Gamepeace

Kouzelný výtvor fantazie velkolepého génia. Magický film pana Miyazakiho. Dárek pro snílky, fantasty a nejen je. O Howl's Moving Castle by se dali napsat stovky a stovky slov, ale žádné z nich by dle mého názoru nedokázalo dokonale vystihnout magii tohoto snímku. Pojmout barevnost a hloubku světa Calcifera (nejúžasnější oheň na filmovém plátně), Howla, Sophie, Heena (jeden z nejlepších psů ve světě filmu) a dalších čarodějně krásných postav. Popsat velkolepost kráčejícího zámku nebo nastínit úžasnou fantastičnost příběhu. Ne, prostě to nejde. Jedinou možností je zhlédnout toto dílo od studia Ghibli a nechat se také strhnout pohádkovou atmosférou... nebo se zastydět v případě, že onen dětský duch už ve vás není. Za mne ale jasných pět, protože já nikdy nevyrostu.

Všichni máme sny. Někdo větší, někdo menší. Ale to nic nemění na tom, že je máme. A když se objeví náš sen na filmovém plátně, tak je to zážitek na celý život a ještě den navíc. Dobrá, není to přesně můj sen, ale podstata je totožná. Občas ve slabších (nebo možná spíše silnějších) chvilkách přemýšlím o zmáčknutí tlačítka stop. O zastavení rozjetého vlaku společnosti a vystoupení ještě před konečnou zastávku. Bohužel jak to bývá, tak u přemýšlení to začíná a (skoro vždy) končí. Nejsem velký cestovatel. Fyzickou schránku přepravuju pouze po domě a někdy ještě do školy. Ovšem dobrodruh bezesporu jsem a proto se občas utrhnu a prostě jdu. Pryč. Někam. A když nemůžu tak si pustím Into The Wild. A když ani to nemůžu, tak nahodím OST od frontmana Pearl Jam Eddieho Veddera a je mi fajn. Hirsch podle mne podal moc příjemný výkon a stejně tak Sean Penn. Nechal jsem se unášet (a tady je to únos skoro doslova, protože jsem prostě nevnímal a ani nikdy při sledování tohoto snímku nevnímám) celou tu nehoráznou délku sto čtyřiceti osmi minut za kterou bych jinde nadával, řval a dupal. Jeden z mála filmů, kdy tento čas obětuji s klidným svědomím znovu a znovu. A příště snad i s někým, kdo mé nadšení sdílí.

Zatímco okolí se rozplývalo nad Buttony, Milionáři a já nevím čím ještě, já jsem se vydal zpět v čase alespoň o těch pár let za Vampire Hunterem D. Původní úmysl byl navštívit první film z roku 1985, ale lenost zvítězila a do ruky se mi dostalo snázeji obstaratelné pokračování s podtitulem Bloodlust. První věc, která mne praštila do očí byla výtečná animace a skvostná kresba (nutno podotknout, že nejsem anime znalec). Ať už se vyžíváte v temně laděných barvách nebo ne, tak, a v to pevně věřím, se vám alespoň vizuální stránka snímku líbit bude. Samotný D je pro mne upír číslo jedna i přes fakt, že to upír (či je-li někomu milejší slovo vampýr) vlastně skoro není. Na adresu snímku jsem slyšel takovou (a pro ostatní asi i) opodstatněnou výtku, že je ve filmu spousta nevysvětlených věcí, ale bohužel jsem původní snímek neviděl a tudíž netuším zda je problém skryt v tomto či nikoliv, ale já doufám, že správnou odpovědí je druhá možnost, jelikož mne osobně tento "prostor" naprosto vyhovuje. Rád si dokresluji věci "co, proč a jak" a zde k této skvělé hře dostávám královské hřiště. Ovšem chápu, že někoho představa dotváření si filmu třeba před spaním zrovna neláká. Příběh je vskutku poutavý, prostředí takřka magické, postavy vydařené, několik dokonce i více než to. Takže za mne absolutní hodnocení.

Když jsem kdysi bloumal mezi hudebními styly a nevěděl kam patřím (zpětně vidím, že jsem neměl mít touhu a vyvíjet snahu se někam zařadit), tak jsem narazil na kapely jako Deep Purple, Uriah Heep, Pink Floyd nebo právě The Doors. Tenkrát se mi jejich muzika líbila, ale texty jsem nějak nechápal, považoval je za divné, z toho naháče na přebalu jsem zrovna dvakrát nejásal a nakonec je postupně nechal upadnout v zapomnění. Pak jsem si na ně vzpomněl, když jsem na Morrisonovo jméno narazil mezi členy klubu sedmadvacítky. Vyšší síla mi opatřila tento film a já se jal sledovat životní osud jednoho muže. Val Kilmer a jeho (dle mne) životní role mi za dvě hodiny a dvacet minut ukázali veškerá známá i méně známá zákoutí Morrisonovi duše a já seděl a hltal veškeré detaily jako snad o nikom z hudební branže předtím. Dostalo se mi otevřeného pohledu na drogy všeho druhu (alkoholem počínaje a třeba lidskou krví konče) a na život kolem legendární trosky. Viděl jsem jak vznikl slavný hit Light My Fire, jak The Doors začínali na klubových scénách i počáteční stud při vystupování, kdy Jim zpíval zády k divákům. Viděl jsem člověka, který neustupoval ničemu, dovolil si udělat skandál v televizním vysílání i na pódiu. A víte proč? Protože tomu věřil a víra je moc důležitá věc. Závěrem - Stone natočil moc pěkný snímek a i když ho Doors označují za zavádějící, tak já ho můžu jen doporučit.

Ne, prostě si to nedovedu představit. Asi jsem jako Ted z How I Met Your Mother, ale pokud by moje budoucí žena neměla ráda Hvězdné války, tak si jí prostě nevezmu (už u "pouhé" přítelkyně je to problém). Vždyť je to skvělý film. Ford je v něm suveréně nejlepší, všechny převyšuje o třídu, ale to neznamená, že ostatní jsou špatní (i když netuším, co po Star Wars dělali). Navíc ty postavy, Chewbacca, ten chlupáč od wookiů je moc fajn. Obi-wan je výborný. Leia je výborná. Luke je výborný. Všechno je to výborné. Film mého dětství. Když jsem byl malý a onemocněl jsem (což bylo poměrně často), tak jsem si ho pouštěl místo pohádek (ona to tedy taková lepší pohádka je) až do chvíle kdy kazeta odešla do křemíkového nebe a to jsem oplakal. Hvězda smrti je po vizuální stránce prostě fantastická, droidi správně spravní, Vader je přímo ukázkový záporák, když slyším znělku, tak mne mrazí v zádech a do očí se mi derou slzy. Když letí X-wingy tak to přichází znovu a vůbec se to v průběhu filmu opakuje asi tak milionkrát. Děkuju za tenhle film, moc děkuju, pane Lucasi.