nekorektní komedie z dílny Setha Rogena a Evana Goldberga The Night Before, kde nechybí tráva, drogy, penisy a James Franco, o třech kamarádech, kteří si vždy na vánoce užívají a mají před sebou poslední společné vánoce, kdy to chtějí pořádně rozjet, kdy ve filmu se pravidelně střídají vtipné pasáže s těmi trapnými, a tudíž působí lehce průměrně, ale vyloženě nenudí); a 1 již kdysi viděné soudní drama (zajímavě a hvězdně obsazená Porota z roku 2003 podle knihy Johna Grishama, kterému dominovala v té době ještě hodně populární čtveřice John Cusack (chvilku poté se začal ukazovat hlavně v béčkových filmech), Gene Hackman (jeho předposlední film než odešel do důchodu), Dustin Hoffman a Rachel Weisz, které drží nadprůměrem hlavně zmínění herci a předloha).

Nejlepší film týdne:
Brooklyn – jak již jsem zmínil, film není nic extra, standardní romantický snímek, ale velmi mu body navíc přidává úžasná Saoirse Ronan, která předvádí svůj zatím nejlepší výkon, a na Irku je opravdu krásná, navíc její oba amanti, jak Emory Cohen, tak Domhnall Gleeson jsou sympaťáci, a ačkoliv film místy padá až téměř ke kýčovitosti, tak se mu vždy podaří udržet na snesitelné hranici. Z dalších filmů nezklamala již dříve viděná Porota.

Nejslabší film týdne:
Les sebevrahů – první mnou viděný film z roku 2016, a hned slaboduchý horor s nesympatickou Natalií Dormer, která jede do Japonska za svou sestrou dvojčetem, která se ztratila v legendárním lese Aokigahara, kam chodí lidé páchat sebevraždy, a les je plný zlých duchů. Divák se však setká spíše s nudou a zklamáním, a přitom se z takového tématu mohlo vytřískat potencionálu.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Michael Shannon (The Night Before) – ačkoliv měl v této komedii jen menší roli dealera trávy, byl famózní a ukázal nám, že jako věčný představitel vážných rolí a zejména psychicky narušených osob má i komediální talent a smysl pro humor, a svou roli zvládl lépe než ústřední trojice. Z ostatních herců se svých rolí zhostili skvěle i trojice zkušených hereckých bardů z Poroty – Gene Hackman, Dustin Hoffman a John Cusack, nebo odlehčenější starší dvojice Alan Arkin a John Goodman z vánočního Trable o vánocích, ale nezklamali ani mladící Emory Cohen z Brooklynu jako usměvavě zamilovaný italský imigrant nebo vánoce milující pařmen Joseph Gordon-Levitt z The Night Before.

Saoirse Ronan (Brooklyn) – bezkonkurenční Saoirse, které bych Oscara přál více než vítězné Brie Larson a její krásná irská migrantka nám na malém prostoru a minimálními prostředky předvedla skvělý výkon imigrantky z Irska, která se zamilovává v USA. Z dalších hereček zaujala Rachel Weisz z Poroty jako schopná manipulátorka a herecký ansámbl z vánočního Trable o vánocích (Olivia Wilde, Diane Keaton, Marisa Tomei a Amanda Seyfried), bez nichž by film byl k nevydržení.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Nicolas Cage (Brána temnoty) – není žádnou novinkou, že Cage má velmi omezený herecký rejstřík, ale většinou jsem to přehlížel, až zde, kde jeho stále opakující se mimika a výrazové prostředky vyloženě bijí do očí a předvádí nám hereckou prázdnotu.

Natalie Dormer (Les sebevrahů) – Natalii znám, kromě několika štěků (první Captain America, Rivalové, Konzultant), hlavně ze seriálu Hra o trůny, kde jsem si ji jako Margaery Tyrell oblíbil, tak doufám, že tato role, kterou vůbec nezvládla a předvedla nám nudnou a nesympatickou kravku, jejíž osud nám byl úplně lhostejný, byla jen výjimka a v budoucnu nám ukáže, že zvládne hrát mnohem lépe.

Hudební zhodnocení:
V 10. týdnu jsem slyšel 7 hudebních alb, a opět všechny jsou novinky z roku 2016, mezi nimiž jsou hned 3 best of kompilace nově nahraných a zremasterovanových verzí zajímavých kapel řadící se do odnoží EBM stylu (jedna z nejaktivnějších EBM kapel současnosti a partička kolem charismatického Němce Petera Spillese Project Pitchfork, která nás bez přestávky zásobuje novými materiály již od roku 1990, z dob kdy ještě hrála na dark wave notu, říznutou elektronickým gothic metalem, nyní vydala na konci února kompilaci nazvanou Second Anthology, která je průřezem jejich tvorbou od roku 2002 do současnosti, kdy většina skladeb je znovu nahraná nebo remasterovaná, případně zremixovaná, kdy album je povedené, jako tvorba celé kapely, ale radši mám jejich First Anthology z roku 2011, neboť obsahuje jejich skladby z 90. let, které mi jsou bližší, i když poslední dvě alba Blood a Black, jsou velmi povedená; další EBM kapelou co vydala svou best of edici předělaných skladeb je velmi úspěšný německý projekt Chrise Pohla (rovněž frontman kapely Terminal Choice) a zpěvačky Ulrike Goldmann, kapela BlutEngel, která mísí EBM s Darkwave, Synthpopem a gothickou scénou a ve stejný datum jako Project Pitchfork 26. 2. 2016 vydali svou Nemesis: The Best of & Reworked, která obsahuje jejich největší hity, kdy na první CD jsou nově nahrané verze a na druhém CD jsou originální hity z roku 2005-2015, kdy je to opravdu průřez a nově nahrané skladby originál nenahradí; a třetí kapelou je rakouská kapela L'Âme Immortelle, dvojice Thomas Rainer a Sonja Kraushofer, kteří míchají EBM s darkwave, gothic a industrialem, kdy jejich zvuk, zejména v začátcích připomíná styl Neue Deutsche Härte a do třetice i datum 26. 2. 2016, kdy oni vydali v tento datum svou kompilaci, nazvanou Unsterblich (20 Jahre L'Âme Immortelle), kdy na prvním CD jsou nově nahrané verze největších hitů, které jsou jemnější než na druhém CD, kde jsou pouze remasterované a nechybí jim tvrdý industriální sound, zamrzí pouze, že na obou CD jsou stejné skladby, to je menší mínus jinak velmi dobré kapely); 2 death metalová alba (finská kapela Omnium Gatherum vydala poslední únorový den své sedmé studiové album Grey Heavens a musím říct, že je velmi povedené, kdy albu prospívá, že do jejich hraného melodic death metalu se dostává vliv progressive death metalu, umocněné navíc drsným hlasem Jukky Pelkonena; zato německá kapela Obscura, hrající více technical death metal, mě svým novým, teprve čtvrtým, albem Akróasis, které vydala již 5. 2. 2016, moc nenadchla, je sice patřičně tvrdé a úderné, ale hlas Steffena Kummerera mi moc nesedl) a dvě elektronická alba (německý DJ Christopher von Deylen, známý pod jménem Schiller, již funguje na elektronické scéně od konce 90. let a chrlí jedno nadupanější a rozšířenější album za druhým, která jsou známá především s plejádou nejrůznějších zajímavých hostů, které jeho skladbám dodávají své hlasy, vydal 26. 2. 2016 album Future, jehož jsem slyšel nadupanou Ultra Deluxe Edition, která obsahuje hned 4 disky, obsahující zejména téměř ambientní hudbu, i když na několika skladbách se opět můžeme setkat se zajímavými hostujícími zpěváky, tak je album oproti svým předchůdcům o něco slabší, ale i tak se jedná stále o nadstandardní poslech, při kterém se krásně sní; hůře na tom je Australan Josef Salvat, jehož debut Night Swim, které celosvětově vydal 19. 2. 2016 mě vůbec neoslovil a jeho styl elektronické hudby je velmi mdlý, kdy zaujme jen předělávka Diamonds od Rihanny, jinak album nenabídne nic a brzy z hlavy vyšumí.

Nejlepší hudební album týdne:
Omnium Gatherum – Grey Heavens = patřičně tvrdé a nadupané album finských death metalistů mě od jisté míry překvapilo, a hned jsem si oblíbil nezvykle melodické songy The Pit, Skyline nebo Foundation).

Nejslabší hudební album týdne:
Josef Salvat – Night Swim = slabý a nepovedený debut Australana, který svět ohromil svou předělávkou Diamonds od Rihanny, ale na zbytku alba nic zajímavého nepředvedl, kdy album splývá a člověk nemá ani chuť ho doposlouchat.

Filmové zhodnocení:
V 9. týdnu jsem viděl 8 filmů, z nichž 2 byli životopisné (skěle natočený biopic Trumbo, o legendárním komunistickém scénáristovi Daltonovi Trumbovi s Bryanem Cranstonem v titulní roli a velkou sestavou dalších hvězd v menších i větších rolí; a gangsterský biopic Legendy zločinu, o zločineckých bratrech Krayových, kteří ovládali podsvětí Londýna v 60. letech minulého století, s vynikajícím Tomem Hardy v dvojroli bratrů, kdy však film jako takový zůstal na půli cestě, stejně jako žánrově spřízněný Black Mass: Špinavá hra); 2 české snímky (přičemž jeden horší, jak druhý, parodie Wilsonov byla hloupá, nevtipná a navíc nudná, se špatnými rolemi a celkově blbým scénářem; ale drama Laputa dopadla ještě hůř a sledování bylo úplné martýrium, kdy příběh o servírce v příšerném podání Terezy Voříškové, která vyšukává se svými hosty, a pak má depku, když se oni kurví s jinými, má hloupý a nudný scénář, který je nezáživně zpracován a víc jak polovina filmu jsou blbé žvásty o ničem v hospodě); 2 komedie (nečekaně feel-good povedený Stážista se skvělým Robertem De Niro a mírně přehrávající Anne Hathaway, o aktivním sseniorském stážistovi a neurotické šéfce, který byl vtipný a měl dobrou atmošku; a dramaticky komediální Dokonalý šéf z kulinářského prostředí, kdy se nejedná o nic výjimečného, ale na jedno zhlédnutí neurazí); 2 dramata (kultovní Den kobylek ze 70. let, od kterého jsem čekal víc a byl jsem mírně zklamán, navíc jsem ho viděl s českým dabingem, který byl asi nejhorší, co jsem kdy slyšel; a ubrečené Otcové a dcery s klepajícím se Russellem Crowem a kurvoidní Amandou Seyfried, kdy mám oba herce rád, ale zde mi vůbec nesedli a film se dost táhl).

Nejlepší film týdne:
Trumbo – životopisný film o hollywoodském scénáristovi Daltonu Trumbovi, který byl ve 40. letech tak odvážný, že se stal komunistou a pak za to musel trpět, neboť v době mccartysmu v 50. letech byl zapsán na hollywoodskou černou listinu, šel do vězení a po návratu měl zakázáno psát scénáře. Film je zpracován zajímavě a napínavě, má suprový scénář Johna McNamara, jehož je to první filmový počin, jinak je znám jako ostřílený seriálový tvůrce, nezvykle skvělou režii Jaye Roache, který je známý spíše komediemi (např. trilogie Austin Powers nebo Fotr je lotr) a úchvatné herecké obsazení i v těch nejmenších rolích. Z dalších filmů bych vyzdvihl feel-good komedii Stážista, ze kterého jsem opojný pocit.

Nejslabší film týdne:
Laputa – jen těsně "vyhrála" Laputa nad stejně blbým Wilsonovem, kdy Wilsonov byl o malinko snesitelnější. Laputa je o něco málo hloupější a nudnější, s nesnesitelnými hereckými výkony.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Tom Hardy (Legendy zločinu) – Toma Hardyho mám hodně rád, a zde v dvojroli dvojčat Reggieho a Rona Krayových dokázal, že dokáže zahrát cokoliv, kdy se mu povedlo zahrát dva tolik odlišné a přitom podobné postavy, a vůbec přitom nesklouzl do kreatury ani jedné z postav. Z dalších herců stojí za zmínku Bryan Cranston jako scénárista Trumbo ve stejnojmenném filmu, kdy má oscarovou nominaci zaslouženě a dále nestárnoucí Robert De Niro ve Stážistovi, kdy tento bard by špatně nezahrál ani reklamu na vložky.

Emily Browning (Legendy zločinu) – sice Emily již měla mnohem lepší role, ale ani zde se neztratila a předvedla nám další ze svých zranitelných bytostí, které máme chuť ochraňovat, a při tom z ní strhat šaty, a přičemž ji v takových rolích máme nejradši. Z dalších hereček bych ještě vyzdvihl mou velkou oblíbenkyni Alicii Vikander, která však v Dokonalém šéfovi měla jen cameo, další oblíbenkyni Anne Hathaway, kdy však ve Stážistovi trošku přehrávala, nebo Elle Fanning jako dcera Trumba, kdy však její role nebyla tolik výrazná.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Vojtěch Dyk (Wilsonov) – hrát debila jako debil není žádné umění a jeho výkon mě totálně iritoval a to nemění nic na tom, že ho nemám rád jako člověka, ale jako herec nebývá tak špatný, jako zde.

Tereza Voříšková (Laputa) – ono hrát úplně prázdnou a tupou postavu není nic jednoduchého, a Tereza to zrovna moc nezvládla a ono i to její herectví v této roli je hodně prázdné a tupé. U ní to zamrzí dvojnásobně, neboť jiné role zvládá vcelku dobře.

Hudební zhodnocení:
V 9. týdnu jsem slyšel 7 hudebních alb různorodých žánrů a všechny novinkové z roku 2016, mezi nimiž byli 3 legendy (američtí thrash metaloví matadoři Anthrax a jejich již jedenáctá studiovka For All Kings, která má velmi slušný rozjezd a dědkům to dobře šlape celé album, sice ke konci už to začíná být malinko monotónní, to ale nemění nic na tom, že to je stále slušné album, kterým nám ještě neřekli poslední slovo; mezi legendy se dá zařadit i německá kapela Scooter, která tesala základní kameny jak stylu Rave, tak Happy Hardcore a dnes je stálicí stylu EDM a letos vydala již osmnáctou studiovku, nazvanou Ace, kdy po pár posledních stagnujících albech, dokazují, že stále mají co říct a představili nám nadupané a vyrovnané album, které se dá kvalitou s klidem zařadit mezi jejich klasiky; legendou je již i tuzemská gothická kapela XIII. století, která letos překvapila novinkou Intacto, kterou by se dala zařadit ke svým klasikám z 90. let a obsahuje několik opravdu zajímavých songů); 2 metalové kapely (italský death metal Fleshgod Apocalypse a jejich v pořadí čtvrté album King, bylo mé první seznámení se s kapelou a hned velice milé překvapení, zejména pro vyrovnanost tvrdosti a melodičnosti, a určitě se v budoucnu podívám i po jejich předešlých albech; death metalem a black metalem nasáklá alternativní až nu-metalová kapela Drowning Pool vydala již šesté studiové album Hellelujah a opět mile překvapila a vydala opravdu zdařilé album, sice žánrově nezařaditelné, ale ta roztříštěnost se mi líbila); a dva sólisty (americká písničkářka Lissie vydala své třetí album My Wild West, které je opravdu zdařilé a po nudnějším Back to Forever z roku 2013, navazuje na svůj zdařilý debut Catching a Tiger z roku 2010; ostřílený skladatel James Newton Howard složil soundtrack i k poslednímu dílu Hladových her nazvané The Hunger Games: Mockingjay – Part 2, kdy tentokrát se jedná o jedno z jeho slabších děl).

Nejlepší hudební album týdne:
XIII. století – Intacto = česká gotická legenda svým novým albem ukázala, že ještě má, co říct a nasázela vedle sebe několik povedených hitů (hitové Nocturama a Hodina stínů, pomalá V slzách příštích dnů...) a jen dva slabší songy (ukřičeně nudná Horror Monsters a zbytečně rozjuchaná Nebe pod Berlínem).

Nejslabší hudební album týdne:
James Newton Howard – The Hunger Games: Mockingjay – Part 2 = je to sice nejslabší část z celé tetralogie, ale i tak není vyloženě špatné a má pár zapamatování hodných momentů, kdy však ve velmi kvalitní konkurenci tento týden, je nejslabším albem.

Filmové zhodnocení:
V 8. týdnu jsem viděl celkem 13 filmů, z nichž hned 3 byli z Indie (tollywoodský historický epos Rudhramadevi o stejnojmenné panovnici Kakatiyajské dynastie z 13. století na jihu Indie v podání Anushky Shetty, která 25 let na trůně předstírala, že je muž, neboť bylo nepřípustné, aby v té době vládly ženy, a která čelila nepřátelům vně i uvnitř paláce, kdy film není jako historický velkofilm vůbec špatný, ale podkopávají mu nohy hlavně primitivní CGI triky a vedle Baahubali: The Beginning ze stejného roku je to celkově krok zpět; druhý je rovněž tollywoodský snímek, tentokrát kriminální thriller Thoongaa Vanam, který je remakem francouzského Nuit blanche z roku 2011 a vypráví o policistovi, který jde na diskotéku, kde má sídlo mafián, vyměnit tašku s fetem za svého syna a vše, co může, se zvrtne, kdy se remake zrovna moc nepovedl a některé scény působí dost naivně (i na Indii) a komicky v místech, kdy se to moc nechodí; a třetím je pro změnu bollywoodská romantická akční taškařice Heropanti s nadějnými debutanty Tigerem Shroffem a krásnou Kriti Sanon, kteří už posbírali celou řadu indických ocenění, ale film na mě působil moc přepáleně a nezajímavě, kdy celý děj kolem hledání jedné nevěsty, co uteče s jiným, se dost a zdlouhavě točil v kruhu; a třešničkou na dortu je, že ve všech filmech hrál Prakash Raj – v Rudhramadevi roli Shivy Devaiah, v Thoongaa Vanam mafiána Vittal Raa a v Heropanti svérázného otce nevěsty a vládce vesnice Chaudharyho); 2 zástupce severské kinematografie (norskou komedii Kámoš, o ceně přátelství, který se drží v průměru a má dost nesympatického hlavního hrdinu; a dánské válečné drama Boj, o válce v Afghanistánu a jednom nešťastném rozhodnutí, které hlavního hrdinu požene až před soud, kterému nohy trošku sráží velmi pomalý rozjezd a záběry s rozmazlenými dánskými dětmi, naopak části z bojiště a ze soudu celý film jakžtakž zachraňují); 2 francouzské snímky (tuctová akční kriminálka Nemilosrdní s Jeanem Reno o speciální policejní jednotce, která jde po gangu lupičů, kdy film ničím zajímavějším nepřekvapí a drží se tak hodně v průměru; a festivalové Dheepan o uprchlících ze Srí Lanky na předměstí Paříže, kde zjišťují, že i zde musejí bojovat, kdy film je v rukách zkušeného Jacquese Audiarda hodně kvalitně natočen, až pro mě nečekaně); 2 sportovní snímky (o boxu pojednávající Creed, který je spin-offem slavného Rockyho, ve kterém si opět zahrál Sylvester Stallone a trochu jsem nepochopil jeho Oscarovou nominaci a získání Zlatého globu za tuhle roli, neboť nehraje o moc lépe než obvykle a celý film se drží hodně v průměru; stejně tak i snímek The Program: Pád legendy, za nímž je skryt skutečný biopic o jednom z nejznámějších cyklistů, Lanci Armstrongovi, kde vyniká Ben Foster v titulní roli, ale film o jednom z nejnudnějších sportů na sport nenaláká a život neměl nijak extrémně zajímavý, tak se drží jen standardů a dopingové aféry); 2 filmy s Angelinou Jolie (skvělý televizní biopic Gia o modelce Gie Marii Curangi, která žila velmi divoce a byla první ženskou obětí AIDS, který jsem si připomněl po 16ti letech, kdy jsem ho viděl poprvé a neztratil nic na svých kvalitách a v titulní roli vyniká Angelina Jolie, ve které předvádí svůj životní herecký koncert, který už nikdy nezopakovala; to platí dvojnásob i u filmu U moře, který navíc režírovala a opět jako režisérka selhává a představuje nám nudný unylý příběh uvadajícího manželského páru, který si střihla se svým skutečným manželem Brad Pittem, kdy ač se oba herecky snaží, tak filmem uspávají); a 2 filmy o chození, které i slovo Walk mají v názvu (nečekaně skvělý biopic Muž na laně s charismatickým Josephem Gordon-Levittem o skutečném provazochodci Phillippe Petitovi, který si usmyslel projít se na laně mezi dvěma věžemi World Trade Center, kdy jsem nečekal, že takovou látku někdo dokáže takto zajímavě zfilmovat, a vůbec ne Robert Zemeckis, jehož poslední snímky mě moc nebavili; a feel-good-movie A Walk in the Woods o dvou důchodcích v podání Roberta Redforda a Nicka Nolteho, kteří se rozhodnou zdolat 3500 km dlouhou Appalačskou stezku, které bavilo špičkováním mezi oběma bardama a líbilo se mi mnohem víc než vážně braná, spřízněná Divočina s Reese Witherspoon).

Nejlepší film týdne:
Muž na laně – životopisný film o jednom splněném snu provazochodce Phillippa Petita, který rád chodil ve výškách, nám představí v lehkosti a mírné ironii nejdříve v kostce mládí Petita a jeho motivaci uskutečnit svůj sen, aby se pak zaměřil na to nejhlavnější, čímž je uskutečnění přechodu přes věže WTC. Nejvíce potěší lehká a sebevědomá režie Zemeckise, který se přes všechny ty digitální nesmysly za pomoci performance capture, jakými se zabýval v posledních letech, vrátil s příběhem a opravdovou režií a potěší i představitel Petita Joseph Gordon-Levitt, což byl velmi dobře zvolený castingový tah a pro mužské oko příjemně sympatická kráska Charlotte Le Bon. Z ostatních filmů zaujme zejména francouzské drama Dheepan o uprchlících ze Srí Lanky a pochopitelně skvělý televizní biopic Gia, který jsem viděl již několikrát.

Nejslabší film týdne:
U moře – třetí režijní počin Angeliny Jolie dokazuje, že jako režisérka nedokáže navodit tu správnou atmosféru, ani vést herce (příšerný výkon, jindy skvělé Melanie Laurent) a svými filmy nudí, ač mají téma, které by v rukách zkušenějšího režiséra, se mohlo přetavit v zajímavý film. Takto zůstává tato manželská krize mezi Pittem a Jolie nudným snímkem, na který radši zapomeneme.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Joseph Gordon-Levitt (Muž na laně) – skvělý castingový tah, kdy Joseph dokázal své postavě dát potřebnou dávku klučicího charismatu a sympatií, kdy mu musíme fandit, i kdybychom nechtěli. Neméně skvělý výkon předvádí i Ben Foster v roli cyklisti Lance Armstronga v jiném biopicu The Program: Pád legendy.

Angelina Jolie (Gia) – životní role Angeliny v televizním biopicu z roku 1998 o divoké modelce, ve které se Angelina vyřádila, ať už jako nezkrotná divoška a rebelka, vášnivá milenka zajímavě zdrženlivé Elizabeth Mitchell, jako drogově závislá feťačka nebo vyhaslá a umírající hvězda. A všechny polohy zvládá opravdu skvěle.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Nicolai Cleve Broch (Kámoš) – titulní hrdina norské komedie o přátelství, které je nahlodáno natáčením snímků pro reality show, je tak nesnesitelně nesympatický, kdy jsem si celý film k němu nedokázal najít vztah a tím pádem srazil i celý výsledný film. Horší je, že ta postava neměla nesympaticky vůbec vyznívat.

Mélanie Laurent (U moře) – tuhle Francouzsku mám docela rád, a např. ve filmu Začátky byla skvostná, ale zde pod vedením režisérky Angeliny Jolie a prázdnotou její role, ani nemohla nic předvést a tím pádem utrpělo její herecké umění a předvedla jen prázdné nic.

Hudební zhodnocení:
V 8. týdnu jsem neslyšel žádné nové album, pouze jsem si připomněl pár již dříve slyšených alb z roku 2015, kdy vzhledem k tomu, že jsem se o nich už rozepisoval dříve, uvedu jen jejich strohý výčet (dle kvality):

Cocotte Minute – Rituál, kmen a srdce a kmen
Riverside – Love Fear and the Time Machine
Chris Cornell – Higher Truth
Hurts – Surrender

Red Sun Revival – Identities

Filmové zhodnocení:
V 7. týdnu jsem viděl 9 filmů, z nichž 2 byli indické produkce (výtečný válečný thriller Phantom s úžasnou Katrinou Kaif o potírání pákistánských teroristů; a o něco málo slabší komedie Shaandaar, o přípravě jedné svatby, která má skvělý komediální timing, sympatické a dobře zahrané postavy, ale jako celek má pár hluchých míst); 2 dokumenty (skvělý hudební Super Duper Alice Cooper o heavy metalové legendě Alice Cooperovi, přičemž jeho hudbu mám hodně rád a do tohoto dokumentu jsem vlastně o Vincentu Furnierovi a jeho alter egu nic nevěděl, ani o jeho závislostech, dokument obsahuje sice až moc mluvících hlav, ale i tak patří k těm povedenějším; to se nedá říct o slovenském dokumentu Křehká identita, pojednávající o nacionalismu na Slovensku, který mě vyloženě nudil a pro zachování, co největší autenticity nebyly záběry opakované ani doopravované, proto hodně mluvícím hlavám nebylo skoro rozumět); 2 filmy s Rachel McAdams (starší Manželská klec, pojednávající o nevěrách ve 40. letech 20. století, kdy rozvody nebyly tolik v módě, a muselo se sahat po alternativních řešeních, kde Rachel hrála ještě takové pozlátko a film se pohybuje v průměrně příjemném duchu s dobrými hereckými výkony ústředního čtyřlístku; v novějším, na Oscara nominovaném, Spotlight, již má Rachel plnohodnotnější roli novinářky z Boston Globe, která je součástí týmu, který se zabývá hledání důkazů o zneužívání dětí katolickými knězi a film má opravdu Oscarové ambice, kdy mu nechybí výtečné herecké výkony, zajímavý a dobře zpracovaný příběh, plný napětí a odhalení); 2 zadaptované slavné knihy, staré několik století (Shakespearova klasická tragédie z roku 1606 Macbeth, která byla nesčetněkrát zfilmovaná a viděl jsem nyní zatím její poslední zpracování s Michaelem Fassbenderem v titulní roli, kdy se mi film vyloženě nelíbil, hlavně pro strašně nudné zpracování s nevýrazně zahranými postavami a přebubřelým vizuálem; o dost lépe dopadlo zpracování románu Chonderlose de Laclose Nebezpečné známosti z roku 1782, který byl rovněž nesčetněkrát zfilmován, tentokrát jsem viděl verzi od Miloše Formana Valmont z roku 1989, který je hodně srovnáván z konkurenční o rok mladší verzí, která je i chválenější, ale za mě musím říct, že Formanova verze se mi líbila víc než Frearsovo zpracování, kdy to hlavně drželo herecké obsazení v čele s výtečnou Annette Bening a mlaďoučkou Fairuzou Balk) a jedno hvězdně obsazené španělské drama z Balkánu (nejednoznačný Perfektní den, který se potýkal mezi absurdní satirou a dramatem, ale nedokázal se přiklonit ani na jednu stranu a řešil příliš banálních nesmyslů na úkor diváka, kdy film nezachránil ani snaživý Benicio Del Toro).

Nejlepší film týdne:
Phantom – nečekal jsem, že Indové dokážou vytvořit drsný válečný thriller, který strčí do kapsy veškerou hollywoodskou produkci. Bombové útoky z 26.11.2008 v Bombaji spáchané pákistánskými teroristy vězí Indům hodně v žaludku, proto se v tomto filmu rozhodli, že se s událostí vypořádají po svém a pošlou bývalého vojáka zlikvidovat teroristy, které jsou za tento ohavný čin zodpovědný, kdy tyto se nachází na různých koutech světa. Film není vůbec naivní, kdy příběh je uvěřitelný (sice trošku bondovský, ale i tak), skvěle natočené akční, dramatické i válečné scény, a má sympatického hrdinu v podání Saifa Ali Khana a hlavně nádhernou Katrinu Kaif, která zde nehraje jen usměvavou krásku, jak je u ní zvykem, ale dokazuje, že má i na dramatickou roli a v mém žebříčku stoupá výš a výš. Z ostatních filmů zaujalo novinářské drama Spotlight, ale i dokument o Alice Cooperovi Super Duper Alice Cooper nebo Formanův kostýmní Valmont.

Nejslabší film týdne:
Křehká identita – slovenský dokument Zuzany Piussi, který je slavný spíše pro kravál kolem obvinění režisérky z trestných činů, ale dokument jako takový je příliš nafouklá bublina a místo, abychom se dozvěděli něco o sílícím nacionalismu na Slovensku, tak spíše ukazuje několik vybraných osob a jejich názory, do kterých nijak nezasahuje a vlastně nám ukazuje to, co můžeme slyšet v každé druhé hospodě čtvrté cenové.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Mark Ruffalo (Spotlight) – král důležitých vedlejších charismatických rolí a jedné zelené příšery, zde dostal o něco větší příležitost (za což dostal i nominaci na Oscara) a jeho bostonský novinář patří k tomu nejlepšímu, co vytvořil. Novinář Mike Rezendes má potřebné charisma, zapálení, smysl pro správnou věc a tím veškeré sympatie diváka. Z ostatních herců zaujal veškerý ansámbl filmu Spotlight v čele s Michael Keatonem, Liev Shreiberem, Stanley Tuccim a Johnem Slatterym, ale i mladí indičtí herci Shahid Kapur v Shaandaar a Saif Ali Khan v Phantom nebo Benicio Del Toro v Perfektním dni. Velmi plodný týden na herecké výkony.

Katrina Kaif (Phantom) – pro tuhle indickou herečku mám velkou slabost, ale to nemění fakt, že zde podala zatím nejlepší výkon a jen kvůli ní bych se na ten film dokázal koukat pořád. Z ostatních hereček podali výtečné výkony Annette Bening a Fairuza Balk, obě ve Valmontovi a zajímavá mladá Indka Alia Bhatt v Shaandaar.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Elden Henson (seriál Daredevil – 1. série, epizoda 10 – Nelson v. Murdock) – v celém seriálu jedna z nejvíc nesympatických postav snižující kvalitu seriálu, která svým ubrečeným výkonem v 10. epizodě dosáhla vrcholu nesnesitelnosti.

Mélanie Thierry (Perfektní den) – tahle Francouzska mě zatím o svých hereckých kvalitách moc nepřesvědčila, a to ani jako zapálená humanitární pracovnice na Balkáně a její postava mě spíš iritovala a byla tam tak trochu navíc.

Hudební zhodnocení:
V 7. týdnu jsem slyšel celkem 11 hudebních alb, mezi nimiž byla jedna diskografie (zbylé 4 studiová alba švédské psychedelic hard rock skupiny Witchcraft, jejíž novinku jsem slyšel minulý týden, a to stejnojmenné debutové Witchcraft z roku 2004, které bylo trošku slabší, ale i tak se jednalo o nadprůměrné album, o rok starší Firewood již bylo více psychedelické s tvrdými riffy, kdy se jedná o jejich nejlepší album, na The Alchemyst z roku 2007 využívají prvky jazzu a ponořují se do větší psychedeliky, ale to už trochu přehnali a album se malinko hudebně rozpadá a předposlední Legend z roku 2012, se hudebně vrací někam k debutu a předvádějí standardní hard rock, který ničím zvláštním nezaujme); 2 novinková alba z roku 2016 (pátá studiovka rakouské power metalové skupiny Serenity, pojmenovaná Codex Atlanticus, která se řadí k šedému průměru a nevidím důvod si ho poslechnout znovu; to samé se dá říct i o další novince, americké indie rockové kapele Shearwater, a jejich v pořadí osmém albu Jet Plane and Oxbow, chválené kritiky, ale u mě se jedná o nudu a nejhorší album týdne); 2 kompilace z roku 1994 (Bravo Hits Vol.7 a Bravo Hits Vol.8, obě obsahující ty největší diskotékové fláky z dob, kdy jsem ještě vymetal taneční sály, a bylo to milé připomenutí); 2 české zástupce (poměrně nová kapela Jelen a jejich album Světlo ve tmě z roku 2014, které se mi jevilo jako průměrné album, které mě ničím neoslnilo; a dále jsem dal druhou šanci Barboře Polákové a jejímu stejnojmennému albu, kdy na druhý poslech se mi album začalo mnohem víc líbit a pár songů jsem si i velmi oblíbil) a 1 londýnský noise rock (debutové album kapely Savages, jejíž novinka mě zaujala minulý týden, proto jsem sáhl i po jejich prvotině Silence Yourself z roku 2013, a opět rockerky nezklamaly a předvedly nám syrový noise až garage rock).

Nejlepší hudební album týdne:
Witchcraft – Firewood = minule se zde umístila novinka téhle kapely, nyní tu máme jejich v pořadí druhé album z roku 2005, které je ještě lepší než jejich páté studiové album a mix hard rocku s psychedelickou, death a doom metalem je zde na vrcholu.

Nejhorší hudební album týdne:
Shearwater – Jet Plane and Oxbow = kritikou milovaná novinka indie rock kapely, kterou jsem předtím moc neznal, a popravdě ty dnešní indie rockové kapely mi všechny splývají do jednoho a je problém najít mezi nimi nějakou opravdu zajímavou a to se neděje ani u téhle, a už ani teď, po pár dnech, si nevybavím žádnou jejich melodii nebo verš.

Filmové zhodnocení:
V 6. týdnu jsem viděl pouhé 4 filmy, z nichž 2 byli německé s heist tématem (jednozáběrové heist drama Victoria odehrávající se převážně během jedné noci v Berlíně, kde vítězí forma nad obsahem a bídným hereckým obsazením; a nijak objevná, dva roky stará, heist komedie Den blbec, o upjatém úředníkovi, který skončí jako rukojmí lupiče, kdy podobných filmů jsme již viděli spousty v minulém století a v lepším provedení a tento kousek hodně rychle zapomeneme); a 2 satiry (klasická a hodně přeceňovaná válečná satira Hlava 22, která mě moc nenadchla, zejména se mi snad poprvé nelíbil Alan Arkin a celé mi to přišlo, že se tvůrci snažili do filmu nacpat příliš mnoho a ve skutečnosti skoro nic; a britská komedie Pride o gayích a lesbě podporující horníky ve Walesu, u kterého jsem měl vyšší očekávání, ale přišlo mi to příliš teplé a neskutečné, druhé Do naha! se bohužel nekonalo).

Nejlepší film týdne:
Victoria – vzhledem k tomu, že v tomto týdnu nebylo z čeho vybírat a celá čtveřice filmů se držela v průměrných vodách, tak nejlépe vyznělo toto německé drama o nesympatické Španělce, která se na cestě z klubu seznámí s německými ožralými a zfetovanými trotly, kdy se do ní jeden zamiluje a ona, aby mu oplatila své city, tak přistoupí dělat jim řidičku při vloupání do banky. Vcelku banální příběh ozvláštňuje, že je stejně jako např. Birdman natočen na jeden záběr, za což klobouk dolů, ale to je to jediné, co dělá film zajímavým.

Nejslabší film týdne:
Den blbec – německá komedie o bankovním úředníkovi Tillovi, který vede nudný podpantoflový život, do jehož života vstoupí lupič Nappo, který si ho vezme jako rukojmí, a následuje všemožné klišé včetně setkání s mafiány, alkoholové jízdě, a rodinného usmiřování. Ničím výjimečný film, který na jedno shlédnutí neurazí, ale ani nepotěší.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Paddy Considine (Pride) – ze začátku jeho kariéry mi tento Brit nebyl moc sympatický, ale postupem času se vypracoval na opravdu dobrého herce a v poslední době jeho herecká přítomnost zahřeje. Ne jinak je tomu i v roli sympatického Velšana Daie.

Imelda Staunton (Pride) – tato britská veteránka již v minulosti v několika filmech překvapila a měla i lepší role než je sympatická Velšanka Hefina bojující za homosexuály, ale tento týden byla slabá konkurence.

Nejhorší herecký výkon týdne:
George MacKay (Pride) – jako dvacetiletý gay, který neví, co doopravdy chce mi byl dost nesympatický, hlavně i proto, že ani nevěděl jak herecky vyjádřit to, že neví, co chce.

Laia Costa (Victoria) – od titulní postavy filmu jsem čekal víc než jen zmatečné, nepřítomné a nesmyslné koukání. Ono celé jednání postavy bylo dost zmatečné a nesympatické, což měl být zřejmě záměr.

Hudební zhodnocení:
V 6. týdnu jsem slyšel celkem 6 hudebních alb, mezi nimiž byla většina opravdových novinek z roku 2016, kdy 2 alba byla pro mě objevení nových zajímavých kapel (poměrně nová londýnská noise rocková kapela Savages, ženského složení, vydala letos své teprve druhé album Adore Life, které je ze začátku super syrové a dostatečně noise, ale ke konci alba jim už trochu začíná docházet dech, přesto stále výtečné; a zajímavě znějící švédská hard rocková formace Witchcraft, jejíž novinka Nucleus, je úžasnou směsicí klasicky progresivního psychedelického rocku s tvrdým novodobějším hard rockem, mixnutý doom/gothic metalem); 3 alba uznávaných muzikantů (někdejší člen skupiny The Velvet Underground a pak i úspěšný sólový muzikant John Cale vydal letos album M:FANS, přičemž se nejedná o nic jiného než upravené a s novým zvukem nahrané skladby z alba Music for a New Society z roku 1982, které bych ale nazval prapodivnou disco příšerností, která se nedá poslouchat; při té příležitosti jsem si poslechl i ono originální album Music for a New Society, a je to opravdu obrovský rozdíl a klasické album zní mnohem, ale mnohem lépe; o něco mladší muzikant Steven Wilson vydal letos takové spíš minialbum, nazvané 4 ½, na kterém jsou skladby, které se nevešly na jeho předchozí Hand. Cannot. Erase a na výsledku je to i znát, kdy skladby by spíš měly zůstat v šuplíku a tento progresivní rocker se měl poohlédnout spíše po nějakém novém materiálu); a posledním albem je kompilace Bravo Hits Vol.92, které obsahují hitparádové hity z přelomu roku 2015/2016 a nabízí přesně toto, proto je pouze na vkusu každého, zda ho nové a moderní, ve většině případech popové a taneční hity zaujmou.

Nejlepší hudební album týdne:
Witchcraft – Nucleus = páté studiové album této švédské rockové partičky, zaujme především svou neuchopitelností napříč rockovými žánry a desetiletími. Již se těším na opakovaný poslech a jejich předchozí alba. Objev a překvapení poslední doby.

Nejhorší hudební album týdne:
John Cale – M:FANS = M:FANS se nedá považovat za klasické album, ale spíše experiment, který nevím komu je určený, neboť dle názvu byl měl být pro fanoušky, což je zavádějící, protože fanoušci milují jeho klasickou tvorbu a určitě nemohou vzít na milost tuhle disco příšernost, která by je strašila i po smrti.

Filmové zhodnocení:
V 5. týdnu jsem viděl 8 filmů, z nichž 2 byly hudebními životopisy (velmi povedený biopic Straight Outta Compton o skutečné kapele N.W.A., která byla průkopnická v tzv. gangsta rapu, a jejími členy byly mj. Ice Cube a Dr. Dre; a v průměru se držící Nikdy není pozdě, o pro film vytvořené revivalové kapele Ricki and the Flash (což je i originální název filmu), který není klasickým biopicem, a kapela je zde trošku odsunutá na vedlejší kolej a spíše se tu řeší rozpadlá rodina a jejich matka rockerka, která se vzdala rodiny, aby se mohla věnovat své hudební kariéře, v jejíž roli vyniká Meryl Streep a její dceru v depresi si zahrála její skutečná dcera, docela dost ošklivá Mamie Gummer, která talent po matce opravdu nezdědila); 2 evropské snímky (švédský znepokojivý Call Girl, podle skutečné události natočené drama o sexuchtivých politicích a mladých nezletilých šlápotách v 70. letech, které má skvělý námět, ale zpracování je příliš unylé a zpomalené; a španělský dokument Poslední vrchol, o knězi, který rád lezl na hory, jehož kvalitu snižuje hodně mluvících hlav a jednostranný pohled); 2 dramata o silných ženských hrdinkách (americké Na dno nás nedostanete, kde Maggie Gyllenhaal bojuje za lepší školu, které zavání trochu nudou, ale ono i celé téma je dost fádní a nudné, zejména pro našince; a britské Suffragette, které jak již název prozrazuje, vypráví o prvních bojovnicích za ženská práva začátkem 20. století a zaměřuje se zejména na hrdinku v podání zajímavé Carey Mulligan, ale zpracování látky se drží v průměru a ničím nevybočuje, zejména v dramatických chvílích je to dost na škodu); a 2 hororové snímky (hororová komedie Skautův průvodce zombie apokalypsou, kterému velmi uškodil mix hloupé teenagerské komedie s drsnou akční zombiekárnou a nevýrazný hlavní hrdina; a hororový found footage The Visit, kterým si malinko napravil reputaci, kdysi milovaný, poté nenáviděný, M. Night Shyamalan, o dvou dětech, kteří navštíví své prarodiče a návštěvu si natáčejí na kameru, a je to jedno z mála found footage, které nenudí a dokonce obsahuje i pár napínavých okamžiků).

Nejlepší film týdne:
Straight Outta Compton – ve velmi průměrném filmovém týdnu vyčnívá jen tento hudební biopic o kapele N.W.A. s neznámými černošskými herci a Paulem Giamattim, který zas a opět hraje "zlého" žiďáckého manažera. Zdařilý a dobře natočený film, určený i pro člověka, který rap nemá moc v lásce o drsných 90. letech, kdy se gangsteři dávali na hudební kariéru a když je nedostihla kulka, tak to byly drogy nebo AIDS. Líbilo se mi to víc než třeba klasika Chlapci ze sousedství.

Nejhorší film týdne:
Poslední vrchol – španělský dokument o knězi byl na mě moc sladký a obsahoval moc mluvících hlav, kdy ze začátku to ještě bylo zajímavé, ale jak pokračovala stopáž a jedna chvála za druhou na kněze, kterého všichni milovali a jak byl super, tak to už začínalo nudit až iritovat. Velmi jednostranně zaměřený dokument, který ani není pořádné dokumentem, ale spíše takovou poctou.

Nejlepší herecký výkon týdne:
O'Shea Jackson Jr. (Straight Outta Compton) – syn Ice Cube si zde zahrál svého otce a na to, že to byl jeho filmový debut, tak to zvládnul na jedničku a celý film máte pocit, že sledujete skutečného Ice Cube. Ale pochvalu si zaslouží i ostatní herečtí představitelé tohoto filmu, kteří hráli ostatní členy kapely, kdy své role zvládli na jedničku.

Carey Mulligan (Suffragette) – tuhle Britku mám velmi rád, a i když zde nepředvedla tak suprový výkon jako např. v Daleko od hlučícího davu, tak stále byla nejlepší z celého týdne, a její utlačovaná dívka z prádelny Maud si postupně získala mé veškeré sympatie a na konci jsem jejímu výkonu uvěřil. Dále zaujala Maggie Gyllenhaal v Na dno nás nedostanete, kde byla její role jediné pozitivum filmu a Meryl Streep jako stárnoucí rockerka v Nikdy není pozdě, ale i v malé roličce v Suffragette jako Emmeline Pankhurst .

Nejhorší herecký výkon týdne:
Tye Sheridan (Skautův průvodce zombie apokalypsou) – ve filmech jako Mud nebo Joe předvedl velký talent, ale zde jako zamilovaný skautík vraždící zombíky si pravděpodobně vybral nějakou slabou chvilku a jeho výkon zde byl dost žalostný.

Kathryn Hahn (The Visit) – tahle komediantka vedlejších rolích mi nikdy nevadila, a někde byla i zajímavá, ale zde jako matka hlavních hrdinů předvádí místy až trapné výstupy.

Hudební zhodnocení:
V 5. týdnu jsem slyšel 18 hudebních alb, z nichž 3 byla novinková alba z ledna 2016 (německá symphonic power metalová superskupina Avantasia vydala již sedmou studiovku Ghostlights, a tentokrát si rozsáhlá parta kolem Tobiase Sammeta z Edguy vybrala slabší chvilku a naservírovala nám na poslech dobré album, ale ničím specifické a vyloženě nějakou hitovku byste na ní hledali marně, s přihlédnutím k předešlé jejich tvorbě je to krok dolů; americké legendární thrashmetalisty Megadeth jsem nikdy moc v oblibě neměl, neboť ačkoliv jejich hudba šlape velmi dobře, tak moc nemusím zpěv Dave Mustaina, ale přesto jsem zkusil jejich v pořadí již patnáctou studiovku Dystopia a potvrdilo se to, hudba velmi dobrá a patřičně tvrdá, jen ten zpěv to kazí; s norskou black metalovou kapelou Ulver jsem se setkal poprvé (a zřejmě naposledy) a jejich ambientní album ATGCLVLSSCAP je vyloženě nezáživný průser); 4 alba rakouské symphonic metalové kapely Edenbridge (v pořadí třetí studiovka Aphelion z roku 2003, o rok starší Shine, následné The Grand Design z roku 2006 a My Earth Dream z roku 2008 a o všech čtyřech albech lze říct to samé, co u novinky od Avantasie); 3 alba polské progressive metalové kapely Riverside (třetí studiovka Rapid Eye Movement z roku 2007, o dva roky starší Anno Domini High Definition a předposlední Shrine of New Generation Slaves z roku 2013, kdy se jedná o zdařilá alba, na kterých slyším velký vliv kapely Tool, ale jejich druhému albu Second Life Syndrome se nevyrovnají, ještě že si pak reputaci napravili minulý rok, zatím posledním albem Love, Fear and the Time Machine); 2 alba nizozemské symphonic/death metalové kapely Epica (jejich třetí The Divine Conspiracy z roku 2007 a Design Your Universe z roku 2009, kdy se jedná o lehce nadprůměrná alba, ale první dvě alba byla lepší, zejména v growlingu); 5 popových alb (poslech jsem si 2 starší alba současné hudební divy Adele, a to debut 19 z roku 2008 a nástupce 21 z roku 2011, na kterých již vynikne její silný hlas, i když debut je o něco slabší, tak na 21 již najdeme několik hitů; kdysi slavný boyband East 17 po dvou úspěšných tanečních albech, začali na třetím Up All Night z roku 1995 pomalu přecházet do popu až r'n'b polohy, a tím se stávat téměř neposlouchatelným a na čtvrtém Resurrection z roku 1998 již v r'n'b poloze zůstali, což taky vedlo k jejich rozpadu, a album je opravdu příšerné; dánské taneční duo Aqua byla v 90. letech díky dvěma albům poměrně slavná a v roce 2011 se albem Megalomania pokusila o návrat, který však nevyšel, a po poslechu alba se ani nedivím, album je hodně fádní); a jedno album hard rockové album (v pořadí páté album švýcarské kapely Gotthard z roku 2001 nazvané Homerun, které se drží v průměru žánru a od kapely znám podstatně lepší alba z pozdější doby).

Nejlepší hudební album týdne:
Adele – 21 = v hudebně průměrném týdnu je tahle zpěvačka, která v současné době kraluje snad ve všech žebříčcích s aktuálním albem 25, se svým předešlým albem to nejlepší, co jsem slyšel a její hlas již zde má sílu a ač jsem ji dříve nějak neregistroval a album 25 se mi na první poslech moc nelíbilo, tak se mi v poslední době docela zalíbila a nalézám v některých songech sílu. Nejlepší skladbou je otvírák Rollin' in the Deep.

Nejhorší hudební album týdne:
East 17 – Resurrection = první dvě alba téhle britské taneční partičky ze začátku 90. let se dala poslouchat a v době svého vzniku byly pecky, tak ke konci 90. let se vydali úplně jinou cestou a vydali jedno z jejich nejhorších alb, které vedlo k jejich rozpadu, a které se nedalo ani doposlouchat.

Filmové zhodnocení:
Ve 4. týdnu jsem viděl 11 filmů, z toho 3 indické filmy (bollywoodskou trilogii, jehož první díl Už někoho mám, je zajímavou směsicí E. T. Mimozemšťana a Forresta Gumpa, a ve kterém mě velmi zaujala herečka Preity Zinta, která je snad nejhezčí Indkou, co jsem viděl a nezvyklá role pro Hrithika Roshana, který dokázal zahrát i retarda; druhý díl Krrish je už přepálenější mix všeho možného od Tarzana přes Supermana až po bondovky, ale částečně stále funguje, a to hlavně díky Roshanovi, kde tentokrát hraje syna hrdiny z prvního dílu a příjemné Pryiance Chopra; a zakončení trilogie Krrish 3, je velkolepější a ještě přepálenější než druhý díl a finále připomíná hollywoodské blockbustery typu Muž z ocele nebo Avengers, ale bohužel se jim nevyrovná, proto se celá trilogie drží spíše v průměru a Roshan tentokrát hraje dvojroli otce se synem a Priyanka zde má konkurence v krásné Kanganě Ranaut); 2 animované snímky (sequel Hotel Transylvánie 2, který již tolik nefunguje jako skvělý první díl a trpí syndromem všech pokračování nejen animáků, které se snaží být více a je pouze hlučnější, vtípky jsou prvoplánové a určené jen pro první signální; o to lépe dopadl francouzský animák Malý princ, který krásně kloubí moderní svět s tím, který byl vykreslen ve slavné knížce Exupéryho, kdy to celé funguje a nepůsobí vůbec hloupě); 2 české snímky (dokumentární Očima fotografky, pojednávající o fotografce Zuzaně Mináčové, která zažila Osvětim, neměla ráda komunismus, ač se při něm neměla špatně, kdy se mohla podílet na filmech i rozjela svou kariéru umělecké fotografky a zažila slávu jako dvorní fotografka současného karlovarského festivalu, který trpí hlavně tím, že ho natočil její syn a máme tu spíš takovou poctu své mámě, bez nějaké konfrontace nebo pohledu z druhé strany; a krátkometrážní debut Juraje Herze Sběrné surovosti, které je komediálním podobenstvím jednoho dne ve sběrně starého papíru a je téměř dokonalým vykreslením postav a příhod z pera Bohumila Hrabala, kdy jsem nad zpracováním žasnul a byl mile překvapen); 2 umělečtější díla (novinka veterána Woody Allena Iracionální muž, který je hlavně postaven na obou dobře zvolených ústředních hrdinech v podání Joaquina Phoenixe a Emmy Stone, kteří jsou výteční, ale příběhově je to již o něco slabší, neboť u Allena jsem zvyklý na propracovanější dialogy a monology, ale dopadlo to lépe než předchozí Kouzlo měsíčního svitu; a překvapení poslední doby Humr, o alternativní budoucnosti, kde není místo pro single lidi s vynikajícími Colin Farrellem, Rachael Weizs a Léou Seydoux, a za poslední roky snad první film, který mě donutil přemýšlet nad filmem delší čas než je u mě obvykle zvyklé); a 2 temnější žánrovky, které měli v českých kinech premiéru 22.10.2015 (již několikáté pokračování found footage hororu o paranormálních aktivitách Paranormal Activity: The Ghost Dimension, ve kterém se toho děje sice mnohem více než v předchozích dílech, ale již to je otravné a stále se to drží v podprůměru; o to více překvapil neslibný a béčkem zavánějící Poslední lovec čarodějnic, kdy jsem čekal dalšího Sedmého syna nebo Hon na čarodějnice, ale naštěstí to mělo své určité kouzlo, vtip, nadhled, charismat Vina Diesela a Rose Leslie a na nic víc si nehrálo).

Nejlepší film týdne:
Humr – velké překvapení od Yorgose Lanthimose, jehož předchozí film Špičák se mi moc nelíbil. V Humru se kloubí jednak skvělý námět, který je dobře zpracován, hlavně ve vykreslení alternativní budoucnosti, charakterech postav a v bizarních situacích, má vynikající herecké představitele a v hlavě se udrží na hodně dlouho. Z dalších filmů zaujal animovaný Malý princ, dobrodružný Poslední lovec čarodějnic, krátkometrážní Sběrné surovosti a do jisté míry i indická trilogie o superhrdinovi Krrishovi. Velmi plodný týden.

Nejhorší film týdne:
Paranormal Activity: The Ghost Dimension – pátý díl hororové série (pokud nepočítáme spin off Paranormal Activity: Prokletí) a je to stále totéž, tentokrát je to o něco málo strašidelnějšího a nemusíme hodinu čekat, než vrznou první dveře. Kdy tato série konečně skončí?

Nejlepší herecký výkon týdne:
Colin Farrell (Humr) – vcelku nezvyklá role pro Colina, ve které by ho hledal málokdo a je zde se svým řeckým knírkem téměř k nepoznání. Svého zvláštního osamělého hrdinu zahrál brilantně. Z dalších herců zaujal Joaquin Phoenix v Iracionálním muži, kdy charakter byl tomu Farrellovému velmi podobný.

Rachel Weisz (Humr) – její výkon byl jeden z jejích nejlepších za poslední roky a jako osamělá a zamilovaná žena byla k sežrání. Ale měla obrovskou konkurenci, a to v Emmě Stone v Iracionálním muži, který podala rovněž skvělý výkon, kterým se herecky vyrovnala Joaquinovi Phoenixovi v roli jejího učitele, v Priyance Chopra ve filmech Krrish a Krrish 3, která začíná v mém žebříčku velmi stoupat a v nádherné Indce Preity Zintě v Už někoho mám, která je mým objevem měsíce.

Nejhorší herecký výkon týdne:
Dan Gill (Paranormal Activity: The Ghost Dimension) – snad poprvé v sérii hrají profesionální herci, ale i tak se jejich výkon, tak jako v ostatních dílech dá zařadit mezi amatérské, což se dá říct i o Gillovi.

Brit Shaw (Paranormal Activity: The Ghost Dimension) – zde platí to samé, co jsem již napsal u Dana Gilla. Shaw taky nepředvedla nic, co by se dalo považovat za herecký výkon.

Hudební zhodnocení:
Ve 4. týdnu jsem slyšel 12 hudebních alb a 2 EP, z nichž opět 2 alba byla již z roku 2016 (německý heavy metalový kytarista Axel Rudi Pell vydal již své sedmnácté studiové album Game of Sins, které neurazí, ale ani nepotěší, drží se svého standardu, ze kterého nevybočuje, a ač na poslech je dobré, tak zde není nějaký výraznější, zapamatování hodnější moment; avšak hůře dopadla italská symphonic power metalová kapela Rhapsody of Fire, jejichž již jedenácté studiové album Into the Legend, se mi vůbec nelíbilo a zpěv Fabia Liona mě dost iritoval); 6 alb švýcarské folk metalové kapely Eluveitie, která míchá folk metal s death metalem a pagan metalem (jejich demo Ven z roku 2003, které není plnohodnotným albem a ani nezní moc dobře, o to lépe již dopadlo první studiovka Spirit z roku 2006, která má blíže k death metalu než folk metalu, ale zní dobře, stejně tak o dva roky starší Slania, zato další album Evocation I: The Arcane Dominion z roku 2009 je již vybroušenější a již mísí pro ně typické folk/death/pagan metal a zdá se mi z jejich tvorby nejlepší, na o rok starším Everything Remains (As It Never Was), se již tohoto zaručeného vzorce drží a stále jim funguje, stejně tak na albu Helvetios z roku 2012); 2 zbývající alba německé power metalové kapely Iron Savior (výtečné The Landing z roku 2011 a Megatropolis 2.0 z roku 2015, které je pouhou novou verzí, v novém kabátě a novém mixu udělané album Megatropolis z roku 2007); 2 dozvuky roku 2015 (unpluggedové album německé kapely Unheilig, pojmenové MTV Unplugged "Unter Dampf – Ohne Storm", a ač z řady MTV Unplugged vzniklo několik nezapomenutelných hudebních zážitků, o tomto albu se to nedá říct a je tristní; a téměř neznámá brazilská gothic metalová kapela Semblant s albem Lunar Manifesto, ze které vyčnívá pouze song What Lies Ahead, jinak se drží v až podprůměrném aranžmá); a 2 EP (v první polovině 90. let velmi úspěšný taneční projekt Alexe Christensena, který prošel od techna po eurodance, známý pod názvem U96, se vrátil a vydal na konci roku 2015 instrumentální album Dark Matter, které se v žádném případě nezařadí mezi jejich největší počiny a určitě ho nevrátí zpět na výsluní, a album nepřinese nic zajímavého a již teď nevím ani jak znělo; a britská heavy metalová legenda Black Sabbath vydala v lednu 2016 v rámci svého nového turné EP The End, opět s Ozzy Osbournem, které mile potěšilo).

Nejlepší hudební album týdne:
Iron Savior – The Landing = tahle německá power metalová partička se svým sedmým studiovým albem dostala zatím na vrchol své tvorby. Skladby jsou údernější, hitovější a melodičtější. Vrcholem je skladba Moment in Time.

Nejhorší hudební album týdne:
Unhelig – MTV Unplugged "Unter Dampf – Ohne Storm" = tuto velmi oceňovanou německou kapelu hrající styl Neue Deutsche Härte (který proslavili např. Rammstein, Oomph!, Joachim Witt nebo Stahlmann) mám vcelku rád, ale jejich síla tkví hlavně v úderné elektronice, kterou unplugged koncertem úplně zabili a zbyl jen nic neříkající zpěv v němčině, který byl otřesný a celkově se album nedalo ani doposlouchat.

Filmové zhodnocení:
V 3. týdnu jsem viděl 8 filmů, z toho 3 české snímky (slabý dokument Boží mlýny, opět o odsunutých sudeťácích a částečně i o zaniklých vesnicích Šumavy, který je zaujatý a má nesmyslně hrané pasáže; další variace na české podsvětí Gangster Ka, tentokrát inspirovaný Radovanem Krejčířem, ale oproti Příběhu Kmotra nebo Kajínkovi, je to trochu slabší a hlavně to má stále tu stejnou dějovou linku, proto se to zdá už dost okoukané; a amatérsky působící nezávislý film Petra Marka Nic proti ničemu, zdobící špatně hrající neherci s nezáživným příběhem o srazu adoptivních lidí); 3 mnou očekávané kinohity z konce roku 2015 (nejnovější bondovka Spectre, která je skvělým blockbusterem, ale vzhledem k tomu, že předešlou Skyfall, byla laťka nastavena velmi vysoko, nastavilo se menší zklamání a řadí se kvalitou i za Casino Royale; novinka Stevena Spielberga Most špionů s hvězdným Tom Hanksem, která ve mně vzbudila dojem, že je dělaná pro akademiky a na diváky je tak trochu zapomenuto, děj je roztažený a dost se vleče, je prost veškerých emocí, ale na druhou stranu musím pochválit výkon Marka Rylance a úžasnou kameru spielbergerova dvorního kameramana Janusze Kaminskiho ; a biografický Black Mass: Špinavá hra, o irském mafiánovi v Bostonu Jamesi Bulgerovi, ve kterém exceluje Johnny Depp, a po dlouhé sérii rolí pitvořících se opičáků, konečně hrál, ale film celkově působí dost chladným, pomalu se vlekoucím tempem, bez výrazných zapamatovánihodných scén) a 2 kriminální (starší snímek Ridley Scotta Černý déšť z roku 1989, který se mi v mládí dost líbil, ale teď musím konstatovat, že se na něm podepsal zub času, ale skvělý výkon Michaela Douglase zůstal; a britský nezávislý Zmizení Alice Creedové, pojednávající o jednom únosu, a ač je komorní, jen o 3 hercích, tak nenudí ani minutu a poskytne nám pohled na krásná prsa Gemmy Arterton).

Nejlepší film týdne:
Spectre – 24. bondovka je podle mě po bezchybném Skyfall a vynikajícím Casiono Royale další skvělá bondovka, ač po svých předchůdcích pokulhává a má několik much jako nevyužitého záporáka Christopha Waltze, který minimálně v Hanebných panchartech a Nespoutaném Djangu předvedl, že mu jdou víc jak skvěle, nebo upozaděný výkon, jindy skvělé Ley Seydoux, občasná nekombinovanost děje a propojení se staršími bondovkami, přepálená stopáž, při které se místy dostavuje nuda, ale i přes to všechno, jde o skvělou podívanou.

Nejhorší film týdne:
Boží mlýny – český dokument kombinující mluvící hlavy s nesmyslnými hrající pasážemi, vyprávějící nejdříve o zaniklých vesnicích na Šumavě, a poté sudetští pamětníci vzpomínají, jak je Češi vyhnali, jako dokument nudí i selhává.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Johnny Depp (Black Mass: Špinavá hra) – rolí mafiána Bulgera si Depp napravil reputaci a dokázal nám, že i dnes dokáže hrát jiné role než Jacka Sparrowa a jeho variace, a proč jsme ho měli v 90. letech a na začátku milénia tak rádi. Svého slizkého a neúprosného mafiána si užil a my s ním. Z dalších herců bych vyzdvihl Marka Rylance z Mostu špionů, který svým soustředěným výkonem zastínil i Toma Hankse.

Léa Seydoux (Spectre) – tato mladá Francouzska mě uhranula již v Život Adéle a zaujala v nové verzi Krásce a zvíře, kde byla opravdu ozdobou. Poté, co si získala roli v nové bondovce, jsem zaplesal, a po zhlédnutí byl mírně zklamán, že nedostala takový prostor pro její um, ale i tak byla tím nejlepším v tomto týdnu. Z dalších hereček snad už jen Gemma Arterton a její prsa ve Zmizení Alice Creedové.

Nejhorší herecký výkon týdne:
Radek Rubáš (Nic proti ničemu) – amatérskými herci se to v tomto filmu jen hemžilo, a Radkův pedofil je asi nejhůře zahraný výkon za posledních několik let.

Marta Pilařová (Nic proti ničemu) – z tohoto filmu vybrat nejhorší výkon je opravdu těžké, neboť všechny výkony zde jsou naprosto příšerné.

Hudební zhodnocení:
V 3. týdnu jsem slyšel 10 hudebních alb, z nichž už byli 2 počiny roku 2016 (v lednu zemřelý David Bowie a jeho jen tak tak dokončené album Blackstar, které je pozoruhodné jen tou nečekanou smrtí, jinak se drží v průměrných vodách a zdaleka se neřadí k vrcholům Bowieho tvorby; a novinka londýnské alternativní kapely Skunk Anansie, album Anarchytecture, které je jejich sedmé studiové album a opět nedokázali navázat na jejich úspěch z 90. let, sice přitvrdili, ale to je tak vše); další 3 alba německé pagan folkové kapely Faun (výtečné akustické Buch der Balladen z roku 2009, neméně skvělé Eden z roku 2011 a oproti těmto, slabší Luna z roku 2014); další 3 alba německé power metalové kapely Iron Savior (nadprůměrné Condition Red z roku 2002, stejně tak dobré Batering Ram z roku 2004 a trošku pokulhávající a sklouzávající k šedému průměru Megatropolis z roku 2007); 2 alba nizozemské symphonic/death metalové kapely Epica (výtečný debut The Phantom Agony z roku 2003 a nadprůměrné Consign to Oblivion z roku 2005).

Nejlepší hudební album týdne:
Faun – Buch der Balladen = po roce 2009 se tahle pagan-folk partička dostala na vrchol a ztvrdila ho skvělým akustickým albem

Nejhorší hudební album týdne:
Faun – Luna = není to úplně špatné album, ale po silné trojici alb Buch der Baladen, Eden a Von den Elben, je to výrazný krok dolů, ač bylo v Německu nejprodávanější.