Honza135

„HAYAMI...NĚCO NA NĚM JE, TÍM JSEM SI JISTÁ. VĚŘÍM, ŽE Z NĚJ BUDE NEJLEPŠÍ MAZLÍČEK.“ „PRÁVĚ PROTO BY SIS S NÍM MĚLA VÍCE HRÁT.“ V této volné adaptaci vizuální novely Hayami Takurou přestoupí na školu Svaté Alcadie, kvůli níž musel podstoupit náročnou fyzickou přijímací zkoušku, nad kterou dohlížela sama ředitelka školy. Vybírala totiž mladého muže, co by dokázal uspokojit její náročnou sestru Reonu. Bude o to ale Hayami vůbec stát, když poznal sympatickou domovnici Otokawu? » Co se mi líbilo: 1) Animace a kresba. Jedná se o vynikající práci, která mluví sama za sebe. Je znát, že se na tomto projektu penězi ani talentem nešetřilo. Vskutku radost se dívat. 2) Sound design a hudba. Nazvučení seriálu bylo na úrovni, včetně výkonů hlasových hereček. Hudba se v openingu i endingu pokaždé měnila a v průběhu epizod hrály příjemné melodie. 3) Komediální zápletka. Je to příjemné oživení po temné Černé Bibli, ke které má blízko díky stejným vývojářům předlohy. Děj je groteskní a nebere se tak vážně. Stáváte se pozorovatelem jedné velké přetahované mezi dvěma slečnami o jednoho klučinu a je předvídatelné, kdo nakonec vyhraje. Seriál se dá přirovnat ke klasické romantické komedii, kde však dochází na časté vášnivé akty. 4) Sexuální scény. Jsou velmi zajímavé, především díky tomu, že tu neuvidíte nic násilného a dívky si všechny akty užívají, včetně těch hromadných. Slečny tu totiž dostali do vínku výrazné libido a jsou velmi lačné ho uspokojit. Pokud se řadíte mezi obdivovatele horních částí ženského těla, tak si tu přijdete na své, a pokud máte rádi trochu tvrdší přístup, Reona s bičem v ruce a její BDSM outfit se vám bude líbit. Dále tu nenajdete tu žádné nedospělé holčičky; na lolitky tu zkrátka nenarazíte, takže veškerý obsah je snadno přijatelný i pro průměrného Evropana. » Co jsem nemusel: 1) Upozaděný příběh. Nehraje tu tak významnou roli, jako v předchozích adaptacích videoher od stejných tvůrců. Naštěstí to není zase tolik na škodu, neboť když si dáte tu práci a seženete si překlad předlohy, dočtete se vše, co vás zajímá. » Shrnutí: Na tento seriál jsem si brousil zuby už dlouhou dobu, protože jsem věděl, že se jedná o klasiku žánru. Nezklamal mě. Jedná se o kvalitní a propracovanou kreslenou pornografii, kterou mohu každému, kdo se o tento umělecký styl zajímá, jen doporučit. Jasně, někdo by mohl namítat, že jsou všechny akty přitažené za vlasy a některé jejich aspekty značně zveličené, ale to už k Hentai prostě patří... Shlédnuto v japonském znění s anglickými titulky v severoamerickém vydání

„ZNÁŠ POVĚST O TÉTO PISTOLI? PŘIVÁDÍ LIDI K ŠÍLENSTVÍ.“ V této adaptaci vizuální novely se hlavní hrdina Asakura Yuu při dobíhaní vlaku srazí s maníkem, co nese stejný kufr jako on a nechtěně si je tak prohodí. Doma pak Yuu přijde na to, že v kufru je výbava nájemního vraha a jen tak ho napadne, že další zakázku, která je nahraná na videokazetě, prostě přijme… » Co se mi líbilo: 1) Zápletka. V první epizodě vidíme slušný náběh na příběh, který však v dalších dvou kapitolách vezme za své a ze seriálu se tak stane jen bezmyšlenkovitý mišmaš plný sexu. » Co se mi nelíbilo: 2) Zbytek. Tento seriál je naprosto o ničem. Jediné, v čem aspoň trochu funguje, jsou ony explicitní scény, na které se dá s přivřenými oči koukat. Jejich provedení ale ale často velmi nešťastné, kdy Yuu vůbec nic nevydrží a od zahájení aktu do vyvrcholení nestihnete napočítat ani do deseti. V druhé epizodě začne randit s prodejnou slečnou a ve třetí se zase začne uspokojovat svou macechu, aniž by k jednomu či druhému měl větší důvody. Je to zkrátka mizérie. Kresba i animace je zfušovaná a není tu prostě nic, co by mě dokázalo zaujmout. Třeba to napraví originální předloha. Shlédnuto v japonském znění s anglickými titulky v severoamerickém vydání

„V DÁVNÝCH DOBÁCH BYLA ZEM POKRYTA LESY, V NICHŽ OD POČÁTKU VĚKŮ PŘEBÝVALI DUCHOVÉ BOHŮ...“ Princ Ashitaka, budoucí náčelník kmenu Emiši, je po náhlém útoku démona na jeho domorodou vesnici poznamenán kletbou. Během vítězného souboje nad posedlým divočákem se dotkl jeho démonické aury, která na něj přenesla divočákovu zlobu vůči světu, včetně silných bojových schopností. Ashitaka je tak nucen odejít na západ, odkud divočák pocházel a najít lék proti stále se rozšiřující jizvě na ruce. Avšak musí se mít na pozoru, aby se neřídil svým hněvem, díky kterému rozsévá krveprolití, které po každém boji jen prohlubuje negativní dopady kletby… » Co se mi líbilo: 1) Dospělý děj. Byť se obálka i snímky z anime filmu tváří, že je určen pro všechny jakožto rodinný film, není tomu tak. Film obsahuje značně násilné scény, které by mladší divák neměl vidět. Taktéž se film nese v komplikovaném prostředí, ve kterém se postavy nerozlišují na dobré a špatné, takže mladší divák by nedokázal pobrat Ashitakovu podstatu smýšlení a jeho následná rozhodnutí. 2) Animace a hudební podkres. Především si cením hloubky detailů, jako například démonická aura v podobě pohybujících se drobných chapadel, vskutku akční a dechberoucí souboje a hry světla a stínu. Symfonická hudba na pozadí udržuje se zbytkem filmu krok a dodává anime filmu hloubku. 3) Premisa. Pan Mijazaki se nám tu snaží říct hned dvě důležitá témata. Svět plný neustálých válek prostě není fajn místo pro život. Dále by lidstvo mělo žít v symbióze s přírodou a nedrancovat ji jen pro svůj užitek, neboť nám to příroda může pěkně spočítat, jak se ukazuje v posledních letech čím dál častěji. 4) Nostalgie. K filmu mě pojí osobní emoce ze sklonku roku 2003, kdy jsem shlédl českou TV premiéru na ČT1. Byl jsem ještě dítě, které když uslyšelo od své matky, „že se spolu podíváme na japonskou kreslenou pohádku“, tak měl představu diametrálně odlišnou od obsahu, který jsem tehdy shlédl. Byl to můj první střet s japonskou animovanou produkcí, který mě zanechal v šoku. Nicméně, byl to šok positivní, byl jsem z filmu nadšen! Ještě bych u matky dozajista vyhrabal starou VHS kazetu, na které je film nahrán. Od té doby jsem si ho velmi rád pouštěl, dokud se mi nerozpadla rodina. Všechny mé hodnoty tehdy vzaly za své, včetně mého emocionálního pouta k Mijazakiho filmu. Film se po čase stal ikonou mého dětství. Jsem proto velmi šťastný, že jsem se k jeho tvorbě po letech vrátil a mohl si film znovu pustit, tentokráte v japonštině a FullHD. » Co jsem nemusel: 1) Známost děje. Jsem trochu zklamaný; tentokráte se další velké emocionální propojení s hlavním hrdinou už nekonalo. Během filmu jsem si vzpomněl na všechny následující scény a tak jsem si film neužil, tak jako poprvé. Ale párkrát jsem měl slzy na krajíčku, já se k tomu přiznám. Celá tato recenze je vlastně oslavou mých dětských vzpomínek a tehdejších názorů na film, kdy jsem chtěl vykřičet do světa, jak tahle zcela odlišná japonská pohádka významně vybočuje od toho, co si běžný divák představuje od kresleného filmu. Jsem hrdý na to, že jsem si splnil sen toho šestiletého kluka a dokáži dnes z valné většiny porozumět anime, jen jsem tento charakteristický pojem tehdy neznal. » Shrnutí: Je to vskutku náročný film, kdy vám po jeho shlédnutí vyskočí nejedna otázka, na kterou se pak budete snažit najít odpověď. Nezlobím se na nikoho z vás, kdo si pro zjednodušení a celkové zpřístupnění filmu koukli na česky dabovanou verzi, neboť japonský originál plný referencí na své pověsti a mocenské pletky příliš na pochopení nepřidává. Původní znění doporučuji jen sebevědomým divákům.

„POČKAT. NEZAHNUL JSEM ŠPATNĚ? NECHÁPU TO.“ „TÁMHLE NAHOŘE. MODRÝ DŮM NA KONCI.“ „JO, TO JE ON! ASI JSEM ZAHNUL PŘÍLIŠ BRZY. ALE KDYŽ POJEDU DÁL ROVNĚ, TAK TAM TŘEBA DOJEDEME...“ Otec hlavní hrdinky Chihiro během stěhovaní špatně zahne ve své Audině na lesní cestu. Ačkoliv ví, že zahnul příliš brzy, pokračuje v cestě dále, dokud nedorazí k tunelu. Jeho naléhavost a zvědavost změní názor jeho ženy, aby společně nahlédli, co se skrývá na jeho druhém konci. Tam je přivítá zábavný park se spoustou voňavého jídla. Rodiče svou dceru vůbec nevnímají a dělají si, co se jim zamane. Když naštvaná Chihiro odběhne od rodičů, aby se porozhlédla po okolí, rodičům je ukradená. Když se však po chvíli vrátí zpět, šokuje ji pohled na rodiče. Stali se z nich dva vypasení čuníci! » Co se mi líbilo: 1) Svět představ. Atmosférické prostředí mě hned v počátku filmu pohltilo a už nepustilo. Vše tu má jasný řád; každá postava tu má svoji úlohu. 2) Pohádkový děj. Chihiro tu náhle přepírá odpovědnost sama za sebe i za své rodiče. Je do toho hozena nikoliv vlastním dětinským jednáním, ale malomyslným jednáním svých rodičů. Musí se tak rychle přizpůsobit situaci a vzít osud do svých rukou. Svět šintoistických bohů však má svá pravidla, která se Chihiro rychle naučí. Spolu s ní divák už není tak vystrašený a bere obsah filmu s klidnou hlavou, jako kdyby to byl běžný svět. 3) Kritika společnosti. Většina diváků bude zřejmě vytahovat rozmazlenost a neschopnost Chihiro, já to vidím v jejich deseti letech jako normální. Ono je tohle hezký říkat, ale když se divák vžije do její situace, říkám si, že bych v deseti byl úplně stejný ňouma. Ve filmu vidím největší kritiku jejích rodičů, kteří se stále chovají nezodpovědně, nehledě na na své kariérní úspěchy; neboť kdo má v Japonsku auto, dokonce západní výroby, patří do vyššího společenského postavení. Ale i tak se chovají, jako kdyby neměli zodpovědnost a nechají Chihiro dělat si, co se jí zamane; hlavně, když oni mají voňavý a chutný gáblík. Zkrátka typičtí sobečtí rodiče, co myslí jen na sebe a dítě mají jak kouli na noze. 4) Hudba a kresba. Tak jako u jiných animáků u Mijazakiho, jeho hudební kompozice je zkrátka na jedničku. A animace takové úrovně je u tohoto autora základ úspěchu. 5) Susuwatari. V čestině bychom je nazvali jako zaprášené skřítky, co přenáší uhlí ze skladu do kotle. Jsou to skvělí rošťáci, co jakmile začnou štěbetat, hned to oživí situaci. Nejvíce mě pobavila scéna, kde se myška snaží napodobit zašlápnutí a očištění od prokletí. » Co jsem nemusel: 1) Jednání rodičů. Moji zlobu vůči nim jsem již popsal výše. Na druhou stranu, díky tomu se celý příběh udál. » Shrnutí: Když jsem tento film viděl jako malý, nedokázal jsem ho vůbec pochopit, stejně tak můj malý bratr, který mi tuhle pohádku ve svých šesti letech věnoval se slovy „mě se to nelíbí, nerozumím tomu“. Nedivím se mu, byl jsem na tom v jeho letech stejně. Avšak ikonický začátek filmu jsem si dokázal z dětství vybavit. To samé platí i o závěru. Je zkrátka pravdou, že Mijazakiho filmy se vrývají do paměti...

„VRAŤ SE ZPÁTKY K LETECTVU, MARCO. JEŠTĚ STÁLE BYCH TĚ DOKÁZAL OBHÁJIT.“ „TO RADĚJI BUDU PRASE, NEŽLI FAŠISTA…“ Dějem anime filmu nás provází Marco Pagot, letecké eso 1. světové války, který zběhl z italského letectva po převzetí moci Mussolinim. Živí se jako lovec odměn, nejčastěji jako letecký stíhač zachraňující civilisty proti létajícím pirátům. Jenže i mistr se občas utne a tak se Marco, po prohraném leteckém boji s piráty najatým Američanem Curtisem, vydává na cestu za leteckým návrhářem, aby mu udělal kšeft v době ekonomické krize… » Co se mi líbilo: 1) Aviatika. Celý film se nese v duchu oslavy letectví. Vidíme tu nejen letecké manévry a boje, jak už napovídá obálka filmu, ale také třeba světelnou komunikaci mezi piloty. Co mě však v této kategorii zaujalo nejvíce, byla výroba nového stíhače. Od prvního návrhu letounu s veškerými popisky u rýsovacího prkna, technické řešení sekundárních ovládacích mechanizmů, zkoušky motoru, aerodynamický tvar nosné konstrukce křídla až po finální skládání pláště křídel panelovou metodou. Moje strojařské já je zalito blahem! 2) Animace a hudba. Oba umělecké prvky jsou filmu jasně zřejmé. Kvalita animace je znát díky plynulým pohybům na obrazovce. Po hudební stránce je ve filmu slyšet líbivá vážná hudba. 3) Zasazení v Itálii. Krom techniky mám také rád dějiny, takže jsem celou dobu ve filmu hledal reference na tehdejší dění v zemi ovládané Mussolinim. Vidíme tu demonstraci vzdušných i pozemních sil během vojenských přehlídek, tajnou policii OVRA, italské vlajky se savojským štítem… Hned na mě film více promlouval. » Co jsem nemusel: 1) Otevřený konec. Není mi řečeno fakticky nic, co by zásadně změnilo děj a díky tomu ani pan Mijazaki nedal filmu žádnou premisu. Díky tomu tak film končí bez finálního závěru. » Shrnutí: Celkově byl děj takový nic extra, fakticky se díváme na neobyčejný život letce s hlavou jako pašík, co se snaží přežít v evropské meziválečné společnosti bez větších závazků. Anime filmu hodně pomáhá jeho propracovaná podrobná animace a důkladně zobrazené letectví z pohledu letce i konstruktéra. Film mě svou technickou hloubkou zcela nadchnul a obsahuje přesně to, co jsem marně očekával od odpadového Girls und Panzer. Takže, ačkoliv se film většině diváků líbil, hlavně pro svoji přístupnost pro děti - takže je z něj vhodný kandidát na rodinný večer u velkoplošné televize - připojuji se ke chvále, byť ze zcela jiných důvodů.

„NICMÉNĚ, JE TU DROBNÁ SOUVISLOST SPOJUJÍCÍ LIDSTVO S OBLOHOU. VÝJIMEČNÉ DĚVČE, KTERÉ DOKÁŽE PŘEVZÍT LIDSKÁ PŘÁNÍ A DORUČIT JE DO NEBES…“ Hodaka se jednoho krásného dne spakuje a vyrazí lodí do Tokia. Ale protože to nemá v palici ještě srovnaný, tak místo dohody s rodiči prostě vezme roha. Bez občanky tak zkouší sehnat brigádu, ale příliš se mu nedaří. Díky tomu však pozná Hinu, brigádnici v Mekáči… » Co se mi líbilo: 1) Tokio. Velkoměsto je tu největším tahounem mé pozornosti. Tiše jsem slintal nad dominantami města; tedy Tokio Tower, sjednoceným systémem veřejné dopravy a Tokio Sky Tree. A právě velkoměsto tu má úhlavní roli v pozdějším vývoji děje. 2) Animace a hudba. To by nebyl Šinkaův film, kdybych nechávlil toto umělecké duo. Soundtrack se od posledního filmu výrazně zlepšil a dostávám tak hudební zážitek blížící se Tenmonovým skladbám. Z běžných skladeb vyzdvihnu píseň Is There Still Anything That Love Can Do od Radwimps. V animaci vychválím takové drobnosti jako jsou barevné odlesky ohňostroje od oken věžáků či přechod od deštivého počasí k silným slunečním paprskům. » Co jsem nemusel: 1) Nedomyšlenosti. Zatímco u předchůdce jsem je díky skvěle budovanému příběhu nepostřehl, tady mi byly trnem v oku. Nedaly se přehlížet. Celý film jede v netypickém branded prostředí, kde vidíme snad každou službu pod jejím oficiálním logem a pak máme záběr na televizi, která to už tak nemá. Ono vůbec, myšlenka deštiholky, pokud tak nazvu hlavní hrdinku, byla hodně děravá. Stačí se zamyslet nad hlavními událostmi po shlédnutí filmu a každý si pár drobností všimne. 2) Zdlouhavý nástup poutavého děje. První hodina filmu mě vůbec nezaujala. Stojí za tím skutečnost, kdy sleduji mladýho kluka, co si naivně myslí, že si může dělat v šestnácti co chce a pak se diví, že ho tahle lehkomyslnost dožene. Vypadá to, že si myslel, že „stačí, že budu vydělávat peníze“ a nějak přežije. Naštěstí, v druhé půlce filmu si mě film získal. Nikoliv však děním okolo ústředních postav, ale událostmi v okolním světě. » Shrnutí: Film je dle mého oprávněně řazen mezi slabší kousky z pera pana Šinkaie. Film hodně vytahuje zvolená kombinace animace a hudby. Taktéž mu dopomáhá dobře budované napětí, které je ale často nevhodně ruinováno. Neprožil jsem žádné výraznější emoce, na rozdíl od jiných Šinkaiových filmů. Avšak ve výsledku jde stále o příjemnou podívanou. Jen nečekejte, že vás něčím vytrhne z pohovky.

„MYSLÍM SI, ŽE MÁME TENTO SVĚT RÁDI…“ V pokračování se dozvídáme příběh bílého kocoura Chobiho, ve kterém se toho od předešlého filmu téměř nic nezměnilo. Život jde dál… Avšak, forma vyprávění se značně změnila. Jde o Šinkaiovo autorské dílo, kterému dává cit černobílý filtr. I pan Tenmon zde vložil několik pěkných skladeb. Mě se snímek líbil, navzdory krátké stopáži, narozdíl od Hoši no Koe, které je plně barevné.

„NEROZUMÍM JEJÍM VYŘČENÝM SLOVŮM. ALE JSEM SI JISTÝ, ŽE MYSLÍME NA STEJNÉ ZÁLEŽITOSTI…“ Tento titul je televizní adaptací Šinkaiova filmu Kanodžo no Kanodžo no Neko, která byla zamýšlena jako prequel k původnímu krátkému snímku. Anime samo o sobě toho moc nepoví, nicméně děj je je divákovi představen v uvolněné atmosféře. Sledování se tedy dá považovat za příjemný myšlenkový odpočinek. V třiceti minutách je nám odvyprávěn příběh mladé slečny a jejího kocoura, kde slečna se snaží uspět a najít si solidní práci. Viděl jsem v ní i kus sebe, neboť ani já to neměl se zaměstnáním jednoduché. Dal jsem si tu práci a sehnal jsem si kompletní edici, co vyšla minulý rok ve Spojených Státech, se zhruba třicetiminutovou stopáží. Díky tomu jsem viděl rozšířený příběh mimo jiné o nultou kapitolu. A co v ní je? Na to si musíte přijít sami, přece vám to neprozradím...

„NECHCI ŽÍT ŠŤASTNĚ AŽ DO SMRTI. ANI NEHLEDÁM PŘÍSLIB NĚČEHO URČITÉHO. SPÍŠE NEZNÁMÉ MÍSTO, KDE BYCH CHTĚL BÝT…“ Makoto Šinkai vytvořil reklamní spot pro vzdělávací společnost, který je sice kratší než jeho první čistě komerční pokus, nicméně zde už má reklama hlavu a patu. Má jako vždy úhlavní Šinkaiovský prvek (tedy železnici) a reklama ve finále působí positivně. Jo, dobrá práce, avšak pro udělení vyššího hodnocení bych se toho musel dozvědět více o zobrazených postavách, např. backstory.

„PRÁVĚ SIS POMYSLEL, CO TO JE ZA DIVNOU ŽENSKOU, ŽE JO? TO JE V POŘÁDKU, KONECKONCŮ, JSME JEN LIDÉ. KAŽDÝ Z NÁS MÁ SVÉ VÝSTŘEDNOSTI…“ Do Tokia právě přišlo červnové období dešťů. Patnáctiletý Takao má déšť rád, a tak při cestě do školy, v přestupní stanici Šindžuku, sejde z cesty do školy a zajde do městského rozlehlého parku. A zde, v altánku, se seznámí s mladou ženou, popíjící pivečko a zakusuje ho čokoládou… » Co se mi líbilo: 1) Animace. Jde o úžasnou podívanou. Největší téma si nechám do samotné části popisu, nicméně co tento film vynáší tak vysoko jsou drobné detaily; odpadávající zbytky křídy při psaní znaků na tabuli, všeobecné odrazy světel nebo automobily a jejich pohyb na silnici. Stíny a jejich proměnlivost tu hrají taktéž zásadní roli. 2) Hudba. Mluvím především o té podkresové. Tentokrát ji netvořil pan Tenmon, nýbrž pan Kašiwa. A abych řekl pravdu, volba klavíru jako ústředního hudebního nástroje filmu jen prospěla. Pan Šinkai si hudebního skladatele vybral velice moudře. Jako ukázku vybírám Silent Summer. Jen je škoda, že se v dalších jeho filmech už nevyskytuje. 3) Hlavní hrdina. Na to, že mu bylo pouhých patnáct, si získal můj zasloužený respekt. Vytyčil si cíl v životě a tvrdě pracuje, aby se zlepšoval v řemeslu obuvníka, které jinak než praxí se naučit ani nejde. Jenže, takové řemeslo vyžaduje výrobu kopyt či pořizování drahých materiálů na svršky a na takové potřeby si musí Takao vydělat jeny. A tak místo prohánění středoškolaček tvrdě dře, aby mohl nastoupit na odbornou školu. To je panečku cílevědomý frajer! 4) Park v proměnách počasí. Film velkolepě reprezentuje úctu Japonců k přírodě. Ukazuje na její křehkost a přirozenost, díky které věžáky v centru Tokia vypadají jako skvostné budovy uprostřed přírody. Dalším tématem filmu je déšť. Stejně jako Takao i já mám slabost pro procházky v dešti pod průhledným deštníkem. Ve filmu je zachycen přímo úchvatně, působí velmi věrohodně. 5) Vlaky. To by nebyl pan Šinkai, kdyby ve filmu chyběl jeho ústřední motiv, spojující všechny jeho snímky. Nejvíce záběrů tu získá přestupní uzel Šindžuku, který patří mezi nejvytíženější nádraží na světě. » Co jsem nemusel: Jak můžu jako nadšenec do obuvi a romantický melancholik vůbec říct, že se mi film nelíbil? To by mě huba pálila ještě pěkně dlouho. » Shrnutí: Když jsem tento baťovský animák poprvé viděl před pěti lety, neváhal jsem a dal jsem filmu plný počet. Dnes, když jsem si ho pustil znovu, nemám žádný důvod své prvotní hodnocení měnit. Film na mě působí dostatečně poutavě k tomu, abych jsem si ho zařadil do Oblíbených. Je to první anime titul, co mi představil moderní Šinkaiovu tvorbu, s níž se jako divák ztotožňuji.