InTerrre$

Vyprahlost a odosobnělost Nabarveného ptáčete jen více zrcadlí prázdnotu v naší reflexi uměleckého filmu. Poněkud zaslepený divácký úspěch to jen potvrzuje. Upozaděnost prožitku a podstaty, jen směsice chladného vyprávení bez vtahujícího momentu. Ve zkratce estetická masturbace obdivuhodného producenta, ale zcela bezobsažného režiséra a scénáristy.

Skvěle to vystihl Lukáš Jirsa a jeho kolegové v pořadu ČRo Vltava Reflexe: Film!: Vztah víry se současným racionálním světem. Kritika merchandisingu církví a jejich řádů, zaslepenost víry, ale i rozpor mezi ní a fakty. Hledání agnostika Giannoliho uzavírá otázka: Jsme lidé nebezpeční, nebo naopak prázdní? Ouuuu

Kvůli neshodám s čínskými filmaři, vznikly tři verze filmu: pro Československo, Čínu a pro festivaly. Jediná dnes známá verze, která se zachovala je ta československá. V roce 1955 získala verze pro festivaly ocenění v Benátkách a v Karlových Varech. Promítání té československé bylo cenzurou povoleno už rok potom, ovšem na konci 50. let byla cenzurou zakázána úplně. Tedy nikoliv jak Mirka Spáčilová přepisujena distribuční materiál a titulkuje jej “Do kin míří zakázaný cestopis, v němž Češi zachytili soumrak Tibetu” 🤮. Dokument je v československé verzi ryzí propaganda a směl se promítat několik let(určitě s plnou grácií), zato ta festivalová bude asi o dost jiná a Höger tam bude snad mluvit (nebo i nemluvit?) jinak...

Hej vy! Filmová gramotnost Vám nic neříká? Učme se nejen filmy číst a přemýšlet o nich... Dostat do mainstreamu message obsahující toliko narážek na současnou (případně i nadcházející) politiku a problémy Západu je víc než úctyhodné. BTW intertextuální aluze na Moonlight, dokument 13th a další?... Nic? čti, čti navíc

Debut "srbského" režiséra, jehož kraťasy získaly věhlas v jeho domovině, která mu nefinancuje jeho filmy a on sám neví, nakolik své filmy i sebe považovat za součást Srbské kinematografie... Jako student na London Film Academy získal věhlas svými krátkými filmy natáčenými v jeho domovině. S Otevřenou se rozhodl vytvořit film o - na Srbsko kontroverzním - milostném vztahu dvou středoškolaček Alise a Sáře. Jejich vzájemná nenaplněnost a deprese přerůstají z psychického mučení (drama) do fyzického (horor). Z drama se tak stává horor připomínající Eraserhead Davida Lynche a Cronenbergovy hororové prvotiny. Vizuální složka je díky černobílé kameře Ivany Rajic intimní stínohrou, díky které se divák vzdaluje realitě a pohružuje se do vnitřních stavů Sáry. Pro Ivanu Rajic, je to první práce na filmu, do nedávna studovala klasickou fotografii v Bělehradě a s natáčením neměla do této doby zkušenost. Koncepčně je to dílo precizně uchopeno a vedeno. Otevřená neschází z cesty, kterou si předsevzali její tvůrci. Ivana Rajic zabírá kamerou jen Alisu a Sáru, ostatní charaktery jsou mimo rám, nebo těla bez hlavy, jsou rozostřené, ajn. - Vše tak vnímáme perspektivou asociální, uzavřené a zmatené Alis. Do toho hra se stíny, symbolika prstů, a co vše dokáží divákovi říct. Ryzí film, krásná kinematografie - tohle je filmová poezie. Možná je to velmi troufalé, ale Tarkovskij by z tohoto malého filmu mě, dost možná, radost. PS: Duchovní, to jest významná věc, je "významná" právě tím, že ukazuje nad sebe, že je vyjádřením a exponentem čehosi duchovně obecnějšího, celého světa cítění a myšlení, který v ní nalézá svůj více nebo méně dokonalý symbol - a tím měříme stupeň její významnosti. Thomas Mann

City western adaptující příběh Davida a Goliáše. Ovšem vítězství Davida není sladké, ani hořkosladké, ale hořké. Garrone ukazuje sestup Marcella do pomstychtivosti neuvěřitelných rozměrů. Marcello Fonte i jako neherec dokázal zkřížit Buster Keatona a Petera Lorrema s nepříjemnou drásavostí diváckých očekávání.

Bulharský dokument režírovaný Minou Milevou a Veselou Kazakovou zkoumá minulost a dráždivě komentuje aktuální dění. Bulharsko, jako většina ze zemí východního bloku, se stále vrací k dopadům komunistické vlady v minulosti. Zvíře stále žije je zrežírováno, produkováno a natočeno dvojcí Mina Mileva a Vesela Kazakova - k tomu i obě dvě sepsaly scénář. Kazakova pochází z rodiny, která je hluboce zasažena komunismem: její dědeček se vzdal být knězem kvůli tomu, aby vstoupil do komunistické strany na určitý post, avšak byl rozčarovaný nesrovnalostí mezi teorií a obtížně praktikující ideologií - připojil se tak ke Goryanskému hnutí (nejvýznamnější protikomunistické hnutí v Bulharsku tou dobou). Dokument začíná u tajnné policie, Kazakova zkoumá různé pohledy na historii své země a její rodiny z perspektivy obnovené levicové ideologie v Bulharsku. Aby bylo možné prozkoumat události a názory lidí, kteří nejsou naživu, dokument využívá směsici technik a přístupů známých z animovaného dokumentu Crulic - Cesta na onen svět od Anca Damiana. Ovšem narozdíl od Anca Damiana, jehož dokument je založen na roztříštěných informacích o zážitcích Crulica, je Zvíře stále žije živým obrazem, založeným na dlouhých rozhovorech mezi Kazakovou a jejím dědečkem. Jejich dialog je nejen osobní, ale hlavně závažný pro posledních 70 let Bulharska. Obě režisérky bydlí v Londýně a jeji odstup od jejich domoviny je zřejmý. Tématem dokumentu je to, jak dnešní Bulharsko ovládají významní vůdci z bývalého režimu, kteří se na politické scéně objevují jako socialisté a zodpovídají za nejvlivnější instituce v zemi. Ale navzdory tlaku médi, nikdy tito bývalí pohlaváři nebyli stíhaní a jsou teď jedni z nejbohatších a nejvlivnějších lidí v zemi: tedy Bestie jsou stále naživu….

Během dvou desetiletí byla pláž, rodinný dům a nemocnice fyzickými doménami filmů Hirokazu Kore-eda. Jeho styl by se dal popsat jako kinematografie drobnosti, zabývají se zároveň minulostí a přítomností, a kde Kore-eda zkoumá trnité přechodné stavy lidského života. Kinematografie, která zkoumá, jak neovladatelné vnější okolnosti ovlivňují naše pocity identity a příslušnosti. Japonský filmař Hirokazu Kore-eda tvoří esteticky vytříbené tiché filmy, v případě Naší malé sestry se zabývá rozpadlou rodinou, které schází otec - jako v jeho předešlých snímcích Nobody Know (2004), I Wish (2011) a Jaký otec, takový syn (2013). Vyprávěcí tempo Kore-eda je jedinečné (někdo by nazval minimalistické,ovšem): Konflikt mezi postavami trvá dlouhou dobu (i několik let), než se odhalí. Postavy jen málokdy mluví o sobě. Záběry plné detailů jemně poodkrývají čas a prostor - jedna se tak o velice intimní drama, které nikam nespěchá a kde režisér svoje postavy nesoudí. Koreeda je mnohými kritiky považován za tvůrce, který pokračuje v tradici humanistické kinematografie tvůrců jako Jasudžiro Ozu (Příběh z Tokia), či Mikio Naruse. Na Ozuv klasicismus Koreeda navazuje v mnoha případech: Zdůrazňuje nepatrné okamžiky každodenního života v jehož důsledku se postavy nepřetržitě projevují spánkem, hodováním u stolu a chůzí. Na tento způsob zachycení se vyjadřuje Donald Richie (odborník na Japonskou kinematografii, Jasudžira Ozu) pojmem vycházející z filozofie Zen-Buddhismu “mono no aware” (citlivost k pomíjivému) . Tímto pojmem častuje jak Ozua, tak i Hirokazu Koreeda. Demonstruje je pak na scénách projíždějících vlaků, letmě zaznamenanou přírodou. Rozjímání obou filmařů nad takovými okamžiky pak poukazuje na to, jaký význam dávají oba tvůrci času. Stejně jako v Ozuově kinematografie, tak i v případě Kore-eda, dobro a zlo tu není representováno absolutními termíny. Postavy jsou jak silné, tak i slabé, jako většina obyčejných lidí. Kore-eda se nechal slyšet, že nemá zájem na vytváření hrdinských, superhrdinských, či záporných postav. Chce jednoduše ukazovat lidi, jací jsou. Paradoxně Kore-eda odmítá jakoukoliv inspiraci od Ozu, či z filozofie Zenu.Tyto pojmy však můžeme pochopit jako dědictví hluboce usazené v kultuře japonska, který lze modernizovat. Pravděpodobně to je důvodem, proč je Koreeda schopen natočit filmy s japonským nádechem, ale současně takové, které vyjadřují univerzální hodnoty. Kore-eda pracoval na předešlých snímcích s Mikija Takimoto či Jutaka Jamazaki - Zloději jsou jeho první spoluprácí s kameramanem Ryuto Kondo. Natáčelo se na 35mm film, pro Kore-edu je to již tradiční postup, pro Ryuto Kondo to byla první práce s klasickým filmem. Kore-eda po každém natáčecím dnu sestříhal záznam podle asistenčních videí a připravil se tak na další natáčecí den. Na základě střihu z předešlého dne, tak mohl vložit záběry do rozpracovaného filmu, nebo vytvářet nové scény na základě sestřihu. Scénář byl tak často jen orientační náčrt. Tenhle perfekcionismus je velmi vzácný, zvlášť u režiséra, který si i sám stříhá svůj film.

Již pátý celovečerní snímek Mrtvý národ rumunského režiséra Radu Jude navazuje na jeho předešlý film Zjizvená srdce. Znovu se tak zabývá rumunským antisemitismem ve 30´ a 40´ letech, dokumentární formou a to z pohledu židovského lékaře. A do kontrastu tu staví obrazovou a zvukovou složku. Skrze nedávno nalezené fotografie od Costica Acsinte zobrazuje Radu Jude bezstarostné postavy z jižní části Rumunska - Slobozie a dáva je do kontrastu se zvukovou slozkou: deníkem židovského doktora Emila Doriana. Tento silný protiklad dosahuje depresivní thrillerové a místy až hororové atmosféry: jedna část obyvatelstva si žije jakoby se nic nedělo, kdežto druhá je perzekuovaná, omezována a nakonec povražděna.To vše za doprovodu vyňatků z rozhlasu, jeho patriotistických demagogických šlágrů z doby, kdy se Octavian Goga chopil moci. Zvuk navíc reflektuje významné politické změny, od založení fašistické diktatury Antonescu, přes invazi do Ruska (Rumunsko vyslalo na ruskou frontu více vojáků, než všichni němečtí spojenci dohromady), až k převratu vedenému králem, který viděl, že národ rychle přebíhá a nemá jasně stanoveného vůdce a cíle… Davová psychóza v praxi. Dorianův deník zaznamenává nárůst hrůzy v židovské komunitě: od rušení profesí, vysokoškolských titulů, domovů až k nošení žluté davidovy hvězdy. To vše pokračuje k odpornému násilí: židé jsou nuceni pít benzín, některým jsou vystřiženy jazyky, jiní zavěšeni na háky v jatkách, jiným zase vyryt kříž na záda… Mrtvý národ je velmi potřebná jiskra sloužící k zapálení diskuse o identitě, historiografii a národní odpovědnosti při uznávání pronásledování menšin - což je v Rumunsku stále velmi choulostivé téma.

Palestinci se na obrazovce izraelské televize objevovali jen zřídka. Jako menšina s pětinovou populací Izraele, jsou většinovou židovskou společností odsuzováni. Bohatá historie konfliktů s arabskými zeměmi vzala jednoduše za své. Ovšem díky sitcomu předního izraelského komika a zároveň Palestince Sayed Kashua se vztahy v zemi začínají pomalu měnit. Druhý ročník festivalu Izraelského filmu KOLNOA představil ‎revoluční sitcom Arab Labor. Sitcom, který běží v hlavní vysílací čas na izraelské stanici Channel 2 už vice jak deset let, vypráví anekdoty palestinské rodiny z židovské čtvrti v Jeruzalémě. Otec Amjad by velmi rád se svojí rodinou zapadnul do izraelské společnosti, která mu to díky diskriminaci Palestinců nikterak neusnadňuje. Z toho vznikají komické situace s hořkým koncem, který si střílí jak z Arabů, tak i z Židů. Arab Labor je díky svému kontextu podobný sitcomům jako Sanford and Son a The Jeffersons, které se vysmívaly dominantní americké kultuře skrze komické scény přizpůsobujících se Afroameričanů do většinové bílé americké společnosti. Mnozí kritici srovnávají izraelský sitcom s legendární The Cosby Show, v obou seriálech se propagují myšlenky porozumění a parodují negativní stereotypy o menšinách (doufejme, že Sayed Kashua nedopadne stejně jako Bill Cosby). Izraelští Palestinci mají doposud velké problémy s diskriminací pocházející z řad židovského obyvatelstva. V zemi jsou známy případy, kdy si Židové vysloveně nepřejí bydlet v blízkosti arabských rodin. Arab Labor je i přes to třetím nejsledovanějším sitcomem v zemi a umisťuje se na prvních příčkách v oblíbených seriálech. Sitcom dokonce neukazuje jen arabskou gastronomii, hudbu, kultura ale zohledňuje i arabský jazyk. Vice jak třetina seriálu je tak v semitském jazyce s hebrejskými titulky. Příběh rodiny Palestinců žijících v Izraeli, dostala televize k mainstreamovému divákovi. Tento seriálový úkaz funguje i jako protiklad k nedostatečnému zobrazování a zkreslování obrazu o Palestincích žijících v židovském státě. Kashua ve svém sitcomu poukazuje na palčivé problémy svojí země, v kontextu celé Izraelské společnosti. Sitcom totiž neobsahuje žádné velké výlevy o problémech okupace, soustředí se zcela a plně na polaritu soužití židovského a arabského obyvatelstva v Izraeli.