SlecnaSmilly

Sníh je svinstvo! To vám potvrdí každej silničář, co nad ránem odklízí dvou centimetrové závěje z dálnice D1. Nicméně už se jim rozhodně nehodlám posmívat za to, že v lednu nečekaj teploty pod nulou a poprašek bílých vloček se tak stává smrtící pastí i pro vzorné řidiče, co si nezapomněli vyměnit letní pneumatiky za zimní. Prostě každej, kdo vlastní sněžnou frézu a nebojí se ji použít, si zaslouží respekt. Své by o tom mohla vyprávět drogová mafie, která víceméně omylem zabije syna dobráckého muže s pluhem. Mňo, ze starého barda je rázem stroj na zabíjení, jenž se vydává na cestu odplaty. Je jasný, že to mafiánům bude klouzat jako prase, zvlášť když si za volant sněžného pluhu sedne sám velký to herec Stellan Skarsgård Film ale nabízí především hafo krutých hrdlořezů, suchých hlášek a bizár postaviček, jako je srbskej padouch, co už se nemůže dočkat tepla norského vězení, kde jsou samí slušní vězni, špičkově tam vaří a ještě vám tam zadara daj dohromady chrup, z lochu pak vycházíte se zubama jako perličkama a to se vyplatí.

Když už teda romantický film, tak jedině z doby, kdy pánové mohli z dámy na první schůzce spatřit obnažený maximálně kotníček. Dost se mi po této době stýská, jako né, že bych ji přímo zažila, samozřejmě je mi méně než sto let, ale fakt se mi líbí ten starosvětský způsob dvoření, kdy každé gesto mělo svůj smysl a všechno nezačne a neskončí jen tím, že vás kluk zatáhne nad ránem na záchodky. Srdce ženy se napřed muselo po rytířsku dobýt, stálo to hodiny nadbíhání, vymýšlení lichotek, kupování dárků a výsledek byl nejistý. Což ale neplatí, když jste vojáček v parádní uniformě, protože na frčky holky prostě letí, to jde pak všechna cudnost stranou, to vám povídám. Já jdu teď své ctěné mamince říct, aby mě v mém pokojíčku pro jistotu zamkla na sedm západů, protože naší vesnicí mají v brzku projet dragouni a já teď nepotřebuji žádný problémový pletky.

Ty jo, nemít za sebou na alkohol náročnej malej víkend (to je období mezi středou a čtvrtkem), tak by na tomhle místě byl brilantní komentář s perfektní pointou, ale bohužel, funguje mi jen půlka mozku, takže můžu říct jen tolik, že je to fakt príma zombí jízda.

Rock 'n' Roll je nesmrtelnej a Elvis žije! Takže, klucí, než zítra vyrazíte ven balit pěkný holky, tak si nezapomeňte nasadit raybány, upravte si vous do úzkého knírku, přesně tak, jak ho nosí čtyři ze tří mušketýrů, projeďte si vlasy tam a zpět pomádou a zařvěte hlasité „yeah“. Ve svém oblíbeném klubu počkejte, až dýdžej začne hrát třeba něco od Chucka Berryho, vtrhněte na parket a rozjeďte svůj nezapomenutelný „dug step“, je to přesně ten pohyb, kdy jednu nohu taháte po podiu a druhou si pomáháte dopředu lehkým nakopáváním. Když u toho nezapomenete na pořádnej drive a zvládnete si u takřka sexuálních tanečních kroků nevykloubit kyčel, tak vám slibuji, že budete za stejný libový frajery jako jsou krejčí Valto spolu s automechanikem Reinem z tohohle Kaurismäkiho filmu. Použité zdroje ke komentáři: nějaká stará tlustá knížka o rocku.

Za pár týdnů mě čekaj státnice, další krok do dospělosti a taky nejspíš na pracák, jelikož jsem si studijní obor vybírala srdcem, nikoli rozumem (to se mi stává často). Vidím svoji kariéru v jasných barvách, mým neotřelým cílem je se dostat na úřadě někam mezi právě absolvované kunshistoriky a zadumané filosofy, přičemž ve frontě na jedno volné místo vařiče kávy v továrně na toaletní papír proberem rané dílo Vladimíra Boudníka a navrch ještě vliv Sorena Kierkegaarda na filmy Evalda Schorma. Hele, před filmem The Mule jsem uvažovala o rekvalifikačním kurzu na pašeráka narkotik, protože náhodou disponuji nepřeberným množstvím variant bezelstných výrazů obličeje, ale asi na to nemám. Ono udržet v sobě několik balíčků s herákem, tak aby vám žádným tělesným otvorem nevyšly ven, není žádná sranda, jenom to sledovat sto tři minut bylo sakra vyčerpávající!

Carl Morck je další zachmuřenej krutopřísnej detektiv, kterej má v obličeji vepsanou všechnu bolest světa, je jako brácha Wallandera nebo Harryho Hola. S šíleným výrazem připomínající důchodce uprostřed slev „znáte z letáku“ pobíhá po severním Dánsku a hledá spravedlnost. Tihle na práškách závislí vyšetřovatelé v permanentní depresi jsou stejně nejlepší. Je to jako milovat Clinta Eastwooda, jen se mračí a v koutku úst žmoulá párátko, ale když dávaj v telce Hodný, zlý a ošklivý, tak se určo budete dívat. Já si tedy taky neumím představit, že by se někdo, kdo pracuje u policie mohl uchylovat k optimismu a dobré náladě. Úplně to vidím – sluníčkový detektiv XY ráno vyskočí z postele, po cestě do práce si pobrukuje něco od Hanky Zagorové, udělá všem z oddělení zelený čaj, shrne dění ze včerejšího dílu Cest domů a jde vyšetřovat brutální masakr plnej krve a neopodstatněnýho násilí. To Carlovi rozumíme spíš, po revíru mu pobíhá škodná, takže je jasný, že se bude mstít, jen ještě nevíme komu.

V našem mírném podnebném pásmu máme za okny ošklivou nepěknou věc, ale my teď na chvilku zavřeme víka a představíme si takový vedro, že i Mitch Buchannon sotva tahá nohy po pláži, přičemž s nadějí v oku vyhlíží ztepilou cvičenku, kterou chytla uprostřed moře vražedná křeč. Jojo, dámy, jsme na dovolené, konečně je tu čas na sebe nahodit plavky, kvůli nimž jsme od vánoc neměly v puse nic, co obsahuje víc jak dvě kalorie. A teď se pečlivě podívejte na lehátko vedle sebe. Jestli tam leží vorvaň, co je právě na misi poškrábat se v trenýrkách, přitom se nezlejt pivem a ani představa jak cvičí pilates v nedbalkách vás nerozpálí, tak je čas na AFÉRKU. Hlavním kritériem při výběru milence je samozřejmě vzhled, co si budeme nalhávat, při aférce si nechceme povídat, nýbrž máme v plánu zažít parádní opičí sex. Takže bacha! Já už takhle jednou naletěla, vybrala jsem si moc pěknýho tanečníka, kterej zezadu vypadal fakt pěkně – hezkej zadek, dlouhý černý vlasy, bohužel zepředu to taková sláva nebyla, neb mu každej zub šel jinam. No a druhak by mohl bejt němej, nebo mít alespoň hezkou vadu řeči, aby pak nikde nevyslepičil, co jste spolu při měsíčku vyváděli, po dovolenej z toho bejvaj jen mrzutosti.

Dovedu si docela dobře představit, že tenhle film tak nějak prošumí, protože lidem, které nevzrušují termíny jako akvarel, perokresba nebo olejové barvy, toho moc nenabízí. Nejsem zrovna Burtonova skalní fanynka a jeho posledních pár veledíl mě moc nechytlo, ale oceňuji jeho typickej vizuální rukopis, kterej jde až na samou hranici kýče, u tohole snímku si ale režisér šňupnul dávku reality a výsledkem je lehká nuda. Teda né, že by Christopher Waltz nepřehrával za dva až tři ochotnické divadelní ansámbly, nicméně to úplně nestačí, zvlášť když zdejší anotace vyzradí celou zápletku včetně konce příběhu, asi se předpokládalo, že je to tu samej kunsthistorik a odborník na torbu Margaret. Keane .

Tak tenhle film se vám může líbit jen v případě, že jste holka, co miluje oblečení, gay, nebo jste gay, co miluje oblečení. Já naštěstí do jedné z těchto kategorií patřím, takže jsem si z filmu odnesla, že fakt potřebuji kostým v pánském stylu. Jinak byste tu ale děj hledali úplně zbytečně, to spíš najdete vkusný sako v šatníku Domenica Martucciho. Všechno se tu točí okolo Laurenových depresí, které podle tradiční čínské medicíny léčil promiskuitou a mixem drog. Pan návrhář tu jak jinak než stylově šnupe koks, vůkol se válí polonahé modelky a vedou se intelektuální řeči, celej tenhle maratón trvá přes hodinu a půl. Vlastně je to jen značkovým parfémem navoněná banalita, životopis, kterej ale nejde do hloubky postavy, i když tedy Pierre Niney v hlavní roli má svý kouzlo, takže patřit do kategorie gay, co má rád hadry, tak do něj určo jdu. A nakonec nezapomeňte, že špatně se voháknout je horší než mrtvý koťátko, jo?!

Milé děti, protože jste byly dneska neskonale hodné – vyfikly jste mi v obývacím pokoji krásné graffiti, na procházce jste se ztratily jen třikrát a jasný, ten podpálenej slamník je moje chyba, anžto jsem zaheslovala trezor, kde mám schovaný sirky, příliš jednoduše, proto vám teď za odměnu povím mexickou telenovelu. Jak už to na pobřeží Tichého oceánu bývá, tak zde na jednu spanilou dívku, která je rozumu sice mdlého, ale o to bývá hodnější a nevinnější, připadnou minimálně dva nápadníci. Čím je to dané si nedokážu vysvětlit, protože tady ve střední Evropě mi bohatě stačí, když se na mě v trolejbuse usměje někdo s více jak dvěma zuby a hned pelášim domů oznámit mamince, ať chystá svatební koláčky. Prostě mexický holky maj vždycky na výběr, je tu archetypální krasavec alá José Armando, přitažlivý, duševně i tělesně na výši a ještě k tomu charakter, což je vlastně i na škodu, protože než Maríu požádá o ruku, tak musí osvobodit rodné město z područí padoucha. Volné večery tedy Maríe začne vyplňovat sošný Fernando, osobnostně velmi nevyvážený mladík z bohaté rodiny. Teď přijdou ty pravé nervy, zvítězí-li pravá láska, nebo dá ta bláhová dívka přednost pomíjivému životu v luxusu?! Hele, pohádky a mexický telenovely vždycky končí divně, takže ta chuděra dožívá někde na předměstí s dobráckým Josém, kterej dá i poslední peso na Konto Bariéry.