predoci

Chápu Následky lásky jako vývojový předstupeň Velké nádhery. Servillova apatie je tu o poznání méně věrohodná, ne kvůli jeho herectví, ale kvůli nedořešenému scénáři. Po celou dobu ani náznakem nefungují jeho vztahy ke klíčovým vedlejším postavám, což diváka připravuje o katarzi, kterou jako by přilepili na hlavní postavu izolepou, místo aby z něj přirozeně vyšla. Filmu by vůbec neuškodila odvaha obejít se bez váhavých náznaků vtipu ani diskrétnější soundtrack, který by se nesnažil obrátit všechnu pozornost na sebe a diváka by méně názorně vedl. Přes všechny výhrady byl ale film přinejmenším vykročením dobrým směrem.

Dosud jsem se nikdy tak nenudila. Llewyn Davis je prototypický protagonista hudebních videí na Pitchforku a dělá přesně to, co by jeden od zpěváka na Pitchforku čekal. Nemá bohužel žádný charakter ani příběh, zato ho však všichni nenávidí a on procítěně zpívá folk, aniž by na sobě dal znát, že nemá duši. Teče mu do bot a nemá kde spát, tématem filmu ale není ani smolařství, ani bezdomovectví, ani láska k hudbě. Tématem filmu není nic. Všechny postavy filmu nestojí za nic. Nic nikam nevede. Nikdy nedokážu pochopit, jak to, že se Llewyn Davis drží na všech stránkách v červených číslech.

Chápu Sedmikrásky jako film o svobodě, nejspíš proto, že ho tak chci chápat. Že je ta svoboda nepovedená, není třeba dodávat. Chci víc hrdinek, které trčí do světa, jako by byl jejich! Cítím hluboký respekt k představivosti, která tohle zplodila. Chvílemi se zdálo, že k práci s herci musel být potřeba nadlidský výkon. Dokonalá hudba!