Gore

Filmové zhodnocení:
V 2 týdnu jsem viděl pouhých 5 filmů, z toho 2 snímky dvou provokativních režisérů (Larry Clark provokuje i ve svých sedmdesáti letech a natočil další variaci na své slavné Kids, The Smell of Us, který vypráví příběh skejťáků v útlém věku, kteří prokrastinovávají svůj život a krátí si ho souložením s důchodci, kdy film není úplně špatný, ale ne pro každého, a má stále ducha Larry Clarka, který si tam dokonce zahrál menší role bezdomovce, co se pomočí do kalhot; a Gaspar Noe, režisér slavného Zvráceného, natočil LOVE, což je regulérní porno, proložené umělou artovostí, ale něco tak nehorázně nudného a prázdného jsem dlouho neviděl); 2 snímky, které jsem viděl již v 90. letech, ale tento týden jsem si je připomněl (gangsterská komedie Chyťte ho! z roku 1995, dle knihy Elmora Leonarda, kde vyloženě exceluje John Travolta a celé se to nese ve skvělé a vtipné atmosféře, poprvé jsem film tolik nedocenil, ale podruhé jsem si ho skvěle užil; a protiteroristické Stav obležení s Denzelem Washingtonem o vcelku aktuálním tématu, ale špatně zpracované, ale vina bude nejspíš už u scénáře, nebo jinak skvělý režisér Edward Zwick měl zrovna špatné období, které mi i poprvé připadalo takové nedomrlé a nastavovala se nuda, podruhé to bylo ještě slabší) a 1 film, na který jsem se vyloženě těšil, a byl si ho užít do kina, Osm hrozných Quentina Tarantina, který byl naprosto skvělý, s prvotřídními hereckými výkony (zejména Samuel L. Jackson neměl dlouho tak výtečnou roli, ale neztratili se ani Michael Madsen, Tim Roth, Kurt Russell nebo Jennifer Jason Leigh), úžasnou hudbou Ennia Morricone, kamerou a výpravou.

Nejlepší film týdne:
Osm hrozných – netypický western s typickým rukopisem Quentina Tarantina, jehož scénář a zejména dialogy jsou po Gaunerech a Pulp Fiction, to nejlepší, co napsal. Občasná brutalita a hlavně herecký koncert a opětovně skvělý soundtrack. Z dalších filmů bych vyzdvihl jen úžasně vtipnou černou komedii Chyťte ho! s brilantním Johnem Travoltou jako výběrčím o zákulisí Hollywoodu.

Nejhorší film týdne:
LOVE – francouzská provokace Gaspara Noé, která má blíže k pornu. Nezajímavý, plochý a nudný děj, otřesné herecké výkony amatérů, nevzrušivá pornografie. Trefa vedle.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Samuel L. Jackson (Osm hrozných) – role velikostí Julese Winnfielda, již dlouho jsem Samuela neviděl v tak skvělé roli a tak skvělé formě. Nedá se popsat slovy, musí se vidět. Z dalších herců už jen vynikající John Travolta ve filmu Chyťte ho!

Jennifer Jason Leigh (Osm hrozných) – herečka, která dlouho nezavadila o pořádnou roli a ve filmu Maso a krev jsem ji miloval. Zde předvedla, že opravdu nepatří do starého železa a je dobře, že si na ni Quentin vzpomněl a vyhrabal ji z popela. Z jiných hereček se mi už jen líbila ve stejném filmu Zoe Bell, kde však měla víceméně cameo.

Nejhorší herecký výkon týdne:
Karl Glusman (LOVE) – amatérský nesympatický herec zde hrál jako nepřirozený kokot a taky zde s ním furt máchal.

Klara Kristin (LOVE) – celý film je přehlídkou amatérských hereckých výkonů a není tomu ani jinak u téhle blondýny.

Hudební zhodnocení:
V 2. týdnu jsem slyšel 12 hudebních alb, a ani tentokrát nezahrnuje ani jednu novinku (což se již příštý týden změní), spíše alba posledních 20ti let a nějaké dozvuky minulého roku, mezi nimiž byly 2 soundtracky (z konce roku 2015 k filmu Osm hrozných (The Hateful Eight), na němž se hudebně podílel veterán Ennio Morricone a ostudu si určitě neudělal, dokázal, že i v tolika letech je stále schopen nových a skvělých nápadů; a o něco starší z roku 2005 k filmu Království nebeské (Kingdom of Heaven), které má na svědomí Harry Gregson-Williams a řadí se k opravdu tomu nejlepšímu, co bylo k filmům složeno); 4 alba německé pagan folkové kapely Faun (velmi slabý debut Zaubersprüche z roku 2002, po roce vydané Licht, které již bylo o něco málo lepší, Renaissance z roku 2005, které bylo již více povedené, a stejně tak Totem z roku 2007); 3 alba německé power metalové kapely Iron Savior (debutové Iron Savior z roku 1997, Unification z roku 1999 a Dark Assault z roku 2001, kdy si u všech tří alb celou dobu drží svůj standard, svižné kytarové riffy, úderné bubny a zajímavě zabarvený hlas Pieta Sielcka); 2 vzpomínková alba na britský europopový boyband East 17 z 90. let (debutové a velmi hitové Walthamstow z roku 1992 a neméně slavné Steam z roku 1994, která byla vhodná k posilování) a jediný český zástupce (kapela Divokej Bill vydala v roce 2015 svou Platinum Collection a je to opravdu průřez celou jejich tvorbu a pro fanoušky skvělé připomenutí krásné na jednom místě o třech discích).

Nejlepší hudební album týdne:
Harry Gregson-Williams – Kingdom of Heaven (OST) = soundtrack k historickému filmu Království nebeské z roku 2005 je klenot mezi soundtracky a k poslechu a meditaci je skvělé.

Nejhorší hudební album týdne:
Faun – Zaubersprüche = někdy se debut povede, jindy zase ne. To je případ toho druhého, ale naštěstí se kapela později vypracovala na zajímavou kapelu a jejich hudba již není tak unylá, předvídatelná, nenápaditá a nudná jako v případě debutu.

Filmové zhodnocení:
V 1. týdnu roku 2016 jsem viděl celkem 9 filmů, z toho 2 indické filmy (tollywoodské Eega, příběh lásky a pomsty, kdy zavražděný mladík se vrátí jako reinkarnace mouchy, aby vykonal pomstu, kdy film je natočen velice nápaditě, kdy mistrně dokáže skloubit humornou stránku s až hororovou atmosférou; a bollywoodský Agneepath, ve kterém se pro změnu mstí mladík za zavraždění svého otce, kdy film vyniká temnou a brutální stránkou, s vynikajícím obsazením v čele se skvělým záporákem); 2 ze severské kinematografie (norská katastrofická Vlna, o sesuvu hory a následném tsunami, které obsahuje snad všechna myslitelná i nemyslitelná hollywoodská klišé; a dánský mysteriózní horor Když zvířata sní, které má tak hypnoticky pomalé a minimalistické tempo až neuvěřitelně nudí); 3 fantasy (hvězdně obsazené italská pohádkově hororová Pohádka pohádek, o touhách a jejích důsledcích, která má krásný vizuál, ale obsahově jsou poněkud zvláštní a neobvyklé; hollywoodský, několikrát recyklovaný remake o Peteru Panovi, Pan, který tentokrát vypráví prequel notoricky známého příběhu, který zaujme především vizuální stránkou s detaily a odkazy, a je vcelku ujetý, ale není to žádná tragédie; a rodinná hororová komedie a rodinné hodnoty propagující Husí kůže, která se drží v mantinelech průměru); a 2 akční snímky (již dříve viděný první Kurýr s Jason Stathamem, který je ze všech těch pokračování a restartů nejlepší, sice má typický bessonovský scénář akčních rychlokvašek, ale když člověk vypne mozek, tak si ho skvěle užije; a aktuálním tématem nasáklé MI-5: Vyšší dobro s Kit Harringtonem, o muslimském teroristovi chystající útoky na Londýn a tajné službě, která má ve svých řadách krysu, kdy film obsahuje několik nelogičností, ale má slušnou akci a tempo.

Nejlepší film týdne:
Eega – režisér S.S. Rajamouli, který je podepsán i pod eposem Baahubali, zde předvedl svůj cit pro detail a fantazijní nápady, a o mnoho předčil i např. marvelovského Ant-Mana, který má rovněž minimalistického hrdinu. Navíc skvěle dokázal namíchat prvotní romantiku a komediální prvky s thrillerem až hororovým vyzněním. Zajímavý a skvělý film. S dalších filmů bych vyzdvihnul určitě další indický film Agneepath, na bollywood nezvykle temný, šedivý a depresivní, ale přesto krásný.

Nejhorší film týdne:
Když zvířata sní – pomalu se vlekoucí horor o mlčenlivé samotářské dívce, která pracuje v továrně na ryby a pozvolna se začíná měnit ve vlkodlaka, aby na konci zakousla pár místních vidláků, mě svou umělou artovostí nudila až uspávala, a bylo mi úplně jedno, jak to skončí. Navíc Sonia Suhl měla menší prsa než já, ale na druhou stranu nehrála úplně špatně.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Hrithik Roshan (Agneepath) – viděl jsem teprve třetí film s tímto bombajským rodákem, a začínám mu, čím dál více přicházet na chuť. Zde předvedl, že dokáže odehrát jakoukoli polohu a ztracený, ztrápený, pomstychtivý a smutný hrdina mu sedl velmi dobře. Z dalších herců bych vyzdvihl snad jen Vincenta Cassella, který čím je starší, tím je lepší a v roli sexuchtivého krále v Pohádce pohádek bych si nikoho jiného představit nedokázal.

Priyanka Chopra (Agneepath) – také třetí film, který jsem s ní viděl, a ač v Mary Kom, se mi moc nelíbila, tak zde byla v jiné poloze a ta ji velmi sedla, a to dokonce o malinko zastínila i mou oblíbenkyni Katrinu Kaif ve stejném filmu, ale to jen proto, že tam Katrina měla jen taneční cameo a zajímavou Samanthu Ruth Prabhu v Eega.

Nejhorší herecký výkon týdne:
Jonas Hoff Oftebro (Vlna) – tento norský herec v katastrofické Vlně nepředvedl jako syn hlavního představitele nic světoborného, kdy nestačilo, že jeho postava nebyla moc sympatická, ale on se ani nijak nesnažil tu postavu hrát, jen se tam prostě ocitl.

Jennifer Ehle (MI-5: Vyšší dobro) – v několika filmech se mi tato herečka i líbila (30 minut do půlnoci; Letošní láska), ale zde ukázala jen pár gest a celý film vypadala, jako by nevěděla, kde se octla a jen se snažila nějak tvářit. Už v minulosti dokázala, že dokáže víc.

Hudební zhodnocení:
V 1. týdnu roku 2016 jsem slyšel celkem 14 studiových alb, které se hodně nesli v retro duchu, mezi nimiž bylo 7 v roce 2015 remasterovaných klasických alb rockových velikánů (výběrové album 1 od The Beatles, které obsahuje opravdu ty největší hity brouků; ultimátní živák The Complete Matrix Tapes od dalších velikánů The Velvet Underground; jedno z nejslavnějších alb sedmdesátých let Too Old to Rock 'N' Roll: Too Young to Die! od folkových rockerů Jethro Tull; nově rozšířená alba Astral Weeks z roku 1968 a His Band and the Street Choir z roku 1970, která složil všestranný muzikant Van Morrison; a dvě alba z roku 1974, studiové Mandrugada a výběrové As I See It Now, zpěvačky Melanie) a 7 metalových alb z let 2004 až 2010 (3 alba finské folk metalové kapely Finntroll, nepříliš nápadité Nattfödd z roku 2004, velmi slabé Ur Jordens Djup z roku 2007, a již o něco lepší a silnější Nifelvind z roku 2010; 2 alba německých symfonických až neoklasických metalistů Haggard, výtečné Eppur si muove z roku 2004, které je velmi nápadité a o něco slabší Tales of Ithiria z roku 2008, které je jejich prozatím posledním vydaným albem; a 2 alba polské progresivně metalové skupiny Riverside, která je velmi inspirovaná kapelou Pink Floyd, jejich debutové Out of Myself z roku 2004, které ještě není tak silné, ale již obsahuje jejich pozdější typické rysy a druhé album Second Life Syndrome z roku 2005, které je již technicky téměř dokonalé a je zde již více slyšet vliv Pink Floydů).

Nejlepší hudební album týdne:
Haggard – Eppur si muove = čtvrté a předposlední album je inspirované životem Galileo Galilea a název alba znamená v překladu jeho slavný výrok A přeci se točí. Na albu je velmi znát početný ansámbl a rozmanitost nástrojů, které zde jsou využity do posledního detailu.

Nejhorší hudební album týdne:
Finntroll – Ur Jordens Djup = na albu se hodně podepsal odchod zpěváka Tapia Wilska, který ohromil nejen zpěv, ale i hudební stránku. Nahradivší Matthias Lillmans se snažil, ale jeho debut patří k jejich nejhorším albům. Příští počin se již podařil lépe.

Filmové zhodnocení:
Přelom roku se nesl v duchu filmů z českých a slovenských luhů a hájů, kdy jsem v 53. týdnu viděl celkem 8 filmů, a z toho 6 domácích titulů (český dokument o slavném cestovateli Století Miroslava Zikmunda, který se nesl v klasickém nevybočujícím životopisném duchu, stejně tak český dokument o neméně slavném filmaři Filmový dobrodruh Karel Zeman, o to hůře dopadl dokument o rozdělení Československa Husí kůže – Zimomriavky, který byl hodně odfláknutý a televiznost byla hodně znát, slovenský animovaný parodický Lokalfilmis zas tak špatně nedopadl, jak jsem očekával, kdy příběh byl hodně wtf, ale animace a pár vtípků bylo povedených, celovečerní Parádně pokecal obsahuje všechny atributy a hlavně chyby debutů, takže moc nenadchnul, o něco lépe dopadla sonda do světa dnešní mládeže Kobry a užovky, zkušenějšího Prušinovského, ve kterém si bratři Hádkové skvěle střihli dva odlišné bratry a z jejich podání až mrazí) a 2 americké romance (režijní debut herce Chrise Evanse Before We Go, který dopadl nad očekávání dobře a připomene o dost lepší, taktéž konverzační trilogii Před soumrakem, Před úsvitem, Před půlnoci s Ethanem Hawkem a Julií Delpy, o to hůře dopadla další adaptace knihy Johna Greena Papírová města, teenagerská dramedie nenabídne nic, co by jsme už neznali z podobných filmů, navíc zde nezáživně zpracované s nesympatickými postavami a bez feel good atmosféry, kdy navíc postavy jednají v mnoha momentech velmi nelogicky).

Nejlepší film týdne:
Kobry a užovky – český snímek ze současnosti je pohledem na dnešní zkurvenou dobu, ve které se kolem nás ochomýtají feťáci, kteří nikdy pracovat nebudou a budou krást nebo jinak parazitovat na ostatních, vypovídání o disharmonických vztazích a o motání se v kruhu. Filmu dominují bratří Hádkové v hlavních rolích. Ve velmi slabém týdnu dále zaujala jen konverzační romance Before We Go o jedné noci strávené v New Yorku.

Nejhorší film týdne:
Husí kůže – Zimomriavky – ještě větší shit než Papírová města je tento česko-slovenský dokument o rozdělení Československa, který se do konce i z nepochopitelných důvodů dostal do kin. Náhodně vybrané mluvící hlavy, které nepřinesou zhola nic a celé téma by se dalo shrnout do jednoho souvětí, namísto celovečerního dokumentu. Opravdu velký fail.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Chris Evans (Before We Go) – není to ledajak výborný výkon, ale v takto slabém týdnu, plném dokumentů a českých filmů, neměl moc konkurence. Jen v Matěji Hádkovi a jeho mladším bratru Kryštofu v Kobrách a užovkách. Přesto dokázal sám sebe i režírovat a ještě podat více jak ucházející výkon.

Alice Eve (Before We Go) – tato britská herečka nepatří k mým oblíbenkyním, ale role ztracené manželky v New Yorku, kdy navíc neslezla z plátna, ji perfektně sedla a dokázala, že dokáže sama kočírovat celý film. Ač neměla tento týden vůbec žádnou konkurenci, tak by obstála i ve větší konkurenci.

Nejhorší herecký výkon týdne:
Vít Rohr (Parádně pokecal) – jeho výkon zmateného kluka se mi vůbec nelíbil, stejně jako celý film. Amatérismus sršel na všechny strany.

Aneta Krejčíková (Parádně pokecal) – v posledním filmu, který jsem s ní viděl, alespoň ukázala prsa, toho se měla držet a ne se pokoušet o herectví.

Hudební zhodnocení:
V posledním týdnu roku 2015 jsem slyšel 10 hudebních alb, mezi kterými byla jedna celá studiová diskografie obsahujících 5 alb (metalových In This Moment, ozvláštněná zpívající frontmankou, s alby Beautiful Tragedy z roku 2007, které je poměrně nudným debutem, následující albem The Dream z roku 2008, které se mi z jejich diskografie líbilo nejméně, hlavně proto, že neobsahuje nic, čím by zaujalo, z roku 2010 A Star-Crossed Wasteland, které naopak překypuje nápady, tvrdostí a úderností a je jejich nejlepším albem, a dále dvě poslední vcelku vyvedená a docela vyrovnaná alba, digitální Blood z roku 2012 a Black Widow z 2014); 3 alba silných ženských zpěvaček dob minulých (blues-jazzová Nina Simone s remasterovanou kompilací Nina the Rebel a novou kompilací Here Comes the Music Vol. 1, a woodstocková zpěvačka Melanie s výborným remasterovaným albem Stoneground Words z roku 1972) a 2 alba ze zástupců symphonic metalu (obě od rakouské kapely Edenbridge, a to debutové Sunrise in Eden z roku 2000 a následné Arcana z roku 2001, které jsou obě vynikající).

Nejlepší hudební album týdne:
In This Moment – A Star-Crossed Wasteland = v pořadí třetí album metalové až metalcoreové partičce kolem Marie Brink je tvrdší než předchozí a tvrdostí a zpěvem se přibližuje např. ke Kittie a ta poloha jim hodně sluší, viz např. song Blazin'.

Nejhorší hudební album týdne:
In This Moment – The Dream = paradoxně je jejich druhé album kriticky přijímáno nejkladněji, ale mě připadalo velmi nudné a nic neříkající.

Ve vánočním 52. týdnu jsem viděl 12 filmů, z toho 3 reprízovaně (hvězdně obsazenou vánoční romantickou klasiku Láska nebeská, animovaný Shrek a českou klasiku Marečku, podejte mi pero!, kdy všechny tři filmy jsou úžasné, mnou viděné několikrát a není k nim, co dodat), 3 mnou velmi očekávané snímky tohoto roku (téměř gotický horor Purpurový vrch Guillerma del Toro, na nějž jsem měl velká očekávání, a i když nedopadl úplně nejhůř, menší zklamání nastalo, zejména scénáristická práce by mohla být propracovanější; kriminální Sicario: Nájemný vrah, na film je pěna velká chvála, a i když není špatný, tak výtečný taky ne, dost mě tam iritovala postava Emily Blunt, která mi připadala velmi nerealistická, a to znám osobně hodně policistek; a sci-fi Marťan Ridley Scotta, který dopadl ze všech nejlépe), 2 animované (finský vánoční sequel Niko 2, o dobrodružstvích létajícího soba, tentokrát trable s novou rodinou, který je cílen zejména na ty nejmladší a obsahuje hodně rodinných klišé; a nejnovější pixarovka Hodný dinosaurus, který má skvělou grafiku, ale obsahově je poměrně plochý), 2 české zástupce (novou verzi pohádky Sedmero krkavců v režii Alice Nellis, který se z těch novějších českých pohádek řadí k tomu lepšímu, co u nás vzniklo; a drama Domácí péče, o umírání na rakovinu, které se řadí k českému průměru), 1 rodinný (průměrná americká komedie Deník malého poseroutky 3, která ničím nevybočuje z podobně laděných filmů) a 1 romantický (vyloženě špatný Milenci v čase, jehož premiéra byla několikrát odložena a není pochyb proč).

Nejlepší film týdne:
Marťan – pokud nepočítám několikrát viděné klasiky, je tento sci-fi snímek z Marsu, to nejlepší, co jsem tento týden zhlédl. Ze začátku jsem měl trochu obavy, neboť one man show filmy nemám moc v oblibě, ale naštěstí nás Ridley Scott jako zkušený režisér nenechal celou přepálenou stopáž koukat jen na Matta Damona (který se mi zas po dlouhé době v nějakém filmu líbil), ale prolínal to se záběry z NASA (mj. skvělí Sean Bean, Chiwetel Ejiofor a Jeff Daniels) a z kosmické lodě (mj. Jessica Chastain a Michael Peňa). Zkušená režie, skvěle napsaný scénář, úžasná kamera a zvládnuté herecké výkony, se podepsala na skvěle vypadajícím výsledku filmu. Z dalších nově viděných filmů bych vyzvednul krimi Sicario: Nájemný vrah o honbě za mexickým drogovým kartelem a s přivřenýma očima českou pohádku Sedmero krkavců.

Nejhorší film týdne:
Milenci v čase – největším problémem nového filmu Rolanda Joffé je, že neví, čím vlastně chce být. Směsice romance a dobrodružství na pomezí sci-fi, odehrávající se ve dvou časových rovinách, kde vlastně nic nefunguje, a to ani herecké výkony.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Benicio Del Toro (Sicario: Nájemný vrah) – tento Portoričan se již řadu let drží mezi mými oblíbenými herci a svou do jisté míry tajemnou rolí v Sicario se vrátil opět na špici a předvedl výtečný výkon, který mi v jeho filmografii již pár let chyběl. Už jen jedním pohledem dokázal vyjádřit celou škálu emocí. S dalších herců stojí za zmínku jeho partner ze Sicario Josh Brolin nebo Tom Hiddleston z Purpurového vrchu a Matt Damon z Marťana.

Mia Wasikowski (Purpurový vrch) – australská herečka s polskými předky, která vypadá jako mladší verze Gwyneth Paltrow mě v některých filmech velmi baví (Neklid, Jana Eyrová) a v některých naopak (Stoker, Mapy ke hvězdám). Purpurový vrch naštěstí patří do té první skupiny a její lehce naivní, vdavky chtivá, Američanka je snesitelná hlavně díky Mie. Z dalších hereček mě nikdo tento týden už nenadchnul, a to ani třeba Jessica Chastain (Purpurový vrch; Marťan).

Nejhorší herecký výkon týdne:
Josh Hartnett (Milenci v čase) – není moc filmů, ve kterých bych mohl ocenit jeho herecký talent a Milenci v čase se k těmto filmům řadí. Ač v jiných filmech byl alespoň průměrný, zde nějak neměl ani co hrát, a ani se moc nesnažil to změnit.

Tamsin Egerton (Milenci v čase) – malá role téhle anglické herečce stačila k tomu, abych vážně pochyboval o jejím hereckém umu.

Hudební zhodnocení:
V 52. týdnu jsem slyšel jen 5 hudebních alb, mezi kterými byly 3 bluesové klasiky (legendární Neil Young se svým povedeným živákem Bluenote Café, blues-jazzová královna Nina Simone a její bootlegový živák House of the Rising Sun a neméně slavný chraplák Tom Waits se svým povedeným výběrem z let 1973 až 1984 Asylum Years, obsahující i takové hity jako Kentucky Avenue nebo Tom Traubert's Blues), a 2 elektronické alba (elektronický rock hrající Devo a jejich kompilace s hity ze začátku svého období Social Fools: The Virgin Singles 1978-1982 a jediné studiové album týdne, taneční Sugar, kterým německý DJ Robin Schulz navazuje na svůj rok starý debut Prayer, a má i podobnou kvalitu).

Nejlepší hudební album týdne:
Neil Young – Bluenote Café – živé album z Archives Performance Series Vol. 11 z let z amerického turné z přelomu let 1987/1988 je velmi povedené a nese se v příjemné nostalgické bluesové vlně.

Nejhorší hudební album týdne:
Devo – Social Fools: The Virgin Singles 1978-1982 = tento styl elektronického rocku nepatří k šálku mé kávy, některé písně obsahují zvuky připomínající staré videohry. Nelíbilo se mi to.

Filmové zhodnocení:

V 51. týdnu jsem viděl pouhých 6 filmů, z toho dva hudební dokumenty (příšerný vykalkulovaný portrét slovenského rappera RYTMUS sídliskový sen a naopak skvěle zvládnuté Amy, portrét britské zpěvačky Amy Winehouse, která je posledním příspěvkem do legendárního Klubu 27, zrežírované Asifem Kapadiem, který stál i za skvělým dokumentem Senna), dva asijské příspěvky (japonský krvavý thriller Kawaki o bývalém detektivovi, co chlastá a mlátí ženy, který při pátrání po své zmizelé dceři, zjišťuje, že to nebyla tak úplně skvělá holčička, nám nabízí netradiční pohled na japonské podsvětí plné brutality a i film je velmi netradiční a ne stravitelný pro každého, ale působivý; a indický romantický thriller Tanec draků s Hrithikem Roshanem, který ale doplácí na to, že se až moc chce podobat západní produkci), dvě americké komedie (akční American Ultra, které chybí humor a irituje blbě čumící Jesse Eisenberg, ještě že trochu zachraňuje eRková akce a Kristen Stewart, která se naštěstí vymanila z role ze Stmívání, a dokazuje, že má navíc a úžasná romantická Chceš mě, chci tě, kterou jsem již dvakrát v minulosti viděl).

Nejlepší film týdne:
Chceš mě, chci tě – tato romantická komedie sice není žádnou novinku, a viděl jsem ji nyní již po třetí, ale stejně baví i po opakovaném zhlédnutí, za což může zejména skvěle padnoucí herecké obsazení, charaktery protikladných postav, jejich chemii a fungující humor. Z nově viděných filmů stojí za zmínku dokument Amy a japonský thriller Kawaki.

Nejhorší film týdne:
RYTMUS sídliskový sen – dokument o slovenském rapperovi je samoúčelně natočený, aby působil, že tento cikán je pomalu národní hrdina a chudáček, který trpěl, že nepoznal otce, ale ve skutečnosti nám nechtěně dokazuje, co již víme, a to že je to jen pozérská póza, který nikoho nemůže dojmout. Je hodně vidět, že se Rytmus přemáhá a hraje, místo aby byl přirozený.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Gerard Butler (Chceš mě, chci tě) – i tento týden máme v čela Skota, kterému role přisprostlého cynika skvěle sedla, stejně tak komediální žánr a svou roli si doslova užíval. A divák s ním. Tento týden stojí za zmínku již jen indická megahvězda Hrithik Roshan v Tanci draků, kde však jeho role byla poměrně plochá.

Katherine Heigl (Chceš mě, chci tě) – této blondýnce role neurotické a neukojené ženské padla asi ze všech v celé své kariéře nejvíc. Byla zde opravdu skvělá. Z dalších hereček bych zmínil už jen Kristen Stewart, která svým umem film American Ultra hodně zachraňovala.

Nejhorší herecký výkon týdne:
Patrik Vrbovský (RYTMUS sídliskový sen) – ač se jedná o dokument, tak Rytmus sebe vyloženě hrál a předvedl jeden z nejhorších výkonů vůbec. Děs. Není co dodat.

Connie Britton (American Ultra) – nejedná se o vyloženě špatnou herečku, ale tahle role nebyla vůbec pro ni a vůbec ji neseděla.

Hudební zhodnocení:
V 51. týdnu jsem slyšel celkem 11 alb, mezi kterými byl i dvě novinkové EP (povedené Erdwärts neměckých industrial metalistů Megaherz a neméně povedený písničkový soundtrack k indickému filmu Brothers), dvě desky polských skupin (progressive rockeři Riverside na své desce Love, Fear and the Time Machine svými rozmáchlými melodiemi v lecčems připomínají Pink Floyd a celé album je velmi libé na poslech a kapela Lost Soul, kteří hrají technical death metal, svým albem Atlantis: The New Beginning, nevybočují a striktně se drží v mantinelech žánru a své tvorby, kdy směle konkurují svým západním a severským kolegům), dvě desky, na které jsem se vyloženě těšil (finská kapela Swallow the Sun, která hraje melodic death/doom metal, vydala trilogickou desku Songs from the North I, II & III, kdy každá část má jinou polohu a jako celek je vyloženě skvělá a gothická kapela Red Sun Revival se svou novou deskou Identities, mě již trochu zklamala a spíše mnou prošuměla), tři novinkové desky méně známých kapel (americké progressive metalové kapele Intronaut, jejichž album The Direction of Last Things, mě vůbec neoslovilo, metalcore Vision of Disorder, podali svou deskou Razed to the Ground, podprůměrný výkon a jedná se o typ kapely, kterých v USA ročně vznikne stovky, a průměrná symphonic metalová kapela Imperia, vydala dle očekávání průměrné album Tears of Silence, které je na jeden poslech dobrá, ale nic víc), jeden instrumentální soundtrack (k filmovému hitu Martian od Harry Gregson-Williams, který není vůbec špatný a zaujme i na samotný poslech) a jeden akustický výběr B stran (album Breaking Point B-Sides od švédské power metalové kapely Amaranthe, které neurazí)

Nejlepší hudební album týdne:
Swallow the Sun - Songs from the North I, II & III = tahle finská parta za 15 let své existence vydala jen 6 alb, a řekl bych, že je nyní na vrcholu a budu se těšit, s čím přijde příště. První tvrdší část, která má potřební grif a švih, nahradí klidnější druhá část, aby se s námi rozloučili rozmáchlou třetí částí.

Nejhorší hudební album týdne:
Intronaut – The Direction of Last Things = americká progressive metalová kapela mě vůbec neuchvátila, album obsahuje dlouhé pasáže, ale které zapomenete ještě dříve, než skončí. Hudba ani zpěv vůbec nezaujmou.

Filmové zhodnocení:

V 50. týdnu jsem viděl celkem 9 nových filmů, z toho dva české dokumenty (průměrná Česká pivní válka, která portrétuje 3 osoby spjaté nějakým způsobem se zrzavým mokem, a o dost zajímavější Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama, o slovenské herečce Dorotě Nvotové a jejím žití a aktivitách v Nepálu), dva černošské filmy (kultovním statusem opředení Chlapci ze sousedství z roku 1991, portrét černošské komunity žijící v ghettu, kde jsou vraždy mezi gangy a obchody s drogami na denním pořádku, kdy pro běžného bělocha je to zajímavá sonda, ale spíše průměrného rázu, pokud tu jejich komunitu nežere, film mnohdy zachraňuje mladý Ice Cube a jeho prořízlý jazyk, a o to lépe dopadl více odlehčený Dope z roku 2015 o třech středoškolácích, kteří žijí v podobném prostředí jak Chlapci ze sousedství, kde bylo méně ubrečených černochů, o to více úsměvných momentů a sympatická ústřední trojice), dva sequely (Labyrint: Zkoušky ohněm, další YA dystopická adaptace, podobná např. Divergenci a na rozdíl od prvního, překvapivě zdařilého, dílu, je tento velmi nepovedený a horor Sinister 2, který sice nedosahuje kvalit prvního dílu, ale i tak jde poměrně o zdařilé pokračování), dva akční thrillery s heist tématikou (Kurýr: Restart, jak již název napovídá, jde o remake poměrné nového Kurýra s Jasonem Stathamem, tentokrát charismatického Stathama nahradil unylý Ed Skrein, a i tentokrát je film z dílny Luce Bessona, což znamená, že divák dostane přesně, co očekává, nic víc, nic míň, tj. poměrně svižně ubíhající akci, která neurazí, jednoduché dialogy a průměrný děj; druhým heist movie je lehce nadprůměrný australský Syn zmaru s vynikajícím Ewanem McGregorem, příšerným Brentonem Thwaitesem a průměrnou Alicií Vikander, o jednom útěku z vězení a loupeži zlata, okořeněnou psychologickou sondou mezi hlavními aktéry) a jeden blockbuster (skvělé a hvězdně obsazené dobrodružné drama Everest, podle skutečné události o tragickém zdolání nejvyšší hory světa, které má patřičný švih i spád, dobře zahrané charaktery, i skvělou režii).

Nejlepší film týdne:
Dope – tento týden se sešlo hned několik zdařilých filmů, a tak jsem váhal mezi odlehčenou drogovou sondou v černošské komunitě (Dope), strhujícím horolezeckým dobrodružstvím (Everest), dokumentu o nepálských dětech a jedné naivní slovenské blbce (Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama) nebo pokračování strašidelného hororu (Sinister 2), přičemž favoriti byli Dope a Everest. Nakonec o něco málo lépe dopadl film Dope, o dobrodružství tří černošských středoškolských kamarádů (dva chlapci a jedna lesba), kteří musí dennodenně bojovat se šikanou ve škole i na ulici, a shodou náhod se zapletou s gangem a drogami. Film je dobře vyvážený mix komedie a dramatu.

Nejhorší film týdne:
Labyrint: Zkoušky ohněm – druhý díl young adult dystopie, jehož první díl Labyrint: Útěk nedopadl úplně špatně a nabídl poměrně originální příběh a zpracování již několikrát viděného. Dvojka už má všechny neduhy sequelů, kdy jedině akční scény jsou docela zdařilé, ale co se týče příběhu, postav a herců, tak to je obrovská slabota. Hlavně hlavní postava se otočila o 180° a stal se z vůdce spíše dement.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Ewan McGregor (Syn zmaru) – role gaunera tomuhle Skotovi sedla stejně jako kdysi role narkomana Rentona v Trainspottingu, a poprvé od roku 1996 jsem ho viděl podat tak skvělý výkon. Bylo vidět, že si ho vyloženě vychutnává, zejména v části ve vězení. Tento týden mě ještě zaujal mladý Ice Cube v Chlapcích ze sousedství, jehož věčně fuckující negr film hodně zachraňoval.

Kiersey Clemons (Dope) – hodně mladá černoška v roli lesbičky byla dost zajímavá a herecky svou roli zvládla s přehledem, na to že to byl její filmový debut (dříve se mihla jen několika seriály). Porazila i mou favoritku Alicii Vikander, která však v Synovi zmaru měla nevděčnou postavu pozlátka a její výkon nebyl tak oslňující jako v jiných filmech.

Nejhorší herecký výkon týdne:
Dylan O'Brien (Labyrint: Zkoušky ohněm) – tento týden se to příšernými mužskými výkony jen hemžilo. Favoritem se stal herec ústřední postavy Thomase, který jako vůdce vede děti z labyrintu ven, a celou dobu se psychicky i fyzicky chová jako dement, kdy mu každá postava musí vše říkat ve vypjatých situacích dvakrát, aby to pochopil, je jen otázka, jestli byl takto debilní scénář nebo je to hercem, ale pochybuju, že by někdo psal vůdce záměrně jako dementa. Svým výkonem pokořil i podobně příšerného Brentona Thwaitese ze Syna zmaru, a to je co říct a podprůměrného restartovaného Kurýra Eda Skreina.

Kaya Scodelario (Labyrint: Zkoušky ohněm) – i zde vyhrává herečka z YA dystopie, kdy zde je to spíše vina scénáře, který ji napsal nudnou, nevýraznou postavu, která nemá absolutně co nabídnout, a tudíž se to musí projevit na jejím hereckém výkonu.

Hudební zhodnocení:
V 50. týdnu jsem si poslechl celkem 11 alb, mezi kterými jsem doposlouchal dvě diskografie započaté v minulých týdnech (zbylá tři alba finských deathmetalistů Children of Bodom, jimiž bylo nejzajímavější Blooddrunk z roku 2008, nejslabší Halo of Blood z roku 2013 a povedené nejnovější z roku 2015 I Worship Chaos, dále poslední 3 remasterovaná a rozšířená alba glamrockové klasiky Sweet, a to Cut Above the Rest z roku 1979, Waters Edge z roku 1980 a jejich úplně poslední studiovka z roku 1982 Identity Crisis, kdy alba mají kvalitativně velmi sestupnou tendenci). Dva živáky z roku 2015 (Placebo vydali letos svou MTV Unplugged, která se může směle zařadit k těm vydařenějším mezi např. Nirvanu, Erica Claptona, The Cure, Alice in Chains... a doom metalisti Paradise Lost nahráli živě své největší hity s orchestrem pod názvem Symphony of the Lost, která nepřináší nic tak zajímavého a spíše prošumí, je lepší sáhnout po nějakém jejich klasickém albu), dvě letošní studiové novinky (američtí satanisti Danzig se svou desátou deskou Skeletons moc nepředvedli a vysloužili si nejhorší album týdne a stejně se moc nepředvedla anglická post-punková The Libertines, parta kolem mediálně známého feťáka Pete Dohertyho a Carla Barata (jehož letošní debut s kapelou The Jackals byl zajímavější), jejíž novinka Anthems for Doomed Youth je silná v jednotlivých skladbách, ale jako celek selhává) a jeden debut (Album Youth Novels z roku 2008 Švédky Lykke Li, která se celosvětově proslavila songem I Follow Rivers, a debut je nejméně zajímavý ze všech jejích tří alb).

Nejlepší hudební album týdne:
Placebo – MTV Unplugged = partičce kolem Briana Molka se jejich živák bez proudu velmi vyvedl i s několika hosty, jen bych vytknul malý detail, a to že mi tam chybělo několik zásadních, zejména starších, hitů jako Taste in Men, Pure Morning, Nancy Boy nebo Special K.

Nejhorší hudební album týdne:
Danzig – Skeletons = desátá deska projektu Glenna Danziga, známém také z kapely Misfits, bylo mé první seznámení se s touto kapelou a také poslední. Nezajímavá a nezáživná deska, kterou jsem musel doposlouchat až na podruhé.

Filmové zhodnocení:

49 týden byl již o něco bohatší, neboť jsem viděl 1 již viděný a 8 nových filmů, z toho dva české dokumenty (povedený Plán, o korupci na pražském magistrátu a hodně nepovedený Je nám spolu dobře, o českém sinologovi), dva rodinné (starší snímek Můj pes Buddy, o psovi, který hraje basketbal, a který obsahuje snad všechna možná klišé podobných filmů z 90. let a místy dost nudí a novější Alexandr a jeho opravdu hodně špatný a příšerně blbý den, o jedné rodince, která zažije přesně takový den, který naznačuje název, a který se drží v průměrných vodách a občas ho zachraňuje tatík Steve Carrell), dva evropské artové snímky (do nebes vychvalované Mládí Paola Sorrentina, které pro mě bylo obrovské zklamání, neboť bylo příliš filozoficky nudné, natahované a uměle artové a maďarský Bílý Bůh, kde se psi mstí lidem za svá příkoří, a které je o něco snesitelnější než Mládí, ale i tak se drží maximálně v lehkém nadprůměru) a dva hororové crossovery (zajímavou hororovou komedii Poslední nás zachrání, kdy se návštěvníci kina dostanou do campové vyvražďovačky a hvězdně obsazený hororový western Bone Tomahawk, který má poměrně nudných 90 minut cestování pouští a až poslední třetina jakžtakž něco zajímavějšího obsahuje, zachraňuje to jedině herecké obsazení v čele s Kurtem Russellem v roli šerifa), a navíc jsem po dlouhé době viděl kdysi několikrát viděné akční béčko z 80. let s Dolphem Lundgrenem Rudý škorpión, které se mi v teen věku dost líbilo, ale dnes je na něm vidět zub času.

Nejlepší film týdne:
Plán – český dokument o korupci na pražském magistrátu, zejména při tvoření územního plánu od vlády Béma až po Hudečka, je velice zajímavou sondou do podsvětí zkorumpovanosti úředníků a kmotrů, kdy jako dokument má nápad, poutavost, vysokou výpovědní hodnotu, a ani z filmařského hlediska mu není téměř co vytknout.

Nejhorší film týdne:
Je nám spolu dobře – opět je na této pozici český dokument, který je pravým opakem dokumentu Plán. Portrét rodiny sinologa nemá žádný nápad, velmi nudí a nemá ani žádnou výpovědní hodnotu.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Harvey Keitel (Mládí) – role stárnoucího režiséra v žádném případě nepatří k jeho skvostům, jakými byli např. pan Bílý v Gaunerech nebo poručík v Bad Lieutenant, ale i tak je jeho výkon nejzdařilejším z tohoto týdne. Z dalších herců v tomto týdnu stojí za zmínku jen Kurt Russell v roli šerifa v Bone Tomahawk.

Taissa Farmiga (Poslední nás zachrání) – tato o jednu generaci mladší sestra Very Farmiga svůj um dokázala již v thrilleru Anna, a i v tomto komediálním hororu dokazuje, že se nám rodí zajímavá mladá herečka. Z dalších hereček stojí za zmínku ještě Malin Akerman, která ve stejném filmu hraje její matku a Lili Simmons v Bone Tomahawk, která zde má bohužel jen štěk a která si svou roli dokázala vychutnat v seriálu Banshee.

Nejhorší herecký výkon týdne:
Dylan Minnette (Alexandr a jeho opravdu hodně špatný a příšerně blbý den) – v slabých výkonech bylo těžké někoho vybrat, volba tedy padla na tohoto poměrně ostříleného dětského herce, který zde hraje Anthonyho, staršího bratra hlavního hrdiny, a ač jako dítě dříve poměrně zářil, dospělá role mu už moc nešla a byl spíše otravným exotem.

Rachel Weisz (Mládí) – mám tuto herečku vcelku v oblibě, avšak jako zhrzená dcera skladatele příšerně přehrávala, a její výkon mě vůbec neoslnil.

Hudební zhodnocení:
49. týden byl poměrně bohatý na nová hudební alba, kdy jsem slyšel 18 nových alb a 2 nová EP. Poslechl jsem si diskografii švédských melodic death metalistů Draconian (slabší debut z roku 2003 Where Lovers Mourn, velmi zdařilá Arcane Rain Fell z roku 2005, o rok mladší kompilační The Burning Halo, zajímavá Turning Season Within z roku 2008, a nejmladší Sovran z roku 2015, na které jim malinko došel dech). Další tři remasterovaná alba od Sweet, tentokrát z let 1976-1978 (Give Us a Wink; Off the Record; Level Headed) a dvě alba od Children of Bodom (Hate Crew Deathroll z roku 2003 a Are You Dead Yet? z roku 2005), jejichž diskografie jsem započal poslouchat předminule. Dvě novinky zástupců z českých luhů a hájů (Barbora Poláková a její stejnojmenný debut Barbora Poláková, kde převládá hit Nafrněná, jinak je to poměrně zbytečné album a kdysi nadějní Mandrage s ještě horší popovější novinkou Potmě jsou všechny kočky černý). Dvě raritní záležitosti (vzpomínka na Kurta Cobaina z kapely Nirvana a jeho koláž sesbíraných nedokončených a garážových záležitostí Montage of Heck: The Home Recordings, které je takové, jaké se očekávalo, že bude, tj. jen a pouze pro fanoušky a akustická verze alba Vulnicura od zpěvačky Björk pojmenované Vulnicura Strings, která mě moc nenadchla). Dvě novinky od současných div pop music (album 25 od Adele, které boří rekordy v prodejnosti a v žebříčcích, ale mě na jeden poslech stačilo, po Hello má potenciál i na dva tři další hity, ale můj šálek kávy to není, stejně tak album Delirium od Ellie Goulding, jejíž předešlá dvě alba považuji za mnohem zdařilejší). Dvě alba, na která jsem se osobně velmi těšil (gotické duo Lacrimosa potěšilo poměrně zdařilou novinkou Hoffnung a někdejší člen kapel Soundgarden a Audioslave Chris Cornell po akustickém Songbook a příšerném elektronickém experimentu Scream, navázal na předešlé úspěšné Carry On s novinkou Higher Truth, kde sice chybí vyložené hit typu You Know My Name, ale na poslech to není špatné). A dvě EP alba (Stone Sour, partička kolem Corey Taylora, leadera kapely Slipknot, vydala prostřední EP své trilogie cover hitů, pod názvem Straight Outta Burbank..., a je to jedno z nejslabších počinů jejich tvorby, lze jen doufat, že po dokončení trilogie se vydají na svou vlastní tvorbu, která jim jde o poznání lépe a bývalý člen Nirvany Dave Grohl se svou skupinou Foo Fighters vydali vcelku povedené EP Saint Cecilia).

Nejlepší hudební album týdne:
Lacrimosa - Hoffnung = německo-finské duo ve složení Tilo Wolff a Anne Nurmi fungující již roku 1990 (Anne se přidala až v 1993) si svým dvanáctým albem ostudu neudělali. Toto album se od ostatních malinko odlišuje, kdy v některých pasážích přitvrdili a některé pro změnu jsou orchestrální, že malinko evokují Hanse Zimmera na soundtracku Inception. Sice mají lepší alba, ale i tak se těším na opakovaný poslech.

Nejhorší hudební album týdne:
Mandrage – Potmě jsou všechny kočky černý = předešlá dvě alba se mi vcelku líbila. Zde se odchýlili od svého vybroušeného stylu se zajímavou hitovou základnou a dobrými texty a více zpopověli a navíc jejich texty se stali nic neříkající patetickou slátaninou. Album, na kterém jsem si nenašel ani jednu písničku, kterou bych si chtěl někdy pustit opakovaně. Dokonce předčilo i debut Polákové, kde je alespoň ztřeštěný hit Nafrněná.

Filmové zhodnocení:

48. týden byl velmi slabý, neboť jsem viděl pouhých 5 filmů, z toho dva české (dokumentární Stále spolu, o alternativní rodině a pokus o queer tématiku MY 2, který měl dobře našlápnuto, avšak se ztratil na půli cesty a jen se doklopýtal do předpokládaného konce), indický (tříhodinovou romantickou komedii Dil Dhadakne Do, o jedné rodinné plavbě kolem tureckých ostrovů), evropský art (kultovní Evropa Larse Von Triera, o idealistickém Američanovi, který začne v poválečném Německu pracovat jako průvodčí spacího vozu ve vlaku) a jedno béčko (trochu naivní zlodějský akčňák Heist, se zlotřilým Robertem De Niro a hrdinným zlodějem Jeffrey Dean Morganem)

Nejlepší film týdne:
Dil Dhadakne Do – již třetí týden vyhrává Bollywood, tentokrát pouze kvůli slabé konkurence, neboť se tato romantická komedie zrovna neřadí mezi ty nejlepší, zejména proto, že její rozjezd připomíná spíše telenovelu a zlepší se to skoro až od poloviny filmu, ale pak už to má naštěstí typické indické atributy.

Nejhorší film týdne:
Stále spolu – i tento týden se nejhorším filmem stává český dokument, a to zejména o nezvládnutou dokumentaristickou práci, kdy zde je jasně vidět, že nestačí mít zapnutou jen kameru a natáčet, ale hlavně klást otázky, získávat na ně odpovědi a film tak někam posouvat. Téma je zajímavé, o vysokoškolských manželích, kteří společně vychovávají 9 dětí v maringotce bez vody a elektřiny, zneužívají sociální dávky a somrují přes zimu ve Španělsku, ale co na plat, když to jako dokument totálně selhává a divák se nic nedozví a hodně věcí si musí domýšlet nebo odvozovat.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Ondřej Nosálek (MY 2) – české herce v oblibě moc nemám, ale Nosálek svého gaye kadeřníka zvládl skvěle a celý film dost zachraňoval. Za zmínku z herců stojí ještě Robert De Niro ve filmu Heist, kdy bylo dobré ho zase vidět v nekomediální roli, a ještě jako hajzla, jen škoda, že se plátnem víceméně jen mihnul.

Priyanka Chopra (Dil Dhadakne Do) – mám jiné Bollywoodské favoritky než oslavovanou Priyanku, ale v této roli se mi dost líbila od např. Mary Kom, kde ztvárnila boxerku a byla k nepoznání, a nesedla mi tam. Romantická poloha ji sedla, sice neměla tento týden konkurenci, ale obstála by i ve větší konkurenci.

Nejhorší herecký výkon týdne:
Adam Mišík (MY 2) – sice se ve filmu jen mihnul, ale i tak mi stačil být hned nesympatický, a stále zastávám názor, že tenhle člověk nemá, co ve filmech dělat. Konkurence měl snad jen v Dave Bautistovi z Heist.

Milena Steinmasslová (MY 2) – v roli matky hlavní hrdinky neuvěřitelně přehrávala, až z toho přecházel zrak a trhalo to uši, což je u zkušené herečky dost s podivem. Bezkonkurenčně nejhorší výkon týdne.

Hudební zhodnocení:
Ve 48. týdnu jsem neslyšel ani jedno nové album.

Filmové zhodnocení:

V 47. týdnu jsem viděl 8 filmů, z toho opět dva z Indie (špičkový mrazivý thriller Kahaani, o těhotné ženě, která v Kalkatě hledá svého pohřešovaného manžela, s překvapivou pointou na konci, a remake amerického filmu Warrior z roku 2011, pojmenované Brothers, a doposud asi největší hollywoodské zklamání), dvě americké komedie (Bláznivá dovolená, je stejnojmenný 32 let starý remake, a oproti originálu velmi slabý, ale navzdory strašným recenzím, koukatelný, a o něco lepší je nový film Judda Apatowa Vykolejená s nekrasavicí Amy Schumer, hrající maximální děvkařku, ale je to typický Apatow, takže silný v částech a místy vynikající vtipy, ale jako celek opět selhává), jeden český dokument (Evangelium podle Brabence, který mi připadal trochu zbytečný a rozhovory s někdejším členem Plastic People of the Universe byly takřka o ničem), jeden povedený thriller (nenápadný režijní debut herce Joela Edgertona Dárek překvapil a potěšil) a dvě průměrné novodobé romantiky (nezávislý Safelight s mou oblíbenou Juno Temple, hrající děvku na odpočívadle pro kamiony a Evanem Petersem, jako tělesně postižený student, který si přidělává na stejném místě na benzínce a stará se o umírajícího otce, a jejich rozvíjejícím se, do jisté míry platonickém, vztahu, a hudební romance We Are Your Friends, kde Zac Efron hraje DJe, který se zamiluje do přítelkyně jeho djského guru Emily Ratajkowski).

Nejlepší film týdne:
Kahaani – jako minulý týden, tak i tento, bere prvenství indická kinematografie, tentokrát bez klasických muzikálových čísel. Kahaani je drsný konspirační thriller z Kalkaty, který se směle vyrovná hollywoodským majstrštykům žánru. Ze slabého týdne stojí za zmínku už jen komorní thriller Dárek, ale kvalitám indického zástupce žánru se nevyrovná.

Nejhorší film týdne:
Evangelium podle Brabence – tento týden si post vysloužil nudný český dokument o Vratislavu Brabenci, hudebníkovi kapely Plastic People of the Universe, který vzhledem připomíná bezdomovce, chlastá a říká si své názory. Dokument nemá téměř žádnou vypovídající hodnotu, a jeho vznik mi připadá naprosto zbytečný. Mezi nejhoršími filmy týdne porazil i dva nepovedené remaky - Bláznivá dovolená, která se může zařádit do škatulky dalších trapných amerických komedií a indické Brothers, který je v první polovině tak lacině sentimentální, že jsem myslel, že to ani nevydržím, aspoň že v bojových scénách ten prvoplánový patos téměř vymizel.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Wes Bentley (We Are Your Friends) – překvapivě se nejlepším hercem týdne stal tento, nijak zvlášť výrazný Američan, kterého jsem nikdy dříve nemusel. Zejména proto, že tento týden je herecky velmi slabý a také proto, že v roli stárnoucího DJe snad prvně strhává na sebe pozornost a je výrazný, ale i vynikající a role mu perfektně sedne. Daleko za ním jsou pak oba aktéři Dárku, Jason Bateman a Joel Edgerton.

Emily Ratajkowski (We Are Your Friends) – a opět překvapivě, u hereček post vyhrála spíše modelka než herečka, kterou také neřadím k oblíbeným. Role partnerky Bentleyho byla zajímavá sama o sobě, a Emily skvěle sedla, což mohlo být zapříčiněno, že postava mohla být podobná jí samotné. Hned za ní se umístily mé dvě oblíbenkyně – Juno Temple ve filmu Safelight, kde v roli osmnáctileté dívky, chodí na truc na truck stop obšťastňovat kamioňáky, ale zde nebyla tak výrazná, jako v jiných filmech a Brie Larson v roli sestry hlavní hrdinky ve filmu Vykolejená, kde ale vesměs neměla, co hrát, a přesto svou nevýraznou roli zahrála s větší grácií než titulní Amy Schumer.

Nejhorší herecký výkon týdne:
Skyler Gisondo (Bláznivá dovolená) – zde to je spíš rolí než hercem, ale i tak vesměs seriálový herec se moc nepředvedl v roli staršího ze synů Griswoldů, pojednávající pouze v divném tváření se a pitvoření.

Rebecca Hall (Dárek) – tento týden mě žádný herecký výkon vyloženě neštval, ale tahle Angličanka předvádí tradičně špatné výkony a ani zde se opět nepředvedla. Sice nebyl tak otřesný jako ve filmu Lay the Favorite, kde mě vyloženě iritovala, ale i tak to stačí na nejhorší výkon týdne.

Hudební zhodnocení:
47. týden byl hudebně dost slabý. Slyšel jsem celkem 10 hudebních alb, z nichž byly jen 3 nové studiovky (Rea Garvey, někdejší zakladatel skupiny Reamonn, vydal již třetí sólové album, pojmenované Prisma, ale jeho sólové desky se nevyrovnají deskám jeho domovské kapely Reamonn a jsou čím dál horší, mám pocit, že se od rockové tvorby přesunul přes pop až pomalu ke gospelu; maďarští metalisti Ektomorf jsou velice plodnou kapelou, a již po roce přicházejí s novinkou Aggressor, a opět nezklamali a ukázali, že kvalitní metal není jen záležitostí severských zemí nebo Německa; Dark Moor jsou další evropští metalisti, tentokrát ze Španělska a jejich tvorba je mixem neoklasického metalu a symfonického, a jejich nová deska Project X, je spíše menším zklamáním, neboť je na ní toho experimentování trochu moc), jedna bestofka (album Unfaithful Music and Soundtrack Album od Elvise Costella, zahrnuje průřez toho nejzajímavějšího z jeho velmi plodné, téměř čtyřicetileté hudební kariéry) a 6 starších záležitostí (první tři alba finských deathmetalistů Children of Bodom, kterými jsou Something Wild; Hatebreed; Follow the Reaper, kdy první dvě desky jsou výtečné, co se týče žánru a třetí je o něco slabší, ale i tak se jedná o nadprůměrné dílo a první tři remasterovaná prodloužená alba glamrockové klasiky sedmdesátých let Sweet, jimiž jsou debut Funny How Sweet Co-Co Can Be a dvě nejslavnější alb, obě z roku 1974, Sweet Fanny Adams a o šest měsíců starší Desolation Boulevard, která mj. obsahuje největší hit kapely Fox on the Run).

Nejlepší hudební album týdne:
Elvis Costello – Unfaithful Music and Soundtrack Album = v říjnu tohoto roku vyšla jedna asi z nejlepších bestof-ek tohoto velmi plodného muzikanta, a že za jeho kariéry je z čeho vybírat, a zde je výběr opravdu z toho nejzajímavějšího od roku 1977 do současnosti.

Nejhorší hudební album týdne:
Rea Garvey – Prisma = sólová novinka zakladatele kapely Reamonn by se bez nadsázky dala označit za špatnou desku, nejen že neobsahuje žádný ani náznak hitové skladby, ale ani na poslech nepůsobí nijak moc dobře, její poslech mě vůbec nebavil, takže tato deska není jen shit měsíce, ale i doposud nejhorší deska tohoto německého interpreta.

Filmové zhodnocení:

V 46. týdnu jsem viděl 9 filmů, z toho dva indické (první část tollywoodského válečného eposu Baahubali: The Beginning, který mě okouzlil svým fantaskním ztvárněním v první polovině v kontrastu s krvavým vyobrazením bitevních scén ve druhé a bollywoodský Bratr Bajrangi, druhý historicky nejvýdělečnější indický film, který mě emocionálně dostal), dvě akční béčka (No Escape byl velký průser, akční scény i příběh příliš nudili a stále se opakovali dokola, v polovině jsem si říkal, že mi je úplně jedno, jak to celé dopadne, a navíc mě tam prudila americká otravná děcka, o to lépe dopadlo Momentum, kde Olgu Kurylenko honí James Purefoy, a velké překvapení, jak béčko může potěšit svou lehkostí, zábavností a skromností) dva sci-fi thrillery (Hitman: Agent 47, nová verze zfilmované videohry pro mě dopadla lépe než osm let starý bratříček Hitman, ale i tak sklouzává do béčkových vod a lehce nadprůměrný Nesmrtelný s Ryanem Reynoldsem o výměně těl, který neurazil, ale ani nenadchl), jedna komiksovka (kterou je nová verze Fantastické čtyřky, a je to vyloženě průser týdne, zde je špatně snad všechno, jako drama tolik neselhává, ale jako komiksová záležitost už ano, chybí zábavnost i zapamatovatelné akční scény), a dvě namíchané žánrovky (soudní drama mixnutý hororem V moci ďábla, nikdy bych nevěřil, že takový mix bude fungovat, ale to je zásluha zejména režiséra Scotta Derricksona, který pak později dokázal, že talent na hororovou atmosféru má a jedna špionážní retro komedie Krycí jméno U.N.C.L.E., které mělo výtečné herecké obsazení, příjemnou retro atmosféru, ale celkově tomu chybělo něco, co by ho ozvláštnilo a posunulo víc, než jen jako jednohubku).

Nejlepší film týdne:
Bratr Bajrangi – tento týden byl na filmy poměrně silný, nakonec to vyhrálo toto indické komediální drama a těsné porazilo hororové soudní drama V moci ďábla nebo lahůdkové akční béčko Momentum. Indové to vždycky s emocemi uměli, a nikdy bych nevěřil, že mě tolik dojme příběh bráhmána, který riskuje svůj život, aby dostal zpět domů do své země šestiletou němou pákistánskou muslimku, i když mezi oběma státy panuje obrovská nevraživost.

Nejhorší film týdne:
Fantastická čtyřka – tento týden jsem neviděl žádný film, který by mě vyložené zdecimoval, proto se nejslabším filmem týdne stal tento podprůměrný komiks, ale hned v závěsu za ním se drží akční béčko No Escape, ale to jen díky tomu, že u Fantastické čtyřky jsem měl větší očekávání, a o to jsem byl více zklamaný. Dlouhý rozjezd, kde se zdlouhavě a nudně seznamujeme s hrdiny, kteří ještě nemají své schopnosti, a po jejich získání se dočkáme jen pár akčních scén a je hned konec. Herecké obsazení taky nenadchne, což např. u Kate Mary nebo Jamie Bella zamrzí, ale to je spíš tím, že nemají co hrát.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Armie Hammer (Krycí jméno U.N.C.L.E.) – tento týden byl o něco plodnější na herecké výkony, než minulý, a dlouho jsem se rozhodoval, jestli se mi líbil více herecký výkon Hammera nebo jeho hereckého partnera Henry Cavilla. Oba byli herecky poměrně vyrovnaní, ale ke konci filmu si mé sympatie získal více Hammer, jehož ruský agent Kuryakin projde větší proměnou a je i zábavnější, proto i více herecky nabídne. V jejich stínu pak stojí Salman Khan z filmu Bratr Bajrangi, kterému role dobrosrdečného Inda seděla, oproti např. akčnímu Kick, ale na pány agenty nemá.

Alicia Vikander (Krycí jméno U.N.C.L.E.) – na tenhle post se nedostala jen proto, že začínám mít na tuhle mladou Švédku slabost, a film od filmu se mi líbí víc a víc, ale hlavně proto, že svou roli dcery východoněmeckého vědce, zvládla skvěle, a díky ní, není její role jen ozdoba mužských hrdinů, ale jejich rovnocenný partner. A jak u herců, tak i zde byla velká konkurence dobrých hereček, kterou porazila. Těsně za ní se umístila teprve šestiletá Indka Harshaali Malhotra, která bravurně zvládla roli němé pákistánské holčičky ve filmu Bratr Bajrangi a Laura Linney, právnička z filmu V moci ďábla, kdy tato výtečná herečka je mnohdy nedoceněná, a nejednou dokázala svůj herecký um.

Nejhorší herecký výkon týdne
Miles Teller (Fantastická čtyřka) – v poslední době hojně obsazovaný herec, který se ve všech filmech tváří stejně nudně, a pouze dokázal výjimku u filmu Whiplash a u Fantastické čtyřky dokázal, že jeho obsazení bylo jedním z obrovských omylů.

Elizabeth Debicki (Krycí jméno U.N.C.L.E.) – tento týden nebyl u žen vyloženě špatný výkon, jen u téhle Francouzky mi ta role prostě nesedla a nechávala mě totálně chladného.

Hudební zhodnocení:
46. týden byl hudebně poměrně rozmanitý. Poslechl jsem si neuvěřitelných 21 nových hudebních alb, což bylo hlavně proto, že jsem trávil celý týden doma na antibiotikách. Poslechl jsem si dvě téměř kompletní diskografie, jednak švédských death metalistů Arch Enemy (alba Black Earth; Stigmata, Burning Bridges; Wages of Sin; Anthems of Rebellion; Doomsday Machine; Rise of the Tyrant; The Root of All Evil; Khaos Legions) a při příležitosti poslechu nové desky Uglier Than the Used Ta Be od amerických rockerů Ugly Kid Joe, jsem si připomněl i jejich starší, a musím říct, že mnohem lepší alba (As Ugly As They Wanna Be; America's Least Wanted; Menace to Sobriety; Motel California). Dost jsem se těšil na čtveřici nezávislé nekomerční tvorby, a to zejména na synth-popoví Beborn Beton a jejich nové album A Worthy Compensation, kterým jsem začal týden, ale znělo mi jako horší kopie němců De/Vision, nebylo vyložené špatné, ale ani žádná bomba, vyzdvihl bych hlavně song Last Day on Earth. Dále spolupráci Soulsavers s Dave Gahanem, kteří mě mile překvapili v roce 2012 deskou The Light the Dead See, a letos jsem doufal, že navážou na tuhle tři roky starou desku, ale jejich aktuální Angels & Ghosts mnou prošumělo bez výraznějších vzruchů. Určité očekávání ve mně vzbuzovalo album Pylon, v pořadí již patnáctá studiovka industriálních metalistů Killing Joke, jejichž frontmana Jaz Colemana si můžete pamatovat z českého filmu Rok ďábla, a album se nijak se neliší od jejich předešlé tvorby, stále jedou ve svých vyšlapaných kolejích už od konce 70. let, což je na jednu stranu dobře. Nejzajímavější z téhle čtveřice pak vychází norská kapela Shining, která kombinuje metal a jazz, a jejich novinka International Black Jazz Society, je jejich už sedmé album, a směle se vyrovná jejich nejslavnější Blackjazz z roku 2010. Poslechl jsem si i dvě novinky ze žánru symphonic metal, a to album Innuendo finských Amberian Dawn, jejichž novinka patří k tomu slabšímu, co vydali. O něco více mě potěšilo album Space 1992: Rise of the Chaos Wizards od méně známých skotsko-švýcarských Gloryhammer. Neuniklo mi pozornosti ani novinková deska Honeymoon, popové modelky Lany Del Rey, které na poslech neurazí, ale už také měla lepší období. Naposled jsem si nechal album týdne, kterým jsou tuzemští Cocotte Minute, jejichž novinka Rituál, kmen a srdce a kmen, se téměř vyrovná jejich nejlepší desce Proti sobě. Možná by ji i překonala, kdyby nebyla nahrána syrovým způsobem, evokující živák. Takhle v některých pasážích není rozumět textu a kazí to potlesk na konci každé skladby, studiovka by na poslech zněla určitě lépe.

Nejlepší hudební album týdne:
Cocotte Minute – Ritual, kmen a srdce a kmen - od prvního metalového nářezu Bordel až po punkovější Punk off kha, je to jízda, která vás nenechá vydechnout a drží vás v příjemné atmosféře při celém poslechu, a i při ležení v posteli máte chuť vyskočit z postele a pogovat.

Nejhorší hudební album týdne:
Ugly Kid Joe – Uglier Than the Used Ta Be - není to vyložené průser, ale deska ničím nepřekvapí a některé písně jsou vyložené nudné. Kapela nikdy neměla desku, která by chrlila jeden hit za druhým, ale na starších deskách byl vždycky nějaký vyloženě hit, nebo alespoň zajímavý nápad. Zde nenajdeme ani jedno.

V mém deníčku si budu zhodnocovat uplynulý týden ve světě filmu a hudby. Hlavně pro svůj feedback, ale i pro případnou inspiraci ostatním. Postupně se na tom pokusím vychytávat mouchy.

Filmové zhodnocení:
V 45. týdnu jsem viděl uctihodných 10 filmů, z toho dva animované (překvapivě povedená, a tím pádem potěšující ruská verze známého příběhu H. CH. Andersona o Kayi a Gerdě Sněhová královna, a lehce podprůměrný německý snímek se zvířátky Uuups! Noe zdrhnul...), dva dokumenty (český znepokující portrét vraha své matky Zneužívaný, mediálně kontroverzní a nenáviděné režisérky Ivanny Benešové, která si na dokončení tohoto filmu vydělala v porno snímku, a Justin Bieber's Believe, americký, v pořadí již druhý, celovečerní portrét zbožňovaného i nenáviděného idola puberťaček Justina Biebera, zachycující ho při tvoření jeho slavné desky Believe), tři kinohity, na které jsem se těšil, a poté byl lehce zklamán až rozčarován (již páté pokračování filmové mise Ethana Hunta a jeho týmu v Mission Impossible - Národ grázlů, které nebylo sice tak tragické jako v pořadí druhé pokračování od Johna Woo, ale i tak vysoce nastavená laťka předchozích dílů dost klesla, dále nová marvelovka o zmenšování a zvětšování hrdiny Ant-Man, která mě oproti ostatním marvelovkám dost zklamala, a u mě vychází pouze slabým nadprůměrem, a do třetice hojně navštěvované Pixely, s Adamem Sandlerem o hráčích klasických videoher z 80. let, kteří zachraňují svět před mimozemšťany, kteří mají podobu postav z oněch videoher, kdy film byl velkým zklamáním a postrádal vše, co měl třeba výtečný Raubíř Ralf), jednu českou zhovadilost (Andílek na nervy, o jedné rozmazlené bloggerce, který nejen že je nejhorším filmem týdne, ale aspiruje i na nejhorší film měsíce), jednu lehce nadprůměrnou konverzační francouzskou komedii (Dejte mi pokoj!, ve které exceluje Christian Clavier, a svou lehkostí a pevnou rukou režiséra hodně připomíná francouzské komediální snímky z dob své největší slávy), a jednu žánrovku (boxerský snímek Bojovník, kterým si svou filmografii rozšířil režisér Antoine Fuqua, jehož filmy mám v celku rád, ale zde mě docela zklamal, a snímek zapadne mezi další dnes již zapomenuté boxerské snímky).

Nejlepší film týdne:
Sněhová královna - překvapivě (i pro mě) je filmem týdne ruský animák z roku 2012, od kterého jsem vůbec nic nečekal, a ani nevím, proč jsem se na něj podíval, ale po zhlédnutí dopředu vím, že bych ho doporučil i těm nejmenším dětem, zejména pro příběhovou čistotu a nekonfliktnost, kde děti nemusí mít ze zla noční můry, nejsou tam zběsilé střihy, aby dostali tiky, nenabádá k násilí jako dost dnešních pořadů a filmů pro děti a je zde poměrně zdařilá humorná stránka. Animace je sice jednodušší, ale pro nás, starší ročníky, to není tolik rušivé.

Nejhorší film týdne:
Andílek na nervy – tahle česká zhovadilost to vyhrála na plné čáře, a to měla zdatného soupeře v Justinu Bieberovi a jeho Justin Bieber's Believe. Jednoznačný odpad. Film nefunguje už od scénáře, který nezaujme, bezradnou režií Šajmoviče (jehož Tady hlídám já, o mluvícím jezevčíkovi, bylo mnohem koukatelnější), nesympatickými postavami, a jejich ztvárnění, zejména neherci, dialogy, poselstvím, prostě ničím. Ze sledování mi nebylo jen trapně, ale i špatně.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Jake Gyllenhaal (Bojovník) – v tomto týdnu nebylo moc z čeho vybírat, dalo by se říct, že ani jeden výkon mě vyložené nenadchnul, ještě jsem se rozmýšlel mezi Michaelem Douglasem (který v posledních letech herecky stagnoval a rolí v Ant-Manu si napravil reputaci) a Jeremy Renner (který v Mission Impossible – Národ grázlů, předvedl svůj herecký standard, který je ale stále nadstandardní). Jake měl ve své kariéře již mnohem lepší role než je boxer Billy Hope, a zde i občas přehrává a zbytečně tlačí na pilu, ale přesto je to nejlepší výkon tohoto slabého týdne.

Rachel McAdams (Bojovník) – ačkoliv to byl jeden z jejích slabších výkonů kariéry (ale spíš kvůli charakteru roli než výkonem), ale tento týden nebylo opravdu mezi holkama z čeho vybírat, a ač ji mám jako herečku velmi rád, tak při lepší konkurenci, by se na tento post nedostala.

Nejhorší herecký výkon týdne:
Adam Mišík (Andílek na nervy) – tak tady není, myslím, co dodávat. Amatérský výkon nejen týdne, ale určitě celého měsíce, ne-li roku. Příště nikam neobsazovat.

Anna Kadeřávková (Andílek na nervy) – u Anny platí to, co u jejího hereckého partnera Mišíka, a celého hereckého ansámblu tohoto filmu. Při sledování jsem měl chuť vlézt do televize a dát ji pár facek.

Hudební zhodnocení:
45. týden byl hudebně velmi slabý. Poslechl jsem si 9 nových hudebních alb, ale žádné mě extrémně nenadchlo, spíš naopak. V hudbě mi v uších přistály 4 vyhlížené a očekávané desky (Surrender od romantiků Hurts, na tuto třetí jejich desku jsem se velmi těšil, ale nastalo obrovské zklamání, kdy se mi vůbec nelíbila, a ani jedna skladba mě nenadchla. Dále Get Up, v pořadí již třináctá deska kanaďana Bryana Adamse, a musím říct, že doba jeho slávy během 80. a 90. let, je již nenávratně pryč, a deska nemá čím zaujmout. Do třetice Stories, teprve druhá studiová deska od švédského DJe Avicii, předchozímu hitovému albu True se sice nevyrovná, ale vyložené propadák to taky není, a vzhledem k tomu, že deska vznikala poměrně dlouho a celá plejáda hitů z desky, byla již během roku veřejnosti představena, neměla ve skutečnosti, čím překvapit. Na závěr jsem si nechal experimentální album popové hvězdičky, a dříve sladké Disney holčičky Miley Cyrus, která se spojila s rockovými provokatéry Flaming Lips a vytvořili ve spolupráci desku Miley Cyrus & Her Dead Petz, která byla pro mě velkým překvapením a hudebně asi nejzajímavější počin týdne). Dále jsem si poslechl jeden soundtrack (k filmu Loin des Hommes, od pánů Nick Cave & Warren Ellis, ale ten mě vůbec ničím nezaujal), dva výběry (vcelku povedený výběr The Essential Van Morrison legendárního, již sedmdesátiletého, iršana Van Morrisona, a pro mě slabší výběr Exhumation (Early Years) rané tvorby německých heavy metalistů Grave Digger), jeden živák (koncertní turné z USA, nazvané prozaicky In Amerika od slavných drsoňů Rammstein) a vyložené průser měsíce (hodně slabé až nepovedené album Pagans in Vegas od indie rockerů Metric).

Nejlepší hudební album týdne:
Miley Cyrus – Miley Cyrus and Her Dead Petz

Nejhorší hudební album týdne:
Metric – Pagans in Vegas