majky19

Poláci se v poslední době soustřeďovali zejména na autobiografické snímky, a myslím si, že sázka na tuto kartu byla více než správná. Tento film na mě udělal velký dojem, protože bez skrupulí a velmi autenticky zobrazil neuvěřitelná zvěrstva vykonstruovaných politických procesů, které se v 50. letech v Polsku děly. Je neskutečné, jak tvrdým postupem komunisté a jejich sovětští poradci likvidovali nepřátele komunistického zřízení, přestože mezi oběťmi byli i skuteční hrdinové, kteří ve prospěch své vlasti riskovali svůj život v podstatě dnes a denně po dobu celé války, a kteří nezanedbatelným způsobem přispěli alespoň na chvilku ke klidnému životu v Polsku, než se v 50 letech naplno rozhořely politické procesy. Za oběť jim padl i brigádní generál Emil Fieldorf, který aktivně bojovali proti nacistickému Německu v rámci odboje, a u svých podřízených a vojáků se těší obrovské úctě a respektu. Začátek filmu nás zavádí na nádraží, kdy se vlakem vrací polští vojáci ze Sibiře. Mezi nimi i generál Fieldorf. Protože vidí, jaké poměry v Polsku panují, chce se zpočátku postavit na odpor i proti komunistům. Přátelé ho ovšem od této iniciativy odrazují a doporučují mu, aby utekl na Západ, a zachránil si holý život. To on odmítá, za žádného zločince se nepovažuje a chce žít pokud možno klidný život po boku své rodiny, která už ani v jeho návrat domů nedoufala. O to je tragičtější, jak se vlastní národ, pro který generál Nil toho tolik obětoval, vůči svému hrdinovi a bojovníkovi za svobodu zachoval. Při kontrole na vojenském úřadu jej zatknou příslušníci Úřadu bezpečnosti, a krutý kolotoč výslechů, ponižování, mlácení, mrzačení těla i duše (kdy je například držen v cele, která je plně zatopená vodou) se naplno roztáčí. Generál Nil ovšem je přesvědčen o své nevině a statečně této tyranii vzdoruje. Následky ovšem na sebe nenechají dlouho čekat, a vykonavatelé soudní moci zbavují generála veškerých vojenských hodností, občanských práv a zabavení jeho majetku. Některé scény působí až absurdně, když exekutoři např. zabavují i generálovo spodní prádlo. Generál Nil na nátlak své rodiny rovněž požádal o milost prezidenta Bieruta, které však prezident nevyhoví. V únoru 1953 je generál Nil odsouzen k trestu smrti oběšením. Je opravdu hrůzné, jakým způsobem zacházeli komunisté se všemi svými potenciálními nepřáteli, mezi nimiž byli i hrdinové protinacistického odboje a bojovníci za svobodu a demokracii. Je současně neuvěřitelné, že stejně jako v případě jiných zvěrstev, nebyl ani v tomto případě nikdo potrestán a shledán odpovědným za smrt nevinných lidí. Myslím si, že to byl vskutku vynikající snímek, který na tyto hrůzy 50. let poukázal. Je až neuvěřitelné, jak podobné, neřkuli stejné byli praktiky těchto vykonavatelů trestu nejen u nás, ale i v Polsku. Kdybych měl najít nějakou podobnost s českou kinematografií, určitě by mě napadl seriál Zdivočelá země, dále film Jiřího Svobody "Pouze o rodinných záležitostech" a samozřejmě také i snímek Jana Svěráka "Tmavomodrý svět". Zcela po zásluze hodnotím plným počtem bodů.

Když jsem zhlédl historické dokudrama "Varšavské povstání" z roku 2014, byl jsem velmi zvědavý, jak se režisér Jan Komasa popere s výzvou svého celovečerního filmu "Město 44", který je rovněž věnován událostem srpnových dní roku 1944, kdy vypuklo Varšavské povstání. Upřímně řečeno mě tento snímek velmi překvapil v tom pozitivním slova smyslu. Ve snímku totiž není nouze o silné okamžiky, které v divákovi zůstanou ještě nějakou dobu po zhlédnutí filmu. Film pojednává o těchto událostech očima velmi mladých lidí, kteří se rovněž do této odbojové akce chtějí zapojit, a přispět svým dílem k osvobození polské metropole bez přímé pomoci Rudé armády. Na povstalcích můžeme pozorovat obrovské odhodlání, odvahu, touhu po svobodě, a samozřejmě také touhu svým hrdinství zapůsobit i na dívky. Dobrodružství se ale rázem mění v krutou realitu. Mladí lidé poznávají krutou válečnou vřavu, mezi sebou jeden po druhém postupně umírají, jsou svědky toho, jak civilisté a dokonce členové jejich rodin bývají na ulicích popravováni, jak Němci srovnávají svými nálety polskou metropoli se zemí, kruté podmínky v polních nemocnicích, v nichž většinou ve velkých bolestech umírají lidé atd. Ve filmu ovšem cítím i rušivé elementy, zejména pak zpomalovací scény, současná moderní hudba a střely létající všude možně, nikdy však nezasáhnou svůj cíl. To mě v tomto snímku upřímně docela vadí. Velmi mi osudy mladých lidí účastnících se Varšavského povstání připomínají příběhy E.M. Remarqua v díle "Na západní frontě klid", kde jsou přímými aktéry rovněž velmi mladí muži, kteří sotva odmaturovali, ještě v životě ani nic moc neprožili a už jsou rekrutováni a mobilizováni do kruté vřavy bojů na západní frontě v první světové válce. Myslím si, že tento film je solidní průměr, a je důstojnou připomínkou událostí Varšavského povstání, které rovněž znamenalo pro polský národ velmi citelné ztráty,

Z mého pohledu se jedná o vskutku výborný film, který blíže představuje neuvěřitelné hrůzy a genocidu, které se sovětská tajná policie NKVD dopustila na polských armádních a společenských elitách. Je opravdu pozoruhodné, že se okolnosti tohoto masakru podařilo pečlivě tajit a zkreslovat až do počátku 90. let, kdy poprvé se svém projevu generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov připustil, že na tomto zvěrstvu nesli svou vinu Sověti. Myslím si, že je velmi symbolické, že se režisérské taktovky tohoto historického velkofilmu ujala bezesporu největší legenda polské kinematografie, režisér Andrzej Wajda, který sám byl touto tragickou událostí velmi zasažen, neboť v Katyni byl popraven i jeho otec. Snímek je velmi důstojnou vzpomínkou na tuto tragickou událost, která společně s dalšími měla pro Polsko fatální následky, protože po válce nebylo žádné významné a silné opozice, která by dokázala vzdorovat nástupu komunistické diktatury. Myslím, že stoprocentní hodnocení je v tomto případě naprosto namístě.

Opět vysoce kvalitně zpracované zpravodajství, v němž tvůrci zmapovali nejvýznamnější okamžiky osudové noci z 20 - 21.8. 1968. Tvůrci opět odvedli precizní práci, neopomněli na žádný detail a zákulisí této pro náš národ smutné události zpracovali vskutku důkladně a poctivě. Byly zde představeny nejdůležitější osobnosti politického i společenského života, které v těchto klíčových okamžicích hrály ústřední roli. Současně se neopomnělo ani na pamětníky srpnových událostí, kteří měli k dané problematice co říci. Hosté ve studiu byli rovněž dobře zvolení, Petr Blažek i Pavel Žáček svými znalostmi i postřehy velmi tento projekt obohatili. Musím tvůrce stejně jako v případě projektu "Dnes před 70 let" opět velmi pochválit, protože odvedli skutečně kus poctivé a kvalitní práce. Dle mého soudu tomu vůbec nic nelze vytknout. Jen jsem spíš očekával, že závěrečnou písní, která tento projekt ukončí bude legendární "Modlitba pro Martu". Je velmi smutné, jakým způsobem proces demokratizace socialismu v naší zemi dopadl, a do jakého balastu se naše země na více než příštích 20 let propadla. O to hroznější je, že komunisté i jejich pohůnci hrají dodnes nezanedbatelnou úlohu nejen na regionální, ale i na vládní úrovni, byť zatím jen "toleranční".A to samozřejmě nepočítáme celou řadu tzv. politických turistů, kterých se po listopadu 1989 urodilo v našich končinách jako hub po dešti napříč celým politickým spektrem. Právě tyto okamžiky by pro nás měly být důrazným varováním, aby se tato smutná historie již víckrát neopakovala. Bohužel lidé se nikdy dostatečně nepoučí ze svých vlastních chyb a zkratů, a proto bohužel není vyloučené, že nás naše garnitury svou hloupostí a nekompetentností mohou opět přivést na nějaké nebezpečné rozcestí. Projekt hodnotím jednoznačně pozitivně a moc se těším na další projekty, které budou mapovat naši historii, konkrétně Mnichov 38 a vznik Československa 1918.

Upřímně řečeno, čekal jsem, že tu bude horši, ale podle mého názoru je to vcelku důstojná vzpomínka na významného československého politika. Neubráním se ovšem srovnání se Sedláčkových cyklem "České století", kde podle mého názoru byly herecké výkony daleko přesvědčivější a autentičtější, a po dramaturgické stránce věci to bylo na podstatně vyšší úrovni. V každém případě i snímek Laco Halamy nabízí rovněž zajímavé situace, od Dubčekovy popularity u čsk. národa, postupný politický vzestup, touha po reformě socialismu a nápravě chyb z minulosti, až po tragické obsazení naší republiky a internace společně s dalšími vrcholnými představiteli ÚV KSČ do Moskvy. Snímek se odehrává ve dvou časových rovinách, v rovině současné, to jest rok 1992, kdy Dubček tragicky zahynul, a myšlenkový návrat do minulosti, konkrétně srpnových událostí roku 1968. Současně je snímek dle mého názoru vhodně prokládán archivními dobovými materiály, ať již rozhlasovými či televizními. Je smutné, že v KSČ měla československá reprezentace v osudovém roce 1968 takové rozbroje, a představitelé opozice v čele s Indrou, Bil´akem, Kolderem, Švestkou a Kapkem učinili jakýmkoliv reformním snahám přítrž, tzv. zvacím dopisem, který s Brežněvem pochopitelně důkladně konzultovali k úplné spokojenosti sovětské strany. Myslím si, že to byla velmi dobře zvládnutá role z Jastrabanovy strany, pro něhož to byla jednoznačně zatím největší role v jeho kariéře. Společně s ním hodnotím pozitivně i Jiřího Zapletala v roli Josefa Smrkovského a samozřejmě také Volodymira Nečeperenka v roli Leonida Brežněva. Další role zejména pak představitelé Indry, Bil´aka, Ludvíka Svobody i Gustava Husáka již na mě takový dojem neudělaly a působily na mě takovým neslaným, nemastným dojem, právě v porovnání se Sedláčkovým "Českým stoletím".

Musím říci, že ačkoliv upřednostňuji spíš hraný film než dokumentární, tak tohle dokudrama na mě zanechala vskutku velmi silný dojem. Pojednává o jedné z nejvýznamnějších tragických událostí v historii polského národa v období druhé světové války. Svým způsobem se jedná o ojedinělý projekt, který společně natočili novináři Karel - režisér a Vítek - kameraman. Sledujeme osudy varšavského civilního obyvatelstva prakticky od počátku povstání, tj. od 01/08/1944 až v podstatě do jeho smutného konce. Sledujeme záběry z polních nemocnic, statečnou a velmi odhodlanou mobilizaci civilního obyvatelstva, které se na povstání aktivně podílelo a jeho účast na statečném vzdoru povstalců proti německé tyranii byla neoddiskutovatelná. Každý člověk měl svůj úkol, ať již připravování menáže, roznos tisku, výroba zbraní, ošetřování zraněných, odklízení sutin, pohřbívání obětí, účast v bojích atd. Je ovšem diskutabilní, jestli tohle povstání nebylo až zbytečné, protože si vyžádalo na polské straně mnoho obětí zejména na civilním obyvatelstvu, přičemž zejména počet mladých lidí a inteligence byl vskutku velmi vysoký. To se pochopitelně v konečném důsledku muselo projevit i na hladkém nástupu komunismu v Polsku, protože nebylo v podstatě žádné významné opozice, která by mohla novému nesvobodnému režimu adekvátně čelit a bojovat proti jeho nástupu a vzestupu. I z tohoto úhlu pohledu to jistě stojí za úvahu. V každém případě odhodlání a touha vzepřít se nacistickému Německu a vydobýt si zpět svoji svobodu a nezávislost byla na varšavském obyvatelstvu nesporná a myslím si, že nejen polský národ musí být na své padlé občany právem hrdý. Už i s ohledem na skutečnost, kolika peripetiemi si Polsko za druhé světové války prošlo - z jedné strany napadeno Německem, z druhé SSSR, masakr polské armády a inteligence v Katyni, koncentrační tábory v Polsku, zejména Osvětim-Březinka a Treblinka - zemřelých Poláků cca. 2 mil., Volyňský masakr a mnoho dalších tragédií. O to více je obdivuhodnější ačkoliv toho polský národ musel mnoho vytrpět, že Polsko všechny tyto nepříjemnosti přežilo a dnes je opět velmi silnou a sebevědomou zemí.

Tento snímek z dílny režisérky Agnieszky Holland na mě udělal vskutku velký a silný dojem. Myslím si, že osud Židů, které Leopold Socha po dobu 14 měsíců uchovával ve lvovských kanálech si rozhodně svou filmovou podobu zasloužil, a výsledek byl bezesporu prvotřídní a hodný oscarového ohodnocení. Moc se mi líbil charakterový vývoj Leopolda Sochy, který nejprve působí dojmem prostého zlodějíčka, kterému je osud nějakých Židů lhostejný a myslí jen na svůj vlastní prospěch, na své vlastní obohacení, ale posléze sledujeme vývoj, který by asi málokdo čekal, a asi málokdo by se v té době zachoval stejně jako ústřední hrdina v podání vynikajícího Roberta Wieckiewicze, který dle mého názoru zde ztvárnil životní roli. Je vidět, že i v těchto krutých a pohnutých dobách se našli lidé, kteří i za cenu svého vlastního života nemysleli jen na sebe, ale dokázali i pomoci těm druhým, které by jinak neminul velmi krutý konec. Svým způsobem je Leopold Socha takovým druhým Oscarem Schindlerem, jehož vývoj byl rovněž velmi podobný, neřkuli stejný, a který rovněž zachránil velké množství Židů. Rovněž byli oba oceněni titulem "Spravedlivý mezi národy". Snímek se mi opravdu moc líbil, zaujal mě a nelze ho hodnotit jinak než stoprocentně.

Nevím proč, ale z celkového úhlu pohledu mi tento film přišel takový neslaný nemastný. Určitě si myslím, že na problematiku Pražského jara a následně Srpna 1968 vznikly bezesporu daleko lepší filmy nebo dokumenty, viz např. TV film Roberta Sedláčka "1968:Musíme se dohodnout". Připadalo mi, že kromě sexuálních scén novináře Zilka s herečkou Evou (Vica Kerekes), a na pozadí tohoto všeho nastíněná srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy, se tam ani nic moc kloudného nedělo. Ale Vica byla nádherná,ostatně jako vždy, a závěr toho dramatu byl rovněž velmi zdařilý. Osobně jsem si myslel, že se Helmut Zilk zachová jako kolaborant, který podlehne tlaku českých komunistů a papalášů, a bude vysílat pouze jejich lživou propagandu, aby zachránil svou kariéru i své manželství, ale velmi mě překvapil, že si zachoval lidskou tvář a odvysílal o srpnové okupaci pravdu takovou, jaká byla. Každý takový hrdina určitě v té době nebyl, a bůhví, jak se v té době tito lidé skutečně zachovali. I za to hodnotím tento snímek jako průměrný a hodnotím ho na solidních 60%.

Vynikající historický velkofilm mapující dráhu posledního čínského císaře Pchu I. na pozadí významných historických událostí, počínaje jeho vězněním v Zakázaném městě, přechodný azyl v Japonsku, politický vzestup a vláda na území Mandžuska, až po porážku v druhé světové válce a nástup komunistické diktatury, kterou zažil nejen ve vězení, ale i na svobodě, kde dožil jako řadový občan a živil se jako zahradník a archivář. Opravdu výborný snímek v režii Bernarda Bertolucciho, který byl zcela po zásluze ověnčen devíti Oscarovými vavříny.

Velmi povedená televizní inscenace povídky Hastrman, v níž se zaskvěl v roli pana Rybáře - Hastrmana vynikající Josef Kemr.