druhaveta

Subžánrový přeskok v polovině filmu dopadl asi jako kdyby se v Nepříteli státu zjistilo, že Willa Smithe sledují mimozemšťané.

Westernová tvrďárna, které se podařilo zachovat všechny typické znaky předloh Briana Garfielda (Přání smrti, Rozsudek smrti): pragmatické drsňáky, kteří si s brutalitou tykají a občas se s ní i opijí, děj hnaný sžíravou posedlostí i chladnou logikou zároveň, nečekané, ale nikoliv samoúčelné zvraty a férově krvavé finále.

Erbovní film měsícokonspirátorů, působivě věcný thriller stříknutý chladnou paranoiou a na správných místech odlehčený humorem (dialogy Goulda s Karen Blackovou mají timing jako od Gregoryho Mcdonalda), Hyamsův nejlepší snímek.

Místo atmosféry umělý crossdobový konstrukt, místo děje série únavně připitomělých proher, místo hrdinského archetypu pokus o jeho rádobysofistikovaný komentář, místo humoru senilní samomluvecké žvatlaní.

V momentech, kdy se série soustředí na mapování historických highlightů CIA (především Maďarsko a Zátoka sviní ve druhém díle), sklouzává do lehce naivní a mělce dobrodružné špionážky s vypjatě deklamujícími exoticky uhrančivými vlastenci - ale v prvním a hlavně ve třetím díle (v zápletce kolem Kima Philbyho a závěrečném honu na krtka) jde na dřeň klíčové metafory špionážního žánru (přetvářka a lež jako základní nástroje konstrukce naší reality) s takovou precizností, že si o ní může De Nirova konzervativně střižená Kauza CIA nebo Mailerův rozbředle mainstreamový Duch děvky nechat jenom zdát.

Je zcela v overhollywoodském bizarro stylu Tropické bouře, že ve filmu, kde se sejde ultimativní komediální komando Stiller, Black, Downey a Coogan, je všechny převálcuje Tom Cruise.

Na jednu stranu je trochu úmorné sledovat, jak se Keanu Reeves propracovává k Zásadnímu Odhalení, které je divákovi jasné od prvních deseti minut, na stranu druhou to dělá natolik řízným, politicky nekorektním a špinavým stylem, že sledovat ho při práci s telefonním seznamem či ostnatým drátem je čiré potěšení.

Možná by se na to dala vytvořit rovnice: čím větší odklon od žánrovosti k tlumenému a civilnímu mainstreamu, tím ohranější a předpokladatelnější jsou dějové peripetie (viz například i Syriana) - jediná záchrana je, že Micheal Clayton nestojí na ději, ale na učebnicově rozehraném morálním konfliktu, a od příliš uhlazené hollywoodštiny si vypomáhá pohledem do zákulisí.

Lynchův Total Recall.

Bezchybně šlapající dějový motor se po příjezdu do Paříže zadře a rozpadne na bezradně bzučící součástky s mizivým napětím a výkonem.